toho druhého klidně bereme takového, jaký je, a nemáme potřebu ho k něčemu přimět nebo ho o něčem přesvědčit...
Cílem tedy není být moudrý a přimět tím toho druhého, aby se změnil. Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného chtění, které vyvolává v tom kdo nás nesnáší odpor. Pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.
Opravdu není snadné si plně uvědomit, že každé moje chtění, aby se ten druhý začal choval jinak, vyvolá v něm odpor i se všemi nepříjemnými důsledky.
Taky mám tuhle zkušenost. Byla jsem zvyklá kamarádkám pomáhat a když jsem viděla, v čem ve svých vztazích lítají, říct jim, co by jim podle mé zkušenosti mohlo pomoci - i když se mě na to nezeptaly. Jejich reakce obvykle byla "Já vím, ale..." nebo "Vím, že to myslíš dobře, ale..."
Nakonec (že to ale trvalo!!!) mi zaplapámbu konečně došlo, že není možné druhému pomoci, dokud si neuvědomí, že někde zřejmě šlape vedle a dokud nezačne sám mít zájem zjistit, co s tím. Protože dokud je o něčem skálopevně přesvědčený a bere to jako samozřejmost, bude se v tom dál a dál utvrzovat, tím víc, čím víc mu budu jeho vlastním zájmu nabízet něco, o čem z vlastní zkušenosti vím, že by mu pomohlo; jen se tím znovu rozběhne sebeobranné perpetuum mobile jeho vnitřního Dítěte, které využije cokoliv, jen aby si nemuselo uvědomit svou zraněnost, původní příčinu, proč se jeho situace tak vyhrotila. V soukromých kontaktech lidi na sebelepší nevyžádanou radu zareagují většinou uhýbavě, v diskusích i agresivně.
Taky mám zkušenost, že když něco pochopím, neznamená to ještě, že se dokážu podle toho i chovat.
Přesně tak. I když mi bylo už úplně jasné, že druhému svým přesvědčováním v nejlepším úmyslu nejen nepomůžu, ale že je to pro něj vítaná příležitost, aby se mohl ve svém dosavadním přesvědčení ještě víc zakopat, ze začátku můj mnohaletý zvyk druhým radit tom v nejlepším úmyslu pokračoval i navenek. Pak, postupně, proběhnul už jen uvnitř, a po nějaké době začalo docházet ve vztazích k druhým k zajímavé změně. Asi ze mě už necítili snahu je o něčem přesvědčovat - a k mému překvapení se někdo tu a tam sám zeptal, jestli mi nenapadá něco, co by mu pomohlo.