A naopak

[Jana]

Máš -li na hlavě kulicha, poznám to...

Jakou má barvu?

[vostálník]

Agresivní...

[Jana]

Fakt?

[vostálník]

Se podívej do zrcadla...

[vostálník]

Zrcadlem je svět,

co vyšleš, to se ti vrací...

Vypadá to, že nevědomně vysíláš jaksi neustále osobní kritiku,

protože jak jsem si všimnul, jsi mnohými už roky neustále osobně kritizována za gresivní lásku....

[Jana]

To, co skutečně JSI, není kritizovatelné, kritizovat se dá jen představa iluze oddělenosti,

kterou není třeba brát osobně.

Tedy platí, že díváme-li se na život kritickýma očima a posuzujeme osoby, pak se ta kritika týká i nás, protože prožíváme život v iluzi osoby, která má nějaký osobní pohled na osoby.



A kritik jakožto stěžovatel a životní ztěžovatel má vždycky pravdu.

Ale život v Pravdě, tedy život v Boží přítomnosti je vždycky jen Boží.

[Jana]

Nějako jsem si nešimnul, že žiješ v prostředí plném lásky,

Máš jen představy o někom, které si vytváříš na základě toho, co si o něm myslíš, s kým nežiješ. Jen si můžeš představovat, jaký asi ten jeho život je. Je to jen Tvůj sen. Jestli hledáš nějaké skutečné sebeoblbování, tak je to přesně tohle, věřit tomu, že je skutečností to, co si myslíš, co si myslí někdo jiný.

Jestliže poznáváš, že je celá existence láskou, pak nemůžeš žít ani jinde, než v lásce.

von taky nikdo nekritizuje v tvém případě JÁ,

proč by to také kdo dělal,

ale kritzují tvé já,

které vydáváš za JÁ....

Tohle je právě to sebeoblbování, víra, že máš dvě já, jedno velké a jedno malé.

Netuším, co je na tom tak těžko k pochopení, že existuje opravdu jen jedno jediné pravé skutečné já.

[Jana]

... důsledně udělat pravý opak mistry doporučovaných rad...

Takže doporučuješ stát se tím odporným voluntaristou?

[vostálník]

Zcela jasně jsem řekl,

že je dobré si to duchovno nastudovat abys věděla co doporučuje a udělat vopak...

[Jana]

Zcela jasně jsem řekl,

že je dobré si to duchovno nastudovat abys věděla co doporučuje a udělat vopak...

Je Ti to k něčemu ?

[vostálník]

Máš jen představy o někom, které si vytváříš na základě toho, co si o něm myslíš, s kým nežiješ. Jen si můžeš představovat, jaký asi ten jeho život je. Je to jen Tvůj sen. Jestli hledáš nějaké skutečné sebeoblbování, tak je to přesně tohle, věřit tomu, že je skutečností to, co si myslíš, co si myslí někdo jiný.

To je tvoje parketa, nikoliv moje,

já žádný představy nemám,

a už vůbec nemám představu že jsem JÁ...

Nejsem ženská, nepotřebuji mít představy natož pocity...

[vostálník]

To se prostě velmi lehce pozná....

Stejně, jako ten kuich na hlavě...

[vostálník]

Je tady jen užívání si toho, co právě je a v tom tkví celé mistrovství.

Tvé určitě...

Ale to umím taky, na tom nic není, to zvládne každý ego a proto taky dál zústává egem...

Zábavná úroven...

[Jana]

Záleží na to, odkud se díváš.

Ego tady může být jedině když tady není láska, tedy, když se jeví, že tady existuje nějaká existence, která není láskou, pak tady ta iluze oddělenosti samozřejmě musí být.

Láska (mluvím o bezpolaritní všeobecné lásce) tu je jedině, když zmizí iluze oddělenosti, zmizí ego.

Tyhle dvě záležitosti tady nemohou být nikdy pohromadě, tedy nemůže tady být zároveň iluze oddělenosti a poznávání skutečnosti, tedy poznávání, že podstatou veškeré existence všeho je sama existence, která je láskou.

Tedy, když se díváš z pohledu toho, kdo něco nemá rád a žbrblá, tak se posiluje iluze oddělenosti a to ego se opravdu jeví jako realita.

Vědomí samotné existence existenci samotnou nedělí na dobrou a zlou.

[Jana]

To, co platí o odporu, platí i o touze,

Může se to jevit jako neřešitelný oříšek, ta touha po tom, co není, ta touha po celistvosti, touha po spojení polarit.

A nejvíc asi může naštvat, když toužíme po někom, kdo tuhle touhu po nás nemá.

Pak se láska může měnit v zuřivost, agresivitu, nenávist.

Zabít toho druhého bejsbolovou pálkou nepomůže.

Nepomůže vůbec žádné řešení, které se hledá vně mimo sebe.

A přitom řešení je docela jednoduché.

Nehledat ten zdroj lásky někde mimo sebe, ale uvědomit si ho v sobě.

Uvědomit si, že láskou je ve skutečnosti samotná láska.

Tohle jakoby všechno obracelo naruby.

Tady ten název tohohle vlákna "A naopak" má své opodstatnění.

Objevení toho zdroje lásky v nás, který je na ničem a nikom vnějším nezávislý, způsobí to, že namísto aby tady byla dál představa, že jsme fyzickým tělem ve světě, které je oddělené od jiných fyzických těl a tudíž i od objektu touhy,
objevuje se poznání, že celá existence včetně všech objektů touhy je v našem vědomí, je v nás.

Přestaneme být figurkou ve světě, ale svět s projevem všech figurek je v našem duchovním srdci, kde je dokonalé spojení všeho se vším, tudíž po jakékoliv touze není ani stopy.

A tohle je ta poslední lekce dzogčhenu - spojení je velká blaženost.

[Jana]

Při ztotožnění vědomí s tělem je tady i ta víra, že jsme to tělo, pak je tady i ta víra, že jsi jen ten muž a já jen ta žena a Tvé naplnění je jen skrz to tělesno.

V pokračování takové diskuze nevidím smysl, jelikož by to bylo vůči Tomu, v co věříš, že jsi, agresivní a necitlivé.

Psával jsi o své přítelkyni, tehdy jsi byl ještě plyšový Pú s napapaným bříškem a relativně v pohodě,

kde je jí konec?

[vostálník]

V pokračování takové diskuze nevidím smysl,

Je to naopak než píšeš, kdyby to bylo tak jak píšeš,

tak bys mně to nepsala...

[Jana]

Pokud je zrovna jasné, že jsi bezpodmínečnou láskou, která je na formě a projevu nezávislá, tak ani jinak k Tobě mluvit nejde,

někdo tomu říká, že promlouvá vědomí k vědomí, protože to, co k Tobě zrovna promlouvá, je vědomá láska.

A ta Ti řekne, že je krásné, že existuješ a že si s tím, co si o ní, o sobě nebo o tom všem myslíš, nemusíš dělat hlavu.

Stačí, že jsi, nic víc už nemusíš.

[Jana]

Není to vykrádání konceptů, ale jen obyčejné poznání, že ta skutečná na ničem nezávislá samotná existence, která je vším, co existuje, je láskou a tím pádem je i tím blahem, o kterém učí dzogčhen v poslední lekci, protože tohle je samo o sobě tím nejdokonalejším spojením, jelikož je Jedním.

A veškerá rozdělenost je jen mentální iluzí, snem, klamem.

A ničím nepodmíněná láska je tím, co z toho snu probouzí.

[vostálník]

A ničím nepodmíněná láska je tím, co z toho snu probouzí.

To, co probouzí z obyčeného snu ve spánku,

to probouzí i ze snu života...

Musím tě zklamat, láska to není,

ani kdybys to milionkráte zopakovala...