Odkaz K.Minaříka

Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Polina » stř 13. lis 2013 14:43:33

24. listopadu 1964 ve 24 hodin
Je již čas, abych řekl, jak se to má s jógou s přísným ohledem na mé praktické zkušenosti. Přál bych si, aby se tyto zkušenosti staly vodítkem pro každého, kdo jde za mnou, ať již józe rozumí méně, nebo více, a proto se na mně necítí závislý – nebo je přesvědčen, že dosud potřebuje mých rad, popřípadě i vedení.

∗ ∗ ∗

Jsou dvě cesty k duchovní obrodě. Jedna vyúsťuje ve vytvoření duchovně fyzické existence, jaká se běžným poznávacím schopnostem jeví jako pozemský génius; rozvinutějším schopnostem poznávání se jeví jako bůh nižší nebo vyšší kategorie, popřípadě také jenom jako útvar duchovní sféry složený ze zářícího světla. Druhá cesta vyúsťuje ve spáse, v níž se především potlačuje strast v nejširším jejím pojetí a potom se dosahuje realizace totožnosti jáství a absolutna.

První z těchto cest je vlastně vyšším stupněm zavíjecího procesu. Nižším aspektem tohoto procesu jsou tendence každého tvora podrobeného sobectví a pudu sebezáchovy, tj. snaha zachovat si svou dosavadní existenci. Tento stav v obvyklých případech nezůstává beze změny. Jakmile člověk dozraje v životních zkušenostech, jeho empirické (denní) vědomí dosahuje nejvyššího stupně přirozeného vývoje; to způsobuje, že se objeví touha jen po spáse, jakož i úsilí dosáhnout jí. A právě tento postup první cesta mění. Místo spásy hledá člověk způsob jak vytvořit nezničitelnou nadsmyslovou strukturu, jako je tělo boha, jenž byl dříve jóginem.

V podstatě se této cestě nedá nic vytýkat. Postup po ní svědčí o nedohaslých touhách po výlučné existenci, která se tu může potkat s nadsmyslovými životními zkušenostmi. To každý člověk kdesi ve svém podvědomí ví, a není-li dobře připraven předepsanou mravností na absolutní rozplynutí jako nejlepší ukončení povšechné životní pouti, je pro něho tato cesta lákavou perspektivou. Tuší, že se před ním rýsuje fyzická nesmrtelnost, nezanikání diferencovaného uvědomování se v já; to je hojivá náplast na jeho sobectví, jehož předním předsevzetím je být a mít.

Být a mít je mravní závada, ikdyž jde jen o touhu; nerozvine se schopnost pochopit perspektivu stavu pro bytost nejvyššího, stavu totožnosti já s absolutnem. A přece žádný mystik nesmí této perspektivě zůstat uzavřen, protože by ani nerozřešil základní problém, kvůli němuž mystickou cestu třebas i neuvědoměle nastoupil, ani nedosáhl skutečné spásy.

Lidská bytost je psychologicky složitá, proto se každý jedinec více nebo méně, ale většinou spíš více potácí mezi alternativami procesu vyúsťujícího ve vytvoření božské existence a procesu vedoucího ke spáse. Způsobují to střídající pulsy touhy být a mít na jedné straně a nahromaděná zklamání na straně druhé.

Působí-li první, tu člověk vyvíjí snahu, aby svou výlučnou existenci zlepšil, posílil, obšťastnil rozmnožením a rozvojem dobrých stavů a obrnil ji proti rozkladnému působení času. Působí-li druhé, tu se člověk snaží všeho vzdát a třeba se ip oddat rozplývání sebe v absolutnu. Ale obé je podmíněno tím, že není schopen uvažovat o měnících se procesech, v nichž obecné bytí a žití může trvat.

Schopnost zdravé rozumové úvahy o žití vyúsťuje ve zjištění, že toto otročení silám životního procesu je nežádoucí. A pak již přichází v úvahu volba mezi cestami, z nichž jedna vyúsťuje ve vytvoření bohočlověčenství, jehož rozvoj je možný až do stavu realizace božské existence v oblastech pro nás nadčasových, kdežto druhá ve spáse, ve ztotožnění já s absolutnem. Znovu zdůrazňuji: tato volba musí být volbou a nikoli patetickou reakcí na životní okolnosti, které člověka nutí dočasně přijmout jeden nebo druhý směr.

∗ ∗ ∗

První volba náleží do praxe a zřetelů hathajógy. Ačkoli na nižší úrovni má hathajóga na zřeteli všeobecnou regeneraci těla jedince, na vyšší úrovni již směřuje k metodickému proměňování struktury bytí. To vyúsťuje ve vytvoření mystického nebo svítícího těla, obdařeného všemi atributy jógické nebo mystické moci. V hathajóze tato cesta začíná metodickým vnímáním a rozvíjením dechových substrátů v těle; ty se rozkládají v mnohé kategorie, z nichž některé produchovňují tělo, jiné udělují mystickou moc.

Tato perspektiva, lákavá pro sobce, má být odmítnuta. Zakládá se totiž na tom, že člověk ze 298 sebe vytvoří nádrž vyšších dechových substrátů, čili vymění sobectví hrubé povahy za sobectví jemnější, které je dokumentováno úsilím o výlučnost bytí v oblasti všeobecné kosmické diferenciace. Uniká mu poznání, že se každá výlučnost může zakládat toliko na přijetí záslužné karmy; tu však v patách sleduje karma nezáslužná, která člověka na jeho vysoké cestě určitě svede a zradí. Kromě toho se tím člověk dopouští zlého skutku, protože přijetím záslužné karmy ochuzuje jiné tvory o dobro, které je povznáší a vede ke štěstí.

Toto všechno způsobuje, že existence bohů hathajóginů je tak vratká. Ničí je i nejjemnější závan světskosti, např. že bůh směru hatha projeví pouhý zájem o jemu nejbližší okolní svět. Je tedy odsouzen být ponořen v sebe, čili vytvářet ze sebe svět sám pro sebe, jaký již nepodléhá žádnému vývoji ani směrem ven, do jakékoli tvůrčí kadence, ani směrem dovnitř, do zániku já. Do zániku, který je předchůdcem vzniku vyšší jednotky, kosmického regionu, který zanikne v totožnosti s absolutnem.

Tím tedy dospíváme k postulátu, který velí nastoupit cestu spásy. Tato cesta je na počátku neobyčejně trnitá. Člověk má na ní rozmotat psychické zauzliny, které vznikly z touhy být a mít. A protože je vytvářel po celé eony, vzdorují jeho snaze rozmotat je, protože se přeměnily v atavismy, jimiž je on sám jakožto výlučná bytost. Spolehlivým postupem na cestě spásy je především vytvořit spojení mezi sebou a Bohem, který je buď nositelem nejvyšších prožitkových kvalit, tj. blažeností, nebo je těmito kvalitami samými. Aby pak jógin mohl splatit karmické dluhy, pocházející ze závazků, které má vůči druhým bytostem a které vznikly ze snahy splňovat vlastní touhy být a mít, má přenášet tyto kvality do lidského a vůbec celého světa, který chce jógickým úsilím opustit.

Spojení s Bohem se daří nejlépe vzýváním. Jako se světský člověk duševně otevírá smyslovému světu, tak se má mystik otevřít Bohu. Duševně otevřen Bohu má klást požadavek, aby se mu Bůh ozval nebo projevil; tak má čekat, až se to stane. Když se to stane, budou božské kvality na něho sestupovat, vnikat do jeho bytosti, rozvíjet se v ní a naplňovat ji tak, že mu bude údělem jen blaženost.

Tímto stavem dospěl k mezníku, který nesmí přehlédnout. Když je uchvácen blaženostmi – a tohoto stavu má dosáhnout brzy potom, kdy se stal mystikem – musí si vzpomenout na svět, který těmito prožitky zanechal za sebou, resp. jemuž se svými prožitky odcizil. Pak si musí uvědomit, že je svou bytostí částí živé přírody, lidstva samého, a tento komplex sebe sama a světa živit těmito blaženostmi silou uvědomění této sounáležitosti.

Jakmile bude takto pracovat, nestane se nikdy nádrží substancí a sil vyvolávajících blaženosti, nýbrž pouze řečištěm, jímž blaženosti protékají, aby vešly do lidstva a rozvinuly se v něm jako spasitelné síly a podněty.

Toto je jediný způsob, jak lze splatit karmické dluhy; jejich výše je určena existencí člověka, který je proti jiným bytostem vybaven inteligencí a jinými viditelnými projevy karmických zásluh. S ohledem na to hathajóginové pouze předem vybírají z konta zásluh pro své osobní cíle.

Byl bych rád, kdyby mé stanovisko k mystickým snahám nebudilo v nikom úděs z toho, že takovýto postup není integračním procesem vymaňování se ze světa, ale že se jím tvoří další závazky oddalující duchovní svobodu nebo spásu. Již se prokázalo, že ti, jimž zdánlivě tolik záleželo na vymanění, v otázce vymanění neměli jasno.

Byli kdysi mystikové, kteří ze stanoviska definitivních státních nebo veřejných zaměstnanců chtěli problém své připoutanosti na smyslový svět vyřešit prostě tím, že nad jeho existencí zavírali oči. Když se jejich hospodářská existence stala nejistou následkem politických změn v našem státě, snažili se být loajální, často služ komu služ. A v tom byl průkazný moment jejich světskosti zcela nedotčené mystickými snahami.

Pak tu byli přívrženci mystiky, kterým se podle jejich představ na světě nevedlo dosti dobře. Ti našli „žábu na prameni k své spokojenosti ve „světovém židovstvu a jím vázaném kapitálu; ti vítali fašismus i nacismus. Jejich pohodlným přesvědčením a životním názorem otřásla někdy více, někdy zase méně existence koncentračních táborů, válka a případně také masakrování lidí jakožto části národa, který nacisté nepokládali za rovnoprávný.

Pak tu byli mystikové, kteří se domnívali, že žijí ve světě univerzální křivdy, a zaklínadlo proti ní našli v komunismu. Domnívali se, že pouze komunismus jim poskytne bezpečnou existenční základnu a zbaví je tíživých starostí o peníze a chléb. Ale komunismus jim poskytl pouze práci, dokonce hodně práce a o to méně klidu. Poznali, že musí za chléb velmi sloužit a žít v síti zrady a ohrožení, které z jejich mystiky učinily pouze vzdálený, neuskutečnitelný sen.

Proto mohou revidovat svůj názor na spásný život bez pomyšlení na nebezpečí skrývající se v mém pojetí jógy. Vždyť únikem buď nic nevyřešili, nebo vůbec uniknout nemohli, a mystická cesta se jim zcela uzavřela. Nechť to zkusí s dobrem. Nechť se zapojí do přijímání božských kvalit a do jejich odevzdávání světu a přestanou se starat o své osobní blaho. Pak se jim zase mystická cesta otevře.

∗ ∗ ∗

Kdo přijme spásnou činnost, stezku, na níž se přijímají božské kvality z hořeních (božských) světů a odevzdávají světu nižšímu, lidskému a tím i světům podlidským, musí dbát toho, aby na této cestě nedošlo ke zvratu zpětným působením na tuto činnost. Stává se totiž, že po nějaké době takovéto činnosti začnou člověka uchvacovat pocity rozkoše. Vznikají ze vzájemného ovlivňování jógina a světa a jógin, který se bude chtít vyhnout pádu na své cestě, je musí zcela potlačit. Když se to podaří, dosáhl úspěchu ve zkoušce, v níž měl rozeznat a zvolit správnou kvalitu jakožto původce prožívání správného druhu. Rozšíří se poznání souvztažností mezi akcemi a reakcemi různých kvalit, sil a úrovní; toto poznání je za jiných okolností nedostupné.

∗ ∗ ∗

Proto zamítám jako nespásné každé úsilí, jehož konečným cílem má být spása nebo nějaký duchovní stav, který člověk chápe jako vyhovující pro svou osobu. Perspektivy jógy jsou totiž kosmické. Proto by měl člověk v prvé řadě pochopit, že jeho tělo je karmickým zámotkem, jehož existence je podmíněna permanentním působením jak vnějších, tak vnitřních (to je osobitých) činitelů. To samo mu ukládá vyhledávat pravé řešení nespásného a tím i nevědomého bytí vyrovnáváním vztahových momentů.

Nejlepší způsob jak vyrovnat tyto vztahové momenty je začít jednoznačně usměrňovat kvality shora dolů, z božských do lidských a dále pak samovolně do sfér ještě nižších. Usměrňuje-li je člověk takto delší dobu, změní se základní potenciál jeho bytí. Objevují se spásonosné tendence, v nichž se stává bezvýznamným všechno, co jej poutalo jako názor životní, mravní, společenský, rodinný atd. A když se člověk naučí tyto tendence zesilovat, jeho malá lidská osobnost ustoupí zcela do pozadí. Pak začne žít stavy Boha a bude schopný sdílet je s lidským pokolením, z něhož vzešel; to vytvoří podmínky pro přetvoření se jeho bytnosti v bytnost nadsmyslovou a postupně až kosmickou.

∗ ∗ ∗

Rozpínání vědomí, resp. sebeuvědomování do kosmických rozměrů neprobíhá samozřejmě snadno. Jeho návyk na diferencovaná pojetí je v jiném smyslu setrvačností, která se do tohoto rozvoje stále vměšuje. V momentech jejího dostatečného převládnutí se vědomí zase vrací k dřívější diferenciační funkci. Nejhorší přitom je, že tento návrat člověk většinou pociťuje jako odpočinek, který často na dlouho znemožní postup. Má-li jógin využít všechen čas daný mu v podobě jeho současného tělesného života, nesmí takto odpočívat ani na okamžik. Reakce na rozpínání vědomí nebo sebeuvědomování se sice stupňují, ale mají svou kritickou mez; jakmile ji jógin překročí vytrvalým úsilím pokračovat v tomto rozpínání tím, že už nedovolí vyvstat opětně diferencující funkci uvědomování, začne mít rozpínání tendenci samovolného postupu. Tím se již značně přiblíží hledaný cíl, totiž rozvoj objemu sebeuvědomování až za hranice kosmu omezovaného tvůrčím děním. A stane-li se tento cíl velmi blízkým, zažije jógin přesun kosmu se všemi jeho tvůrčími momenty a fenomeny ze sféry zevní zdánlivě objektivní reality do sféry jeho vlastního sebeuvědomování jakožto subjekt jeho vlastního bytí.

V tu dobu na něho přestávají působit všechny druhy karmy. On sám je po vyhasnutí neživeného již životního pudu konečně připraven zaniknout jako jednotka odlišná od absolutna; je připraven se s tímto absolutnem sloučit a ztotožnit. Pak přestává putovat existencemi zatíženými nevědomostí, to je vtěleními, jež si vynutily přírodní síly a jež jsou osudovým silám podrobena.

∗ ∗ ∗
pokr.
Polina
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Polina » stř 13. lis 2013 14:44:22

pokr.

Stavu, o němž se právě mluvilo, nebude dosaženo žádným mystickým nebo jógickým úsilím, které je motivováno přáním něco dosáhnout, získat a mít. Je totiž výsledkem bódhisattvického postupu, v němž člověk dává sebe a všechno, co má, za oběť bytostem, které k takovému pojetí pravého východiska z bídy sansáry dosud nedorostly. Proto mystická škola, k níž náležím se všemi, kdo se ke mně druží, předepisuje, aby člověk přestal brát v úvahu své osobní bolesti, touhy a přání a aby přetvořil svou životní cestu, která má být cestou mystickou, v dynamické a permanentní přenášení kvalit božského světa do světa lidského. Jedinec je má přenášet do světa okolního a v této činnosti má pokračovat tak dlouho, až se jeho osobitost rozplyne v chápání vlastní bytosti jako kosmického jevu. Tuto předepsanou činnost má nadto zlepšit tím, že bude okolní svět vidět a chápat jako předmět svých dokonalých a reálných představ. Pak jej má zalévat proudy světla a blaženostmi přijímanými z božského světa vzýváním a nedopustit, aby se tento předmět (svět lidí) vymanil z moci jeho vůle a mohl ho pak přesvědčovat, že tyto vlastnosti nemá na něho posílat. Tím by totiž začaté dílo bylo pokaženo, karma jógina by se zkomplikovala, jeho spása by se oddálila nebo stala nedosažitelnou, kdežto Zlo – Máró –by svou vládu nad světem utužilo.

Dílo tedy má být začato i dokonáno. Jógin si musí uvědomit, že když již nastoupil cestu spásy, byť dosud jen jako hledání v oblastech okultního světa, je povinen konat práci spásonosnou, která je již obsažena v tom, že začne systematicky pracovat pro dobro druhých okultním způsobem. Musí dosáhnout stupně, v němž jsou realizovány stavy spásy, což je definováno jako stav „vykoupení za živa“. Kdo tak daleko nedojde, protože podlehl únavě nebo neměl sílu pokračovat až do zdárného konce, vyvolá zpravidla nesmírně zlou karmu, která musí být smazána dokonalou likvidací zásluh vzešlých již i z vyšších (idealistických) pohnutek.

Proto ty, kdo se cítíš být žákem mystiky, nastoupivším vyšší cestu života, cestu mystiky nebo jógy, pokračuj až do konce. Zkoriguj své cíle a změň je ze sobeckých, tj. ze snahy získat cokoli dobrého nebo duchovního pro sebe, na pravé bódhisattvické. Ty se vyznačují tím, že člověk učiní ze sebe řečiště usměrňující, a proto i zesilující proudy sil a kvalit božského světa do světa lidského. V tomto stavu setrvej tak dlouho, až se tvá osobnost začne rozpouštět a vědomí zaujme stanovisko zcela nadlidské. A pak shlížej dále na lid, na bytosti pro tebe již ze světa, který jsi zanechal za sebou. To dělej tak dlouho, dokud energie tohoto vědomí zde jako nová forma sebeuvědomování nepoklesne tak dalece, že „zvuky bytí“, z něhož jsi vzešel, nezjemní a konečně neumlknou a ty sám sebe nenajdeš jako někoho, kdo toto bytí rád opouští, protože v něm zanikl životní pud.

Pak teprve zanecháš za sebou splněný úkol bódhisattvy, člena Velké Cesty, a před tebou se rozprostře pravý a konečný cíl – absorpce v absolutnu. V tomto stavu tě již žádné pohnutí nebude vracet do života; v něm se jen začátek jeví jako zdánlivá slast, ale konec je vždy jen naléhavě pociťovanou strastí.

∗ ∗ ∗

Zdá-lis e komu tento úkol tak veliký a cesta tak dlouhá, že čas vymezený pro lidský život na to nestačí, pak platí toto ujištění:

Kdo na sebe vezme úkol poctivého přenašeče stavů a kvalit božského světa do světa lidského, nezemře dříve, než dosáhne výsledku konečného – ztotožnění svého lidského vědomí s absolutnem. To se vztahuje na ty, kdo jsou mladí nebo staří, nemocní nebo neduživí. Tvorové světa dolního, světa bídy, nevědomosti a zotročující karmy, odplácejí činnost takového jedince tím, že mu – aniž o tom ví – posílají proudy povzbuzujících a oživujících energií. To je záslužná karma, která prodlužuje život těch, kdo na sebe vzali úkol konat dobro a vyvíjet spásonosnou činnost v tomto měřítku.

Je to však slib, který platí do okamžiku, kdy člověk přestane tento úkol plnit, protože propadl osobitějším zřetelům. V tom okamžiku bude spodní svět vysílat proudy sil nepřátelských a tím se uvede v činnost karma úpadku. Toto tvrzení nechť je poučením, že legendární nesmrtelní byli pouze bódhisattvové, kteří ze zavedených a udržovaných proudů oblažujících energií těžili nepřímo dlouhý a mnohdy i zcela proměněný život. To pozná každý, kdo nastoupí tuto cestu.

∗ ∗ ∗

Toto je odkaz cesty nebo metody, po níž jsem dík božským inspiracím šel až do dnešního dne a po níž půjdu do konce svého života. Úspěch postupu po této cestě nacházím v tom, že z dosahu mého vidění již zmizel trpící svět a místo něho vystupuje bezedná kosmická prázdnota, z níž vzešel nejen tvůrčí kosmos, nýbrž i všechny jednotlivosti, které jako existence schopné celky v něm dnes existují. A protože se mi tato bezedná prázdnota představila až po tom, kdy jsem vyčerpal všechnu energii v úkolu, jaký na sebe berou bódhisattvové, úplně ztratila žahadlo úděsnosti. Naopak. Nacházím v ní pravý domov člověka, který na konci vývoje v centru fenomenálního světa poznává, že fenomeny jsou lákadla nezkušených. Tímto postojem jsem se stal přímým nástupcem dynastie guruů školy Kagjüpa, která po Milaräpovi přestala ovlivňovat zevní život žluté rasy.

Jsem přesvědčen, že působením záslužné karmy a přízní těchto duchovních regionů odešlých do bezživotí jsem zase mohl uvést do činnosti karmu této školy, a to v bílé rase. V předzvěstech se ukazuje, že se tato karma stane v bílé rase trvale působící živou silou, jakmile tuto metodu přijmou zcela uvědoměle další dědici nauky k dobru svému i k dobru lidí a všeho světa vůbec.

Staňte se tedy bódhisattvy, lidmi, kteří vytvoří a udržují vysoce působivý vztah k Bohu na jedné straně a k trpícímu světu na straně druhé. Přijímejte, ba dýchejte kvality božského světa, ale nikoli proto, abyste jimi oblažili sebe, nýbrž proto, abyste je sdíleli s trpícím světem tím, že si ten to svět budete uvědomovat stejně jako vlastní tělo, příp. jako svět s vaším tělem totožný. A neustávejte v této činnosti, dokud místo světa se vašemu zraku nepředstaví prázdnota, o níž jsem nahoře mluvil.

Nevšímejte si ani dílčích úspěchů v období svého kursu. Ať se trhají temnoty a roste poznání do nadsmyslových forem. Setrvejte u své práce, protože prázdnota absolutna se projevuje, teprve když se k ní člověk tímto způsobem dopracuje, ale dílčí poznávání se zastaví, když ustanete v práci. A nebojte se ani toho chápat trpící svět jako oběť vaší vlastní vůle, jíž chcete kvality božského světa vnutit; tomuto světu je stejně stále něco vnucováno a vždy to bývá něco horšího než právě božské kvality. Vězte, že z tohoto světa nevyjdete, dokud ho záslužnou karmou nepřemůžete. A doporučenou prací vytvoříte tolik dobré karmy, že vás svět svým nebude moci zvát. Do tohoto stavu musíte dospět, protože vesmír je organický celek a jedinec může být pouze jeho jedinou buňkou, která může spolu utvořit maso těla nebo myslící orgán a jeho schopnosti. Odloučení samo je možné pouze pomocí abstrakce od silového a útvarového světa, který není možno poznat, dokud člověk nesplnil úkol bódhisattvy, člověka, který sebe celého odevzdal stále trpícímu a stále po něčem toužícímu světu.

∗ ∗ ∗

Toto sdělení buď dobrou předzvěstí, že duch mystické školy Kagjüpa znovu ožije k dobru jejich členů i k dobru celého světa.

Dopsáno 2. prosince 1964 ve 3 hod. 30 min.
Doplněk k „Odkazu“

Jsou tři stavy mysli: 1. neovládnutá, 2. jejíž změny jsou kontrolovány a 3. ovládnutá. Neovládnutá mysl je činná na podkladě reflexů, a proto je chtivá. Takovou mysl je možno si podrobit a učinit nástrojem duchovního pokroku toliko přáním všeho dobrého všem bytostem, čili ctností metta. Permanentním přáním všeho dobrého všem bytostem se totiž nejprve zmírní a potom odstraní její chtivost a tím egocentrismus jóginovy bytosti.

Je-li mysl podmaněna ctností metta, smí se již jógin ohlížet po tzv. vyšších formách duchovního postupu, po formách jógy technické. Jsou-li již změny mysli veskrze kontrolovány, je nutno vykazovat ctnost bódhivisttické připoutanosti na svět buď ctností metta, nebo běžnou prací, která není provázena žádostí po odměnách, nebo také stupňováním napětí, vznikajícího ze zastavené duševní činnosti. Ctnost metta vnáší do mysli vyšší pohnutky, které duševně očišťují. Běžná práce je činitel připoutávající člověka k světu a tato připoutanost získá charakter bódhisattvický, jestliže je člověk svou myslí spojen s Bohem nebo s kvalitami božského charakteru. Když je proto člověk shodou okolností spojen svou myslí s Bohem (nebo božskými kvalitami), příp. i jenom vysoce povznesen nad smyslový svět, nemá se tomuto stavu poddávat. Má se zaměstnávat prací rukou a jinou činností, která je charakterizována pohyby a změnami prostředí, vyvolávajícího dojmy, aby „kontakt s Bohem“ (nebo duševní povznesení) byl obměněn vyvstáváním kontaktů se světem. Pak se člověk stává „vodivým“, a tím způsobilým pro přenos kvalit z hořeních (božských) světů do světů spodních (lidských) se samočinným, ale přesným určováním adresátů těchto kvalit, čili stává se bódhisattvou ve smyslu naukových pokynů. Je-li člověk, kontrolující změny nebo stavy své mysli, v úplné rovnováze (což se projevuje tím, že mysl nesměřuje svou chtivostí do světa ani k Bohu, ale jeho mysl je jen bdělá a spokojená) má myslit na své tělo jako na hmotný, to je viditelný a hmatatelný útvar. Když se to podaří, bude v jeho bytosti stoupat napětí, protože se její energie nemůže vybíjet, ale musí jakožto fyzikální kvantum obíhat v uzavřených kruzích. Určitý stupeň dokonalosti stavu obíhání mysli v uzavřených kruzích se přetváří ve stav účinného proudu, který vyvolává v tělech druhých bytostí stejný stav, čili indukují se v nich vyšší stavy, jestliže jógin dbá na to, aby byl šťasten a vědom si toho, že je spojen s Bohem. Charakter ovládnuté mysli spočívá v tom, že člověk může nebo nemusí myslit na zevní věci podle svých rozhodnutí. Za takových okolností má člověk své tělo pozorovat jako viditelný a hmatatelný útvar a tím z něho učinit objekt, který se ocitá pod tlaky vůle a který na tyto tlaky odpovídá stavy zvyšujícího se napětí. Dosáhne-li toto napětí určité výše, dochází k jeho „rozkyvu“; když člověk za tohoto stavu nedopustí, aby se jeho pozorování rozpadlo (v tomto případě to je již soustředění), stává se napětí účinným – to jest vyvolává stejný jev v těch, kdo se dostanou do blízkosti jógina. To je indukce, která nabývá bódhisattvického charakteru, jestliže ji jógin provází pocity radosti a štěstí. Jestliže tomu tak není, přispívá jógin ke zlu.
Stav mysli tedy není jednoznačný. Proto týž jedinec může mysl v určitém okamžiku neovládat, v jiném kontrolovat a v jiném zase ovládat. Proto je i tyto práce nutno měnit podle okamžitého stavu mysli, indukovat napětí však smí a může jen ten, kdo již neklesá ze stavu ovládnuté mysli níž než do stavu kontrolovaných mentálních změn. Nekontrolované změny mysli svědčí o tom, že mysl nebyla nikdy ovládnuta. V tomto stavu smí člověk spět ke stavu bódhisattvy pouze přáním všeho dobrého všem bytostem, neboť nedokáže ani používat hmatové a tvarové představivosti podle předpisů jógy ani na čas uklidněnou mysl naplňovat pocity radosti a štěstí."

http://extranea.ifanda.cz/kvetoslav-min ... -roku-1964
Polina
 

Minařík Tajemství Tibetu

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 19. úno 2014 12:37:16

Návštěvník
 

TAJNÉ ZASVĚCENÍ

Nový příspěvekod Jana » sob 06. srp 2016 15:45:56

TAJNÉ ZASVĚCENÍ

Květoslav Minařík

Motto: Tajné zasvěcení existuje pouze proto,
že hledající mají za měřítko pravdy pouze to,
co už sami znají a mohou.
Proto se musí podřídit kázni učení.


O důvodech zveřejnění

Principy tajného zasvěcení nemají být zveřejněny. Tento příkaz jsem respektoval po dobu 45 roků. Podle mých znalostí má však být tajné zasvěcení vždy zachováno pro budoucí generace. Proto jsem se po celou tu dobu snažil vyhledat i vychovat lidi schopné tajného zasvěcení, aby bylo zachováno tradicí v rámci adekvátní posloupnosti.

To nebylo snadné. Výchova, umožňující tajné zasvěcení přenést, se zakládá na dodržování příslušných pravidel v žití, jež v podstatě nikdy nedovolují, aby člověk podléhal osobním sklonům k smyslovému vyžívání se, nýbrž aby jednal pouze v souhlasu s mravními příkazy jógy, případně pak také v souhlasu s mravními příkazy všech světových náboženství a mystických nauk. Tím se mají čekatelé tajného zasvěcení propracovat k tomu, aby si postupně zcela podrobili svou vlastní bytost nebo osobnost, především v psychologické sféře. Teprve tím totiž vzniká jistota, že tajného zasvěcení nebude zneužito pro uskutečnění osobních cílů zasvěcovaného, ani k duchovnímu nebo k všeobecnému zničení čekatele tohoto zasvěcení.

Musím konstatovat, že mnozí, kteří se na mne obraceli v otázkách mystického vývoje, byli třeba povahově dobří, a měli i upřímný zájem proniknout do "tajů mystických nebo duchovních nauk". Jenže téměř bez výjimky nevyvíjeli snahu zmocnit se vlády nad svou emocionální přirozeností, takže v podstatě zůstávali stále jen běžnými lidmi, kteří respektovali své osobní sklony, dokonce bez naděje, že se to s nimi v tomto směru zlepší. Proto nemohli pochopit to nezbytné, že totiž emocionální přirozenost, jež se projevuje právě osobními sklony, je činitelem, který může vždy zvrátit i dobré předsevzetí jít takovou cestou života, na níž se člověk vždy řídí výhradně rozumem, ve scestí, jehož zákruty předurčuje tápající pud, který vždy teprve pozdě, znovu a znovu se poučuje o následcích neovládaných emocí. Takto se při nerespektování příslušných mravních pravidel pro žití potkává i dobrý úmysl s nechtěnými následky, čímž se téměř každý aspirant tajného zasvěcení dostává do zmatku, který mu zobrazuje život jako něco tajemného, záhadného a mocného, jako něco, co mu může připravit mnohá překvapení a zvraty v osudu.

Vyvinutější rozum, ten, který se už nedá klasifikovat jako ryze živočišný, je vždy schopen pochopit, jaké následky mají počiny, k nimž člověka podněcují emoce. Tohoto rozumu však lidé většinou nepoužívají. I když se nám zdá, že máme co činit s lidmi, kteří se řídí výhradně rozumem, přece se ukazuje znovu a znovu, že se to vztahuje téměř vždy na dosažení nějakého světského cíle, což samo sebou dokazuje, že jsou téměř vždy dirigováni emocemi, jež ukazují na to, že všechno jejich jednání je podmíněno výhradně smyslovými sklony, hnacími to silami běžného lidského bytí.

Právě v působících sklonech je utajeno největší nebezpečí, že mystikou předznamenaná cesta k vítězství nad osudem a různými životními nahodilostmi se může náhle obrátit jen k ryze sobeckým a úzce osobním životním cílům; to je důvod, proč mystická nauka v jejím největším aspektu m u s í být a zůstat tajná.

Kolik jsem to už viděl lidí, již započali mystickou stezku správně, ale pak náhle, najednou, právě pod tlakem osobních sklonů, se jejich cesta změnila v cestu těch, kdo mají výhradně světské osobní cíle úzkoprsých sobců. Co na tom, že si zachovali fasádu ušlechtilých mystických snah. Rozhodující skutečností zůstalo to, že podlehli své osobnosti, která je znovu a znovu vedla k osudovým výsledkům, s nimiž se nechtěli potkat.

Někdy si tito lidé myslili - a také mi to i řekli - že jsem to měl být já, kdo je měl zachránit před neblahými následky jejich počínání, jež bylo proto přirozené, že vyplynulo z volného uplatňování jejich osobních sklonů. Když však jsem chtěl být dobrým a opravdu spolehlivým vychovatelem a vůdcem schopných dovést každého až na vrchol mystického vývoje, mohl jsem pouze - řečeno v přeneseném smyslu - varovat, aby ti lidé nesahali holou rukou na rozpálenou plotnu. Pak jistě bylo pošetilé chtít na mně, abych zabránil tomu, aby se nepopálili.

Soudím, že po 45 letech v úloze nositele zasvěcení mám dost zkušeností s tím, abych u kohokoli očekával nějaký zázrak v tom smyslu, že i když by dával volný průchod svým sklonům, přece bude schopen přijmout tajné zasvěcení. Když se k tomu přičte mé evidentní zjištění, že mi sil a života ubývá, pak už nemohu věřit, že čas, který ani za dobu 45 let nepřinesl příslušné výsledky mého zevního úsilí o přenesení mystického zasvěcení, může v dohledné době změnit celou situaci a přinést úspěch liknavým.

