Psychosomatika

Moderátor: Pelvan

Pravidla fóra
Příspěvky, které nebudou k tématu, budou smazány.

Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 14. pro 2015 16:03:37

"V určitém smyslu jsou všechna onemocnění psychosomatická - není nemoci bez psychických příčin a stejně tak tělesné zdraví i nemoc má vliv na psychické funkce. Na nemoc je potřeba nahlížet nejen jako na poruchu struktury či funkce orgánu, ale také hledat souvislosti s psychickými, sociálními a duchovními aspekty života konkrétního člověka."

http://www.pexis.cz/psychosomatika/co-j ... osomatika/
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 14. pro 2015 22:16:48

Tělo si o pomoc řekne samo


Pilulka může člověka zbavit na krátkou dobu bolesti. Pokud se ale za jeho tělesnými potížemi skrývá úzkost, strach nebo agresivita, nemoci se nezbaví. Psycholog nebo psychoterapeut se v takové chvíli stává stejně důležitý jako lékař.

Spotřeba léků na celém světě neustále stoupá. Lékaři si neví rady s bakteriálními kmeny, které se staly odolnými vůči působení antibiotik. Řada lidí má představu, že čím větší dávku léků proti určité nemoci použije, tím dříve se vyléčí. Akutní nemoci se stávají postupně chronickými a někdy dotlačí člověka až k chirurgické léčbě. Přitom by zlepšení životního stylu, správná životospráva, ale také vyřešení osobních problémů a konfliktů pomohly u řady onemocnění daleko lépe, důkladněji a hlavně - zbavily by člověka některých těchto zdravotních obtíží navždy. U řady onemocnění je totiž psychická složka osobnosti člověka stejně důležitá jako fyzická, u některých onemocnění je psychika člověka dokonce rozhodujícím faktorem v rozvoji, anebo ve vyléčení daného onemocnění. Psychosomatická medicína se i přes svůj stále rostoucí význam v současnosti díky svému hraničnímu postavení mezi somatickou medicínou, psychologií a ostatními humanitními vědami potýká s řadou potíží. Kvůli nejasné definici řady pojmů, nejasné metodologii a často odlišnému přístupu ze strany lékařů, psychologů nebo psychoterapeutů ji ani jedna z těchto disciplín nepřijala plně za svou. V psychologickém přístupu převládaly postupně východiska psychoanalytické teorie, teorie stresu a behaviorální psychologie, v současné psychosomatické medicíně se mezi ostatními modely začal prosazovat biopsychosociální přístup k pacientovi. Každá z těchto složek - tělesná, duševní i sociální se na kvalitě zdraví člověka a na rozvoji onemocnění podílí stejně významnou měrou.

Jednota těla, duše i prostředí

Už na počátcích medicíny si řada lékařů všimla, že fyzické zdraví souvisí do značné míry s psychickým stavem pacienta. „Psychická složka se účastní každého onemocnění, ať si to uvědomujeme nebo ne,“ říká psychiatr Radkin Honzák. „Pokud se jedná o nějaké jednorázové nebo krátkodobé akutní onemocnění a tím pádem jenom o krátkodobé a jednorázové léčení, nemusíme se jí zabývat detailně a do hloubky, vystačíme si s takzvanou selskou psychologií, která postihuje běžné mezilidské vztahy. I u akutního onemocnění musíme ale s psychickou složkou počítat, zejména pokud se jedná o tlumení bolesti.“ Propojení psychiky a tělesného stavu se ukázalo jako významné při výzkumech vlivu primitivních emočních stavů na fyziologické funkce oraganismu. V padesátých a šedesátých letech se díky výzkumům Franze Alexandera podařilo sestavit sedm okruhů psychosomatických onemocnění, které postihovaly zejména trávicí trakt, ale také oběhovou a pohybovou soustavu, dýchací ústrojí, kůži a funkci štítné žlázy. „Psychická složka se pochopitelně zúčastňuje jakéhokoliv chronického nebo dlouhodobějšího onemocnění,“ říká Honzák. „Právě u pacientů s problémy trávicího ústrojí je psychosomatické sepětí hodně silné. O žaludku a obecně o trávicím ústrojí se říká, že je to nejzvučnější rezonanční deska emocí.“ Zajímavým způsobem se například promítá ve zvýšené potřebě jídla potřeba lásky podobně jako potřeba naplnit svůj život smyslem, anebo naopak potřeba zničit druhého člověka. Chorobné odmítání jídla u pacientek trpících mentální anorexií zase souvisí s odmítáním sebe sama.

Zajímavým způsobem přispěla k vysvětlení souvislostí mezi psychickými obtížemi a rozvojem nemoci teorie stresu, přestože právě ona zápolila s neohraničeností pojmů, stejně jako s řadou mýtů o působení stresu. Ne vždy je totiž působení stresu škodlivé, stres poškozuje zdraví pouze pokud se objeví v určitém kontextu. Zajímavé výzkumy vlivu některých stresujících životních událostí na funkci oběhové soustavy například prokázaly, že stresující negativní událost ztráty zaměstnání u nezaměstnaného způsobila vzestup krevního tlaku, množství cholesterolu a kyseliny močové a to v závislosti na rostoucí depresi a podrážděnosti postiženého člověka. Tyto hodnoty se přitom vrátily zpět do normálu už několik měsíců poté, co se tomuto člověku podařilo opět najít zaměstnání, přestože i to na něj působilo jako stresující faktor. Nejzávažnější stresující životní událostí, která se objevovala mezi příčinami onemocnění rakovinou, byla ztráta blízké osoby. Organismus se v takových případech sám bránil přijetí určité situace, či dokonce působil sebedstruktivně a to tím více, čím méně se postiženému člověku dařilo své emoce vyjádřit. Podobně působí stresující faktory v kontextu rodiny. Pokud je totiž atmosféra v rodině napjatá, vztahy mezi jejími členy nejsou dostatečně pružné, panuje mezi nimi potlačovaná agresivita, komunikace v rodině je emočně chudá a pouze předmětně zaměřená, mohou se u některého z členů rodiny nastartovat kompenzační mechanismy, které mají nahradit neúspěšný způsob řešení rodinného problému. Svým onemocněním rodinný příslušník řešení problému odsouvá do pozadí, což může být pro rodinu paradoxně výhodné a může se snažit nemocného v jeho stavu nadále udržovat.

Každý svou nemoc prožívá jinak


Rozvoj onemocnění i působení jednotlivých faktorů může být u každého člověka velice individuální. „Psychosomatika v zásadě znamená, že mluvím více o určitém člověku než o jeho nemoci,“ říká Radkin Honzák. „Angličané mají chorobný stav definovaný dvěma pojmy - illness a disease. První se týká subjektivního prožitku pacienta a jeho subjektivní biopsychosociální zkušenosti se změněným zdravotním stavem, druhý představuje medicínský koncept nemoci.“ Individuální prožívání nemoci nemusí zdaleka odpovídat skutečnému zdravotnímu stavu pacienta. Tak mohou pacienti s výraznými psychickými potížemi trpět i zdánlivě banálními fyzickými obtížemi daleko více než člověk trpící závažnějším onemocněním, který je přitom ale v daleko větší psychické pohodě. „Mám teď jednoho pacienta, u kterého je to skutečně průšvih,“ říká Honzák. „Čtyřicet let nebyl u lékaře. Při jednom vyšetření mu ale zjistili téměř kompletní neprůchodnost srdečních tepen, úspěšně ho odoperovali, potíže zmizely, on ale dnes neudělá krok, aby se nedržel za hrudník a aby nehekal, že ho to bolí a že má strach. Přichází vždycky znovu s utrápeným výrazem s tím, že si není schopen zajistit základní péči o sebe. Poté, co mu řekli, v jaké byl situaci, se z něj stal těžký hypochondr. Když si dodatečně uvědomil, v jakém riziku se nacházel, aniž měl nějaké příznaky, padla na něj hrůza. Proto dnes nevěří svému normálnímu stavu, který je objektivně mnohonásobně lepší než před operací. Z toho šoku, že se nedá věřit vlastním pocitům, je pro jistotu několikanásobně zesílil.“

Úzkost zaujímá mezi duševním a tělesným prožíváním ústřední postavení. Člověk se sklony k úzkosti má většinou zhoršenou pozici v boji s nemocí, dokáže totiž hůře přijmout svůj stav a mobilizovat svoje síly. Významným osobnostním rysem pomáhajícím nemoci předcházet nebo ji zvládnout je tzv. „coping“, je vyjádřením síly vlastního „já“ a tedy schopnosti vypořádat se s problémy. Souvisí se schopností aktivního přístupu k řešení problému a s nezdolností člověka. Překážky jsou pro nezdolné lidi výzvou, proto jsou schopni tyto problémy řešit aktivně. Naopak mezi lidmi nejčastěji postiženými psychosomatickými onemocněními jsou často ti, kteří žijí v dlouhodobě špatných vztazích se svým okolím, aniž se snaží na této situaci cokoli změnit. Jedná se často o narcistické, agresivní jedince se sklony k závislosti, kteří nedokáží o svých pocitech dostatečně mluvit, a se svým okolím tak komunikují prostřednictvím svých tělesných orgánů. Pro některé z nich se choroba stává jejich způsobem života. Neschopnost rozeznávat, sdělovat a regulovat emoční hnutí u nich vede k pocitům trvalé rozlady a ke sklonům k hypochondrickému chování.

Nemoc jako symbol

Podle některých psychologů slouží nemoc jako symbol určitého psychického stavu nebo určité potřeby či tužby člověka. Úlohou psychologa je v takovém případě tento symbol interpretovat a reagovat na něj. „Člověk se například naučí využívat své role nemocného k tomu, aby získal určité sociální nebo mezilidské zisky a potom se až bojí vrátit do zdravého stavu, protože by mu tato pálka najednou vypadla z ruky. V takovou chvíli se objevuje otázka, jak moc vlastně touží po uzdravení,“ říká Radkin Honzák. Jiní považují nemoc za metaforu současného psychického stavu člověka. Pokud lékaři neodhalí psychické příčiny nemoci, může se stát, že se její příznaky sice na určitou dobu podaří odstranit, po určité době se ale projeví v jiné formě onemocnění. V jednom případě se například lékařům u pacienta podařilo úspěšně odstranit díky lékům žaludeční vřed. Po určité době je ale tentýž pacient navštívil znovu, tentokrát s bolestmi v křížové oblasti páteře. Bolesti bez zjevné příčiny se opět podařilo zvládnout léky, do třetice se pacient objevil s opakovanými záchvaty ledvinové koliky. Teprve psychologický rozbor jeho situace odhalil pravděpodobné příčiny jeho potíží spočívající v nepřijetí procesu stárnutí, kdy se postupně snižovaly jeho možnosti a zužoval se prostor, ve kterém se mohl seberealizovat, což se stalo zdrojem jeho úzkosti. Protože o ní nedokázal mluvit, mluvily za něj jeho tělesné orgány. Podobně významné se ukázují psychické příčiny u některých typů astmatu. Toto onemocnění může být opět výrazem úzkosti a strachu. Psychické příčiny bývají v takových případech stejně důležité jako alergické dispozice pacientů. Astmatici, jejichž onemocnění má psychický původ, bývají napjatí, jen těžko se dokáží uvolněně smát nebo plakat a vůči okolí se chovají vztahovačně. V některých případech používají svého onemocnění k tomu, aby okolí donutili splnit jejich přání. Úzkost a strach, který nedokáží dát najevo, se projeví jako astmatické zúžení průdušek.

Řadu fyziologických reakcí organismu včetně reakcí imunitního systému ovlivňují podobně významně i smutek či deprese. U pacientů trpících dlouhodobými melancholickými stavy byla zjištěna zhoršená funkce imunitního systému. Kolísání imunity bylo také prokázáno u pacientů, kteří žili v nepříliš uspokojivém manželství. Reakce jejich imunitního systému tak do značné míry závisely na momentální kvalitě jejich manželského vztahu. „U nádorových onemocnění je častý výskyt deprese rizikovým faktorem,“ říká Radkin Honzák. „Dohady, jak deprese zhoršuje imunitu, jsou zatím v experimentální fázi, zjistili jsme ale, že čtyřicet procent pacientů trpících nádorovým onemocněním trpí zároveň depresí a dalších dvacet procent úzkostnými poruchami.“ Podle některých výzkumů přispívá deprese výrazně k selhání aktivní obrany organismu, což je klíčové zejména při rozvoji nádorových nebo některých chronických onemocnění. U pacientů trpících depresí je riziko výskytu rakoviny až dvakrát vyšší než u psychicky zdravého člověka. „Deprese je nezávislý rizikový faktor také u kardiovaskulárních onemocnění a dokonce ovlivňuje i úmrtnost na tato onemocnění,“ potvrzuje Honzák. „U pacientů trpících vysokým krevním tlakem najdete depresi pětkrát častěji než odpovídá běžnému rozložení v populaci.“ Dalším rizikovým faktorem rozvoje onemocnění oběhové soustavy jsou kromě deprese a úzkosti také agresivní postoje a nepřátelské emoce. Ty se nejvíce podepisují na rozvoji ischemické choroby srdeční, sklerózy koronárních tepen či vysokém krevním tlaku.

Léčba úzkosti

Pokud se lékaři podaří u pacienta snížit jeho úzkost, otevírá se tak šance k lehčímu průběhu nemoci či dokonce k uzdravení. „Dokud budu trpět úzkostí, můžu se určité části léčby i podvědomě vyhýbat, třeba zapomenu přijít na vyšetření,“ říká Radkin Honzák. „Je důležité převyprávět a přestrukturovat příběh pacienta směrem k optimističtějším koncům, než jak mu to umožňovaly diktáty různých příkazů a zákazů, které si v sobě nese. Už velice dávno psychologie i medicína ví, že když z člověka spadne napětí, uvolní se celý jeho svalový aparát a nejen to. Viděl jsem dokonce jednoho mladého muže, kterému se díky uvolnění vnitřního napětí zlepšil zrak o jeden a půl dioptrie, měl sevřené i ty jemné svaly v oku a vůbec to netušil.“ Psychologická nebo psychoterapeutická léčba by měla u pacienta probíhat vždy ruku v ruce s medicínskou pomocí. Neexistuje přitom jediný univerzálně platný model léčby. U každého pacienta mohou být totiž jeho potřeby trochu odlišné. „Moje zkušenost a zkušenost několika dalších kolegů je, že byste neměl v psychoterapii s pacientem doktřinářsky zůstávat u jedné školy, ale měl byste zvládat integrovanou, integrativní nebo chcete-li eklektickou psychoterapii,“ říká Honzák. „Každý somatický pacient může být zakleslý v určitém typu problému, mohou to být třeba iracionální pocity viny nebo problémy v rodině. Proto byste měl znát dynamiku rodiny. Další pacient bude spíše slyšet na racionální nácvik kognitivně-behaviorální terapie a tak dále.“

Celá řada psychických mechanismů zvládání onemocnění je podle Radkina Honzáka v současné době zmapovaná. Některé obranné mechanismy člověku pomáhají jeho úzkost překonat, některé jsou ale kontraproduktivní. Výraznou pomocí pro pacienta trpícího úzkostí je emoční a sociální podpora jeho blízkého okolí. Je uváděna jako významný podpůrný prvek hned za osobními dispozicemi pacienta. „Kdysi jsme si o některých způsobech zvládání nemoci arbitrárně mysleli, jak jsou výhodné a nevýhodné,“ říká Honzák. „Mezi ty nevýhodné se řadilo třeba vytěsňování a popírání problému. U infarktů to dejme tomu v určitých situacích platí. Člověk se sklony k hypochondrickému chování by se ale cítil daleko lépe, kdyby trochu svou nemoc popíral. Platí ale stále, že popírání je velice nevýhodné v situacích, kdy onemocnění vyžaduje důslednou spolupráci pacienta s lékařem.“

U některých pacientů se nepodaří lékařům zlepšit fyzický stav natolik, že by se pacient mohl beze zbytku ze svého onemocnění uzdravit. V takové chvíli je podle Radkina Honzáka velice důležité se pokusit pacienta zapojit v co největší míře do sociálních vazeb a naučit ho žít ve společnosti i s jeho postižením. „Je třeba, aby nezůstával v nečinnosti a začal i s tím svým handicapem něco dělat,“ říká. „Nejlepší je, když se podaří takového pacienta dostat do zaměstnání, protože práce je jednou z nejlepších přirozených rehabilitačních pomůcek, které existují. Tam najde na rozdíl od izolace doma přirozené sociální prostředí. Proto jsou nejméně zdární v léčbě lidé nezaměstnavatelní, to znamená lidé s nízkým IQ, nízkou kvalifikací a s možností nízkého výdělku. Z nich se potom stávají ti rentoví bojovníci, kteří vědomě nebo nevědomě usilují o důchod. Bolest a nemoc je krutá daň za takový výsledek, ale oni nebudou usilovat o nic jiného. Dávají raději přednost závětří choroby před rizikem selhání na čerstvém povětří sociálních vztahů ve společnosti.“

Nemoci ovlivňované psychickými příčinami - na rozvoji psychosomatických onemocnění se podílí řada biopsychosociálních faktorů.

Poruchy kardiovaskulárního systému - esenciální hypertenze - u tohoto onemocnění stoupá dlouhodobě tlak nad normální hodnoty. V závěrečném stadiu se objevuje srdeční selhávání s dušností, změny sítnice, poškození mozkových cév a ledvinových funkcí. Je jednou z klasických psychosomatických chorob. Jako důležité psychosociální vlivy jsou označovány nevědomý konflikt týkající se vyjádření pocitu nepřátelství, agrese, vzpoury, ambicí a někdy i závislostí. Behaviorální školy zdůrazňují roli psychického stresu, chronických konfliktů, existenčních starostí a dlouhodobého duševního napětí. Koronární skleróza - vyskytuje se u tzv. chování typu A (nadměrná soutěživost, snaha po úspěchu, agresivita, neklid, nepřátelské chování, rychlost a netrpělivost, zaujetí pro práci a průbojnost).

Poruchy dýchacího systému - bronchiální astma - vzniká následkem úzkosti a strachu. Podle psychoanalýzy vyjadřuje astmatický záchvat strach spojený s voláním o pomoc směřujícím k mateřské figuře.

Poruchy trávicího systému - nauzea, zvracení - pocit ošklivosti, který se rozšiřuje i na vztahy a postoje k lidem i sociálním hodnotám. Žaludeční dyspepsie - dráždivý a slabý žaludek; souvisí s neklidem, napětím, neschopností se soustředit, depresivními rozladami a poruchami spánku. Celý komplex poruch je následkem poruch vývoje zejména v raném období individuáloního života. Dvanácterníkový vřed - vyskytuje se u nemocných se zvýšenou potřebou závislosti, z velké části nevědomé, při zvýšené potřebě souhlasu, ochrany a vstřícnosti klíčové osoby. Konflikt vzniká při tlaku na obhájení vlastního názoru, při ztrátě klíčové osoby nebo zázemí a při tlaku na samostatné rozhodnutí. Zácpa nebo průjem - vzniká kombinací biopsychosociálních faktorů, souvisí s životním stylem a s vlastnostmi osoby. Projevuje se u nejistých jedinců nebo u jedinců s vysokými nároky na sebe.

Poruchy endokrinního systému
- objevují se působením komplexu příčin, u psychických např. po šoku nebo úleku, následkem potlačování potřeb a přání, stresu apod. Patří mezi ně poruchy funkce štítné žlázy, nadledvin, hypofýzy, slinivky břišní.

Poruchy příjmu potravy - mentální anorexie, bulimia nervosa - souvisí s poruchami vztahu k sobě, nepřijetí sebe sama, objevují se poruchy ve vztahu k vlastnímu tělu apod.

Sexuální poruchy - vznikají obvykle následkem psychických poruch ve vztahové oblasti (anorgasmie, frigidita, vaginismus, poruchy erekce či předčasná ejakulace).

Revmatické poruchy - objevují se u jedinců s tendencemi k potlačování agresivních a nepřátelských postojů, následkem působení některých negativních životních situací a snížené funkce imunitního systému.

Poruchy kůže - souvisí se zvýšeným stresem, poruchami vztahu k sobě a k sociální roli, s pocitem nedostačivosti apod.

Nádorová onemocnění
- vznikají následkem poruchy imunitního systému po prožitém závažném traumatu, při nevyrovnání se s traumatem nebo se ztrátou blízkého člověka nebo hodnoty.

Podle: Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada, Avicenum.

Jaké strategie pacienti pří zvládání nemoci používají (Coping Strategies)

Odpoutání se: Myslím na věci, které rád/ráda dělám. Myslím na lidi, s nimiž ráda/ráda něco dělám. Opakuji si v myšlenkách příjemné zážitky z minulosti. Dělám něco, co mě baví, třeba se dívám na TV nebo poslouchám hudbu. Jdu ven a dělám něco, co mě baví, třeba jdu do kina nebo nakoupit. Snažím se být mezi lidmi. Čtu si. Dám si sprchu nebo koupel.

Ignorování pocitů: Pokračuji, jako by se nic nedělo. Nevšímám si toho. Řeknu si, že přece nedovolím, aby mě bolest rušila v tom, co dělám. Přestože mě bolest trápí, pokračuji ve své činnosti. Nepřemýšlím o bolesti. Ignoruji ji. Vnímám bolest jako výzvu, která mě přece nemůže obtěžovat. Nezáleží na tom, jak zlé to je, já vím, že to zvládnu.

Přeformulování pocitů či přerámování situace: Představuji si, že bolest je někde mimo moje tělo. Předstírám, že to není část mne. Snažím se vzdálit bolesti co nejvíce, téměř tak, jakoby bolest byla v těle někoho jiného. Snažím se nemyslet na ni jako na své tělo, ale jako na něco, od čeho jsem oddělen/oddělena. Nemyslím na ni jako na bolest, ale spíše jako na tupý nebo teplý pocit. Přemýšlím o jiných pocitech, například o znecitlivění.

Katastrofizace: Cítím, že to už takhle nevydržím. Cítím, že takhle už nemohu dál. Stále si dělám starosti, zda to někdy skončí. Cítím, že můj život nemá cenu. Je to hrozné a cítím, jak mě to přemáhá. Je to strašné a já vím, že to nikdy nebude lepší.

Modlitba a doufání: Modlím se k Bohu, aby to dlouho netrvalo. Modlím se, aby mě bolest přešla. Vím, že jednou přijde někdo, kdo mi pomůže a bolesti na chvíli zmizí. Spoléhám na svou víru v Boha. Pro praxi je významné, že faktor katastrofizování úzce souvisí s projevy deprese.

Podle: Swartzman, L. C., et al. (1994). The factor of the Coping Strategies Qustionnaire. PAIN, 57, s. 311-316.
http://jakub.hucin.cz/psychosomatika.html
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » sob 23. led 2016 14:31:47

Ahoj Návštěvníku

Návštěvník píše:Modlitba a doufání: Modlím se k Bohu, aby to dlouho netrvalo. Modlím se, aby mě bolest přešla. Vím, že jednou přijde někdo, kdo mi pomůže a bolesti na chvíli zmizí. Spoléhám na svou víru v Boha. Pro praxi je významné, že faktor katastrofizování úzce souvisí s projevy deprese.


Možná ta modlitba není tak špatný nápad, jak jsem se do nedávna domníval.

A zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 15. pro 2016 16:54:29

Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » čtv 15. pro 2016 17:45:19

Ahoj

To je zajímavá žena ta Jarmila Klímová.
http://zeny.e15.cz/clanek/pro-zdravi/mu ... eni-nahoda
"...
Proč se podle vás moderní medicína vydala tímto směrem?
Evropa je v posledních 600 letech výrazným způsobem ovlivněna křesťanským nazíráním na svět. A z výchovného hlediska nás tahle křesťanská filozofie historicky učí, že nemoc je trest boží. Například australští Maorové nebo amazonští indiáni něco takového vůbec neznají. Ale jestliže my vnímáme nemoc jako trest boží, budeme se k ní také tak vztahovat: jsme potrestaní a bezmocní. Tento postoj se pochopitelně vtiskl do moderního zdravotnictví, ve kterém je pacient oběť a lékař všemohoucí bůh, který ví, co a jak pacienta bolí, jak ho léčit. Bez ohledu na to, jak se pacient cítí a co si myslí. Pacient zůstává zcela pasivně veden cestou, kterou nezná, s cílem, kterému nerozumí, za pomoci prostředků, na které nemá možnost se zeptat. A většinou s výsledkem: —To máte, pani, na zbytek života, s tím se musíte naučit žít.“

Kdy se objevil psychosomatický přístup?
Psychosomatika není žádná novinka ezoterických pavěd, které dostaly prostor se exhibovat v postmoderní Evropě. Je to prazáklad toho, jak vůbec historicky vzniklo léčení. A to vzniklo v momentě, kdy pračlověk snědl první bylinu a zjistil, že se mu udělalo lépe. Od samotného prapočátku se každý lékař díval na nemocného jako na komplexní psychosomatickou bytost. To se začalo dramaticky měnit na přelomu 14.–15. století, kdy se tady začíná ze dvou stran polarizovat boj o moc nad člověkem. Z jedné strany je to církev, z druhé věda. To platí o všech vědních i politických systémech, ve kterých tyto mocenské proudy byly, jsou a budou.

Na psychosomatické léčbě by ale společnost mohla jedině ušetřit…
Rozhodně by neušetřila nadnárodní farmaceutická lobby, která byla ještě před dvaceti lety na žebříčku objemu obchodu na čtvrtém místě. Na prvním místě byl obchod se zbraněmi, na druhém s drogami, na třetím obchod s bílým masem. Pokud soutěžíte s těmito soupeři, je asi potřeba nalézt mimořádně špinavé prostředky k tomu, abyste se dostali na první místo, na kterém je farmaceutický průmysl dnes. Z hlediska lokální mikroekonomiky je psychosomatická léčba náročnější, protože ji nehradí pojišťovny. Z hlediska makroekonomiky je ale mnohonásobně ekonomicky výhodnější, protože postupně eliminuje dlouhodobé, často celoživotní užívání velmi drahých léčiv. Dalším faktorem je nemocnost. Z dlouhodobého hlediska se lidem v psychosomatickém léčení snižuje počet zameškaných hodin v práci, protože se jim přestávají opakovat a vracet jejich takzvaně chronická onemocnění, kvůli kterým stráví průměrně 6–8 týdnů na nemocenské za rok při běžné medicínské péči.

...
„Paní, to máte ze stresu.“

Ale spousta nemocí přece vzniká ze stresu?
To je ono. Když se začne žonglovat s něčím tak bezobsažným, jako je pojem stres, dostaneme se k bezobsažnému výsledku. Stres je jakékoli vychýlení, ať už fyzikální, chemické, mechanické, biochemické, strukturální, sociální, psychologické, historické, kulturní nebo finanční… Vychýlení z optimální rovnováhy. Je tedy něco, co žijeme a není to stres? Stres je všechno. Jde jenom o to, že společnost v komercionalizaci jazyka zachází s tímto pojmem zcela neuváženě, bez náhledu hloubky, co ten pojem vlastně obsahuje. Věty „paní, to máte ze stresu“ nebo „musíme pozitivně myslet“ jsou naprosto bezobsažná vágní sdělení, která klienta dostanou ještě do většího stresu, protože ho ještě víc vychýlí z možnosti poznání, přiblížení se kontextu jeho nemoci.
..."

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 15. pro 2016 18:11:00

Věty „paní, to máte ze stresu“ nebo „musíme pozitivně myslet“ jsou naprosto bezobsažná vágní sdělení, která klienta dostanou ještě do většího stresu...

Asi jak koho :what:

Někoho třeba doteď vůbec nenapadlo, že zdravotní poruchy nemají jen zevní příčiny,
že jejich prvotní příčinou může být dlouhodobé přetěžování a neustálá, navyklá negativita,
kterou vzhledem k tomu co se mu děje bere jako naprostou samozřejmost,
proto po takovém sdělení zůstane nejdřív koukat s pusou dokořán... :confused:

No a potom se třeba začne zajímat, co by mohl dělat jinak Obrázek
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » čtv 15. pro 2016 20:45:07

Ahoj

O tom, co každý může pro sebe udělat, již dlouho píšeme tady:
viewtopic.php?f=329&t=7594&p=131032#p131032

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 15. pro 2016 20:55:48

Taky tady viewtopic.php?f=313&t=3159 je celá řada opravdu nápomocných zjištění.

Kdo ale něco z toho sám vyzkoušel, dobře ví, že jedna věc je uvědomit si to a zkusit to,
a něco jiného je začít se podle toho trvale chovat.
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » úte 03. led 2017 21:27:18

Ahoj

"Jak může člověk obnovovat své síly
Miluše Kubíčková

„To správné bude, svůj celý život tak utvářet, že lidé budou méně nemocnět, nebo že
nemoci budou méně urputné. A budou méně urputné, když prostřednictvím takových
drobností, jakými jsou různá jednoduchá cvičení, se odhodlají k výchově a sebevýchově.“
Rudolf Steiner
...
Druhá aktivní cesta předpokládá povědomí o tom, že v sobě skrýváme utvářivé léčivé
sily a zároveň důvěru v možnost vyzvednout je z nevědomí a cíleně využívat.
Předpokladem je změna postoje k životu, zda jsme jeho otroky nebo vládci. V tomto
případě přestáváme s únavou a nemocí pouze bojovat, ale zaměříme se na zdraví
příznivé činitelé, tzv. salutory, patogenetický přístup nahradíme jeho pravým opakem -
salutogenezí.* Tuto metodu budování zdraví těla i duše vypracoval již v minulém století
izraelský psycholog Aroon Antonovsky. Jeho objev dnes oceňuje řada zdravotníků,
psychologů, pedagogů i ostatních lidí. Významná lékařka Michaela Gloekler dokonce
odhalila příbuznost salutogeneze s antroposofií. Obojí cesta předpokládá možnost
využívat skryté životní sily člověka, aby se psychosomatické poruchy, včetně únavy,
vyčerpání a vyhoření nemusely vůbec projevit. Salutogeneze není pouhou prevencí a
ochranou před tzv. rizikovými faktory. Je to cesta vědomého využívání vnitřních i vnějších
salutorů pro harmonizování člověka a tvorbu jeho zdraví ve smyslu všestranné pohody.
Předpokladem vědomé tvorby zdraví a celkové odolnosti je dle Antonovského rozvinutý
smysl pro koherenci, Sense of Coherence. Jenom člověk vnitřně koherentní, jednotný,
ucelený má šanci být zdráv tělesně i duševně. Salutogeneze naplněná antroposofickými
pojmy umožňuje - přiměřeně individuálnímu stupni vývoje - vynést z nevědomí skryté
životní síly, aby se mohly vědomě využívat pro obnovu i tvorbu zdraví.
* Pojem salutogeneze od slova salus neznamenal vždy jen zdraví ve smyslu welfare - celkové
pohody v úrovni tělesné, duševní a sociální, jak definuje zdraví Světové zdravotnické organizace
(WHO). Kdysi slovo salus mělo dva významy: buď šlo o vysvobození, záchranu z tísně, nebo o
spásu ve smyslu dynamiky naděje, že ke spáse je potřebná spolupráce. Salutogeneze je tak
příležitostí ke svobodnému rozhodnutí být zdravý a ve smyslu spásy je aktivně spolutvořit.
...
Sebevýchova je úkol náročný a dlouhodobý. Předpokládá si uvědomit hrozící
nebezpečí vyhoření a především velkou trpělivost. Odměnou pak je vždy pocit radosti z
úspěchu a zjevné zlepšení kvality vlastního života.
Nejen nositelům pomáhajících profesí, ale všem, kteří cítí odpovědnost za vlastní
zdraví, duševní pohodu i soulad ve vztazích by nemělo být zatěžko vyčlenit si denně
aspoň 10-15 minut a věnovat se některému jednoduchému cvičení pro obnovu duševních i
tělesných sil:
1. Cvičení písma posiluje éternou složku a upravuje vztah se složkou emocionální,
kterou vždy pozitivně naladí radost z dosaženého zlepšení.
2. Cvičení dělat něco pozpátku posiluje rovněž éternou složku. Zpětná procházka
celým dnem před spaním podpoří též harmonii astrálního těla. Užitečná je i
občasná chůze pozpátku.
3. Cvičení pozorování chůze, gest rukou, výrazu tváře posiluje duchovní jádro.
Podporuje uměřenou sebedůvěru jako základu potřebné autority.
4. Cvičení uvolnění vnitřní křeče, napětí svalů obličeje, očí a ramen. Pomoci zde
může představa lehkosti všech dějů v přírodě.
5. Cvičení pomalosti, aby mluva nebyla překotná, v myšlení se neodbíhalo od
tématu, předešlo se ukvapenému rozhodnutí apod.
6. Cvičení správné řeči, neboť nedobré mluvení probouzí nedobré emoce.
Recitování rytmických veršů, třeba průpovědí Rudolfa Steinera*, jakož i veškerá
umělecká činnost jsou nejosvědčenější způsoby obnovy sil.
Podaří-li se rozpustit jeden jediný nedobrý návyk, usnadní to zbavit se i ostatních
zlozvyků, protože posilněné éterné tělo navodí správný vztah s tělem astrálním a usnadní
regulujícímu já plnit svou úlohu. Toto vše nezůstane bez blahodárného účinku na tělo
fyzické, aby nepropadalo únavě, vyčerpanosti a náchylnosti k nemocem.
Součástí cvičení správné řeči je učit se samostatně tvořit otázky, umět se smysluplně
tázat. Předpokládá to schopnost přemýšlet a odvahu klást si občas i závažnější otázky
týkající se způsobu myšlení a života: Jak vlastně žiji, s jakou náladou vstávám a večer
uléhám, jaký mám vnitřní vztah k dětem, ke kolegům a ke svým blízkým? Co cítím při
pomyšlení na duchovní svět? Umím se radovat z maličkostí a být vděčen za dar života?
Zazpívám si občas? Dokážu se zasmát třeba i sám sobě? Dovedu si bez výčitek
odpočinout, vyčlenit si chvilku jen pro sebe? Uvědomuji si vůbec,že péče o sebe sama
spolu se sebevýchovou je mou mravní povinností?
Podobné otázky spolu s duševními cvičeními se mohou stát startem k využití
přirozených salutorů pro obnovování vlastních sil. K nim patří:
1. Vyvážená výživa, kdy dáváme přednost spíše rostlinné stravě, která na rozdíl od
masa nepřipoutává tolik ke hmotě a snadněji se tráví. Při jídle se zklidníme a
dostatečně žvýkáme. Z povzbuzujících pochutin si lze jednou, dvakrát,to je v
přiměřených dávkách, dopřát kávu, podporující pevnost a zakořeněnost. Nevhodná
je ovšem káva tzv. turek. Černý čaje povzbuzuje fantazii a vzdaluje od skutečnosti.
Nebezpečný je ovšem alkohol, protože oslabuje regulující působnost lidského já a
činí člověka nesvobodným.
2. Harmonický pohyb. Dbát o všestranný a dostatečný pohyb ve vzpřímenosti s
prožitkem celé bytosti. Obnovovat prožitek, že jako člověk „jsem formou vzešlou z
pohybu, z eurytmie, projevu božského utváření člověka“. Poznávací schopnosti
stimuluje péče o inteligenci rukou a nohou.
3. Správné dýchání. Všímat si způsobu dýchání, které je-li rytmické přispívá ke
zklidnění a posilnění utvářivých sil. Starosti i únavu můžeme vydýchat.
4. Rytmický způsob života. Dodržovat pravidelné střídání činnosti a uvolnění,
všednosti a svátečnosti. Zvláště dbát na dostatečný spánek, klidné usínání a
pomalé, vděčné i rozhodné probouzení.
5. Duševně-duchovní harmonie. Neustále bdít nad živým, jasným a soustředěným
myšlením, nad vyrovnanými city a svobodnou i dobrou vůli, nad bohatstvím
představ i nad bystrými smysly. Především však nad mravním zráním vycházejícím
z etického individualismu. Vracet se často k základním duševním cvičením podle
Rudolfa Steinera ve zpracování Jana Dostala.
6. Harmonické vztahy se sebou a světem. Stále obnovovat odpovědný vztah se
sebou, s živým i neživým okolím, se světem viditelným i neviditelným. Učit se
nesoudit, být vstřícný, tolerantní, mít rád a umět odpouštět.
Využije-li se jeden z těchto šesti salutorů na cestě k budování zdraví, spoluúčastní se i
ostatní, protože se navzájem doplňují a podmiňují tvoříce jeden celek. Je tomu podobně
jako u složek lidské bytosti, které při harmonickém způsobu života působí jako souladný
celek.
__________________________________________________
* Průpověď Rudolfa Steinera:
Za zvuků zvonů
Nadchni se krásou,
chraň v duši pravdu,
cti, co je vzácné,
služ věci dobra.
Pak věru dojdeš
v životě k cílům,
v činnosti k řádu,
v cítění k míru,
v myšlení k světlu.
A duši tvou prolne
důvěra silná
v působnost Boží
ve všem, co jest.
I kolkolem,
i v nitru tvém."

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » ned 08. led 2017 10:35:04

Ahoj

Napadlo mne po setkání napsat něco o vztahu bolesti v těle se stavem mysli.
Bolest v těle (často spojená se zánětem a otokem) bývá konflikt projevený v těle. Ten konflikt je způsobený jednak překyselením v těle (způsobuje cukr v kombinaci s nedostatkem pohybu) a další příčinou může být konflikt v mysli či nějaké chybné přesvědčení v mysli.
Takové chybné přesvědčení může být třeba názor, že cukr je dobrý pro tělo, protože na jazyku dobře sladce chutná.
Ve skutečnosti je cukr velmi nebezpečný jed a měl by se prodávat v lékárnách s velkou přirážkou a výrobci cukrovinek by měli být extrémně zdaněni jako traviči národa.

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » pon 09. led 2017 14:44:25

Ahoj


Ještě jedna moje reakce na sobotní setkání.

Padl tam na setkání názor, zda nejsme tak trochu blázni, když se zabýváme takovými věcmi, jako je například "stav našeho srdce".
Za sebe mohu potvrdit, že jsem skutečně z bláznivé rodiny. Můj otec byl regurélně registrovaný blázen, který pod oficiální psychiatrickou péčí (starali se při tom doktoři o jeho mozek, ne o jeho srdce) dokráčel k úspěšně realizované sebevraždě. Moje nedůvěra k oficiální medicíně je od té doby značná a neustále se prohlubuje.
Nebudu snad příliš indiskrétní, když zde napíši, že nejsem z aktivních přispěvatelů sem na fórum sám s takovou nebo podobnou životní zkušeností.


Zrovna neprožívám jednoduché období. Vytrhli mi nedávno zub moudrosti (zubaři jsou u mě lovci zubů, ale bolest je silnější než moje nedůvěra k nim) a sebralo mne to víc, než jsem čekal.

Pustil jsem si pro zlepšení nálady na youtube Petra Muka:



A v diskusi pod videem jsem se dočetl náledující:

"Před dvěma dny se u mě objevila úzkost.. (sevřený hrudník a stres) nevím co to přesně způsobilo ale strašně mě to štve. Doufám že se nevrátí to období kdy jsem měl nechuť k životu a poslouchal jsem Petrovi písničky je mi teprve 14... :(
Odpovědět

+InfinityCZ Může to být i nedostatek hořčíku.. Taky jsem tím trpěla, po zdolání dvou krabiček Magnosolvu, úzkost zmizela.
Odpovědět

Díky vyzkouším. :) "


Ne, že bych měl nějakou velkou úzkost, ale jsem takový celkově bez nálady. Tak jsem si dnes koupil v lékárně "Magnesii lastici" a jsem zvědavý, zda a jak mi to zvedne náladu.


Tak asi tak a zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod nop » pon 09. led 2017 15:10:29

Ad: nedůvěrak doktorům:

když ti elektrikář doma nebo instalatér dělá rozvody, důvěřuješ mu.
dělá co umí, naučili ho to.
lékaři také dělají co je profesoři v důvěře v obor naučili.

rozdíl je v tom, že jde o rozvody uvnitř mne. a poznatků je tolik, že je to jako databáze pouček v jedné hlavě.

chyba je systémová, v přístupu náhledu ze strany hmoty.
začali to ve filosofii v XVIII. století. dále je tu systematicky odbourávaná víra a naděje, a i ta láska se bere jako přírodní jev, rej hormonů s enzymy.

Jsme cíleně mateni a napadáni materialistickým pohledem a neumí tomu čelit ani církev se svými předpisy, kde esoterika byla zanedbávaná a k něčemu navíc přišli jen izolovaně mystici. Ty církev prohlásila za svaté (izolované osoby), každý rok na jejich výroční den se odsloužila mše a šlo se domů, nazdar-bazar. Hromadná praxe v národě žádná.
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » pon 09. led 2017 17:10:01

Ahoj nope

Chyba je tu už od Cyrila a Metoděje, kteří tady zavedli otrokářství. Sice tou svojí misí zmírnili trochu genocidu našeho národa (Slavníkovci, Vršovci,...), ale zničení naší kultury nezabránili.
Měli jsme my Slované již písmo a dávno před misí C+M (bukvici - azbuku).

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod nop » pon 09. led 2017 20:57:14

Pelvan píše:Ahoj nope

Chyba je tu už od Cyrila a Metoděje, kteří tady zavedli otrokářství. Sice tou svojí misí zmírnili trochu genocidu našeho národa (Slavníkovci, Vršovci,...), ale zničení naší kultury nezabránili.
Měli jsme my Slované již písmo a dávno před misí C+M (bukvici - azbuku).
Zdravím

Vím o Otrokovicích na Moravě.
O sv. Václavu se píše, že vykupoval otroky, ovšem při tom přijali křesťanskou víru.
Kde by se našel link na bukvici?
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pedrito » pon 09. led 2017 21:56:36

Kdyby nebyly v kebulích chyby, nemusely by být kebule.
Pedrito
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod vostálník » pon 09. led 2017 23:26:23

Jasně, to by pak stačily i bambule...
vostálník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pedrito » pon 09. led 2017 23:40:48

Anebo cedule s nápisem - nahoře kebule, dole bambule.
Pedrito
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod vostálník » pon 09. led 2017 23:59:22

A uprostřed - zlatý střed...
vostálník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pedrito » úte 10. led 2017 2:57:04

A v tom středu kopeček
na kopečku domeček
v tom domečku postýlka
v tý postýlce prdýlka
nad prdýlkou vitrínka
v tý vitrínce vzpomínka.

Vzpomínka se rozzářila
tu prdýlku osvítila

A z ní plyne do světa
ta fórová osvěta.
Pedrito
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Josef » úte 10. led 2017 12:12:43

Pedrito píše:
Vzpomínka se rozzářila
tu prdýlku osvítila

A z ní plyne do světa
ta fórová osvěta.


:)
Josef
 

Další

Zpět na O psychosomatice

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků