V knize "Pád do milosti"
https://www.megaknihy.cz/romany-beletri ... gLcd_D_BwE její autor říká:
"Máme sklon začínat u druhých: "Změň se! Až se změníš, budu konečně šťastný!", "Kdyby to na světě bylo jiné, byl bych šťastný.", "Kdyby byla jiná situace, kdybych měl jinou práci nebo kdyby byl můj partner jiný, pak bych byl šťastný."
Nejde o to, abychom se "změnili", protože když ani nevíme, kdo jsme, těžko můžeme vědět, jak se máme změnit.
To první, na co se potřebujeme zaměřit, je naše vlastní já. Podívat na to, čím skutečně jsme.
Pojďme se tedy na sebe podívat, právě teď, v tomto okamžiku, ať už jsme kdekoliv. Zjišťuji, že se můžu pojmenovat jakkoliv, můžu si dát jakoukoliv nálepku, můžu si vymyslet nejrůznější způsoby, jak popsat to, co jsem, jenže to všechno jsou jenom myšlenky.
Když poodhalím závoj myšlení, zjistím, že jsem záhada.
V určitém slova smyslu zmizím.
Jako určitá myšlenka se rozplynu.
Zmizím jako představa kohosi.
A žádná další myšlenka mě nedokáže skutečně popsat.
Co objeví?
Když se zeptám "Co jsem ve skutečnosti?" ... přichází v tom okamžiku naprosté ticho a klid.
Protože se nepohybujeme už jen v rámci své mysli, vidíme, že jsme tichý, klidný prostor bdělého vědomí. V rámci tohoto vědomí, uvnitř tohoto nehybného prostoru se může objevovat bezpočet myšlenek. A také se objevuje. Může se projevovat nespočet emocí. A také se projevuje. Projevují se nejrůznějšími způsoby, jaké si naše mysl dokáže představit. Jenže ve skutečnosti jsou to všechno vlastně jen obsahy naší mysli...
Co máme tedy dělat, abychom se neztratili ve vlastních myšlenkách, projekcích, přesvědčeních a názorech? Jak máme najít cestu ven z té spletité sítě utrpení?
Na začátku je třeba si uvědomit něco jednoduchého a přitom nesmírně účinného – že totiž všechny myšlenky, dobré i špatné, láskyplné i nenávistné, se vynořují odněkud z prostoru a zase v něm mizí. Každá myšlenka se objevuje jakoby samovolně – bez nějaké vědomé účasti z naší strany. Máme ve zvyku ihned se takové myšlenky zmocnit a ztotožnit se s ní.
Jestliže ale aspoň na okamžik dokážeme upustit od nutkavé potřeby chopit se dané myšlenky a pokládat ji za svou, začneme si všímat něčeho velmi hlubokého: zjistíme, že myšlenky se objevují a spontánně se objevují na pozadí nesmírného prostoru. Že za naší hlučnou myslí se rozprostírá velmi hluboké ticho... a že veškerý hluk probíhá na pozadí tohoto ticha. Že myšlenky se objevují v nesmírném, neomezeném prostoru...
Můžeme si začít všímat, že každá myšlenka se vynořuje z toho absolutního ticha. Myšlení vyvstává a děje se, ať chceme nebo ne, a ustává, ať chceme nebo ne. Je to proces, který probíhá v naší mysli docela samovolně.
I když už vidíme, že je to naše mysl, kvůli které tolik trpíme, pořád se jí držíme jako klíště. Proč? Proč se s ní pořád tak zatvrzele ztotožňujeme, proč na ní lpíme tak moc, až se skoro zdá, že je to ona, kdo se nás nechce pustit?
Jedna z příčin, proč se tak chováme, tkví v následující domněnce: že jsem to, co si myslím, jsem to, v co věřím, jsem vlastní a jedinečný názor a náhled na svět. Abychom mohli tuto iluzi prohlédnout, podíváme se na to, co nás vede k tomu, že vidíme svět tímto způsobem. Můžeme prozkoumat svou nutkavou potřebu mít všechno pod kontrolou a všechno ovládat, svou závislost na chvále a ocenění.
A uvědomit si, že to, co jsme pokládali za realitu, realitou není, že zdaleka není všechno tak, jak si myslíme."