Emoce

Emoce

Nový příspěvekod Pavla » stř 28. kvě 2014 8:20:20

Všechno je energie


Podle domorodého slovníku se celým stvořením pohybuje Duhový had... což je označení pro energii, která pochází ze Zdroje a pohybuje sevším stvořeným a je podstatou i lidské životní síly...
Kdybychom měli schopnosti vzpomenout si na naši Nekonečnost, snadno bychom si uvědomili, že Země, je školou emocí... Naše energie se liší od energie jiných věcí, jako je déšť nebo oheň a od jiných forem, jako jsou zvířata,rostliny... lidská energie je jedinečná. Lidé jsou zde, aby zažili zkušenost emocí a naše těla jsou prostředkem k získání emocionální moudrosti...
Všechny tělesné smysly jsou spojeny s emocemi... Ve skutečnosti je to naopak, emoce jsou základem všeho... Děti se rodí v klidném emocionálním stavu. Když vyrosteme, zvuk orlích křídel je nám buď příjemný, nebo lhostejný nebo nebo pociťujeme úzkost podle toho, jakou zkušenost jsme měli s orlem, nebo co jsme o něm slyšeli...

HNĚV
Když se člověk rozzlobí, místo aby volně plynul jako voda po kluzkých skalách, jeho životní energie se vytlačí na obě strany a stane se ostrou a špičatou. Zaaboří se do těla a zraní jeho vnitřníorgány. Stejně, jako zraňuje kopí a dá se těžko vytáhnout...

ZÁŠŤ a ZÁVIST
Zášť má taky špičatý hrot, ale obsahuje taky osten, který v člověku uváznea setrvá v něm mnohem déle. Zášť je ničivější, protože trvá déle.

STAROST
Závist,zášť, žárlivost nebo pocit viny jsou složitější než starosti, zauzlují se pod kůží nebo v žaludku a můžou zpomalit běh života.

SMUTEk
je jen malá porucha mysli. A žal je forma smutku, který je ve skutečnosti poutem lásky a může trvat po celý život toho člověka, který přežije toho druhého...

STRACh
všechno zastavuje. Narušuje průtok krve, srdeční tep, dýchání,mysšlení, zažívání - všechno... Sttrach je zajímavý v tom, že není ve skutečnosti lidský. Převzali jsme ho od zvířat, jimž slouží jako dobrý, dočasný prostředek k přežití. Žádné zvíře nežije v trvalém strachu. Lidé původně strach neznali. Věděli, že jsou Věční. Věděli, že každá bolest nebo nepříjemnost je dočasná. Teď se strach stal hlavní silou na planetě.

RADOST
Když je člověk šťastný, směje se, cítí se dobře, tělo volně přijímá a užívá energii.

KLID
Když se člověk odpojí od emocí jako například při pozorování bez posuzování, znamená toúplnou, hladkou, zdravou hodnotu života zvyšující energii.

Jako lidé jsme odpovědní za svoji energii a sebekázeň. Každý poznal,jaké to je nacházet se v negativním stavu,ale nepoučit se z toho, by nekükazovalo na zodpovědnost, zralost a moudrost. Je čas života a bezživotí. To, žečlověk dýchá neznamená ještě, že žije.
čas, po který člověk žije v hmotném projevu je rozdělený na to, kolik vteřin života prožije člověk v klidu, spokojený, když třeba někomupomůže, ve smíchu, radosti, kterou působí hudba.. je však také zaznamenáno, kolik času člověk stráví v hněvu, který nepomine, nebo nenávisti, kterou v sobě uchovává...

Každé slovo, které člověk vysloví se změní v páru a už ho nikdy nemůže vzít zpět... Jde říct :promiň...ale tím ho neodvolá. Člověk může něco dělat určitým způsobem, a přitom svůj záměr skrývat.

Čím je energie subtilnější, tím blíže je Zdroji Věčné Jednoty. Pozorovat všechno včetně vztahů, rituálů, potravy, učení, zábavy a dokonce i přístřeší, kdy žiješ a pozoruj, jak se subtilní energie zvyšuje... Zanedlouho uvidíš, že můžeš hovořit, utěšovat, být oporou, milovat, aniž by jsi něcodělal nebo říkal... Jdemilovat očima, Blízkost není vždy nutná.
Pavla
 
Příspěvky: 465
Registrován: stř 19. bře 2014 12:01:44

Satori dýchání

Nový příspěvekod Linda. » stř 19. srp 2015 10:16:21

Satori dýchání

Satori dýchání je jiné pojmenování metody REBIRTHING

Potlačené či ukrývané city mají toxický účinek na naše duševní i tělesné zdraví. Uvolnění těchto emocí slouží jako první krok v procesu odpuštění. Zadržované emoce dokážeme nejrychleji a nejúčinněji uvolnit Satori dýcháním (Satori je japonské slovo značící vhled či probuzení).

Satori dýchání se obvykle provádí vleže na zádech a zahrnuje dýchání za plného vědomí kruhovým způsobem. Jinými slovy, uvědoměle dýcháme tak, že mezi nádechem a výdechem neděláme žádnou přestávku.

Člověk dýchá 40-60 minut, někdy dlouze a zhluboka do břicha, jindy zase mělce do horní části hrudníku. To okysličuje tělo do takové míry, že z buněk uvolňuje potlačované emoce, který vykrystalizovaly v buňkách do energetických částic. Jak se tyto částice uvolňují, člověk si často uvědomuje tyto staré pocity v současnosti.

City se mohou projevit jako čisté emoce, například jako smutek, zloba nebo zoufalství, bez souvislou s jakoukoli vzpomínkou. Nebo naopak, vzpomínka na nějakou událost, nápad, asociace nebo chybný dojem, který způsobil emoci, která byla potlačena, se může velmi jasně vyjevit. Může vyplout na povrch ve formě symbolu nebo metafory. Na druhé straně vůbec nemusí dojít k vědomému vybavení čehokoli. Zkušenost z každého dýchání může být jiná a nelze ji dopředu předvídat.

Jak emoce přicházejí, člověk se jimi prodýchává, což mu umožňuje nejenom plně prožít, ale také je uvolnit. Často zadržujeme dech, když se pokoušíme udržet emoce pod kontrolou, proto nám jejich prodýchání dovolí procítit je a uvolnit. V některých případech je člověk vyjadřuje slovně nebo pohyby dýchání. Bez ohledu na to, jak se emoce uvolnily, téměř vždy se v důsledku tohoto procesu dostavuje pocit dokonalého klidu a hlubokého míru.

Tato jednoduchá technika poskytuje dramatický a dlouhotrvající léčebný účinek. Bez váhání doporučuji tuto práci každému, kdo vážně chce vyčistit svoji tajnou emocionální schránku.

Účinky Satori dýchání jsou nesmírně hluboké právě proto, že k nim dochází uvnitř každého člověka bez jakéhokoli řízení, zásahů, vedení či manipulace ze strany terapeuta. Ten je tady především proto, aby dodával pocit bezpečí a podpořil ty, kteří dýchají, aby se pohybovali skrz své pocity – což může být někdy hrůzostrašné – namísto aby je znovu potlačili. Z toho důvodu také nedoporučuji, abyste prováděli tuto terapii sami.

Uvědomělé nepřetržité dýchání se také označuje jako znovuzrození (rebirthing). Vědci zjistili, že dýchání nám poskytuje přístup ke vzpomínkám a emocím, které se dostaly do našich buněk během našeho nitroděložního života, během procesu zrození a krátce po něm. Zrození přestavuje naše první závažné životní trauma, protože při něm si vytváříme hluboké představy o boji, odmítnutí, bezpečnosti a přijetí. Tyto představy se často stávají přesvědčeními, které doslova řídí náš život. Když někdo znovu prožije svoje zrození a uvolní si traumata a přesvědčení, jež se v té době vytvořila, jeho život se dramaticky změní.

Další přínos Satori dýchání vyplývá ze skutečnosti, že integruje nové energetické vzorce na našich existujících energetických polích a podle toho také restrukturalizuje naše jemná těla. To znamená, že když posunujete svoje vnímání, docílíte vhledu nebo uvolníte staré emocionální vzorce, dýchání je integruje do databáze vašeho těla. Přirovnáme-li to k funkci počítače, pak dýchání slouží k převádění dat průběžně ukládaných v krátkodobé paměti počítače k trvalému uložení na harddisk.

To také vysvětluje, proč se Satori dýchání stává tak důležitým pro proces Radikálního odpuštění. Plní tento úkol nikoli jen na počátku procesu s cílem emocionálního uvolnění, ale i později, kdy se mění váš systém přesvědčení a všechny z toho plynoucí změny energetických polí vyžadují integraci. Proces integrace zakotvuje změny v našich tělech a pomáhá předcházet možnému návratu do starých kolejí...

Navrhuji, abyste absolvovali 10-20 dýchání řízených terapeutem během určité doby, která může činit i jeden rok. Poté už byste pravděpodobně mohli provádět toto dýchání sami.

http://www.martinbartosek.cz/clanek-satori-dychani

Tento článek pochází z knihy Radikální odpuštění, jejímž autorem je Colin Tipping. Kniha vyšla v českém překladu v roce 2006 v nakladatelství Medium.

Pelvan píše:http://www.martinbartosek.cz/clanek-satori-dychani
Mně to satori dýchání velmi připomíná holotropní dýchání a před tím bych chtěl varovat. Znám několik případů lidí, kteří po absolvování holotropního dýchání mají trvalé psychické problémy, tj. jsou na psychofarmakách a někteří i v pracovní neschopnosti. Při holotropním dýchání dochází v organizmu k otravě kyslíkem a vzniklá poškození mohou být nevratná. Jistě i v józe v pránajámě se dělá zrychlené dýchání tzv. "kovářské měchy", ale cvičí se to pouze na dobu řádově minuty. Tady se však jedná o mnohem delší časové úseky - patrně se jedná až o hodiny - této nepřirozené dýchací aktivity.

Zdravím

Mám zkušenost s obojím, Pelvane. S tím prvním v roce 1993 na jednom kurzu s holotropním dýcháním, které je podle mé zkušenosti opravdu nebezpečné.
Dělá se totiž vůlí, je to vlastně forma násilí. S odpovídajícími důsledky.
Podvědomí se naráz celé otevře a :confused: ...... Nebýt dobrého známého, který mi tehdy pomohl zharmonizovat emoční bouři, která vtrhla do vědomí a nebyla k utišení, byla bych tehdy možná taky skončila na psychině.

Satori dýchání jsem prvně zkusila nedávno a je to něco docela jiného: je to tiché, pokojné pozorování, jak probíhá dýchání, ničím neovlivňované... vdech... a pak výdech... vdech... a pak výdech... v úplném uvolnění, které se přítomností pozornosti v současném okamžiku dál samo prohlubuje. Je to naprosto přirozené, tělo si rytmus dýchání řídí samo. Terapeuta zřejmě potřebuje jen ten, kdo se nikdy nezabýval žádnou duchovní praxí a neví, že je možné obrátit pozornost k současnému okamžiku, protože doteď obracel svou pozornost jen na dění kolem sebe.

Při pozorování jednotlivých vdechů a výdechů je tak možné si začít uvědomovat a pozorovat (a tiše vítat :) ) jakýkoliv momentální obsah vědomí, poznávat ho jako pohyb Energie... Postupně se prohlubuje uvědomování, že Vesmírná Energie si právě teď ve všech buňkách těla rozpouští energetické uzlíčky emocí, které se předtím do buněk tak dlouho ukládaly, až vytvořily painbody - tělo bolesti. Vděčně se to pozoruje... s pokračováním vdechu... výdechu... vdechu... výdechu...

Není třeba se přitom držet žádných předpisů, jak dlouho to má probíhat. O době trvání nerozhoduje mysl, ani žádná doporučení. Po chvíli (pokaždé jinak dlouhé) se pozorovaný obsah vědomí úplně rozplyne a Satori dýchání vyústí samo od sebe ve stav hlubokého míru, naplnění, provázené úplným uvolněním těla.
Linda.
 

Re: Satori dýchání

Nový příspěvekod Linda. » stř 19. srp 2015 13:11:53

článek pochází z knihy Radikální odpuštění, jejímž autorem je Colin Tipping

V téhle knize jsou - kromě Martinem Bartoškem citovaného návodu na Satori dýchání - popsané i další postupy, např. "Osvobozující dopis" nebo "Růže odpuštění", kterými se dají zpracovávat bezděčné navyklé rekce našeho emočního těla na energie, které nás obklopují, i na disharmonické energie ("pain body"), uložené v buňkách našeho vlastního těla.

Může tak začít docházet k transformaci toho, co jako důsledek dávno zapomenutých zraňujících zkušeností probíhá pod povrchem našeho vnímání a automaticky to ovlivňuje naše reakce, aniž o tom máme sebemenší tušení.
Linda.
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 19. pro 2015 19:10:09

Emoce jako pták, který letí oblohou

Je možné emoce nechat proudit - přijít a odejít, aniž bychom na nich ulpívali nebo se jim bránili?

Obrázek


Nejlepší reakcí na negativní emoci je nechat jí její vlastní svobodu přetrváváním v nedvojném uvědomování, prostém uchopování a odporu. Dokážeme-li to, emoce skrze nás projdou jako pták, který letí prostorem; nezanechává za sebou žádnou stopu. Emoce povstává a následně se spontánně rozpouští do prázdnoty. (z knihy Tibetská jóga snu a spánku)

Když jsem si četl tento text od tibetského lámy Tenzina Wangyal Rinpočeho, pomyslel jsem si: ,,No jasně, tohle dokážu.“ Neboť poté, co jsem byl skoro celý svůj život voděn za nos a unášen takzvaně negativními emocemi, jsem nalezl Bezhlavou cestu.

I když v situaci, kdy jsem chycen do velkého kola samsáry, nemám žádnou svobodnou volbu, mohu přeci jen kdykoli z tohoto kola vystoupit, pro začátek i třeba jen na moment. (Anebo si vezměme analogii křesťanského kříže: Svůj život prožívám jako horizontální, časem omezenou cestu skrze pozitivní a negativní vlivy, z které nemohu uniknout, ale přesto mohu v každém okamžiku procitnout do vertikality (do toho ,,Kdo skutečně jsem“), která protíná horizontálu jako čisté Vědomí sjednocené s Bohem.)

A co že je ta Bezhlavá cesta? Co třeba jen pochopení, zážitek toho, že nemám žádnou hlavu a tedy žádný nos, za který bych mohl být voděn?

Nemůže to být už snažší. Stačí jen povšimnout si zřejmého, toho, co se tak štědře nabízí, kdykoli se vzdám všech domněnek o tom, kým jsem a co je svět a vidím pak vše ,,očima dítěte“.

Odpověď na nejodhalenější tajemství světa je přímo před mým nosem, který jsem nikdy neměl. To se mi potvrzuje, kdykoli pohlédnu dolů a vidím ty malé nohy stojící na tom, co se zdá být prknama nastojato, dolů na zkracující se nohy, na pas, hrudník, na všechno vzhůru nohama - dolů až k... čemu? K tomu oslňujícímu ničemu, kde jsem si dříve představoval svou hlavu.

Když do toho vstoupím obráceným způsobem a pohlédnu pomalu vzhůru, zatímco vstupuji do tohoto jasného a prázdného vědomí, tak vidím, že toto nic je ve skutečnosti až po okraj naplněno tím, co tu je - což je v tomto případě mé vzhůru nohama obrácené tělo a podlaha. Pohlédnu-li pozorněji a dále, tak se k tomu přidávají i ploty, stromy, kopce i hory v dáli na horizontu.

Abych změřil záběr tohoto mého jednoho obrovského oka, roztahuji paže do stran, a zatímco hledím přímo před sebe, lehce je předsunu, takže jsou na okraji mého zorného pole. Nyní držím tento obrovský prostor a všechno, co tento prostor obsahuje. Vidím, jak veliký jsem, mé ruce jsou rozprostřeny na konec světa a ještě za něj.

Obrázek

Dívám-li se tímto způsobem, mohu přivítat všechno, čím jsem, každičký detail této pestrobarevné a úchvatné scenérie, a co víc, vidím, co teď vlastně připomínám. Což je zároveň šokující i fascinující - neboť jsem ve tvaru kříže. Tyto ruce nejsou mými rukami, jsou Jeho. Toto tělo, a každý kousek jeho magického zjevení, které se odehrává přede mnou, je v Něm, a je to On.

Jak k tomu došlo? Co jsem musel udělat, abych si zasloužil takovýto dar? Prostě jsem jen uhnul z cesty, roztáhl paže, podíval se, a zbytek mi byl dán zadarmo.

A teď, když hledím ještě dál, vidím modrou oblohu v celé šíři, osamělý mrak po ní pluje, a k východu krouží jestřáb výš a výš za sluncem. Myšlenky, emoce, vše co vidím a slyším a čeho se dotýkám. To vše mnou jen prochází.

Z knihy The Light That I am, J.C. Amberchele, překlad: Martin K
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -292875145
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Jana » pát 23. srp 2019 7:03:23

Obrázek
(video)

Psycholožka: Emoce můžou způsobit fyzické bolesti, ...

Tělo, mysl a emoce. Každý z nás je tvořen třemi základními částmi, které musí být v souladu, a pak je nám dobře, říká psycholožka a psychoterapeutka Barbora Janečková. Všechno, co zažijeme, se nám zapisuje do tělové paměti. Může to způsobovat bolesti a ovlivňovat podvědomě naše chování a my s tím musíme pracovat. Důležité je poznávání toho, jak se cítíme. Lidé často říkají, že jsou naštvaní, ale vlastně jsou strašně smutní.


:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 14. dub 2020 16:31:19

Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 15. srp 2020 10:38:59

Obrázek

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled.

Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce.

Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd.

Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu.

Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“.
A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek.

Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.

Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští.

Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 13. zář 2020 20:20:17


ROZDÍL MEZI POCITEM A EMOCÍ
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. zář 2020 16:34:02

Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 13. pro 2020 10:22:45

HNĚV
Obrázek
Lama Ole

Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.
Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…
Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.
Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.
Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.
Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Co dělat, když je partner často rozhněvaný?

Když je někdo rozhněvaný, řekni mu, jak hloupě to vypadá. Řekni mu: „Měl by ses vidět. Stojíš tady, máváš rukama, říkáš divné věci, potřásáš hlavou, lezeš po stropě a vydáváš nesrozumitelné zvuky.“
To jsou příliš dramatická vystoupení před příliš malým a nevděčným obecenstvem. Velký výstup s dmoucí se hrudí a vykulenýma očima před vyčerpanou manželkou a dvěma udivenými dětmi v kuchyni. Tady musíme říct: „Potřebujeme pro tebe důstojné obecenstvo! Je to příliš dobré na to, abychom to sledovali pouze my! Pojď, dojdeme pro sousedy, aby se také mohli podívat.“
Je třeba lidem říct, že se zesměšňují. Řekni mu, aby si ten trip nechal, že ho nechceš. Řekni mu, že ho máš ráda, a proto ho nechceš vidět takhle hloupého a slabého.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.
Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.
Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.

Můžeš říct něco o typech touhy, hněvu a zmatku?

Většina lidí má od každého něco. Každý má pýchu, žárlivost, touhu, zmatek a hněv. Jedni se na něco podívají a všimnou si mnoha věcí, které se jim líbí, a možná jedné věci, která se jim nelíbí. To jsou spíše typy touhy. Jiní okamžitě vidí mnoho věcí, které se jim nelíbí, a pak jednu věc, která se jim líbí, to jsou tedy spíše hněvivé typy. A jiní si zase nejsou jistí, co se jim líbí a co ne, to jsou typy zmatku.
Mnozí jsou například nejprve typy touhy, protože mají tělesnou potřebu lásky. Když je tělo spokojené, objeví se možná starý hněv a pak na partnerovi vidíme samé chyby. To je často vidět. Hezké líbánky a později potom na sebe lidé křičí. Já sám jsem čistě typ touhy. Moje mysl funguje tak, že vnímám nedostatky ostatních jako chybné programy, které odhazuji. Téměř na všechny chyby zapomínám. A když se příště setkáváme, s radostí zdravím, protože jsem na chyby zapomněl. Pokud však někdo udělal něco dobrého, potom si to velmi dobře pamatuji a rád se ptám na zkušenosti.
Existují hněvivé typy, které všechno kritizují, ale protože přesně vědí, co nemají rádi, drží se pevně toho bodu, vůči kterému mají co nejmenší averzi a postupují tak rychle kupředu. Znám jednu ženu, která dělala úžasné pokroky v meditaci. Hněvivé typy se musí dostat ze situací, kde podléhají hněvu nebo si myslí, že se musí chránit. Potřebují chráněné území, ve kterém nebudou napadeni a budou se tak moct vzdát ochraňujícího postoje. Potřebují okolo sebe prostor, aby mohli vidět, jaké věci opravdu jsou a jak krásný svět ve skutečnosti je. Potom objeví své bohatství a mohou nechat celou svou sílu, lásku a nadbytek si svobodně hrát. Mnoho hněvivých typů skončí u Ňingmapů, jejichž učení se na to zaměřují.
Typy touhy mají rádi všechno a místo toho, aby šli koncentrovaně a přímočaře vpřed, vrhají se do všeho po hlavě, a proto se také dostanou dál. Typy touhy se musí naučit rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co je trvalé. Většinou skončí v linii Kagjü.
Typ zmatku musí jít často cestou přemýšlení. Postupuje dál, úroveň po úrovni, díky stále lepšímu pochopení a jasnějšímu vhledu. Typy zmatku většinou skončí u Gelugpů.
Tyto školy fungují přibližně takto:
U Ňingmapů je nejdůležitější především pohled. Jsme jako někdo, kdo letí přes oceán, máme přehled a pochopení oceánu.
U Kagjüpů je nejdůležitější zkušenost. Jsme jako někdo, kdo v oceánu plave a cítí vodu na těle. U Kagjüpů je všechno velmi blízké, jako v rodině.
A u Gelugpů je důležitá analýza a pochopení. Jsme jako někdo, kdo přináší vzorek vody z oceánu do laboratoře a dívá se, co je v ní. Dívá se, jaká ta voda je.
Nemůžeme říct, že jedna je dobrá a druhá je špatná. Pro někoho je dobrá jedna škola a pro někoho jiného je dobrá jiná škola. Když jdeme správnou cestou, pak se také dostaneme do cíle. A když se staneme buddhou, potom se rozpustí veškeré rozdíly, bez ohledu na to, kterou cestou jsme přišli. Je jen otázka, jak se dostaneme nahoru, ale když tam jsme, není zde už žádný rozdíl.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

vím, že jsi člověk
nemám tě rád a chci ti uškodit
škodím ti nebo to nechám udělat
jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.
Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.
Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.
Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.
Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.
Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.
Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.

Co mám dělat se svým hněvem, když už se objevil?

Když je to hněv, který narůstá postupně a je cítit tělesně, překopej zahradu. Když je to spíše náhlý hněv, pak si pomysli: „Teď budu jako kmen stromu“ nebo „Karmapa sedí nad mou hlavou, klesá do mého srdce a září.“
Když získáš v mysli tolik odstupu, že tyto věci rozpoznáš předtím, než přijdou, můžeš s tím pracovat. Pak nejsi terč, můžeš to vidět neosobně.
Pak taky víš, že bytosti chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení, ale nevědí, co se opravdu děje. Lidé za to nemohou. Neexistuje nikdo, kdo by nechtěl štěstí a nechtěl se vyhnout utrpení. Lidé jsou ale tak zmatení, že téměř stále sahají po kopřivách místo po květinách. Věří, že mohou získat, když někomu uškodí. Ale to není možné. Dříve nebo později tyto problémy dostaneme zpět.
Vše je příčina a následek. A když je tu zjevně nějaké spojení, ve kterém se lidé chovají problematicky, pak si pomysli: „Musel jsem jim v minulosti něco udělat.“ „Teď ten míč nechám spadnout, protože kdybych ho hodil zpátky, v příštím životě se ke mně zřejmě zase vrátí. Odkopnu ho pryč a nezvednu ho. Tak těm lidem nebudu nic dlužit. Bye, bye. Hodně štěstí.“ Takhle přemýšlet by bylo chytré.
Nejhloupější, co můžeš udělat, je brát jejich úlety vážně, věřit, že jsou skutečné, a držet se jich.

https://lamaoleodpovida.cz/tag/hnev/
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 15. pro 2020 13:33:08

Nenávidíte ho, protože ho vlastně milujete? Jak se projevuje negativní projekce

Až vám tohle řekne váš partner, budete vědět, že četl amerického psychoterapeuta Bartona Goldsmithe, který popisuje, jak člověk, který má v sobě trauma z minulosti, dokáže svůj hněv nejvíc nasměřovat právě na své nejbližší

Den blbec. Jen co ráno vstanete, cítíte v kostech, že dnes to rozhodně nebude ono. Všechno vás štve a na nic nemáte náladu. V práci nemůžete přežít dotěrné otázky vlezlých kolegů a doma byste si nejraději zalezli pod deku a usnuli, aby byl ten hrozný den už za vámi. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu vám zkrátka všechno vadí, všechno vás rozčiluje a všechno vám připadá lidově řečeno na prd. Pokud se vám tohle stává až moc často, pak podle psychoterapeuta a publicisty Bartona Goldsmithe možná váš hněv skrývá něco víc. Konkrétně nevyřešenou depresi.

Naruby nemusíte nosit jenom tričko. Podle Goldsmithe se takto dá prožívat i láska. Má s tím bohaté zkušenosti přímo z praxe. V tomto směru hovoří o jevu v psychoterapii známém jako negativní projekce. Ta spočívá v tom, že si nevyřešený hněv a úzkost vybijeme na těch, které máme nejraději. Pacienti mají totiž paradoxně pocit, že právě jejich nejbližší jim mohou ublížit nejvíce. Na serveru Psychologytoday.com Goldsmith dokonce píše, že se během terapie setkal s bizarní větou: „Důvod, proč tě nenávidím, je, že tě tak moc miluji.“

HNĚV, NEBO DEPRESE?

Každý se čas od času rozčílí. To z vás ještě nemusí dělat depresivního člověka. Jak ale poznat, že míra vaší podrážděnosti přerůstá zdravou mez? Podle Goldsmithe poznáte rozdíl mezi klasickým hněvem a hněvem plynoucím z hluboké deprese podle toho, že jste v prvním případě schopni jasně rozeznat impuls, který vedl k tomu, že jste se rozčílili. Pokud ale dlouhodobě pociťujete vztek bez očividné příčiny, nesete si v sobě nějakou křivdu a z ní pramenící nesnášenlivost způsobující setrvalé podráždění.

Hněv se také liší v podobě, v níž přichází. Ta může být otevřená, nebo skrytá. Otevřená podoba je očividná – vyřvete se a na chvíli je vám lépe. Skrytý hněv se projevuje zcela odlišně a je těžké jej identifikovat. Podle Golsdsmithe svého nositele podvědomě vede k znovuprožití bolestných vzpomínek jako uvědomění centra bolesti.

Například žena, která pociťovala nedostatek lásky od svého otce, si v budoucnu pravděpodobně najde muže, který se k ní bude chovat stejně. Znovuprožití takových vzpomínek by mělo vést k tomu, že si dotyčný uvědomí, odkud jeho bolest, a tedy i hněv pramení. Pacient se přitom ale mnohdy začne motat v bludném kruhu.

PASIVNÍ AGRESIVITA

Ve vztazích skrytý hněv ubližuje těm, které milujeme. Když je totiž člověk vzdálený a stažený, partner to dříve či později vycítí. V takovém případě je podle Goldsmithe na místě vzniklou situaci řešit, protože jinak není možná léčba ani náprava. Chování, které způsobuje, že někdo, koho milujete, se cítí stejně mizerně jako vy, totiž není konstruktivní, ale destruktivní. A může vést až k rozpadu vztahu.

Takovým destruktivním projevem tzv. pasivní agresivity může být třeba to, když se na schůzky s partnerem opakovaně dostavujete se zpožděním, přestože víte, že to nesnáší. Anebo nereagujete na jeho romantické náznaky. Hněv v takovéto podobě odpuzuje ty, které milujeme, a snižuje hloubku, která dosud ve vztahu panovala. Podle Goldsmithe je řešení jednoduché: mluvit o svých pocitech. A když už na to sami nestačíte, chce to kvalifikovaného psychoterapeuta.

https://www.flowee.cz/clovek/4580-nenav ... i-projekce
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 01. čer 2021 15:53:24

Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 29. led 2023 13:09:39

Jen si tak vkusně zavydírat

Obrázek

Brouzdám po antikvariátu a zaujal mě hřbet knížky s titulem „Citové vydírání. Jak ho rozpoznat a ubránit se mu“. Tak tohle mě teda zajímá, zrovna nedávno jsme s klukama ve vinárně na téma citového vyděračství vědecky debatovali. Takže tahám knihu z regálu…

Tu publikaci napsala americká psychoterapeutka Forwardová a já, opřen o regál, se dychtivě nořím do jejích stránek. Dozvídám se, že se jedná o účinnou formu manipulace ze strany lidí, kteří jsou nám blízcí. Že citoví vyděrači jsou lidé, kteří neumějí prohrávat, že nedokážou zabrzdit, získat odstup, couvnout, že je ovládá strach ze ztráty někoho nebo něčeho, a tak dále, přečtu si to v klidu až doma na gauči. Hlavně mě bude zajímat, jaké typy citového vydírání vlastně ta Američanka identifikuje. Myslím si totiž, že my Slované, a speciálně my Češi, jsme v téhle branži úplně největší machři na světě. Přiznejme si, že v lehkém jemném citečkovém vydíráníčku si prostě libujeme jako rybičky ve vodičce.

Obvykle s tím začínáme už v dětství. Nedávno jsem třeba vyslechl, jak klouček říká svému dědovi: „Jestli mi to autíčko nekoupíš, tak tě budu mít rád míň než babičku.“ Plynule v tom pak pokračujeme v letech školních – „paní učitelko, nemohl jsem napsat úkol, protože se nám včera doma ve strašlivých bolestech zmítala milovaná teta Gertrůda a já jsem jí až do půlnoci držel za ruku,“ i v letech prvních lásek – „víš, Kláro, jestli se mnou přestaneš chodit, tak já snad nebudu moc jíst ani pít, mejt se, poslouchat Kabáty, gelovat si vlasy, učit se na maturitu a určitě nakonec skočím pod vlak.“ V dospělosti pak někteří jedinci dozrají v pravé velmistry citového vyděračství. Zkoušejí to ve vlastní rodině, na šéfa v práci, ve společnosti známých, prostě kde se dá. Znám dokonce frajery, kteří se to pokusili i na finančáku při objasňování daňového přiznání. Naprosté dokonalosti dosáhl kamarád Olin. Jednou ho zastavili policajti a žádali pokutu za přestupek. On nasadil útrpný výraz, otočil se ke svým třem harantům na zadních sedadlech a pronesl: „Tak, děti moje, večeře dneska zase nebude, musím dát naše poslední penízky tady panu strážníkovi.“

Konec konců, máme v dějinách citového vydírání úctyhodnou historii. Pro příklad za jiné můžeme sáhnout až do raného středověku, přesněji řečeno do Kosmovy kroniky z 12. století, konkrétně do příběhu o Ctiradovi a Šárce. Když totiž mladý vladyka během své služební cesty našel tu krásnou holku přivázanou ke stromu, vůbec ho nenapadlo, že se jedná o past a soucitně podlehl jejímu lkaní, jak je nešťastná, jak ji ty odbojné Vlastiny ženské krutě šikanujou a že by chtěla zpátky domů k tatínkovi. Jedno oko v Ctiradově družině nezůstalo suché, samým dojetím se zpili medovinou a všichni víme, jak dopadli.

Hezký případ českého citového vydírání, ale již v jeho modernější podobě, uvádějí i badatelé zkoumající život a dílo našeho národního velikána Járy Cimrmana. Jedním z postulátů jeho pedagogicko-výchovné činnosti byla zásada, že žáci milují svého učitele. Proto vyrušující školáky netrestal fyzickou rákoskou, jak bylo v dané době obvyklé, nýbrž rákoskou citovou: „Žáci, jestli nepřestanete vyrušovat, tak si já, váš učitel, nedám po obědě svůj oblíbený doutník.“ Dlužno ovšem podotknout, že badatelé už neuvádějí, zda tato avantgardní metoda byla účinná.

Co na závěr? Ještě jsem sice knihu paní Forwardové nepřečetl, ale už teď mám podezření, že se z ní nedozvím nic nového. To by tak bylo, aby nás Čechy Američani poučovali o věci, ve který jsme fakt dobří, ve který máme styl i tradici. My bychom o tom měli psát knihy a posílat je do Ameriky. Měli bychom poučovat svět o tom, že takové vkusné, mírné a hluboce lidské ryze české citové zavydírání v podstatě není fatální ani pro vyděrače, ani pro vydíraného. Ale abych jen neteorizoval, přejdu do praxe. Použiju Cimrmanovu metodu, vyjdu tedy z předpokladu, že čtenáři milují pisálky i nepříliš hodnotných fejetonů. Takže, vážení přátelé, pokud máte po přečtení výše uvedeného textu chuť odmítavě zamručet či zhnuseně si odplivnout, nezaliji dnes odpoledne svůj oblíbený fíkus.

Tomáš Polák
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 25. úno 2023 10:17:04

Moudrý muž dostal otázku: "Co je to hněv?"
Odpověděl krásně: "Je to trest, který si udělujete za chyby někoho jiného."


Obrázek
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 18. bře 2023 18:39:27

Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 30. bře 2023 14:08:28

Přijměte své pocity bez posuzování
Watts věřil, že bychom své pocity neměli posuzovat jako dobré nebo špatné. Místo toho bychom je měli přijmout takové, jací jsou, aniž bychom se je snažili potlačit nebo potlačit. Věřil, že všechny emoce jsou platné a že bychom si měli dovolit je plně prožívat.
Pochopte nestálost emocí
Watts věřil, že emoce jsou nestálé a že přicházejí a odcházejí jako vlny. Věřil, že bychom neměli lpět na svých emocích nebo se je snažit držet. Místo toho bychom jim měli dovolit, aby námi proudily a přirozeně odešly.
Neztotožňujte se se svými emocemi
Watts věřil, že bychom se neměli ztotožňovat se svými emocemi. Místo toho bychom si měli uvědomit, že naše emoce jsou oddělené od našeho pravého já. Tím, že se neztotožňujeme se svými emocemi, je můžeme objektivně pozorovat a hlouběji porozumět sami sobě.
Použijte své emoce jako vodítko
Watts věřil, že naše emoce mohou být vodítkem k našim skutečným touhám a potřebám. Když budeme věnovat pozornost svým emocím a pochopíme jejich základní příčiny, můžeme získat vhled do svých skutečných tužeb a žít autentičtější životy.
Zbavte se připoutanosti k výsledkům
Watts věřil, že naše emoce jsou často spojeny s našimi očekáváními a připoutaností k určitým výsledkům. Tím, že opustíme svou připoutanost k výsledkům, můžeme zažít pocit míru a svobody a naše emoce se stanou méně těkavými.

Stručně řečeno, Alan Watts učí, že bychom měli přijmout a porozumět svým emocím bez posuzování nebo identifikace, rozpoznat jejich pomíjivost, použít je jako vodítko k našim skutečným tužbám a zbavit se připoutanosti k výsledkům. Následováním těchto poznatků můžeme hlouběji porozumět sami sobě a žít plnohodnotnější život.
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 19. čer 2023 15:41:38



Abyste přerušili spojení mezi emocí,
kterou cítíte, a svými myšlenkovými procesy,
zaměřte svou pozornost na emoci, kterou cítíte.
Je to nepříjemné, ale nezabije vás to.
Tak to vnímejte a možná to budete muset dělat
hodně často.
Zpočátku to není příjemné, ale je to spalování staré emoce.
A jediný způsob, jak se jí zbavit, je přijmout ji takovou, jaká právě teď je.
Pokud se jí chcete zbavit a nemůžete, úplné přijetí toho, co je, je vlastně brána k transformaci. Může to být extrém, který se může stát vaší hlavní meditací a který způsobí vaši transformaci.
V životech některých lidí existuje jeden obrovský zdroj utrpení nebo bolesti, může to být fyzické postižení, může to být situace vězení v emoci, kterou v sobě nosíte a která nechce odejít, která jakoby obarvila celý váš život a zdánlivě vám znemožňuje být svobodný nebo šťastný. Nepotřebujete nic jiného, než tohle nepřetržité duchovní cvičení. A přijde bod, kdy budete vděční.
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 17. říj 2023 9:34:46

O alkoholismu a jiných závislostech - Negativní emoce

Napřed se podívejme v krátkosti na to, co jsou vlastně emoce a k čemu nám slouží.

Emoce, česky pocity, nám pomáhají okamžitě se rozhodovat a jednat bez dlouhého racionálního uvažování. Přicházejí jako okamžitá odpověď na aktuální situaci. Jsou libé, nebo nelibé. Mají rychlý nástup a omezenou délku trvání (obvykle). Oproti myšlenkám jsou rychlé. Emoce přicházejí na základě všech předchozích životních zkušeností. Skrze minulé zážitky a emoce s nimi spojené posuzujeme podobné situace v současnosti. To co bylo v minulosti vnímáno jako příjemné vyhodnocujeme v budoucnu stejnou emocí a naopak. Změna emocí k určité situaci je možná, ale chce to čas a je třeba vytvořit nové emoční vzorce pro dané situace. Jednoduše řečeno rozumem - myšlenkou něco přehodnotíme relativně snadno, ale pocity se mění jen velmi pomalu a těžce.

Platí české přísloví: rozum už to ví, ale srdce ještě ne

Emoce můžeme v základu rozdělit na dva druhy

Pozitivní - libé emoce

láska
štěstí
radost
veselost
naděje
a mnoho dalších

Pozitivní emoce máme všichni rádi a přejeme si je prožívat co nejčastěji a intenzivně.

Negativní -nelibé emoce

nenávist
strach
úzkost
deprese
zklamání
a opět mnoho dalších

Negativní emoce si nepřeje prožívat nikdo z nás a určitě ne intenzivně. I ten největší škarohlíd, který vypadá, že si v tom libuje, v negativních emocích prostě jen uvíznul a neví kudy ven. Ale negativní emoce jsou pro život velmi potřebné. Jsou staré nejen jako lidstvo samo, ale jako vyšší savci, kteří je také prožívají. Negativní emoce nám umožňují přežít. Díky nim se umíme kdykoli rychle rozhodovat které situace jsou špatné - nebezpečné a je třeba se jim vyhnout. V minulosti jsme zažili něco špatného spojeného s negativní emocí a pokud se podobná situace vyskytne v budoucnu ihned nám naskočí varovná negativní emoce, která říká: STOP tudy nechoď, to nedělej bude to nepříjemné. Bohužel čas od času někdo v síti negativních emocí uvízne a nemůže ven. Toto uvíznutí je samo o sobě zdrojem dalšího stresu, napětí, frustrace a roztáčí se bludný kruh. Člověk uvízne v pasti. Někteří lidé to dokáží vyřešit, jiní sáhnou po láhvi, nebo jiné látce, nebo nutkavé činnosti.

A jak řešíme nárůst negativních emocí v krizových životních situacích bez lahve, nebo drogy? Jsme na to vybaveni. Máme v sobě zabudované

Obranné mechanismy

Obranné mechanismy popsal už Sigmund Freud a jeho dcera Anna na počátku 20. století. Umožňuji nám vypořádat se s nenadálou silnou negativní emoční událostí, kterou nejsme schopni hned vyřešit. Za normálních okolností nám umožňují jakýsi odklad. Získáme čas nával emocí zpracovat a vyrovnat se s nimi. Bohužel opět čas od času někdo v této obraně uvízne a místo dočasně ji začne používat trvale.

Obranných mechanismů je vícero druhů různých kategorií, ale o tom až někdy příště. Dnes se budeme soustředit jen na jeden podtyp.

Projekce

Projekce patří k základním nezralým obranným mechanismům. Běžně jí používají děti a většina z nich z toho vyroste. To já ne to on. On to dělá taky, tak proč já nemůžu?

Řečeno ve zkratce: Některé naše vlastní negativní emoce pro nás mohou být natolik bolestivé, že nejsme schopni je zpracovat. Jeden ze způsobů jak se jich zbavit je připsat je jiným. To já ne, to on je zlý, chamtivý, frustrovaný, zlostný. Nebo To on, oni za to můžou.

Jednou z neklamných známek projekce je její neuvědomění. Ti lidé netuší, že to co připisují druhým je ve skutečnosti jejich. Stačí se jich zeptat zda by to tak náhodou nemohlo být. Pokud se začnou rozčilovat, že v žádném případě, oni jsou v pořádku, může to být jedním z vodítek. Každý z diskutujících u původního článku určitě nemá projekční obranný mechanismus, ale někteří z nich zcela jistě ano.

A co s tím?

No hlavně je třeba těmto diskutujícím poděkovat a tímto tak činím: Děkuji přátelé za projevené emoce. Projevování emocí, i těch negativních, je už vyšším stupínkem emoční zralosti (zdaleka ne posledním). A vůbec nevadí, že se tak děje formou projekce, kdy vlastní emoce připisujeme někomu jinému. Dobrý adiktolog - terapeut si s tím už poradí. Mnoho lidí má emoce vytěsněné - zamrzlé, což je další obranný mechanismus, a mnohdy je obrovský problém z nich i po dlouhé době nějaké emoce vydolovat a spárovat je s konkrétní situací. Teprve projevené emoce lze začít měnit v jiné, nebo rozpouštět v neškodné. Vyvolávat v lidech vytěsněné, nebo zapomenuté emoce je velké umění a skvěle to umí například MUDr. Karel Nešpor, přední český odborník v léčbě závislostí. A je mu úplně jedno, jestli je za blázna. Důležitá je schopnost emoce u lidí vyvolat.

Takže přátelé diskutující ještě jednou díky za Vaše projevené emoce v diskuzi a pokud by se někdo z Vás náhodou cítil lapen v bludném kruhu negativních emocí určitě se s tím dá něco dělat. Jen se musí chtít. Všem Vám přeji mnoho štěstí.

Existuje rychlé řešení?

Může člověk zamotaný do sítě negativních emocí rychle svou svízel vyřešit? Bohužel ne. Změnit prožívání emocí u konkrétních situací často znamená sáhnout na samou podstatu sebe sama. Daný člověk musí chtít a obvykle to vyžaduje odbornou pomoc. A chce to čas. A věřte být v takové síti není nic příjemného.

Bohužel existují lidé, kteří neštěstí druhých umějí mistrně zneužít. A často to jsou politici. Nabídnou rychlé řešení a hlavně slib, že to udělají za Vás. Vy nemusíte nic, dejte nám hlas a my už se o Vás postaráme. A kdo by nechtěl rychlé a bezpracné řešení vlastní bolesti?

Mgr. Radek Talpa adiktolog
Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 09. pro 2023 13:16:38

Návštěvník
 

Re: Emoce

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 09. pro 2023 15:23:22



K získání pochopení: "nejsem úzkostný", jsou to jen mé úzkostné myšlenky,

je třeba použít svou moudrost, abyste mohli přemýšlet o tom, jaká je povaha myšlenky.

Jaká je povaha této mentální emoce?

Je nestálá, přichází a odchází, a to dává pocit pomíjivosti.

Můžete přemýšlet a také tuto myšlenku analyzovat, když vás myšlenka znervózňuje, pokud si toho neustále všímáte.

Teď si pamatujte, když říkám tyto věci, může se to zdát oh je pro vás snadné to takhle říci, ale když začneme být úzkostliví, je to velmi těžké udělat.

Pamatovat si na každou dobrou věc, která přináší štěstí do vašeho života, je trochu náročné.
Návštěvník
 

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 10 návštevníků