Na samém počátku éry, kdy jsem dospěl k "mystickému dovršení", jež se mou mystickou realizací stalo samovolným rozvojem duchovního života, jsem se zavázal, že prakticky poznanou nauku odevzdám světu hledajícímu na tomto poli. To bylo příčinou, že jsem věnoval tak mnoho péče těm, kdo se na mne obrátili jako na znalce nauky, jenž je schopen je zasvětit. Protože však tito lidé podléhali bez přerušení svým specifickým bytostným sklonům, stalo se pro mne více a více významným varování, že nikoho nesmím pustit až tam, kde by obdržel mystickou moc související s přijetím zasvěcení, jež právem označuji za tajné, za znovu odhalenou zavátou stezku Buddhů. Neboť když někdo takové zasvěcení získá, získá s ním i ledajakou mystickou moc, již jistě zneužije, protože se jím nezískává schopnost nechat se vést ryzím rozumem, nýbrž zase jen pouze emocemi. O nich se už nedoví, že vedou vždycky pouze k osobním cílům, vytknutým smyslovými chtíči, jež často klamou tím více, že je k nim člověk velmi často dirigován tzv. Strážcem Prahu.

V souvislosti s tím chci už předem říci, že tento Strážce nedobře zasvěceného zneužije často k rozvoji zdrcujícího zla na světě, což se projevuje jak v náboženství, tak v církvích, i v politice. V těchto všech ideových hnutích se idea rajského nebo šťastného všedního života, jež tato hnutí slibují lidem buď po smrti, nebo v co nejbližší době, zvrhává v uplatňování práva usurpátorů, kdežto svět trpí a strádá dále a dále... Chci tedy doložit: Strážci Prahu může čelit pouze rozum oproštěný od vlivu sklonů, rozum čistý a zprůzračněný právě mravní mystickou kázní, jejímž cílem je vždy odosobnění, úplné podrobení si osobnosti, jež se vždy chce řídit výhradně smyslovými a emocionálními sklony.

Aby však nedošlo k omylu, že Strážce Prahu je snad jakousi duchovní bytostí chodící vesmírem a napadající mystiky prostřednictvím nějakých pokušení nebo strašením na způsob vymyšlených strašidel, musím doložit, že to je zlo, personifikující se pouze pod příslušnými tlaky psýchy. Teprve když člověk dokáže celou duševností soustředit všechny své síly jedním směrem a to dokonce pouze do oblasti dosud pro něho transcendentního světa, srážejí se energie, jež existují na rozhraní mezi naším empirickým světem a světem transcendentním, a vytvářejí jev zvaný Strážce Prahu.

Když už se usilujícímu mystikovi tento Strážce objeví, vzniká pro něho zajímavá situace, pokud ovšem rozvinul vnitřní vidění, s jehož pomocí zjišťuje, že zesilují tendence k jeho návratu do světa. To se dá vyložit tak, že v hlubině bytí i velmi pokročilých mystiků existují stále příbuzenské vztahy k světu kdesi na úrovni dosud přežívající emocionality, i když mystickou kázní zevní svět ze svého vědomí téměř úplně vyloučili.

Jde prostě o atavismy, jež jako adekvátní forma vnitřního nebo duševního žití přežívají kdesi v mozkové hmotě, ale až na konci míchy, odkud člověka dirigují tak dlouho, než se mu podaří vymítit je chladem nebeských vjemů. Z psychologického stanoviska tento zákrok proti atavismům vyžaduje, aby byla rozvinuta bhaktická složka mystická, jejíž pomocí se dosahuje schopnosti přijímat kvality existující v kosmu prostřednictvím úmyslných vjemů; jejich trvalý příliv nebo proud vyhladí centrum atavistických činitelů, čímž teprve Strážce Prahu se neobjevuje, nebo nevytváří, a proto odchází ze života mystikova jako jev nepůsobivý.

Bylo by tedy nesmyslné domnívat se, že objevení se Strážce Prahu závisí na rozvoji mystického vidění, jak si to představují nesčetní mystikové. V takovém případě se totiž většinou rozvíjí pouze vidění rozličným způsobem vznikajících představ, jež mystik, jehož praxe za mnoho nestojí, považuje za vize nějakých osobitých skutečností.

Pokud vím, Srážce Prahu vzniká z pudů, vášní i nevědomých chtíčů, ale tvoří se pouze tehdy, když tomu všemu člověk čelí nesprávně pochopenou snahu překonat to. Podle okolností to může být Strážce mátožný a zasahující do života takového mystika teprve tehdy, když by chtěl proniknout svým vědomím do oblasti transcendence. Zapůsobí takřka automaticky tím, že se v člověku zesílí nějaký sklon, který odvede jeho pozornost k věcem světským, takže mystické záměry u něho zapadnou do zapomenutí. Když se takový mystik rozpomene, probouzí se do jiných podmínek, kde jeho předchozí snaha neplatí a - tak sestává věčným začátečníkem, žijícím ve vysněném světě.

Strážce Prahu však také vzniká tehdy, když mystik přijal mystickou praxi bez výhrad a tím předstihl přežívající postupný zánik mravních nedostatečností, zatímco se jeho duch zdokonalil, takže vidí i do světa viditelného i neviditelného. Za takových okolností se mu Strážce Prahu objeví v postavě odpůrce, který dokáže působit skrytě jen zatím účelem, aby mystik padl do lidství, jež právě opouští správným mystickým postupem. V tomto případě bývá vystoupení Strážce Prahu často i dramatické, jako se to stalo Buddhovi nebo Ježíši. Když v takovém případě mystik Strážci Prahu podlehne, je to předzvěstí vzniku diktátora - zločince na světě, jenž musí natropit na světě tolik zla, aby se jeho zásluhy ze zasvěcování zlikvidovaly. Z tohoto hlediska jsou běžní lidé podivní. Takovému diktátorovi věří někdy až jako spasiteli v jejich sociálních problémech, za což zaplatí tak, jako se to už stávalo v diktátorských říších.

Běžným mystikům, kteří jsou dosud "lidští", se Strážce Prahu neobjevuje. Teorie, že Strážcem Prahu je pes, jenž štěká ve snu mystika, je nejapným podvodem. Je to zlehčování celého mystického úsilí a celé mystiky vůbec, neboť praktická mystika je naukou moci a nikoli hraním si se záhadnými představami, jejichž konečným výsledkem bude to, že se člověk stane nesmrtelným a všemocným. Vše se totiž musí vyvíjet v přísně logických vztazích. Podkladem mystické moci musí být sebevláda; čím o absolutnější moc se jedná, tím absolutnější musí být sebevláda. Podprůměrný rozum, hloupost, fantazie a neschopnost být dokonalým člověkem nezakládá mystickou moc se všemi jejími atributy, o nichž se zmiňuje mystická literatura, která má charakter mystických učebnic.

Než vraťme se poněkud zpět.

Těch 45 let, v nichž jsem stále podněcoval druhé, aby své osobní sklony překonali, a jejichž zrada je v tom, že jednoduše svým sklonům podléhali i na nejnebezpečnějších úsecích mystické cesty, nadto pak fakt, že mi život prchá z těla, mě opravňuje nevěřit, že se "teď" situace v tom směru změní. Nezmění se! Z mystických snaživců se ve velké míře stali "věční začátečníci", kteří snad dnes napnou sílu, aby se ze svých emocí vymanili, ale již někdy zítra se jejich síla někde ztratí, takže znovu a znovu budou svým sklonům podléhat, aniž pomyslí na mé varování, že to tak být nesmí, protože to je všestranně nebezpečné.

Toto je pravý důvod, proč zveřejňuji principy tajného zasvěcení. Slíbil jsem, že mystickou nauku v její nádherné čistotě odevzdám světu, ale protože se nikdo neukázal jako způsobilý tajné zasvěcení přijmout, mám právo "hodit" je světu, ať s ním naloží jakkoli. Že se ji odevzdat nepodařilo už dávno, bylo jen zásluhou Strážce Prahu, jenž tak často zaslepoval ty, kdo se ke mně obraceli o radu v mystickém snažení. Tím Strážci Prahu vracím to, co chtěl prosadit, totiž aby nauka nebyla přenesena. Přitom však připomínám: Nikdo z těch, kdo neprokázali, že jsou schopni nauku zachovat, se nemůže vymlouvat na onu temnou mystickou moc, na Strážce Prahu, že právě on to byl, kdo mu "podrážel nohy". Přemáhání a posléze přemožení sklonů je věcí osobní a mravní odpovědnosti a pravé mystické snahy, která se stává neúspěšnou pouze tehdy, když si snažící se myslí, že obelstí skutečnost, jíž je nezbytnost sklony překonávat.

O skutečném překonání sklonů nutno říci, že to je poměrně vysoký mystický výsledek. To však neznamená, že tu nebudou chybět různé vize, v podstatě vždy bezvýznamné a též i pomotané teorie o mystické praxi, o mystických a životních faktech a snahách, ale nebudou tu chybět výsledky reálné: evidentní zjištění, že když někdo překoná smyslové sklony, stane se především vidcem svého vlastního budoucího osudu, i vítězem nad svým vlastním osudem. Je nutno vědět, že osud může vždy doléhat pouze na člověka, který dává sklonům volný průběh. Právě sklony to jsou, jež nikdy nevedou a nemohou vést ke štěstí oproštěných, nýbrž vždy pouze k spravedlivým následkům osobitostí motivovaného počínání. Jen bez sklonů je člověk vždycky svobodný a zcela volný.

V Březové 1973 Květoslav Minařík



O formálním, úzce osobním zasvěcení

Formální, úzce osobní zasvěcení předchází zasvěcení tajnému. Platí pro ně stejně jako pro zasvěcení tajné také to, že každá snaha musí mít nějaký adekvátní účel. Platí to dokonce i pro mystické úsilí začátečníků, kteří ještě mystiku nemohou chápat jako zapředení se jedince do mocně se zvedajících vln světových osudů, nýbrž pouze jako snahu, jíž si mohou pomoci k osobnímu štěstí.

Toto štěstí se může jistě chápat různě. Málo pokročilý, elementární typ člověka je vidí pouze v neomezených možnostech ukájet své osobní smyslové chtíče, kdežto typ duchovně velmi pokročilý právě v uvolnění od chtíčů, od onoho věčného psychického horka, jež nikomu, kdo chtíčům podléhá, nedá ani chvilku vnitřního klidu.

I toto uvolnění od chtíčů je tedy osobním štěstím, o němž věčně spekulující a mysticky neusilující lidé mohou uvažovat jako o sobeckých sklonech tupců, kteří se snaží vyhnout i rodinnému tzv. štěstí. Já tu však mluvím o mystickém vývoji od jeho samého počátku, který nesmí být ponechán nepovšimnut. Platí zde předpoklad: Jsi-li idealista, jenž by rád prospěl zevnímu světu, musíš být i realista, který si musí napřed sám pomoci. Teprve potom poznáš, zda si lidé přejí, abys jim pomohl, nebo zda si to nepřejí. Je totiž obecnou zkušeností, že když někdo vnucuje světu dobro, existující v jeho představách, může to být bráno jako bláznovství, nebo se to může vnímat jako zločin páchaný na lidstvu, když je začne vnucovat světu nějaká organizovaná skupina.

Právě toto svědčí o skutečnosti, že chce-li někdo dělat světu dobro, nebo mu udělovat představy o dobrotě, musí získat zasvěcení, aby vůbec pochopil, jak to s tím dobrem je. Předesílám hned, že zasvěcení může každého dovést k poznání, že si nikdo jeho pomoci a dobra nepřeje. Přeje si pouze ukájet svou zvědavost a touhy po smyslových požitcích a jen málokdy někoho zajímá metoda, jejíž pomocí lze odstranit veškerou strast. Přesně vzato, v podstatě má každý jedinec, ať chytrý nebo hloupý, vzdělaný nebo nevzdělaný a dokonce i neomezeně hloupý, svůj životní názor hotov vždy už proto, že jej zdědil jako vlastnost svého tělesného zrození, a proto ho vždy zajímá pouze to, aby byl tento jeho názor potvrzován. To je ostatně také příčinou, že mystik musí být zproštěn všech osobních sklonů, aby mohl jednat nestranně a aby nejednal ani neuvědoměle ve svůj osobní prospěch, byť s myšlenkou na dobro druhých. - Vizme např. ono "dobro", jež je lidstvu vnucováno organizovanými skupinami. Kdyby takové "dobro" vnucoval lidem nějaký jedinec, byl by v očích lidí někdy bláznem, jindy třeba i zločincem. Když však podobné "dobro" vnucují lidem organizované skupiny, vnutí jim většinou pouze nějakou diktaturu, pod níž lidstvo nebo jeho části úpí, ať to je "dobro" jakékoli.

Kdo tedy chce být mystikem nebo buddhistou, nesmí zpočátku nikdy myslit na prokazování dobra světu, nýbrž pouze na své osobní sebezdokonalení, aby si především pomohl sám. Toto "pomáhat zpočátku pouze sobě" může být založeno výhradně na sebepřemožení. Základními kameny úspěšného sebepřemožení jsou v bezvýhradném řízení se pravidly mravní mystické kázně. Jejich dodržování nikdy nemůže vyhovovat osobnosti a jejím smyslovým sklonům, neboť znamenají konání skutků ctnosti.

Skutky ctnosti se stávají dokonalými pouze dovršením odosobnění. Zosobnění však musí zmizet, ale až už člověk nebude podléhat žádné emoci, žádnému smyslovému sklonu. Tím je ovládnuto pociťování, které se transformuje v rozum, chápající celou problematiku života neusměrněného mravní kázní, tj. života všech běžných lidí. Tak člověk dospívá k pravému základu osvícení na úrovni běžného života a nemůže být sám sebou obelháván svým vlastním zdánlivým altruismem, přikrývajícím osobní, sobecké ambice.

V buddhismu se konstatuje, že celá říše strasti je opřena o lpění na pociťování, jež jsou organickou vlohou bytosti ke ztotožňování se se zevním světem, se samsárem, s hrůzným to procesem nikdy nepřestávající strasti. Toto ztotožňování, v jiném smyslu lpění, je tak hrůzné, že stále oslepuje člověka vírou, že i věci slibující smyslové potěšení přece snad jednou přinesou tolik toužené konečné ukojení. Existují představy o možnosti vytvořit šťastné manželství, ačkoli je naprosto jasné, že takové manželství nelze vytvořit, když v něm téměř vždy existují dvě neústupné vůle. Z toho důvodu nauka o formálním a osobním zasvěcení jednoduše se takovými a jinými podobnými problémy nezabývá. Jde pouze na kořen strasti tím, že doporučuje vyhladit lpění na pociťování, jež je schopno rozechvívat tělo prostřednictvím hmatových fenoménů, jimiž jedině pociťování je.

Je tedy nezbytné zlikvidovat funkci pociťování a nevyhledávat žádnou metodu na její zlepšování. Život, který člověk získává zrozením v lidském těle, je potenciálně, tj. karmicky disponován dostatečně pro vyžívání se v pocitech. Dokonce právě pro tuto dispozici žije každý téměř výhradně pocitově, což mu brání poznat, co znamená změna těžiště sebeuvědomění z pociťování do kvalit mentálních, zejména rozumových. I kvality mentality a rozumu se manifestují v prožívání, ale nikoli jako při pociťování, jež vede ke splývání vlastní individuality s individualitami jiných, jež si v podstatě vždy odporují, nýbrž ve stavech chvění substancí bytí nadpocitového, dynamicky se rozzařujících do jevů okolního světa. To je zárukou, že místo krizí pocházejících z nemožnosti citového splývání s tím, po čem lidé touží, dostavují se stavy vytržení, povznášející sebeuvědomování k božím trůnům.

Proč tedy do pocitového žití, jež svou povahou každého obtěžuje, vměšovat ještě neustálé touhy po příjemném pociťování, jež pramení ze lnutí k chuťovým a tedy vlastně hmatovým efektům, přenášeným do vědomí pociťováním? Tyto touhy totiž celou problematiku emocionálního žití ještě více prohlubují a komplikují a tím žití jen znepříjemňují.

Pociťování je zde a nauka o něm tvrdí, že je to činitel kvalitativně elementárnější než rozum, který nás může vždy ze strasti vysvobodit, protože nás dokáže vést světem s přehledem a rozvahou a tímto způsobem tlumit i odstranit příčiny pro vznik všech konfliktních situací. Proti tomu cit nás vede k jednání ryze emocionálnímu, k jednání zaujatému, které nás nechává upadat do závadného řešení okamžikových nahodilostí. Tím je rozum zastíněn, zpravidla plameny vášně, které člověka dostávají do situací, jež vyvolat si třeba vůbec nepřál.

Pro tyto vztahy nesmíme pociťování považovat za vyšší duševní vlohu, jak to činí idealismem trpící náboženství i různí lidé. Pociťování je především velmi slepou hnací silou bytí, jež vytváří všechny komplikované situace na světě. A ten tzv. vyšší cit? - Ten se musí teprve vyvinout přijetím a dodržováním ušlechtilé mravnosti a absolutní zdrženlivosti v jednání i v reakcích na dění a jevy okolního světa. Tato ušlechtilá mravnost a ušlechtilé jednání pochází pouze z provádění tzv. metta, tj. z permanentního přání všeho dobra všem bytostem, ať už nám jsou milé nebo nemilé a ať už s nimi sympatizujeme nebo nikoli. Duchovní vývoj, jejž si musíme představovat v prvé řadě jako postup od strastných stavů prožívání k stavům blaženým vyžaduje, abychom zachovávali všechny mravní předpisy duchovních nauk; teprve tím se cit oprostí od elementárního chtění a promění se v soucit, jenž strukturu osobnosti sublimuje a nechá dokonce zaniknout v permanentním pocitu sounáležitosti se vším, co je.

Teprve tento cit je základem duchovního vývoje; z tohoto citu se vyvíjí osvícený rozum, který je schopen porozumění a dobroty, což se v konečné své fázi ukazuje být moudrostí, osvícením, stavem budho. Je to rozum, který vystupuje a rozvíjí se až když člověk potlačí pudy a emoce z nich vyplývající. Tyto pudy pak, jež jsou vlastně jiným aspektem pociťování, se ovšem nejprve mění v běžný živočišný rozum, jehož funkce se zase mění působením zušlechtěného citu ve funkci rozumu osvíceného, v moudrost; tímto se cit jakožto silový činitel stává "živinou" rozumu, vyvinujícího se v nejvyšší moudrost, která už dobře poznává, že rozum je ve vyšším aspektu vědomím, především empirickým, jemuž když se upře funkce konkretizovat jejím rozvážným potlačením, poznává se jako vědomí transcendentní, které je původní kvalitou stvoření, kvalitou, z níž se stvoření vyvinulo.

Tím je konečně realizován stav absolutna v bytí, předchůdce to spásy, jak jí rozumí nejvyšší mystické nauky.

Toto vše musí člověk znát a mít na zřeteli, chce-li dosáhnout mystické dokonalosti, která má věcný význam. Musí pochopit, že se musí podrobit kázni potlačovat pudy a pudy podmíněné sklony na prvním stupni, kdežto na druhém všechno pociťování, jež podmiňuje pocitové vyžívání. Jenom tak se člověk propracuje k překonání sama sebe, k bytostnému přepodstatnění a k dosažení stavu bytosti povznesené nad celý emocionální život a tím ovšem i nad strastný svět, v němž tonou všechny lidské bytosti.

Dosáhnout tohoto sebepřekonání je podmínkou sine qua non k dosažení mystického zasvěcení v úzce osobním a formálním smyslu. A aby k tomuto sebe překonání mohl člověk vůbec dospět, musí potlačit všechny své smyslové sklony. Právě sklony člověka nutí myslit neobjektivně, osobitě, zaslepeně. Když jsou překonány, dosáhne člověk odosobnění a tím se připraví pro úspěšné tajné zasvěcení.

Působení a moc sklonů musí člověk nejprve objevit. Neobjeví je a nepozná jejich moc, dokud se nepozastaví nad tím, jak je ve svém jednání motivován svými osobními zřeteli a dokud tomu všemu nezačne čelit. Musí se sklonům postavit na odpor i tím, že bude konat pouze to, co mu přikazují povinnosti vložené na něho mystickou naukou a jeho karmickým učleněním. Když bude muset konstatovat, že i v požadavcích za svou fyzickou nebo duševní světskou práci, za své zaměstnání, je řízen žádostivostí po výdělku a tím třeba i jen nezřetelně se projevujícími světskými sklony, musí se spokojit s odměnou, jež se mu dostane od jeho zaměstnavatele za jeho práci a nesmí mít tedy ani v tomto směru žádné osobní požadavky. Jenom tím prokáže, že překonal světskost v podobě světské ctižádosti, jiný to aspekt pocitového žití, jímž se tmelí, sílí a utváří vyhraněná osobnost, která zase zaslepuje a tím ničí možnost rozvoje osvíceného rozumu.

Pouze osvícený rozum může dovršit likvidaci osobnosti, která se ve světě snaží uplatňovat vlastně pouze jako sobecký a pouze zla se dopouštějící faktor. A v jádru své osobnosti, ve sféře pociťování, by ji nezlikvidoval nikdo, kdo trpí tím, že si stanoví nějaký světský osobní cíl, i když se mu jeho osobnost skryje za představou nezadatelného práva na odměnu za práci, činnost nebo funkci.

Právě s ohledem na to chci říci, že nikdo a nikdy není dosti osvícený na to, aby věděl, co mu musí spravedlnost přidělit a to dotud, dokud nedosáhne osvícení podle představ pravé mystické nauky. Její mravní normou v tomto směru je, že správné je pouze to, aby člověk získával své živobytí pouze vírou v Boha a tuto víru smí činit silnou přesvědčením, že má právo dožít celý svůj život tím, že ho Bůh bude živit až do jeho fyzické smrti.

Teprve tím se skutečně odosobní a přestane tedy zasahovat do své činnosti a tím i do tvořící se karmy ze skutků. Takto bude jeho celá karmická tvořivost nebo působení přeneseno na kosmické regióny, kteří se už o jeho "viny" za činnost podělí mezi sebou.

Takto tedy má být zničena osobnost pocházející z ctižádosti, jež nemystiky vždy zaplétá do tvořící se karmy, jež se stává nepřehlednou, jelikož běžný intelekt nemůže nikdy proniknout a pochopit všechny momenty sobectví, jež se skrývá v činnosti. A představa o sociální spravedlnosti, která podle nepřesných představ dává všem lidem právo dostat od lidské společnosti štěstí a chléb? - Dokud ten, kdo chce dosáhnout mystického zasvěcení, takto na svět nazírá, pak je světským člověkem, jenž nikdy nepozná karmickou spravedlnost v celé její šíři a hloubce. Přísně vzato, člověk se smí živit pouze vírou v Boha, jak jsem již uvedl nahoře, ale práv na to žádných nemá. Když si myslí, že je má, pak to zaplatí rozličnými hrůznými omyly, jež budou jeho život stále komplikovat, dokud ho svět pro jeho karmickou draze vykoupenou zralost nezlomí a tím ho nenaučí doufat pouze v Boha.

Na cestě vysokého mystického zasvěcení takovéto poučení od karmické zralosti jistě už znamená částečnou prohru na cestě života od primitivního mravního názoru na život a počínání až k duševnímu a duchovnímu překonání světa. Neboť čím dříve se člověk skloní před faktem, že se smí živit pouze vírou v Boha, tím více duchovních fondů zachrání k vybudování duchovní moci, schopné každého dovést k vítězství nad světem ve všech jeho formách, kvalitách a situacích.

Toto však jsou výhledy pro lidi schopné chápat vše z tzv. vyššího hlediska. Než se k tomuto chápání uschopní, musí se podřídit poučce, že ničit sklony vytvářené ctižádostí nikdy nestačí k rozvinutí a dovršení ctností mystického žití. Musí být překonány i sklony působící v nejužší osobní sféře, která se projevuje chutí projevovanou v jídle a pak hlavně v chuti, jež se ukájí pohlavním životem tu třeba vůbec neomezovaným, tu třeba sporadicky nebo po dlouhou dobu omezovaným a tu zase touhou po něm.

Pro ty, kdo si sami radí na cestě duchovního vývoje, platí totiž příkaz pohlavní abstinence zase jen podle jejich sklonů. Někdo usoudí, že pohlavní zdrženlivost není nezbytná, protože mu tento názor vnukají jeho sklony. Jiný, kdo se sobě odcizil, příkaz sexuální zdrženlivosti přijímá jako ryze náboženskou poučku, kdežto opět jiný se pro slabost vůle kloní jednou k pohlavní zdrženlivosti a pak zase tento postoj změní, protože se nezná a tím mu napadá, že se má chovat tak nebo onak, podle toho, jak mu jeho sklony diktují okamžité chování. To však jsou postoje nevedoucí k ničemu dobrému. Neboť pohlavní zdrženlivost nebyla pouze vymyšlena spekulujícími mozky. Má své psychologické a specifické pozadí; není samoúčelná, ani není tajným klíčem k otevírání vrat nebes. Zase jde pouze o to, aby každý čekatel zasvěcení překonal sama sebe, aby přemohl všechny své osobní sklony; pohlavní pud v tomto ohledu je vždy chápán jako nejmocnější činitel, který je vždy schopný bojovníka o mystické zasvěcení přivést buď k mystické dokonalosti, nebo k mystickému pádu.

Nejhorší však, čeho se může dopustit ten, kdo slyšel poučku o pohlavní zdrženlivosti, jestliže na něho vůbec zapůsobila, je přerušování pohlavní zdrženlivosti. Takový člověk zpravidla nikdy nedosáhne poznání, co znamená dovést pohlavní zdrženlivost na vrchol, kde je překonán kritický nápor pohlavnosti, kde se pohlavnost poddá a vznikne zkušenost, co vlastně pohlavnost vše znamená, i že vlastně motivuje všechno zevní počínání lidí. Místo toho bude pohlavnosti podléhat již i při nižším tlaku, až konečně jí bude podléhat jako na samém začátku, kdy ho ani nenapadlo s pohlavností bojovat. To se pak projeví jako duchovní pád, který bývá vždy doprovázen zjištěním, že došlo k sestupu z duchovních výšin, ke ztrátě duchovních hodnot, jež činí člověka šťastným a svobodným, bez závazků a strastí otců rodin.

Správné zachovávání příkazu pohlavní zdrženlivosti vede tedy jistě vždy k stupňování sexuální agresivity. Právě tuto agresivitu je třeba ovládnout, aby člověk nabyl zkušeností a poznání, že pudem k množení příroda ovládá všechno živé, a že tedy pouze jeho přemožením se získává svoboda. Proto na pohlavní zdrženlivost nesmíme hledět jako na čin rovnající se svým významem jakémukoli jinému činu. Z toho důvodu má člověk tuto kázeň začínat se vší vážností a s vědomím, že se tím dostává na stezku možných velkých vítězství i pádů. A když ji člověk dlouho zachovává, jistě dospěje k jakési zavilé konfrontaci dvou nesmírně významných činitelů v životě, jeho samého a pohlavního pudu, takže když správně s pohlavností bojuje, nemůže už trvat na rozhodnutí pohlavní zdrženlivost zachovávat do budoucnosti stále a stále. Boj s pohlavností vrcholí obvykle ve stavu, kdy člověk musí odkládat sklon k pádu do pohlavnosti jen ode dne ke dni; jenom tak může skutečně zvítězit. Ostatně toto stadium v zachovávání pohlavní zdrženlivosti je vrcholné a kritické a nebude už dlouho trvat, kdy dobude člověk vítězství nad sebou.

Toto vítězství ovšem ještě neznamená, že se člověk učiní bytostí pohlavně neschopnou. Může se dokonce k pohlavnímu životu i vrátit, ale to už nikdy nebývá absolutním otrokem pohlavnosti, nýbrž člověkem, jenž pohlavnímu problému správně rozumí. Tím teprve se pohlavní problém stane skutečně druhotným a nikoli prvotním, problémem hlavním. Mizí idea "lásky" a "zdravé ctižádosti" a zbývá pouze elementární pohlavní chtivost, o níž zkušený ví, že jen kvůli ní se musí každý znovu a znovu vtělovat, a že když ji skutečně překoná, že se už vtělovat nikdy nemusí a nebude.

Vzhledem k tomu pravá mystická nauka není vůbec učením idealistickým. Hodnotí poznání pohlavnosti jako vědění dobré a pomocné, ale jinak v ní rozhoduje pouze konkrétní výsledek pohlavní kázně: vítězství nad pohlavností. Tento výsledek je zase založen na překonání věčného příboje pohlavního pokušení, což se začíná neoblomným zachováváním pohlavní zdrženlivosti až do okamžiku, kdy tato pokušení budou přemožena. Ale to, že ustání sexuálních pokušení neznamená zánik schopnosti pohlavně žít, nýbrž pouze odstranění překonávajících pohlavních pokušení, je nesmírně významným psychologickým momentem. Neboť analyzujeme-li počínání člověka, je snad vždy, snad pouze téměř vždy, motivováno pohlavností. Vše, od hrubého chování mládeže, jež se snaží na sebe upozornit svou klackovitostí, až k ctižádosti lidí vyniknout majetkově, společensky, sociálně, ba i charitativními projevy, vše je podmíněno pohlavností, i když se na ni zapomíná v procesu tzv. životního úspěchu. "Cherchez la femme" platí tedy vlastně pro každou ctižádost, ať už končí v kriminálních činech, nebo v dosažení diktátorské moci, jež si dokázala podrobit národy pod jakýmikoli hesly. To je vždy jasno tomu, kdo zlomil moc pohlavních popudů dovršením příslušného momentu v pohlavní zdrženlivosti.

Řekl mi jeden z těch, s nimiž jsem mysticky pracoval: "Jsem svobodný, neboť jsem překonal pohlavnost. Kdybych ji nepřekonal, nebyl bych svobodný, ani kdybych se skvěl všemi ctnostmi křesťanských světců. A kdybych neměl žádnou z těchto ctností, a pouze překonal pohlavnost, byl bych vždy svobodný." Měl pravdu. Zvláště když se nepřihlíží k nebezpečí skrytému ve vítězství nad pohlavností. Bylo totiž dost vítězů nad pohlavností, kteří propadli pýše jen proto, že byli od tohoto jha zproštěni. Proto je třeba toto vítězství obohatit permanentním bódhisattvickým soucitem, za nímž se vždy skrývá poznání, jak těžké to mají běžní lidé, kteří nikdy nedokázali žádnou mravní kázeň dovést až ke konečnému dobrému výsledku.

"Převalování se balvanu pohlavnosti" z čiré pohlavní říje až k stále vzdychajícímu svatouškovství není jistě žádným vítězstvím nad pohlavností. A ani před obměněnou pohlavností ve svatouškovost nebesa nepadnou jako bašta nadpozemské blaženosti. Jenom prostinké vítězství nad sebou v tomto směru je mocí, která je dobývá. Ale vítězstvím nad pohlavností dobývá člověk i vítězství nad svým celým osudem, neboť pouze emoce způsobují, že se člověk se svými činy vystavuje reakcím světa, jež jsou v podstatě tvůrci jeho zevního osudu. Když to všechno přestane, dospěje člověk k jasu vědomí, k duševnímu uvolnění, čímž se končí i nepříjemnosti askeze, která vždy může trvat pouze po dobu odpírání si pohlavnosti. Pak je poznán i cit jako vloha opatřující člověku strast; jeho vyhasnutím zaujme vládu nad osobním žitím rozum, jenž ví co dělat, aby ke vzniku žádné strasti nedošlo.

Tímto je boj s pohlavností rozdělen na dvě fáze. Cílem první fáze boje s ní je poznání problému pohlavnosti, kdežto druhé celkové osvobození. V první fázi člověk poznává, jak se pohlavnost dokáže maskovat; to přispívá k poznání jednoduché účelnosti každého citového i emocionálního vznětu. Dovršením druhé fáze boje s pohlavností se dosahuje poznání významu všech složek bytí, jež jsou řádově pod kvalitou rozumu; právě tím je možno dospět k zažití nekončícího stavu naprosté a evidentní vnitřní nebo duchovní svobody.

Mluvím o normálním průběhu vývoje založeném na pohlavní zdrženlivosti. Takto však situace vždy nevypadá. Když se pohlavní pud pod náporem dobrovolné nebo vynucené pohlavní zdrženlivosti přetváří v jiné psychické síly nebo psychologické tendence, stává se vnitřní vývoj člověka složitější a obtížnější. Přitom však pohlavní zdrženlivost nemusí mít vždy v pozadí nepodařenou mystickou kázeň. I společenská a občanská mravní výchova může projevy normální pohlavnosti zvrátit a to se může projevit názorem na to, že dávat volný průchod pohlavnímu pudu je "hříšné", ale vrcholit to může v nenormální sociální činnosti, někdy charitativní. Mezi těmito krajnostmi je celá řada projevů vyjadřujícího se pohlavního pudu. Spadají do nich projevy kyselého staropanenství, indolence staromládenectví, pýcha asketů nad vlastní mravní neposkvrněností a v jemnějších projevech, jako méně výrazné úchylky pohlavnosti i nesčetné charakterové zásady světských lidí, kteří nedokáží tolerovat jednání druhých; nebo se to také může projevit ve veliké duševní i psychické poddajnosti neenergických lidí všemu, co se jim v životě může vyskytnout jako rozhodující osudová nahodilost.

Do toho všeho může tedy vyústit pohlavní zdrženlivost ať dobrovolná nebo vynucená prostředím a okolnostmi. Člověk se však tomu všemu může vyhnout pouze za předpokladu, že z pohlavní zdrženlivosti neučiní problém. Má se chovat tak, jakoby žádnými tlaky z pohlavní zdrženlivosti netrpěl; toho se dosáhne pouze vůlí na sobě vynuceným nezájmem o sexuální dráždidla. Tímto se pohlavní pud přestane přetvářet v nějakou psychickou zvláštnost, čímž se pohlavní energie změní v energii prostou, která, když si nemůže najít ventil v nějaké zevní činnosti, změní se v duchovní sílu nebo energii, v materiál, z něhož se vytváří tzv. duchovní tělo.

Když si ten, kdo takto řeší pohlavní problém, zachová po celou dobu pohlavní kázně mysl zcela oproštěnou od světa a naopak ji přiměje k trvalému zájmu jen o kvality transcendentní, vytěží z pohlavní zdrženlivosti to, co se nazývá nadsvětskou stezkou, tj. mysl, která se už světa nedotkne a v důsledku toho začne procházet tzv. realizacemi duchovních stavů, jež vyvrcholí v poznání a pochopení kvality absolutna a v možnosti ztotožnit se s nimi na úrovni prostého empirického vědomí.

Toto vlastně už absolutní vítězství nad pohlavností není ovšem dosažitelné tak snadno. Udržet mysl stále oproštěnou od světa a zaměřenou k věcem a kvalitám transcendentním je nesmírně těžké a když se tento příkaz někdy poruší, vzniká nebezpečí, že alespoň část pohlavnosti bude transformována v nějakou zvláštní osobní vlohu, která už zdisharmonizuje obraz mystické dokonalosti jedince, jenž se vydal na cestu absolutní pohlavní kázně.

Chci uvést dva případy poměrně velmi zdařilých realizací kvalit duchovnosti ve smyslu zasvěcení úzce osobního, jež nepřešly v zasvěcení neosobní, naukové, tajné. Budu mluvit o dr. M. K. a ing. R. M. Oba totiž poznali rozdíl mezi běžným lidským žitím a žitím zasvěceného, v prvním případě člověka, který se stal vítězem nad pohlavností, v druhém, který poznal zákonité vztahy lidí k samsaru a nirváně.

Dr. M. K. se k tomuto výsledku propracoval tím, že - jak to sám nazval - bojoval o příslušnou kvalitu, tj. kvalitu třetího buddhistického vnoru tak dlouho, až ji uskutečnil a rozvinul. Nebyl však pouze výjimkou v tom, že jako struska tohoto úsilí se mu nedostávalo toho, co se nazývá vyžehnutím. Z toho důvodu nepřekonal citlivost k svodům ženského světa. Propadal jí a opět nad ní vítězil, vždy právě tím, že znovu a znovu dosahoval úspěchu v boji o kvalitu, čímž posléze pohlavnost překonal. Vzhledem k tajnému zasvěcení to však bylo zdržení, ztráta času, jehož se mu pak nedostalo k dosažení absolutního poznání, jež vede nejprve k pochopení, že je absolutně nezbytné projít stavem bódhisattva, oním sžitím se jedince s celkem, se všemi žijícími a trpícími bytostmi. Teprve tím se zpevní základy pravého, dokonalého duchovního osvobození, spásy, v buddhistické terminologii vyvanutí, nirvány.

Vzhledem k jeho dlouhotrvajícímu boji o rozvití osvobozující kvality, kvality stavu třetího buddhistického vnoru, nemůže být duchovní osvobození zcela čisté, neboť pro existující sklony k světu je chce vlastně zažít pojmově vyhraněná bytost a nikoli "abstraktum", které z člověka vytváří stav permanentního ztotožnění se vším, co existuje. I s touto chybou na poli uskutečňování duchovní dokonalosti může však být duchovní dovršení velmi podobné dovršení buddhovskému, ale nikdy nemůže být přesně stejné. Neboť přece jen je rozdíl v pojetí dokonalosti, již chápe "loužička bytí", již představuje jedinec, nebo rozsáhlý "oceán bytí", jejž představuje ten, kdo žije vším existujícím, se všemi bytostmi, s nimiž se silou systematického uvědomování ztotožnil.

Mezi těmito dvěma krajními stupni je nesčetně mezistupňů. Na každém z těchto stupňů je to, co se označuje za dokonalost, stavem poněkud rozdílným od ostatních mezistupňů dokonalosti; některá z těchto dokonalostí je téměř absolutním poznáním, jiná poskytuje prožití nepředstavitelných blažeností, ale budhickou dokonalostí je pouze vyhasnutí životního pudu ve světle poznání absolutní relativity všeho světa.

Pro tyto diference v oblasti výsledků mystického snažení je nezbytné místo blažeností, jež souvisejí s různými buddhistickými vnory, rozvinout stavy a pocity sounáležitosti nebo i totožnosti duchovně usilujícího jedince a celku. Jenom tak se vytvoří podmínky pro vznik dokonalosti nejvyšší, buddhovské.

Dr M. K. tedy ovládl a možná že i vykořenil pohlavnost téměř na konci svého života. Proto mu nezbyl čas na to, aby poznal, že život, vesmír, nejvyšší duchovní stavy a kvality a všechny duševní stavy vůbec, včetně duchovní dokonalosti koření v principu "jednotného pole sil", jak vesmírné kontinuum už definoval prof. dr. Einstein. Následkem toho odešel z tohoto života s vědomím, že existuje dvojí život, zevní a vnitřní, tak patrně diferencovaný, dokud se ještě vědomí může přesouvat ze světa konkrétních jevů do světa jevů tzv. abstraktních. To se ovšem u Buddhů nestává. Ti vždy vnímají pouze jeden svět, obsahující oba.

Na obhajobu jeho duchovního stupně vývojového před nezasvěcenými nutno však doložit: 1. měl teoretickou vědomost o totožnosti samsary a nirvány, o existenci jednotného pole sil, o nedostatečnosti každého samsarického stavu života, byť nejvyššího nebeského; 2. zcela zvítězil v boji o rozvinutí kvality, již představuje nejvyšší vnitřní očista; proto byl vykoupen pro sebe, v jednom snad nejdůležitějším aspektu života, v životě zevním.

Jenže při integrálním mystickém zasvěcení se vždy jedná o "rozpuštění" osobitosti v absolutnu. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, když ani nejmenší stopa nedokonalosti nezastiňuje pojetí absolutna.

Druhý, ing. R. M. dosáhl skoro téhož mystického výsledku jako dr. M. K. a v jistém smyslu dr. M. K. předstihl. Byl však vždy vyloženým analytikem, tedy puntičkářem, což se u něho projevilo neschopností patřičně snadno pochopit, že kdo má kráčet cestou absolutně dokonalých, musí rozvinout širokého ducha, ducha bódhisattvického, který je předpokladem ztotožnění se vším žijícím a který činí možným nediskriminovat ve stvoření vůbec nic. Proto propadá i různým krizím, jež poznamenávají žití každého, kdo nežije ve všech bytostech a ve všem, co existuje, čili kdo je nějak osobitý. V širším pojetí však šel stejnou cestou jako dr. M. K.; obměna ve výsledcích byla podmíněna jeho jinou psychologickou základnou, než byla u dr M. K. Na rozdíl od dr M. K. usiloval více o vyčištění vědomí až do stupně, jenž se nazývá čiré vědomí, jímž pochopil zákony a vztahy mystických kvalit ke kvalitám normálním, ke kvalitám emocionální osobitosti. Tím dospěl k dobré orientaci v problémech především osobitého života, a to mu umožňuje zachovat si osobní, duchovními kvalitami podloženou svobodu.

Co se však z hlediska stavu budho musí považovat za nedostatečnost, je zatížení jeho přirozenosti nepoznáním, jak důležitým je rozvinutí stavu bódhisattva, ducha sžívajícího se se vším, co existuje a žije. Tato nepatrná stopa nedokonalosti, tak pevně vetknuté v jeho bytosti, má být likvidována vytvořením manželského stavu.

Manželství v takovémto případě je samovolným navozením vztahů k světu, přesně toho stavu, který uvádí ve skutek vztah a pocit oné nezbytné sounáležitosti se vším co žije, tedy onoho stavu bódhisattva. Z psychologického stanoviska je na této skutečnosti zajímavé to, jak i tento druh sklonů se chce uplatnit v životě člověka, i když jde o rozhraní, na němž už člověk vidí téměř úplně smysl všeho životního dění. Krátce řečeno, jeho asketické založení, získané vlastně zrozením, stává se tu překážkou přijmout stav bódhisattva, což se v tomto případě projevuje tím, že za příslušných okolností znovu a znovu zapomíná, že je ženat.

Situace ovšem není tak snadno přehledná. Dotyky mysli a vědomí s kvalitami třetího buddhistického vnoru a v pozadí pak s kvalitou absolutna nejsou tak snadno rozlišitelné; vysoké stavy třetího buddhistického vnoru jen podbarvují absolutní indiferentismus realizovaného stavu absolutna. Jejich rozlišení je možné toliko ve stavu vrcholného poznání, před nímž se celé kosmické kontinuum rozpadá v čistě fyzikální jevy. Do toho téměř vždy může zasahovat ovlivňování vědomí člověka strukturou fyzických buněk, jejichž působení se manifestuje ve vědomí nějakými pocity.

Pocity ovšem nejsou jednoznačným jevem v případech tak rozdílných jako je běžný stav lidí a stav toho, kdo pocitový život ze svého vědomí téměř nebo zdánlivě úplně eliminoval. V tomto případě se pocity nalézají ve stavech vytržení, což zkresluje skutečnost na vrcholu jevů, kde "tření" fyzikálních kvant energetických se zdá vyvolávat poznání, že stav absolutna a nejvyšších stavů pocitového žití jsou jevy totožné. Jen Buddha může poznat jemný rozdíl dokonalého stavu indiferentismu a nejvyšších stavů pocitových, jež se pro méně vyvinutý intelekt sobě téměř rovnají.

Ing R. M. všechny tyto nuance a varianty pocitových stavů rozeznává. Aby však vůbec někdo mohl rozlišit nejvyšší a nejjemnější pocitové stavy od stavu absolutna, k tomu přece jen potřebuje dosáhnout prožitku, vyplývajícího z dotyku vědomí s kvalitou absolutna. A to právě není snadné. Zejména dokud je člověk mlád, příboje vitality to neumožňují. Kdo však vážnou snahou o udržování se na rozhraní tvorby a prázdna zůstává na okraji absolutna , ten v příslušném okamžiku, kdy se vitalita snižuje, se absolutna vědomím dotkne a tím dovrší duchovní a případně i mystický vývoj v absolutním poznání východiska ze života do absolutna, do stavu nirvány, do stavu "vyvanutí".

Takto tedy vypadají oni dva jmenovaní, dva silně vyhraněné typy mystických snaživců. Jak však jsou na tom ostatní příslušníci mystické školy, do níž náleží dr. M. K. a ing. R.M.?

Zdá se být naprosto jasné, že o příslušnou mystickou kvalitu, která člověka osvěcuje, činí moudrým a svobodným, dokonce s jasným poznáním, že tato jeho svoboda se rozšiřuje do bezčasnosti, bojovali pouze tito dva jmenovaní. Téměř všichni ostatní příslušníci téže mystické školy ve své hluboké nevědomosti, světskosti a nezpůsobilosti k poznání bojovali pouze se sklony, o nichž soudili, že podléhat jim je zakázáno, což jasně svědčí o atavistických mravních názorech církevních, i když to byli třeba nevěrci. Proto byl jejich boj marný; někdy dokonce tento boj ani nebojovali, i když předstírali, že jej bojují. A podle toho byly i jejich výsledky, výsledky mystického školení: Mnozí mystického úsilí po čase zanechali a mnozí také zůstali mystice věrni, neboť se jim její učení líbilo. Ctili je prostě tak, jako ctí světští lidé nějakou ideu nebo vyznání, z nichž ve svém životě neuskutečňují nic, nebo jen tak málo, že je to k žádnému věcnému výsledku nepřivede. Dokáží tedy věřit, ale jinak žijí svůj světský život bez jeho nejmenšího narušení tvrdou kázní, jejímž účelem je sebepřetvoření.

Někdy si ovšem na tento svůj život navěsili plané teorie, jež svědčily o nelogickém myšlení. V tom se však nelišili od jiných světských lidí, kteří též vždy něco vyznávají, nebo něčemu věří, nejsouce schopni vytvořit si svůj vlastní, osobitý názor; hájí pouze ten, který se jim zalíbil, nebo ten, který v jejich nitru vypučel jako dědictví jejich vlastního rodu a případně jejich vlastního vtělení.

Z toho vyplývá, že až na malé výjimky je to v mystice jako v běžném světě: Nejvíce lidí z těch, kteří v mystiku věří, vyznávají ji jen na základě svých vlastních sklonů, kdežto zkušenost z mystické praxe jim chybí; tito lidé nečiní mystickou nauku ani přesvědčivou, ani průhlednou, logickou a věcnou.

http://www.kagyupa.com/czech/czech/posl ... o/TZ1.html
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Odkaz K.Minaříka z roku 1964

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 04. říj 2016 19:15:13

Květoslav Minařík
JÓGA V ŽIVOTĚ SOUČASNÉHO ČLOVĚKA
(První vydání, Canopus-Kruh, 1991, str. 27 a dále)



Proč vyvíjet radostnou náladu


Postup k vykoupení si nemůžeme přestavit jinak, než že se musí dít přes radostné stavy. Lidé, kteří se nedovedou radovat, jsou totiž vlastně pesimističtí a tím jsou bližší představám o pekle než o nebesích. A o nebesích víme, že to je místo radosti a na vyšším stupni dokonce blaženosti. O vykoupení pak víme, že to je stav za nebeskými stavy a nikoli za nějakým vyvrcholením zarputilosti, temné nálady a chmurných myšlenek.

Radostivost nikomu „do klína nespadne“. Proto se každý musí namáhat, aby se právě rozvíjením radostivosti vnitřně přiblížil nebeským stavům; to je praktická cesta do nebe, jakožto do mezistavu na cestě ke spáse od přirozeného snad lidského stavu.

Lidský stav se vyznačuje změnami. U lidí je příznačné, že kolísají od stavů doslova bláznivého nadšení až zase do zoufalství. Mezi těmito krajními duševními stavy existuje ideální rovnováha, kterou lze označit za čisté původní lidství; toto lidství trpí tím, že onu bláznivou radostivost musí vyrovnávat následujícím zoufalstvím. Z toho vyplývá, že nevede k ničemu dobrému dát se unášet stavem lidství. Od kolébky až do hrobu se bláznivá radostivost střídá s duševními bolestmi až zoufalstvím a tím se stává to, že člověk je jen člověkem, a to od narození až do smrti.

Takto je tedy ohraničeno citové prožívání a nálady; ohraničení sice fyzicky nehmatné, ale pevné, jako by člověk byl duševně obehnán zdivem tvrze. Naděje, že existuje snadný únik z této železné kobky, je skutečně marná, i když se nesčetným lidem zdá, že jejich prostorové vymezení v duševnu je chimérické, nicotné.

Z tohoto důvodu je nezbytné chápat psychologické uspořádání fysických bytostí jako velmi pevné a tvrdě reálné, ať už se nám naše možnosti opatřovat si především smyslové radosti zdají jakkoli neomezené.

Mystickému vývoji však prospívá jen radostivost bezpříčinná, vůlí vyvolávaná a udržovaná, chtěná a vzdorující každému vlivu, jímž by chtěla příroda nebo světské, osudové nahodilosti tento stav změnit. Takováto radostivost tedy už není vyvolána tím, že se v bytosti něco změnilo, nějaký pocit, nějaká událost, a pak už se jen manifestovala přemožením, unesením člověkova nitra. Naopak, je to radostivost stále střežená vůlí vždy pohotovou zasahovat v okamžiku, kdy z nějakých zevních příčin slábne nebo mizí.

Psychologicky to znamená, že už se člověk duševně zmocnil sebe sama a konečně začal vládnout svému nitru, zatím co dosud byl jenom hříčkou sil, jež jeho nitro rozvinovaly. Z necesty, z vrávorání nebo ze smýkání se jeho nitra vznikl směr, jehož cílem je upevnění radostivosti, která už nesmí pro něho být „na dosah jeho duševní ruky“, nýbrž stavem, jenž mysli a vědomí vtiskuje optimismus a vytlačuje každou stopu pesimismu.

Mysticky tento stav znamená dosažení platformy prožívání buď rajských, nebo nebeských, nebo nadnebeských bytostí, podle toho, jak hluboká a čistá jeho radostivost je. Neboť všechny bytosti těchto tří nadpozemských sfér jsou roztříděny právě stupněm nebo kvalitou radostivosti.

Člověk má, snad pro své fysické uzpůsobení, i možnost pronikat stavy radostivosti do světa nadradostného, který je z mystického hlediska stavem spásy. Nezávisí to však na jeho vůli stanovit si tento cíl a pak ho dosáhnout, neboť tento svět nikdy nelze tak snadno opustit. Cestu totiž musí určovat pouze nálady bytosti a nikoli vůle. Musí být prožity všechny radosti, jež byly ideálem člověka, byť to byly radosti nadsvětské a jakkoli vzdálené střízlivé skutečnosti. Z toho důvodu jógická nebo vůbec každá metoda duchovního vývoje krátí cestu k absolutnímu citovému uspokojení každého jedince metodickým koupáním těla v nadsmyslových blaženostech; teprve potom se člověk ocitá na tzv. duchovní stezce, na stezce ducha, jež se už vine nad úrovní každého druhu pociťování.

Kdo by se chtěl vyhnout této „obchůzce“ vyznačené pouze stavy nálad, obchůzce na tzv. Přímé mystické cestě, bude zrazen svou vlastní bytostí, sebou samým, protože určitě přilne k některé z nových a dosud nepoznaných radostí, jež se na Přímé mystické cestě vyvíjejí.

Nemoudrý laik si tedy může o cestě mystického a duchovního vývoje myslit, co chce, ale nikdy se nemůže vyhnout tomu, aby splnil všechny své tužby, sahající po slastech snad smyslových, snad nadsmyslových, jež jsou přese všechno pouze slastmi smyslovými. To je totiž skutečnost, vyplývající z psychologické zákonitosti. Právě z ní vyplývá, že životní proces nikdy nelze ukončit zásahem vůle, nýbrž vždy jen prožitím a snad dokonce dožitím všeho, co vyvstalé tužby předurčily.

Pro neznalost této skutečnosti selhaly i nejrafinovanější formy indické askeze. Byly vymyšleny na potlačení hnacích sil bytí a tyto síly se jako hadi se slizkou kůží vždy každému asketovi vymkly z rukou vůle. Ani když tito asketi nasadili proti nim žhavé utrpení, neuspěli, neboť tím pouze rozvinuli strastné pocity, jež byly procesem, jímž se realizovaly stavy pekelné a nikdy nebeské nebo nadnebeské.

Poznání, jež vytvořilo tento názor na askezi, ovšem neznamená schvalování poživačnosti. Poživačnost je pouze něco jako alopatická léčba duše, hluboce onemocnělé smyslovou chtivostí, a nemá tedy vůbec nic společného se zamýšlenou mystickou radostivostí. Ta totiž vyplývá z duševní volnosti nebo z duševního oproštění, jehož podkladem je rozlet zdravého ducha do dálav duševních prostorů. Teprve když člověk připuštěním vlivů stálého smyslového vydražďování na svém duchu onemocní, rozvinou se v něm smyslové chtíče, jež nahradí onu duševní volnost duševně zdravého, smyslovým chtěním nezkaženého člověka.

Když člověk toto duševní zdraví ztratí, začne již neustále vyhledávat smyslové vzruchy, jež rozechvívají tělo pocitovým nebo hmatovým ukájením. Když se to stane, radostivost duševně uvolněného člověka vymizí z jeho paměti. Pak už začne věřit pouze v náhražku pravé radostivosti, ve smyslové vzruchy. Ty ho jako fyzické pocitové vyžívání neposilují a neozdravují, nýbrž přivádějí do kocoviny, jejímž opakováním onemocní v dosti širokém rozsahu na mysli, na těle i na duchu.

Proto je obvyklé, že se ti, kdo začnou hledat řešení životních problémů na cestách mystiky, napřed musí léčit z nesprávného pojetí ideje radostivosti. Musí se namáhat o rozpoznávání oné náhražky, jejímž pramenem je ukájení nezřízené smyslové chtivosti, od pravé radostivosti, která zase pramení z překonání smyslové chtivosti. To ovšem vyžaduje zřeknutí se světa, askezi svého druhu, jež vyplývá z opravdové nežádostivosti. Neboť mystický cíl nikdy nenajdou ti, kdo nepřekonali smyslové chtíče v nejširším rozsahu tohoto úkolu, nýbrž pouze ti, kdo se ze smyslové chtivosti vyléčili jejím naprostým potlačením.

Mystikou požadovaná radostivost je tedy radostivost bezpříčinná a ta je dílem práce, často práce velice těžké, neboť lidská přirozenost se vzhledem ke svému karmickému uzpůsobení stále radovat ani nechce, zvláště bezpříčinně, a ovšem ani trpět. Je to dokonce tak zlé, že se vůbec nedá zjistit, co vlastně lidská přirozenost chce. To snad vystihuje pouze Buddha, jenž mluví o malomocných, kteří své těžké utrpení mírní pálením svých boláků nad ohněm. Pro tento stav je pálení nad ohněm příjemné, ale skutečně zdravému člověku je hrozným utrpením, jímž se pouze mírní utrpení jiného druhu.

Mluvili jsme však o bezpříčinné radostivosti. Moudrý analytik, jenž použije této metody ve snaze došplhat se k duchovní dokonalosti, pozná, že se přímo i jeho tělo této radostivosti vzpírá. Je mu totiž milejší klid lenocha, jenž pro svou lenost souhlasí s upadáním do strastí za několik celkem zřídka se vyskytujících téměř absolutních momentů smyslových slastí.

Tím je předzvěděna a stanovena cesta nezbytného a tvrdého uplatňování bezpříčinné radostivosti v procesu běžného lidského prožívání. Když po kratší nebo delší době člověk u sebe tuto bezpříčinnou radostivost prosadí, dospěje k evidentnímu zjištění, že dosáhl onoho prvního buddhistického vnoru, jehož dalším rozvinutím projde vnory dalšími až do stavu jasem ducha prozářené apatie.

Aby si však nikdo nemyslil, že vymýšlím nové, netradiční, a proto snad i nepravdivé teorie, budu citovat z kanonických textů buddhismu:

Když mnich zjistí, že úsilím o zachovávání ctnostného života překonal pět překážek (chtíč, záští, malátnost a ochablost, nepokoj a hloubavost, pochybovačnost), vyvstane v něm pocit spokojenosti. Když je spokojen, vznikne v něm radostivost. Když dosáhne radostivosti, uklidní se jeho tělo. Klid těla vyvolává pocit štěstí. Prostřednictvím, pocitu štěstí se jeho duch soustředí. A pak už setrvává oproštěn od chtíčů a od neblahých stavů v prvním, stupni soustředění, v prvním vnoru, jenž je ovšem provázen dojmy a úvahami, jež povstaly z osamělosti a provázejí proto tento vnor nadšeným zájmem a radostným štěstím.

Když při stálém duchovním úsilí začnou, dojmy a úvahy zanikat, dosáhne mnich, vnitřního míru, sjednocení ducha. Tu již bude setrvávat v druhém stupni soustředění, v druhém vnoru, jenž je prost dojmů a úvah a jenž povstal ze soustředěnosti; pak již bude naplněn nadšeným zájmem a radostným štěstím.

Když nadšený zájem přestává a mnich začne setrvávat rovnodušný, plně vědomý a bdělý a bude tělesně pociťovat ono radostné štěstí, o němž ušlechtilí, mniši praví, že rovnodušný a vhleduplný mnich dlí šťasten, pak bude setrvávat ve třetím, stupni soustředění, v třetím vnoru.

Když mnich překoná jak radostné štěstí, tak i všechnu strast, když z něho vymizí dřívější uspokojení a starostlivost, uskuteční čtvrtý stupeň soustředění, dosáhne čtvrtého vnoru, jenž je poznáván jako bezstrastný, bezslastný a ujasněný indiferentismem a zvnitřněním.

Vraťme se však k požadavku mystické nauky, aby byl člověk radostný.

Řekli jsme už, že mystický cíl je za nebeskými světy, jež jsou v člověku symbolizovány radostivostí a nadsmyslovým štěstím. Radostivost i nadsmyslové štěstí se pociťuje fyzicky právě tak, jako se fyzicky pociťuje zarputilost, pesimismus, zlost a jiné negativní duševní a mentální stavy. Běžně duševně utvářený člověk však je vždy blíže k těmto negativním duševním a mentálním stavům než k stavům bezpříčinné radostivosti a dokonce sotva dokáže pochopit, proč by se neměl spíše vztekat než bezpříčinně radovat, když pro vztek má většinou bezprostřední a reálné důvody.

Zde však mluvíme o mystice a o jejím cíli. Z hlediska mystiky ty bezprostřední a reálné důvody k jeho vzteku jsou totiž také relativní. I když pomineme skutečnost, že vztek člověka je vždy podložen jeho sobectvím, jeho smyslovou žádostivostí, pak nám ještě zbývá všeobecná relativita, jež zahrnuje i palčivé osobní bolesti, bolesti žhavě naléhavé a podle svých projevů skutečné.

Je skutečností, že i těmto bolestem se může člověk smát. A velmi často, když už se jim směje, ukáží se samy jako relativum. Neboť na druhé straně můžeme často na druhých vidět, že pro jejich trápení už není žádný důvod, a přece se ještě trápí, protože s ironií řečeno se do svého trápení zamilovali. Vždyť rozumný člověk vždy může dobře pochopit, že se život skládá z chvilek slastného a strastného prožívání. Když pochopí, je už blízek filozofickému zjištění, že je trápení stejně jako bláznivá radostivost pouze věcí ducha a že se tedy trápit nikdo nemusí, nýbrž pouze se radovat.

O toto však v mystice nejde, neboť je to nauka naprosto věcná. Sleduje pouze to, že mystický cíl je až za nebeskými světy, do nichž se subjekt může dostat jen bezpříčinnou radostivostí. Z toho se vyvozuje, že když už běžné lidské uzpůsobení svědčí o kolísání od trápení k nějakým potěšujícím smyslovým vzruchům, musí se pozměnit tím, že se mu určí jen jedna linie, linie bezpříčinné radostivosti, která je cestou do nebe.

Žák mystiky se nezbytně musí radovat, protože to znamená dostat se z cesty stoupající k radostivosti a pak zase klesající do mnohých útrap na cestu stále stoupající, nejprve k upevnění radostných nálad a později do stavů nebeských a posléze nadnebeských.

Přechod z kolísavé cesty na cestu neustále stoupající však vyžaduje zásah do vrozené lenosti nebo zdánlivé neschopnosti vládnout svým stavům, sobě samému. To ovšem je nesnadné. Zkušenost však ukáže, že to není nesnáz veliká. Když se totiž navodí zvyk radovat se, pak se často náhle člověka radostivost zmocní a pak už stačí dávat na ni pozor, aby nezmizela v přívalu denních nahodilostí.

Když už i to člověk snadno uhlídá, dospěje k evidentnímu zjištění, že v prožívání nastoupil cestu vzhůru, k vyšším a lepším stavům ducha. A evidentní poznání, že jde do nebí, je pak výsledkem putování po trvale stoupající cestě životem. Dokonce i smysl zraku se pro toto vnímání vyvine. Ty radostné stavy, zdrcadlící se pouze v pociťování, se náhle ukáží jako cesta opouštějící lidský život vlnící se od strastí k slastem a vstupující pak do rájů, jež když nejsou zrakově vnímány ihned, začnou být postupně vnímány víc a více.

Po ustálení se na stoupající cestě rozvinuté bezpříčinné radostivosti bude už každý moci dobře zjišťovat, že je na cestě do smyslově vnímatelných nebí. A když se bude správně chovat, pozná, že ani nebeské prožívání není v podstatě prožíváním žádoucím; že pouze klid nad radostmi je přijatelný, neboť je stavem duševní nevzrušitelnosti, kdežto radosti vystupující od stavů podlidských až do nebeských mají v sobě něco závadného, rozkladného.

Ale radostivost není jen stav pocitový. Je to tingující činitel, jenž se chopí lidského bytí jako předmětu, jejž přetvoří. A o to přetvoření bytosti vlastně jde. Neboť ať existují jakékoli filozofie o řešení životních, duševních a filozofických problémů, zůstává nezměnitelným faktem, že mysl a vědomí je naplněno vždy jenom tím, čím je naplňují kvality těla. Vzhledem k tomu pak bezpříčinná radostivost, jíž vůle naplnila tělo, začne působit zpětně. Odpovídá‑li tato radostivost kvalitativně nebesům nebo nebeským stavům jakkoli vysokým, vždy člověka duševně naplní. Toto je základní předpoklad evidentní jistoty, že je člověk už vyproštěn z duševních náplní příslušejících lidství a často doslova zavalen duševní náplní kvalitativně odpovídající nebesům.

Ne. V mystice vskutku nejde o chiméry nebo o nějakou filozofii, která by člověku posléze vsugerovala zvláštní myšlenky, představy, přesvědčení a jiné podobné věci psychického rázu. Jde v ní pouze o výměnu duševní náplně, jež je v prostém lidství dokumentována kolísáním vědomí od smyslových radostí, jež mají povahu smyslových vzruchů, k strastným prožitkům, jež se vnímají jako skutečnost. Tím jde v mystické praxi o útok vůle na dosavadní vnitřní uspořádání, jež nás nechá kolísat od smyslových slastí pochybné ceny k strastem. Bezpříčinnou radostnost vnucuje vůle bytosti po tak dlouhou dobu, až bytost tuto náplň přijme a začne jí působit zpětně do vědomí, kde se pak projeví jako nový obsah, v tomto případě vždy nadsvětský, duchovní, většinou však s nádechem nadsmyslového štěstí.

Z toho důvodu lze praktickou mystiku řadit do vědeckého systému psychologické výchovy, jež použitím radostivosti přebuduje celou niternou bytnost. Vymění její prožitkové stavy a radostivostí kvalitativně zlepšovanou ji v objektivním smyslu pozvedne ze smyslna do transcendentna. Jde tedy pouze o radostivost, především bezpříčinnou. Kdo tuto radostivost neuplatňuje, protože se domnívá, že není tím pravým účinným prostředkem v řádu duševních věcí, nebude mít úspěch v povznášení se do světa transcendentního, byť se uchýlí k jakémukoliv filosofickému systému duchovní výchovy. Prostředky v mystice jsou tak prosté jako sám žitý smyslový život. Správně použitá bezpříčinná radostivost vede k poznání, z něhož teprve vyrůstá filozofie známá jako duchovní. Když tato filozofie nevytryskne z této radostivosti, je to vždy jen řada spekulací, jež jejího nositele přivedou k duchovnímu a často všeobecnému ztroskotání.

Proto je nezbytné radovat se. Právě radostivost, především bezpříčinná, je oním duchovním šípem, jímž lze skolit zdánlivě neovladatelnou přirozenost, která se chce jednou radovat a po nasycení radostivostí zase trápit, aby kolísavá cesta nebyla opuštěna a aby člověk nikdy s konečnou platností neunikl strasti.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 12. črc 2017 6:42:14

"Na to, co je správné, přijde jen vzácně kdo. Setkávám se s lidmi,
kteří i po přečtení haldy spisů o mystice a duchovním životě vůbec
nepřicházejí na to, že totiž pouze hodnoty prožívání jsou příčinou
toho, že je člověk dokonalý nebo nedokonalý. A hodnoty prožívá-
ní povšechně nejsou výsledkem koncentrací.
V mystických knihách nebývá vždy docela jasně řečeno, že
problém niterného uvolnění, jakéhosi druhu spásy, je problé-
mem správné životosprávy. Ale v buddhismu je o tom nádherná
a naprosto jasná poučka. Cituji volně: Když se odstraní pět
překážek, tělo se uklidní. Pak vystoupí blažené pocity a duch se
soustředí, procházeje čtyřmi vnory. V prvním vnoru se bytost
koupe v blaženosti, která v dalších vnorech mizí nebo se mění
ve zcela indiferentní postoj ke světu dění. Poučku o vnorech
možno s přihlédnutím ke všem okolnostem obrátit. Když se
morálně čistý člověk bude systematicky a bez příčiny radovat,
přejde jeho bezpříčinná radostivost ve čtyři klasické buddhistické
vnory.


Kromě takového úsilí je všechno marné. Co nejvíce platí, je fakt,
že čtyř spásných buddhistických vnorů nebude dosaženo, když se
duch člověka stane inverzním v nespásných stavech."


Květoslav Minařík
Praxe Přímé Stezky 3

Na základě korespondence Květoslava Minaříka
připravila k vydání Zora Šubrtová
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Jana » sob 22. črc 2017 7:12:04

„Nikdy nezapomínejte na slávu lidské přirozenosti. Jsme nejvyšší Bůh, jaký kdy byl a jaký kdy bude. Kristové a Buddhové jsou jenom vlny na tomto nekonečném oceáně, který jest já."

K.Minařík


:)

"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."


E. Tomáš
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod dodo » ned 23. črc 2017 9:41:20

"Kdo dbá prospěchu jiných lidí, ten se odosobňuje. Kdo se odosobňuje, ten dosáhne osvícení. Proto je nezbytné věnovat se skutkům lásky."

Květoslav Minařík

:)
dodo
 
Příspěvky: 673
Registrován: stř 01. črc 2015 0:01:01

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 14. srp 2017 8:46:50

ŽIVOT VĚČNÝ

Proč je věčný život žádoucí? Není žádoucí, ale je; proto je na nás, abychom jej žili vědomě.
Člověk, který žije věčný život vědomě, je prost strachu a každé snahy chránit jej. Naproti
tomu, kdo věčný život žije nevědomě, chce si jej prodloužit, a proto bezohledně ničí vše,
co se mu zdá, že jeho život ohrožuje. Doopravdy život nelze zničit. Je možno zničit jenom
formu, ve které je život přítomen. Naší snahou musí být zrušit vědomí odvislosti života
od formy a to spočívá vlastně ve vědomí. Tím dobudeme uvědomění si věčného života.
Nesmíme být jako spiritisté nebo jiná náboženská sdružení, jež věří ve věčný život, ale
nedovedou jej žít vědomě na zemi. Věří ve věčný život, ale přesto se neradi loučí s tělem,
neboť správně tuší, že s tělem zanikne jejich vědomí, což je v jistém smyslu považováno
za zničení. Proto také lpí na těle. Avšak ten, kdo dobyl věčného života zde na zemi, nelpí
na těle a je k jeho osudu lhostejný. Neničí je sice vědomě, neboť ví, že má svůj význam,
že je, ale vidí, že ani brána, která je smrtí, neruší jeho vědomí.

Květoslav Minařík - Drahokamy 1

(Poprvé uveřejněno v časopisu Medium, ročník III/1936, str. 188)
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod dodo » stř 13. zář 2017 13:00:42

Květoslav Minařík

BESEDA BOHŮ

(První vydání, Canopus – Horizont, 1990, str. 212 a dále.)



(pokyny k mravnímu úsilí)

Vidžnani: Nejjednodušším způsobem dokonalého umravnění je tak dokonalá víra a oddanost Bohu, že zastíní a umlčí celého živočišného člověka. Pak se stane činitelem v životě člověka jenom Bůh, kdežto člověk – živočich – jakožto činitel bude vlastně zničen. A jelikož v Bohu předpokládáme morálku nejvyšší a nejdokonalejší, je tímto problém mravnosti vyřešen úplně a velmi jednoduše.

Ale člověk je tvor sebevědomý. Proto si snadno uvědomuje, že je to on sám, kdo vykonává skutky, takže Bůh jakožto činitel, působící skrze něho, zůstane vždy za hranicí jeho sebeuvědomění jako fiktivní skutečnost nebo spíše neskutečnost. A jestliže si člověk uvědomuje, že je sám původcem svých skutků, pak je i jejich budoucím dědicem.

Protože však následkem životních názorů a úsilí je jeho jáství, ponořené do sféry citů, vždy ještě snůškou mravních nedostatků, nemůže tyto mravní nedostatky vyvážit formální mravností, ať je jógicky jakkoli nezávadná. Skryt v jáství, žije ve chtění, čili v egoismu, a proto je jeho mravnost vždy dosti formální. Skutečnou zůstává jenom jeho činnost v jáství a tato činnost ho vždy mravně značně znečišťuje.

Předpokládejme však, že některý člověk je k sobě dosti upřímný, snaží se zničit všechny projevy jáství a přitom poznává, že musí konat i skutky ctnosti. Pro toho mohou být opěrnými body tato mravní pravidla:

Nekonat zlo skutky a nepůsobit je ani myšlením, ani cítěním.
Uvědomovat si neustále své tělo jakožto hmotný objekt a též všechny vlastní pocity, myšlenky a duševní stavy a mravně je povyšovat.
Zničit žádostivost po světských věcech a neuspokojovat touhy a vášně svého těla a jáství.
Vzbudit nadšení pro duchovní vykoupení, jakož i radost a víru v Boha.
Věnovat se vnitřnímu klidu a rozjímavému sebepozorování ve stavu blažených pocitů.
Nereagovat na živočišné sklony své vlastní přirozenosti a setrvávat v pocitech volnosti, bezstarostnosti a případně i blaženosti.
Nepochybovat o svých schopnostech, umožňujících získat významné úspěchy na cestě k nejvyššímu sebezdokonalení nebo vykoupení.
Věřit v nejvýš příznivý průběh svého osudu.
Přát dobro všem bytostem bez ustání.
Klanět se Bohu, pravdě a dobru, vzývat je a být si jist, že je možno se jich dovolat a uskutečnit je ve vlastním životě.

http://www.buddhismusvcesku.cz
dodo
 
Příspěvky: 673
Registrován: stř 01. črc 2015 0:01:01

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod dodo » pát 13. říj 2017 10:05:26

"Nevidím již, že je třeba vyrovnávat zlo dobrem, nýbrž temnotu jasem. A jestliže se mi zdá vyrovnávání zla dobrem poměrně snadné, zdá se mi také tato snaha zbytečnou.

Původcem zla je totiž temnota, a proto je lépe zničit původce, než jeho dílo. Ale to je takzvaná Velká cesta. Může jí bezpečně kráčet pouze ten, kdo se dokonale odosobnil,

nikoli v očích druhých lidí, nýbrž na úrovni svého vědomí. A to je velké dílo. Kéž by je mnoho lidí mohlo vykonat. Jen pomocí tohoto díla se totiž mohou dostat na úroveň Veliké

mystiky, kde se smazává osoba a zůstane pouze absolutno, samozřejmě ztělesněné, pokud je stoupenec Veliké mystiky živ. Po jeho smrti zůstane jen Světlo, projektující síla

absolutna, zatímco on „ Já“, bude týmž, co se nazývá ABSOLUTNEM."

Květoslav Minařík – Kečara
dodo
 
Příspěvky: 673
Registrován: stř 01. črc 2015 0:01:01

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 26. dub 2020 6:44:22

Ovlivňování náplní svého vědomí

Účel spočívá v tom, jak bude člověk ovlivňován náplní svého vědomi. Ani největší a nejvyšší racionalismus nemůže ze světa pro individuum dobýt víc než představy o světě. Ano! Jakožto bytosti čerpáme z okolního světa pouze duchovité působení prostřednictvím představ, které máme o okolním světě. Proto nezáleží na tom, zda naším okolním světem jsou hmotné jevy nebo pouze představy; záleží spíš na tom, co o tomto svém okolním světě soudíme.

Relativní hodnota zevního světa vzhledem k subjektu dokazuje, že příliš nezáleží na tom, zda všechno bereme v úvahu z hlediska tzv. objektivní skutečnosti nebo jen z hlediska ideálního vlivu ušlechtilých představ. Význam světa pro subjekt je v jeho působení a to je umožněno pouze jejich vzájemným poměrem. To znamená, že kladný poměr subjektu ke světu skutečností nebo představ vždy vyvolává určité stavy vědomí, pocitů a mysli; čili jak ten, tak i onen svět se může v duševní oblasti člověka odrazit pouze působením elektromagnetického působení, které je pro subjekt pravou duchovní potravou.
Přetvářet skutečnost podle ideálu se často používá v tibetské mystice. Tibetští mystikové totiž vědí, že idealizace vede ke změně působení vnějších skutečností na člověka. Protože je podle názorů této mystická školy nezbytné, aby svět v subjektu již nevyvolával smyslné a jiné chtíče, idealizují jej; tím nepřímo ovlivní vlastní bytost v tom smyslu, že se stanou čekateli mystického zasvěcení, které je vyhrazeno toliko bytostem idealismem očištěným.

Ze světa můžeme získat jen to, co do něho mentálně vložíme!

Vložíme-li do něho pouze ideální představy, které budeme střežit jako nedostižitelného činitele v dobru a krásnu, pak tento svět bude na nás působit v nejvýš dobrém smyslu.

Proto je morální závadou, jestliže nazírající člověk vidí ve světě pouze zlo.

Chce-li se totiž uchránit duchovního a morálního poškození, musí být přesvědčen, že svět je plný dobra; pokud se svět k němu chová jako zlý, může se mu bránit tím, že předstírá reakce jaké zlo obvykle vyvolává. Musí však být stále přesvědčen, že svět je dobrý, neboť tímto způsobem se jeho působení na jeho bytost časem změní k dobrému.

Vzhledem k tomu, co bylo právě řečeno, doporučuje se tedy postavit ke světu velmi pozitivně.

Ačkoliv je třeba vidět všechno realisticky, je nezbytné se věnovat i snaze o vyproštění ze zla, které se ve světě objevuje častěji než dobro; vidět ve všem pouze dobro nebo ještě lépe tvář a činnost předobrého a laskavého boha. Tím se určitě vliv světa na člověka změní. Zlo začne mizet z jeho života a může se dočkat i toho, že se všude potká pouze s dobrem.

K.M.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. kvě 2020 21:59:56

život vzájemné prolínání vibrací vytvá­
řejících fyzické skutečnosti, psychiku
a vědomí. Tyto vibrace mají povahu
elektromagnetickou. I vědomí je po
vahy, mohlo by se říci, převážně elek­
trické, ale neaktivní, čímž vytváří pole
pro registrovatelné vjemy a reakce. Slož­
ky, počínaje od vědomí dolů, jsou téže
povahy jako vědomí, ale už ve svých
projevech aktivní ; celá tato souhra tvoří
to, co nazýváme Ž. Proto Ž. nemá ráz
mystický. Ale stává se mystickým tak
dalece, jak dalece člověk dokáže roz­
množit nebo rozšířit onoho činitele živé
ho organismu, který nazýváme vědo­
mím.
Má li vědomí ve skupině těla
a psychických faktorů malý rozsah, pak
mu organismus vládne a to je příčinou
elementárnějších tendencí ž. Když však
člověk cvičením se v uvědomování vy­
tvoří podmínky k rozšíření oblasti, vy­
hražené vědomí, stane se bytostí du
chovní v přesném poměru rozšířeného
vědomí. Jsou-li tedy funkce žití reduko
vány ve prospěch uvědomování a tím
i vědomí, pak v příslušném bodě převa­
hy těchto tří kvalit živých těl, totiž těla,
psychické bytnosti a vědomí, se člověk
stává bytostí čistě duchovní,
bytostí po­
dle náboženských představ již vykoupe
nou.
Z absolutního hlediska je živé všech
no. Jen relativní poměry kvalit zvaných
tělo, psychické faktory a vědomí budí
dojem, že jsou věci živé a neživé. Podle
mystických zkušeností jsou "neživé"
předměty dobře vybaveny tzv. hloubko­
vým vědomím. Proto záleží pouze na
tom, kdy ve svém vývoji dosáhnou mo­
mentu, aby mohly svůj život projevit.
Projev Ž., jak mu lidé rozumějí, je vlast
ně dán pohybem rukou a nohou a na
vyšším stupni látkovou výměnou. To
všechno jsou však projevy nespolehlivé;
záleží na tom, zda hmota obsahuje to,
co nazýváme vědomím, jež vlastně mys­
tik nachází všude, v každé hmotě, která
je vybavena schopností stát se jevem vi
ditelným. A takové je vlastně všechno.

Květoslav Minařík
MALÝ MYSTICKÝ SLOVNÍK NAUČNÝ
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. kvě 2020 22:04:50

vůle z psychologického hlediska
schopnost něco chtít nebo prosazovat.
Proto v. symbolizuje schopnost vyvolá­
vat duševní napětí s tendencí k dosažení
vytčeného osobního cíle. To znamená,
že v. samu nelze považovat za podstatu
despotismu ; despotismus vyplývá z ne­
kompromisního lpění, chtění a vášně, za
nimiž se dokonce může skrývat velmi
slabá v. Zato se však silná v. projevuje
vždy ve vytrvalosti na cestě uskutečňo­
vání toho, s čím elementární bytnost ne­
souhlasí, ale čemu se při neodchýlitelné
snaze podrobuje. V mystickém smyslu
je nejvyšším projevem silné v. schop­
nost zachovat dokonalý nezajem
o všechno, co mravní část nauky zaka­
zuje jako věci závadné. I kdy­
bychom si myslili, že tyto věci mravně
škodlivé nejsou, je zřeknutí se jich for­
mou vyhlazení zájmu o ně cvičením sil­
né v., již jogín nebo mystik vždy na mys­
tické cestě nezbytně potřebuje.
Pokušení
totiž jsou nesčetná a setkáme se s nimi
na každém stupni mystického vývoje ;
kdo je schopen vyhladit zájem o elemen­
tární věci a hodnoty, k nimž smysloví li­
dé lnou, ten na vyšších stupních mystic­
kého vývoje dosti snadno překoná po­
kušení jemnější a někdy velmi záludná.

Květoslav Minařík
MALÝ MYSTICKÝ SLOVNÍK NAUČNÝ
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 28. kvě 2020 12:55:04

Ovlivňování náplní svého vědomí

Obrázek

Účel spočívá v tom, jak bude člověk ovlivňován náplní svého vědomi. Ani největší a nejvyšší racionalismus nemůže ze světa pro individuum dobýt víc než představy o světě. Ano! Jakožto bytosti čerpáme z okolního světa pouze duchovité působení prostřednictvím představ, které máme o okolním světě. Proto nezáleží na tom, zda naším okolním světem jsou hmotné jevy nebo pouze představy; záleží spíš na tom, co o tomto svém okolním světě soudíme.
Relativní hodnota zevního světa vzhledem k subjektu dokazuje, že příliš nezáleží na tom, zda všechno bereme v úvahu z hlediska tzv. objektivní skutečnosti nebo jen z hlediska ideálního vlivu ušlechtilých představ. Význam světa pro subjekt je v jeho působení a to je umožněno pouze jejich vzájemným poměrem. To znamená, že kladný poměr subjektu ke světu skutečností nebo představ vždy vyvolává určité stavy vědomí, pocitů a mysli; čili jak ten, tak i onen svět se může v duševní oblasti člověka odrazit pouze působením elektromagnetického působení, které je pro subjekt pravou duchovní potravou.

Přetvářet skutečnost podle ideálu se často používá v tibetské mystice. Tibetští mystikové totiž vědí, že idealizace vede ke změně působení vnějších skutečností na člověka. Protože je podle názorů této mystická školy nezbytné, aby svět v subjektu již nevyvolával smyslné a jiné chtíče, idealizují jej; tím nepřímo ovlivní vlastní bytost v tom smyslu, že se stanou čekateli mystického zasvěcení, které je vyhrazeno toliko bytostem idealismem očištěným.

Ze světa můžeme získat jen to, co do něho mentálně vložíme!

Vložíme-li do něho pouze ideální představy, které budeme střežit jako nedostižitelného činitele v dobru a krásnu, pak tento svět bude na nás působit v nejvýš dobrém smyslu.

Proto je morální závadou, jestliže nazírající člověk vidí ve světě pouze zlo.

Chce-li se totiž uchránit duchovního a morálního poškození, musí být přesvědčen, že svět je plný dobra;
pokud se svět k němu chová jako zlý, může se mu bránit tím, že předstírá reakce jaké zlo obvykle vyvolává. Musí však být stále přesvědčen, že svět je dobrý, neboť tímto způsobem se jeho působení na jeho bytost časem změní k dobrému.

Vzhledem k tomu, co bylo právě řečeno, doporučuje se tedy postavit ke světu velmi pozitivně. Ačkoliv je třeba vidět všechno realisticky, je nezbytné se věnovat i snaze o vyproštění ze zla, které se ve světě objevuje častěji než dobro; vidět ve všem pouze dobro nebo ještě lépe tvář a činnost předobrého a laskavého boha. Tím se určitě vliv světa na člověka změní. Zlo začne mizet z jeho života a může se dočkat i toho, že se všude potká pouze s dobrem.

K.M.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 29. kvě 2020 17:06:29

Popis Prana Jogy

1. Potlačte roztříštěné zájmy soustředěním na jediný dobrý duševní stav.
2. Po dosažení výsledku tohoto cvičení, totiž jisté vnitřní pohody a radostnější nálady, cvičte tělesnou nepohnutelnost.
3. Po dosažení klidu těla a dobré (radostné) nálady, která nedoznává změn, setrvávejte v tomto stavu delší dobu, abyste se plně nasytili čistotou, dobrem a Světlem. (Toto cvičení se provádí podle potřeby mnoho dní nebo i měsíců.)
4. Když setrváváte lehce a libovolně dlouho v tomto dobrém a příjemném stavu, udržujíce jej, cvičte vdechování a vydechování.
5. Vdechujte a vydechujte pomalu, stejnoměrně, neslyšně a rytmicky, plníce pokud lze úplně plíce.
6. Chopte se dechu jako představy posilujícího a osvěžujícího vzduchu, který v podobě jemné stříbřité páry naplňuje postupně nejen plíce, ale i celé tělo.
7. Je-li naplněno celé tělo osvěcujícím a posilujícím vzduchem (pranou), což jest provázeno pocitem tělesné lehkosti a zbavením se starostlivosti, podaří se vám, když se budete o to snažiti, zastaviti (postupně) duševní činnost.
8. Zastavením duševní činnosti, když jest prováděno důsledně odvržením formujících se představ a vzpomínek na smyslové předměty, ocitnete se duševně v neomezeném prostoru, o němž máte věděti, že jest naplněn Světlem, dobrem a vlivem osvěcujícího poznání.
9. Pak dbejte objektivního pozorování sebe samého, aby nedošlo k žádné změně ani dotyku.
10. Tak dosáhnete dalších vnorů, které buddhisté jmenují bezmeznost vědomí, říše docela ničeho, rozhraní možného vnímání a zničení vědomí.
11. V těchto stupních se chápete kosmického dechu,
12. a dosáhnete vědění, které objasní všechna mystéria života a biblických i obecných událostí.

Úvod k prvnímu vydání Vnitřního smyslu Nového Zákona - K.M. v Pardubicích v červenci 1945.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 10. čer 2020 16:32:57

Mystické výsledky

Aspirant tajného zasvěcení se musí vycvičit ke schopnosti tak pevného a neměnitelného sebeuvědomění, aby toto jeho sebeuvědomění nezmizelo nebo se nerozplývalo ani při nejsilnějších tlacích a nárazech okolností, jaké obvykle absorbují duševnost každého jedince tak, že na sebe už zcela zapomíná a žije už jen sběhnuvší se událostí. Teprve když se podaří setrvávat v permanentním a neměnitelném sebeuvědomění za každé situace, může člověk začít vetkávat sebe do celého společenství bytostí a potom je uvědoměle vnímat jako sebe sama. To je základ, na němž se buduje moc pocházející z tajného zasvěcení.

Ztotožnění se vším existujícím na psychické úrovni a na úrovni vědomí je první fáze tajného zasvěcení. Věnovat pozornost kvalitě prožívání je pak druhá fáze tohoto zasvěcení.

Tak jako každá nauka musí vést k určitým výsledkům, jež jsou poznávacími značkami určitých stupňů studia, vede také mystická praxe k určitým stupňům, jejichž dosažení odpovídá určitým výsledkům. Roztrousil jsem tu a tam poznávací značky některých stupňů, ale to všechno bylo nesoustavné. Pokládám proto za nutné promluvit o nich v této kapitole, věnované jim samým.

Začátek mystického vývoje je ve znamení sbírání jemnějších vjemů a zkušeností. Svým obyčejným vnímáním jsme na dosah vnímání astrálního. Již pouhá změna chodu myšlenek (do nitra) vás uvede do styku s astrálním světem. Stojí za zkoušku, všimnete-li si svého nitra tímto způsobem: upněte myšlenky na centrum své bytosti, na duchovní srdce, které je uprostřed prsou. Při častém opakování tohoto úsilí budete moci již za několik dní konstatovat určitou změnu. Probudíte totiž v sobě jemnější cítění a vnímání. A když budete takto pokračovat dál, dosáhnete dalších vjemů, jež mystikové zaměňují za první mystické stavy. Ale neradím vám, abyste takto pokračovali příliš dlouho. Účelem je postupovat dál a to, co zde doporučuji, má být jen zkouškou účinnosti mystických cvičení.

Kdo začal se soustřeďováním pozornosti do svého těla, které je v první etapě možné nazvat "všímáním si nitra", velmi brzy dosáhne stavu, v němž začíná první odpor. Astrální svět se začíná projevovat svými stíny, jimiž jsou jemnější dění v nitru. V nejhrubším smyslu pronikají navenek v podobě nálady a optimismu, což se později může změnit ve větší úsilí, aby se snažící člověk uplatnil ve světě. Již zde je možné ubírat se dvěma směry. První a správný směr znamená niterně se vzepřít proti novým děním a snažit se zachovat si normální náladu. Většina mystiků se však dává cestami slabšího odporu, to jest začne se radovat z nových zkušeností. Tento směr nás však nebude zajímat, poněvadž je začátkem bloudění v astrálním světě. Prvním způsobem je však učiněn průlom do astrálního světa a jsou získány předpoklady k objektivnějšímu pozorování a posuzování dalšího dění. Zde je již třeba, aby vůdce vysvětlil další věci nebo aby byl žák tak ohnivý, že překoná nástrahy.

Ale přesto stejně dochází k astrálnímu vnímání. Nezkušený člověk tyto vjemy pokládá za nové zkušenosti, jejichž povahu z neznalosti věci vyzdvihuje na úroveň zkušeností duchovních. A takovéto hodnocení prvních zkušeností na mystické cestě je první krok k zbloudění. Aby se tomu předešlo, radí učitelé mystiky, aby jejich žáci potlačovali činnost smyslů cvičením nevnímavosti. Pokud je to ze světských důvodů nutné, používejte své smysly, ale střezte se oceňovat dojmy třeba i duchovní, které přinášejí. Zákon karmy je nemilosrdný. Podlehnete-li svodu jakéhokoli vnímání, zbloudíte. Zde používám Pratjaharu - je viděno, slyšeno, čicháno, chutnáno, hmatáno. Je vnímáno. Dýchám. Jsem si vědom těla se zaměřením na nohy. Pociťuji - klid, radost. Jsem si vědom pozorovatele.

Ale potlačením činnosti smyslů se uschopníte k tiché koncentraci. Mátožné astrální vlny na vás nebudou působit a to vám umožní dopracovat se na vyšší úroveň mystické oblasti. Není to lehké správně potlačovat vjemy, které získáváme prostřednictvím smyslů. Stále je zde nebezpečí, že člověk přijme dojmy ze světa hrubého nebo jemného. Astrální ovlivňování přestane, jakmile uskutečníte nevidění, neslyšení, necítění, netušení, nechutnání a nevnímání dotyků. Nebezpečí astrálních svodů bude za vámi.

A tím jste také obstáli v první zkoušce a po průlomu, jímž je odhození nebo spadnutí mysli, postoupíte dál. Tento stav, totiž odhození nebo spadnutí mysli, se dostaví samovolně, neboť závisí na vnitřním dozrání. Intenzivním upínáním mysli na věci vyšší než světské člověk duševně dozraje až k tomu, že ho opustí mechanické myšlení. Podle intenzity koncentrace se to může projevit jako zničení mysli a její pád z hlavy na zem nebo jako schopnost odhodit ji tak, jako se odhazuje nějaká hmotná věc. Pak konečně člověk přestane být sužován vynucovaným myšlením a bude moci zažít stav niterného uvolnění, které samo mu může přinést dostatečně žádoucí oblažení.

Ale vraťme se k problému vjemů ve vztahu k mystickému vývoji. Není jiné cesty do duchovna než přes astrální svět. Nebezpečí astrálních vlivů se nelze vyhnout podceňováním skutečnosti nebo jinými názory, jež probouzejí pýchu. Jste-li vlažní, nejsou ani Kršna ani Buddha ani Ježíš Kristus dost silní, aby vás vytrhli z nebezpečí astrálního ovlivnění. Proto si musíte pomoci sami. Neříkejte: "Já doufám a věřím v Krista nebo v někoho jiného" a ten mne zachrání. Aby vás nějaká cizí bytost mohla zachránit, museli byste v ni věřit tak mocně, až byste se jí stali; ale potom byste nepotřebovali doufat v její pomoc.

Proto stačí, když se jakožto slabí lidé vyhnete "ochutnávání" různých astrálních zkušeností a usměrníte činnost vědomí, mysli i pozornosti do moře prázdnoty; tím se vyhnete případnému zjevení se astrálního (pekelného) "Krista", kterému byste uvěřili vzhledem k tomu, jak by na povrchu vypadal, a který by vás nakonec svedl na scestí. Tolik jsem chtěl předeslat.

Úryvek z Přímé stezky - K.M.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 15. čer 2020 6:50:41

Desatero

Obrázek

1.Problém mentální
Uveď mysl pod kontrolu. Dbej aby tě žádná věc nedonutila myslet na ni. Naopak zvol si vhodnou ideu a tou se neustále zabývej. Tím tvá mysl přestane bloudit a postupně se podřídí tvé vůli. Pak budeš sbírat plody tohoto úsilí: budeš duševně sílit a ustalovat se, což tě zase udělá šťastnějším.

2.Problém citový
Zabraň tomu, abys byl jednou šťastnější a podruhé nešťastný, zejména bez důvodu. Neměj něco rád a něco nerad. Také se na nic netěš a ničeho se předem neboj. Nebuď estét a zabraň tím tomu, aby se ti něco líbilo a něco nelíbilo. Tak se tvůj cit ustálí; rovnodušnost podložená ovládáním citu je zřídlem blaženosti.

3.Problém funkce smyslů
Nepoužívej vidění, slyšení, čichání, chutnání a dotýkání k tomu, abys tak hodnotil realitu nebo irealitu věcí. Za zpřostředkující mocí funkce smyslů leží nesmírně rozsáhlý svět. Svět zdánlivě za skutečností ti navždy uniká protože se orientuješ pomocí smyslů.

4.Problém pudový
Když tě to k něčemu vábí nebo od něčeho odpuzuje, nepodléhej tomu. Snaž se vidět všechny věci jako rovnocenné s vyjímkou těch, které by ti škodily na zdraví. Vůbec si nepřipusť to, že něco nezbytně potřebuješ nebo že něčemu musíš za každou cenu uniknout. Nelni tedy, ale také se neciť odpuzován. To podléháš funkci pudu.

5.Problém atavismů
Dostaň všechno své počínání pod kontrolu, abys za každou cenu zabránil mechanickým projevům. Tak totiž vystoupí pod kontrolu vědomí všechno, co se dosud může projevovat jako spontánní, neuvědomělé jednání. To je cesta ke zrušení vztahu k předkům, k osvobození od nich, k vytvoření individuality jakožto předpokladu pro úspěšné vzdání se světa a dosažení duševní svobody.

6.Problém funkce vědomí
Zabraň tomu, aby zrcadlení světa ve tvé bytosti prostřednictvím funkce smyslů přinutilo tvé vědomí uvědomovat si kde co. Naopak si uvědomuj jenom to, k čemu se právě duševně kloníš; tím zabráníš vjemům a nekontrolovatelnému chodu celé duševnosti. Používej tedy vědomí pouze k sebekontrole a vůlí zabraň spontánní duševní činnosti. To je jógická kázeň.

7.Problém duchovního života a vývoje
Jelikož je duchovní žití v protikladu k žití světskému, dbej na to, aby tě svět nepřiměl duševně se jím zaobírat. Když pak budeš hledět pouze na to, abys vnímal pouze to, co není věcmi světa smyslového vnímání, tendence tvé duševnosti už nebude spět k zavalení působností světa věcí, nýbrž k jejímu rozletu do nekonečných prostorů s provázejícími pocity většího a většího rozpětí duše a mysli a též k jejich uvolňování.

8.Problém mystický
Neciť potřebu být těšen světem. Naopak přinuť mysl k tomu, aby byla zaměřena pouze na jednu věc nebo i na prázdnotu, ovšem aniž by se tak otupovala. Pak uvedeš do chodu věci řádu vnitřních jevů a to už tě samo dovede k pocitu panství nad světem.

9.Problém vytržení
Jógická kázeň vede k postupné abstrakci vědomí pomocí vylučování světa z vědomí. Když člověk z vědomí svět vyloučí a současně zkonkretizuje vjemy prázdnoty nebo transcendentních kvalit, dovrší vytržení mysli nebo vědomí tím, že tyto vjemy vystupňuje tak, až jednoznačně převáží všechny ostatní. Svět, který je dosažen takto připraveným vytržením mysli nebo vědomí, nečiní mysl ani snivou, ani neracionální. Všechno v oblasti kvalit zůstává na svém místě a obohacuje se jen sféra vjemů. Tyto po-střehy pro jogína změní obraz světa natolik, že uvidí nejen dění, ale i jeho příčiny. Když pak navíc abstrakcí mentální přirozenosti, při níž se nevzdává snahy vidět svět a dění v něm objektivně, docílí vytržení pouze na úrovni vědomí, dosáhne extatického stavu mysli, což je zřídlem nadsvětských vědomostí a nadsvětského poznání.

10.Problém spásy
Stav spásy se rovná trvalé abstrakci ducha od světa. Jelikož však svět musí být z vědomí a bytí eliminován, je nezbytné řešit problém spásy vytržením. Proto když došlo k vytržení, musí se člověk uschopnit tento stav opakovat a konečně trvale podržet. Tak bude dosaženo spásy ničím neporušitelné.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 16. čer 2020 5:14:04

Cesta k vykoupení

Snad se Vám stalo, že i během žhavé touhy po poznání docházelo k vnitřnímu příměří, kdy Vám bylo dobře, i když v pozadí na Vás číhal nevyřešený problém nepoznání.

Právě stav vystupující za tohoto příměří nutno rozvíjet. Nehledě k problému nepoznání, má se člověk starat pouze o rozvinutí stavu provázejícího toto příměří a to je vlastně cesta k vykoupení. Neboť pouze tyto stavy jsou v jiném smyslu vnory, i když první se nezdá být otevíráním se zázračného světa.
Člověk se mylně domnívá, že duchovní růst je vždy závislý na koncentracích s pozitivními tendencemi, což znamená starost pouze o to, aby udržel v patrnosti koncentrační předmět a soustřeďovací úsilí. Tím mu ovšem unikají z patrnosti stavy, v nichž se právě nachází, a proto je jeho úsilí buď marné, nebo vyvolává pouze dráždící impulsy, což jsou sice jevy energetické, ale neosvěcující. Poučení z toho plynoucí je toto:

1. Je nutno dát pozor na stavy, jež jsou silovými faktory, vedoucími bytost tu cestou nevědomosti, tu cestou poznávání.
2. Mají být rozvíjeny stavy duševního uvolnění, v nichž je ovšem člověk jako sám Buddha vzdálen všech tužeb, přání atd.
3. Člověk má dávat pozor na to, aby vše činil ve stavu bdělosti, a to raději dvacetkrát denně po pěti minutách než po dlouhou dobu, zvláště když bdělost mizí a člověk není schopen evidovat, zda je právě ve stavu vnitřního uvolnění nebo v přirozeném mu dosud stavu vnitřního napětí a nějakého jiného zaměření.
4. Člověk má být duševně zcela uzavřen zevnímu světu, aby to, co se v něm děje, jej nenutilo zaujímat k tomu stanovisko.
5. Soustředění se má omezovat pouze na to, aby si byl člověk vědom pouze sebe sama, své bytosti, a nezasahoval tedy do duševních procesů, k nimž v jeho bytosti dochází; výjimkou je trvalé upravování duševních stavů v tom smyslu, aby byly dobré.

Drahokamy 2 - K.M.
Návštěvník
 

Re: Odkaz K.Minaříka

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 19. čer 2020 12:39:20

Ovládání nálady

Snažil jsem se být radostný tím víc, čím více jsem se zříkal světa. Tím se mi podařilo udělat svou náladu nezávislou na zevních podmínkách. Komu se podaří udržovat svou náladu nezávislou na zevních podmínkách, stane se velmi citlivým na prostředí i na jednotlivé lidi. Proto jsem začal poznávat, že nálady jsou ovlivňovány vlnobitím vlivů, které působí na každého jednotlivce. Z toho jsem se poučil, že své duševní stavy musím chránit nejen před nezřetelnými změnami svého vlastního nitra, nýbrž i před zesílenými vlivy prostředí. Když jsem se naučil chránit před ovlivňujícími momenty prostředí, poznal jsem, že stejně jako prostředí ovlivňuje jednotlivce, jednotlivec může ovlivňovat prostředí. Poznal jsem, že nasadí-li někdo proti velmi silnému vlivu prostředí příslušný druh vůlí mocně udržované nálady, projeví se to v přenášení jeho nálady na společnost, v níž se nachází...

Drahokamy 2
Návštěvník
 

Další

Zpět na Minařík

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků