Emoční tělo

Emoční tělo

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 16. lis 2014 0:38:15

Podstatná část mentální činnosti většiny lidí probíhá nedobrovolně, automaticky a opakuje se stále dokola. Jsou tu pouze jakési bezúčelné mentální statické výboje. Upřímně řečeno, nemyslíte vy, myšlení se odehrává ve vás. Tvrzení „já myslím“ v sobě zahrnuje vlastní vůle a volbu. Naznačuje, že máte věc pod kontrolou a že se jí zabýváte dobrovolně. U většiny lidí tomu tak však není. „Já myslím“ je stejně scestné tvrzení jako „já trávím“ nebo „já cirkuluji krev.“ Trávení i cirkulace probíhají samovolně, a stejně tak i myšlení.

Hlas ve vaší hlavě si žije svým vlastním životem. Většina lidí je svému hlasu vydána na milost, jejich myšlenky je ovládají – jsou ovládáni svou myslí. A protože je mysl podmíněna minulostí, jsou nuceni znovu a znovu minulost opakovat. Na Východě se pro tento zákon používá slovo karma. Pokud se se svou myslí ztotožňujete, tak si to samozřejmě vůbec neuvědomujete. Pokud jste si to už uvědomili, mysl vás už nikdy nebude zcela ovládat, protože k tomu je potřeba, abyste si ji pletli se svou identitou, s tím, kdo jste.

Lidstvo se za posledních několik tisíc let stalo myslí přímo posedlé, takže lidé už vůbec nerozlišují mezi ovládající entitou a „svým já“. A právě díky naprostému ztotožnění s myslí vzniklo falešné já – ego. Síla ega závisí na tom, do jaké míry se vy - vaše vědomí – ztotožňuje s myslí a myšlenkami. Myšlení je přitom jen nepatrnou částí komplexnosti vědomí, nepatrnou částí vaší celistvosti.

Míra ztotožnění s myslí je u každého člověka jiná. Někteří lidé si od ní občas rádi odpočinou, třeba jen na chvíli, a klid a radost a živost, jež v takových chvílích zažívají, činí jejich život smysluplným. Nebo mohou zažívat chvíle plné tvořivosti, lásky a sounáležitosti. Někteří jsou však v pasti ega chyceni trvale. Cítí se odcizení – sami sobě, ostatním, vlastně celému světu. Když se na ně pozorně zadíváte, uvidíte, že mají tvář ztuhlou napětím nebo dokonce zamračený výraz a nepřítomně zírají před sebe. Většinu jejich pozornosti pohlcuje myšlení, takže se na vás ani pozorně nedívají, ani vás pozorně neposlouchají. Nejsou přítomní v dané situaci, jejich pozornost buď neustále odbíhá do budoucnosti, nebo do minulosti. Ty však existují pouze v jejich mysli, ve formě myšlenek. Nebo se s vámi pokusí navázat kontakt pomocí nějaké role, v tom případě také nejsou sami sebou. Většina lidí neví, kdo jsou, a někteří o tom nemají ani ponětí. Odcizili se sami sobě do té míry, že téměř každý považuje jejich chování za přetvářku, kromě těch, co jsou na tom stejně jako oni – těch, co vůbec netuší, kdo jsou.

Být odcizený sám sobě znamená, že se v žádné situaci, na žádném místě, s žádným člověkem, dokonce ani se sebou necítíte dobře. Stále něco „hledáte“, ale nemůžete to najít.

JAK VZNIKAJÍ EMOCE

Kromě myšlení existuje ještě jedna dimenze ega: emoce. Ty jsou s myšlenkami úzce spojené. Není to ale tak, že by všechny myšlenky a emoce byly podníceny egem. Změní se v egoické až tehdy, když se s nimi ztotožníte a ony vás ovládnou, jinými slovy když se stanou vaším „já“.

Vaše tělo, stejně jako tělo každé životní formy, má svou vlastní inteligenci. Tato inteligence reaguje na to, co říká vaše mysl, reaguje na vaše myšlenky. Inteligence těla je ve spojení s univerzální inteligencí, je její neoddělitelnou součástí a je jednou z jejích nesčetných manifestací. Díky ní drží atomy a molekuly každého organismu pohromadě. Je to řídící postup všech orgánů v těle - přeměny kyslíku a potravy na energii, tepu srdce a krevního oběhu, imunitního systému, jež chrání tělo před vetřelci, převodu vjemů do nervových impulzů a jejich přenosu do mozku, kde jsou dekódovány a přetvořeny do srozumitelných vnitřních obrazů vnější reality. Všechny tyto funkce a mnoho dalších je dokonale řízeno vnitřní inteligencí těla. Své tělo neřídíte vy, ale jeho vlastní inteligence, jež je také zodpovědná za jeho reakce na okolí.

To platí pro všechny životní formy. Všechny mají stejnou inteligenci, s jejíž pomocí se vyvinuly rostliny a z nich později květiny – květiny, které ráno rozvíjejí své okvětní plátky vstříc slunečním paprskům a večer je zase zavírají. Vše obsahuje stejnou inteligenci, což se projevuje jako Gaia, komplexní organismus planety Země.

Tato inteligence umožňuje instinktivní reakce organismu na nebezpečí a u zvířat vyvolává reakce podobné lidským emocím: strach, zlobu, radost nebo slast. Instinktivní reakce lze považovat za primitivní předchůdce emocí. Lidé dodnes v některých situacích reagují instinktivně, stejně jako zvířata. Tváří v tvář nebezpečí, když se dostanete do ohrožení života, vám začne rychleji bít srdce, svaly se napnou a dýchání zrychlí – tělo se připraví na „boj nebo útěk.“ Prvotní strach. Zahnaní do kouta objevíte v sobě takovou sílu, jako jste nikdy předtím nezažili. Prvotní hněv. Tyto instinktivní reakce, které můžete velmi snadno zaměnit za emoce, jimi v pravém slova smyslu nejsou. Základní rozdíl mezi instinktivní reakcí a emocí je ten, že instinktivní reakce je okamžitá reakce na vnější situaci, kdežto emoce je reakcí těla na myšlenku.

Emoce někdy také může být nepřímou reakcí na aktuální situaci nebo událost, vždy je však reakcí na mentální interpretaci dané události, na její mentální obraz vytvořený myslí, ovlivněný mentálními koncepty dobra a zla, oblíbeného a neoblíbeného, „já“ a „moje“. Když vám například někdo řekne, že někomu cizímu ukradli auto, pravděpodobně to ve vás nevzbudí žádné emoce. Když se ale dozvíte, že ukradli vaše auto, nejspíš vás to naštve a rozčílí. Je až neuvěřitelné, kolik emocí dokáže vzbudit mentální pojem „mé“.

I když je lidské tělo velmi inteligentní, nedokáže rozlišit mezi myšlenkou a mezi skutečnou, aktuální situací. Reaguje na každou myšlenku, jako by to byla realita. Neví, že je to jen myšlenka. Tělo si ustrašenou myšlenku plnou obav vyloží jako „jsem v nebezpečí“ a adekvátně na ni zareaguje, přestože budete zrovna ležet ve vyhřáté, pohodlné posteli. Srdce se vám rozbuší, svaly napnou a dýchání se výrazně zrychlí. Během takové reakce se v těle vybudí velké množství energie, která nemá šanci se smysluplně vybít, protože vnímané nebezpečí je jen iluze. Část této energie dokonce vyvolá v mysli další úzkostné myšlenky. Zbytek naruší harmonické funkce těla a stane se pro tělo jedem.


EMOCE A EGO

Ego není jen nerozpoznaná mysl, hlas ve vaší hlavě, který předstírá, že je vámi, ale také nerozpoznané emoce – reakce těla na to, co hlas v hlavě říká...

Hlas ve vaší hlavě vám vypráví příběh, kterému zcela uvěříte a na nějž reagujete. Vaší reakcí jsou různé emoce. Ty dodávají sílu myšlenkám, jež vyvolávají další a další emoce. Vzniká tak začarovaný kruh nekontrolovaných myšlenek a emocí – emotivní myšlení a vytváření příběhů.

Emoční složka je u každého člověka jinak velká. Myšlenky probouzející silné emoce mohou někdy přijít tak rychle, že je mysl stěží stihne „vyslovit“ a tělo už na ně reaguje. Tyto myšlenky jsou preverbální – jsou to nevyslovené, nevědomé domněnky. Mají svůj původ v osobní minulosti každého člověka, převážně v raném dětství. Lidé, jejichž první vztahy – s rodiči nebo sourozenci – nebyly podporující a naplněné důvěrou, mohou mít jako nevědomou domněnku zafixované „lidem se nedá věřit“. Časté jsou také následující domněnky: „Nikdo mě nemá rád, nikdo mě neuznává. Život je boj. Nikdy nebudu mít dost peněz. Život se s člověkem nemazlí. Nezasloužím si víc. Nezasloužím si lásku.“ Podvědomé soudy vyvolávají v těle emoce, které zase podněcují další myšlenky a/nebo okamžitou reakci. Tím vytvářejí vaši osobní realitu.

Hlas ega neustále narušuje přirozené fungování těla – jeho zdraví. Téměř každý člověk žije pod neustálým tlakem, ne proto, že by byl ohrožován vnějšími faktory, ale kvůli své mysli. Tělo podléhá egu a všem jeho nefunkčním myšlenkovým vzorcům. Proud negativních emocí proto vždy provází nepřetržitý proud nutkavých myšlenek.

Co to je negativní emoce? Emoce, jež otravuje tělo a narušuje jeho rovnováhu. Strach, úzkost, hněv, zášť, smutek, nenávist, žárlivost nebo závist – všechny tyto emoce narušují přirozený tok energie v těle, mají nepříznivý vliv na srdce, imunitní systém, trávení, tvorbu hormonů a mnoho dalších tělesných funkcí. Dokonce i klasické medicína, přestože ví jen velmi málo o tom, jak funguje ego, přiznává, že existuje úzká souvislost mezi negativními emocemi a somatickými nemocemi. Škodlivými emocemi můžete nakazit i lidi kolem sebe a nepřímo – řetězovou reakcí – i mnoho dalších. Souhrnným názvem všech negativních emocí je nešťastnost.

Mají pozitivní emoce na lidský organismus naopak blahodárné účinky? Posilují imunitní systém, léčí a osvěžují tělo? Ano, ale musíme rozlišovat mezi pozitivními emocemi vytvářenými egem a pozitivními pocity, jež pocházejí z hloubky přirozeného spojení s Bytím.

Pozitivní emoce vytvářené egem s sebou nesou i svůj opak, v nějž se nakonec vždy změní. Dám vám několik příkladů: to, co ego nazývá láskou, je snaha přivlastnit si toho druhého, závislost a lpění, jež se mohou během vteřiny změnit v nenávist. Očekávání, spojené s budoucí událostí, což je jen důsledkem toho, že ego přeceňuje budoucnost, se pak velmi snadno změní ve svůj opak – zklamání, když proběhlá událost nesplní vaše naděje. Jeden den můžete být šťastní díky chvále a uznání, druhý den zase deprimovaní, protože si vás někdo dovolí kritizovat nebo ignorovat. Radost z divokého večírku se druhý den změní v kocovinu. Dobré neexistuje bez špatného, po vrcholu vždy následuje pád

Emoce vytvářené egem vznikají následkem ztotožnění s vnějšími faktory, jež jsou samozřejmě nestálé a každou chvíli se mohou změnit. Hluboké city nejsou ve skutečnosti emocemi, ale stavem bytí. Emoce existují jen ve světě protikladů. Stav bytí nemá žádné protiklady, ale může zůstat skrytý, zastřený emocemi.
Návštěvník
 

Re: Emoční tělo

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 16. lis 2014 0:39:37

Protože lidé obecně mají tendenci znovu a znovu prožívat staré emoce, téměř každý si ve svém emočním poli nese nahromaděnou bolest z minulosti, jež tvoří jeho „emoční tělo.“

Kdykoliv můžete přestat hromadit a opakovaně prožívat staré emoce – upustit od mentálního lpění na minulosti, ať se něco stalo včera, nebo před třiceti lety... Můžete svou pozornost zaměřit na dokonalý přítomný okamžik a stát se Přítomností. Jen tak se osvobodíte od myšlenek a emocí.

Nic z minulosti vám nemůže zabránit v plném prožívání přítomného okamžiku, a když tu moc nemá minulost, tak kdo potom?

Každá negativní emoce, k níž se ve chvíli, kdy se objeví, nepostavíte čelem a kterou si plně neuvědomíte, ve vás zůstane, nezmizí. Vždy ve vás zanechá alespoň stín bolesti.

Zvláště děti pociťují negativní emoce jako nesnesitelné a mají tendenci je v sobě potlačovat. Pokud s nimi není žádný uvědomělý dospělý, který by je láskyplně vedl k okamžitému, vědomému prožívání jejich emocí, vlastně ani nemají jinou možnost, než je potlačit. Bohužel obranný mechanismus, který si takto vytvoří, budou většinou používat celý život. Vzniklé emoce v nich zůstanou v nevědomé formě a budou se nepřímo projevovat na příklad jako úzkost, vztek, sklony k násilí, psychická labilita nebo dokonce jako somatická choroba...

Zbytky bolestí po silných negativních emocích, jimž jste tehdy nebyli schopní čelit, zpracovat je a vypustit, vytvořily energetické pole, prostupující každou buňku vašeho těla. Netvoří ho pouze bolístky z dětství, ale i nepříjemné zážitky z období dospívání a dospělosti, které má na svědomí vaše ego. Pokud svůj život žijete v iluzi falešného já, pak bude emocionální bolest vaším stálým společníkem.

Energetické tělo tvořené starými, neustále oživovanými emocemi, jež prostupuje skoro každého, budeme nazývat emočním tělem.

Emoční tělo nemá jen individuální povahu. Tvoří ho obrovské množství bolesti, kterou zakusili lidé během celé historie lidstva – historie plné ozbrojených konfliktů, drancování, znásilňování, mučení, otroctví a všemožného násilí. Tato bolest stále žije v kolektivní duši lidstva a dennodenně k ní přidáváme další a další, o čemž se můžete přesvědčit nejen v televizním zpravodajství, ale i v dramatech mezilidských vztahů ve vašem nejbližším okolí...


JAK SE EMOČNÍ TĚLO OBNOVUJE

Emoční tělo je částečně autonomní forma energie žijící uvnitř lidského těla – je to entita stvořená z emocí. Má svou vlastní, i když primitivní inteligenci, podobnou té, kterou najdeme u mazaného zvířete. Jejím hlavním zájmem je přežít. Stejně jako všechny ostatní životní formy i ona potřebuje pravidelný přísun „potravy“ – získat novou energii podobné kvality – takovou, která vibruje stejnou frekvencí. Jako potrava pro emoční tělo dobře slouží například emocionálně bolestivé zážitky. To velmi dobře prospívá díky negativnímu myšlení a dramatům v mezilidských vztazích. Emoční tělo představuje závislost na nešťastnosti.

Bude vás asi šokovat, když si uvědomíte, že v sobě máte něco, co pravidelně vyžaduje negativitu a pocity nešťastnosti. U ostatních si toho všimnete mnohem snáz. Abyste tento jev rozpoznali i u sebe, musíte být daleko bdělejší a pozornější. Jakmile vás nešťastnost jednou ovládne, nejen že se jí nebudete chtít vzdát, ale budete se do ní snažit zatáhnout i ostatní, abyste se mohli přiživovat i na jejich negativních emocionálních reakcích...

Emoční tělo se začne ozývat, když dostane hlad, když se potřebuje nasytit. Nebo může být probuzeno určitou spouštěcí událostí. Vyhladovělé emoční tělo dokáže využít jako spouštěč i zdánlivě bezvýznamnou situaci – někdo vám něco řekne nebo udělá, nebo si stačí jen něco pomyslet... Veškeré myšlenky jsou ve skutečnosti energií a vaše emoční tělo potřebuje energii k tomu, aby přežilo. Nestačí mu ale jakékoliv myšlenky. Nemusíte být bůhvíjak citliví, abyste vycítili, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný náboj než ty negativní. Obojí vytvářejí mentální energii, ale každá má jinou frekvenci. Pozitivní myšlenky probouzející pocity štěstí jsou pro emoční tělo nestravitelné. Dokáže využít pouze energii negativních myšlenek, protože jen ty mají stejnou vibrační frekvenci...

Obvyklý mechanismus, kdy myšlenky vytvářejí emoce, funguje u emočního těla naopak, alespoň zpočátku. Pocity emočního těla rychle ovládnou vaši mysl a vy okamžitě začnete myslet negativně. Hlas vaší mysli začne vyprávět smutné, děsivé nebo rozhněvané příběhy – o vás, o vašem životě, o ostatních lidech, o minulosti, o budoucnosti, nebo i zcela smyšlené pohádky. Budete nadávat, obviňovat, stěžovat si a vymýšlet si. A vy se zcela ztotožníte s tím, co bude tvrdit, bezhlavě uvěříte všem jeho překrouceným tvrzením. V tu chvíli se stanete závislými na nešťastnosti.

Problém není v tom, že byste nebyli schopní zastavit nepřetržit proud negativních myšlenek, ale v tom, že nechcete. Vaše emoční tělo totiž v té chvíli žije skrze vás, předstírá, že je vámi, a bolest mu čilí potěšení. Hltá každou negativní myšlenku. Dalo by se říci, že hlas ve vaší hlavě je většinou hlasem vašeho emočního těla. Ovládlo váš vnitřní dialog. Emoční tělo tak společně s myslí vytvořily začarovaný kruh – každá negativní myšlenka posiluje emoční tělo, a to zase podněcuje další a další myšlenky. Po nějaké době, hodinách nebo dnech, se nasytí, „usne“ a vyčerpaný organismus, který je teď mnohem náchylnější k onemocnění, nechá na pokoji. Jestli vás napadá podobnost s duševním parazitem, máte pravdu. Emoční tělo je vlastně druhem duševního parazita...

Emoční tělo a ego jsou blízcí příbuzní. Potřebují jeden druhého. Každá spouštěcí událost nebo situace je pak vnímána a hodnocena přes clonu silného, emocionálního ega, které zcela překroutí její význam. Na přítomnost se pak díváte očima bolestných emocí minulosti. Jinými slovy to, co vidíte a zažíváte, není v dané situaci, ale ve vás. V některých případech může být příčina i v dané situaci, ale vy ji svými emocemi neúměrně nafouknete, protože to je to, co emoční tělo potřebuje, čím se živí – přehnanými reakcemi...


OSVOBOZENÍ

Proces osvobození od emočního těla začíná tím, že si uvědomíte, že máte emoční tělo. Je také velmi důležité naučit se být dostatečné přítomný/á a bdělý/á. Pak budete vnímat své emoční tělo, když se probudí, jako silný příval negativních emocí. Když si ho budete uvědomovat, nebude moci déle předstírat, že je vámi.

Je to vaše vědomá přítomnost, co znemožní vaši identifikaci s emočním tělem. Jakmile se s ním přestanete ztotožňovat, nebude už schopné řídit vaše myšlení, takže se nebude moci přiživovat na vašich myšlenkách. Emoční tělo se většinou nerozpustí okamžitě, ale jakmile přerušíte jeho spojení s myslí, začne pomalu ztrácet energii. Vaše myšlení přestane být zastřené emocemi a začnete vnímat přítomnost čistě, bez zkreslujícího vlivu minulosti. Energie uvězněná v emočním těle změní svou vibrační frekvenci a promění se v Přítomnost. Emoční tělo se tak stane potravou pro vědomí. To vysvětluje, proč nejmoudřejší a nejosvícenější lidé na Zemi měli kdysi velmi silné emoční tělo...

Ne všechny pocity nešťastnosti vycházejí z emočního těla. Mohou vznikat ve chvílích, kdy přestaneme být přítomní v daném okamžiku, když ho nepřijmete takový, jaký je. Jakmile si uvědomíte, že jde vždy jen o přítomný okamžik, můžete mu vyslovit vnitřní souhlas. Tím, že zmizí váš vnitřní odpor, nejen že přestanete vytvářet další nešťastnost, ale také začnete vnímat jednotu se Životem

Ukázka z knihy Eckharta Tolleho: Nová země
Návštěvník
 

Re: Emoční tělo.

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 17. čer 2016 4:59:16



8,31:
"Nejlepší způsob, jak sám sebe emocionálně zničit, je pohlížet na sebe, jako na někoho, kdo se musí změnit. Moc dobře víte, jak bolestné to je, když vám někdo říká, že nejste v pořádku, že se musíte změnit..."
Návštěvník
 

Re: Emoční tělo

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 15. črc 2016 12:00:56

PŘÍTOMNY OKAMŽIK ODKRÝVÁ POKLADY V NAŠEM NITRU

Naše mysl nezahrnuje jen myšlení, ale také vědomé a nevědomé emoce. Emoce jsou reakcí těla na naši mysl - tj. odrazem mysli v našem těle. Výzkumy ukazují, že silné emoce vyvolávají změny v biochemické rovnováze těla. Čím více se ztotožňujeme se svým myšlením a emocemi, čím méně jsme přítomni jako nezaujaté vědomí, tím vyšší je náboj emoční energie. Nejsme-Ii schopni uvědomovat si své emoce, jsme-Ii od nich odříznuti, nakonec se projeví na čistě tělesné úrovni v podobě nějakého tělesného příznaku.


Emoce obvykle představuje energizovanou myšlenku a díky tomuto silnému energetickému náboji není zpočátku snadné pozorovat ji nezaujatě.. Emoce nás chtějí ovládnout a obvykle se jim to daří pokud nejsme dostatečně soustředění. Poté dochází k tomu že se ze svými emocemi ztotožňujeme, naše emoce se přechodně stávají "námi".


Všechny emoce jsou v podstatě modifikacemi pro původní, nerozlišené emoce, která má svůj původ ve ztrátě vědomí toho, čím skutečně jsme. Tuto nerozlišenou emoci je obtížné přesně pojmenovat. Je možné nazvati ji strachem, ale kromě neustálého pocitu ohrožení obsahuje také hluboký pocit opuštěnosti a neúplnosti. Snad nelepší je použít výrazu, který je stejně nerozlišený jako tato původní emoce, a prostě ji nazvat "bolestí".


Jedním z hlavních úkolů mysli je odstranit tuto emocionální bolest, což vysvětluje její ustavičnou aktivitu, ale nakonec se jí podaří tuto bolest jen dočasně zostřit. Čím víc se mysl snaží zbavit se této bolesti, tím větší tato bolest je.[color=#FF0000] Mysl nikdy nemůže najít řešení, neboť ona sama je součástí toho "problému". Této bolesti se nezbavíme, dokud se nepřestaneme ztotožňovat se svou mysli, tj. se svým egem. Teprve pak ztratí mys! svou moc a Bytí se projeví jako naše skutečná přirozenost .


Láska a radost

Láska o radost jsou neoddělitelné od našeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím. Okamžiky Lásky, radosti o hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha, nebo velké nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzívní radost, Láska a pohodo. Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou aktivitu. Trvalé radosti, Lásky a pohody dosáhneme teprve tehdy, až se osvobodíme od nadvlády své myli. Radost, Láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdříve musíme být plně vědomí svých emocí, než budeme schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova "vyrušení' .

Láska, klid a radost jsou hluboké stavy Bytí či spíše tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím, jako takové nemají žádný protiklad. To protože vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce, které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s vlastní mysli nazýváme radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se měnícího cyklu bolesti a potěšení. A to čemu říkáme Láska, může byt na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho "milostných" vztahů osciluje mezi "Láskou" o "nenávistí". Opravdová Láska nás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist, Stejně jako se radost nemění v bolest.


Bolest jako důsledek připoutanosti k mysli


Naše žádostivá mysl hledá spásu a naplnění ve vnějším světě a v budoucnosti jako náhražku za radost z Bytí. Dokud se ztotožňujeme se svou myslí, ztotožňujeme se i s těmito touhami o potřebami. V tomto stavu je i touho po osvícení jen další touhou po naplněním budoucnosti. Protože nesnažme zbavit se touhy nebo "dosáhnout" osvícení. Soustřeďme se na přítomnost.


Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujeme se svou myslí, dokud žijeme ve stavu nevědomí. To platí především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolestí a tělesných nemocí. Nenávist, sebelítost, pocity viny, sklíčenost, žárlivost ba dokonce i sebemenší podrážděnost to všechno jsou Formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno bolesti: svůj neoddělitelný protik1ad, který se časem projeví.


Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti.. Mnozí lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnerský vztah ze zdroje potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní o negativní polari1y jsou opačnými stranami téže mince; obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelnou od stavu ztotožnění s myslí.


Existují dvě úrovně bolesti: bolest, kterou způsobujeme dnes, a bolest, která přežívá z minulosti. Oběma bolestem lze však určitým způsobem zamezit.


Zdroj: http://www.bofi.cz
Návštěvník
 

Re: Emoční tělo

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 18. črc 2016 20:32:39

"Potrhlá Moudrost" s Andrew Barnesem"

Obrázek

"Náš přirozený stav bytí je blaženost, radost, láska, síla a expanze. Ale naše osobní minulost a životní zkušennosti nám komplikují, či zcela znemožňují být trvale v tomto stavu bytí. Protože nechceme být zranění, do jisté míry se každý z nás tomuto přirozenému stavu blaženosti vyhýbáme. Tato obrana má formu energetického, emočního a fyzického krunýře.
Jste připraveni jít až na hranici vašich současných možností a transfomovat to, co vám stále nedovoluje žit své nejhlubší touhy? Jste připraveni prožívat větší naplnění ve svých vztazích a sexualitě? " - Andrew Barnes

Česká republika, retreat 15 - 22. listopad 2016
Návštěvník
 

Re: Emoční tělo

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 12. říj 2016 11:55:42

Eckhart Tolle:

Súfijci mají pravdu, když říkají, že v podstatě každá touha je přestrojená touha po Bohu.

Je to přestrojená touha po nejvyšším uspokojení a naplnění a po tom, abyste byli plně a úplně tím, čím jste.

V zásadě mluvíme o zdroji veškerého života. Každý po tom touží, ale u většiny lidí je touha touhou po tom, co nazývám „cesta návratu“ tam, odkud jste přišli, k prameni veškerého života (nikdy jste ho neopustili, není to vlastně cesta), touhou po návratu k pravému zdroji života. A jen tehdy, pokud ho vědomě najdete, objevíte, pak dosáhnete naplnění života. To je to, co chce vesmír.

Vesmír chce dvě věci. Když budete pozorovat sami sebe, uvidíte, že je to pravda. Vy jste vesmír, a tak můžete mnoho zjistit o vesmíru pozorováním sebe sama, protože vy jste jím a on je vámi. A jak nahoře, tak dole.

První věc je touha tvořit. Lidská bytost má touhu tvořit ve světě formy, přivádět na svět formy, ať je to cokoliv. Mohou to být materiální věci nebo něco jiného. Takže v lidech je touha účastnit se aktu tvoření. Ten je tu samozřejmě i bez lidí. Jen na této planetě jsou tvořeny v každém okamžiku milióny životních forem různého druhu. Překonává to veškerou představivost, jak mnoho je jich tvořeno v každičké chvíli. Samozřejmě, také současně umírají. Zrození – smrt – zrození – smrt – nepřetržitě. I lidé jsou tvořeni v každé chvíli, lidská bytost se narodila někde na planetě teď – teď – teď – teď, a umírají o malinko pomaleji, teď — teď — teď — teď. V této chvíli někdo na planetě umírá, a zase, a zase … a rodí se …

Tak to je akt tvoření, do něhož je zapojen vesmír, a to tvoření je stále složitější. Když se podíváte pouze na naši planetu, byl čas, kdy tu byly pouze minerály, pak přišel rostlinný život, a další stupně života, a složitost narůstala. Jako strom, nejprve má jenom jednu větev – kmen, a pak z toho vyroste spousta větví, zvětšuje se složitost. Když jdete zpátky do historie lidí, lidské společnosti a bytostí, před tisíci lety to bylo relativně prosté. I před několika sty lety, když to srovnáte s dneškem, bylo v osobním životě lidí mnohem méně složitosti, v tom, s čím se měli vyrovnávat, i v kolektivu. Takže, složitost vesmíru narůstá a on si to užívá, chce to, těší se z aktu tvoření. Protože jinak by se to nedělo. Touhou vesmíru je tvořit, a tak to dělá.

A to se odráží na lidech. My se účastníme na tomto chtění přivádět na svět. Člověk může tvořit – a v tomto smyslu jsme odlišní od zvířat, protože můžeme tvořit všechny druhy věcí, které jsou absolutně nové. Můžeme tvořit hudbu, vědu, a mnoho a mnoho dalších věcí, umění, filozofie, obrazy, filmy, organizace, Wall Street, všechno možné.

I v sobě to můžete pravděpodobně najít, je to vaší součástí, i vy to děláte, účastníte se aktu tvoření a přivádíte na svět něco, co tu předtím ve světě forem nebylo. Třeba je to kniha, nebo hudební skladba, nebe chcete vytvořit osvícenou organizaci, která změní věci ve světě, nebo chcete pomáhat lidem, kteří trpí, vytvoříte strukturu, která pomáhá, prostě něco vytvoříte. To je ta touha.

V některých lidech je to výraznější, je tu touha něčeho dosáhnout. Někteří lidé jsou velmi mnoho v egoistickém vědomí, neberou to tak, že by něco dávali navenek, ze svého pokladu, a tak něco tvořili. Musíte dojít za svoje ego, abyste tvořili z pocitu plnosti, kterou cítíte uvnitř sebe a z níž můžete teprve opravdově tvořit, ze skutečné přítomnosti. Ti, co jsou v egoistickém vědomí, mají také velký zájem o svět forem, ale nevychází z touhy dávat, ale z touhy mít. Ego si říká: Co mohu získat? Když se účastníte tvoření z přítomnosti, je to: Co mohu přivést na svět? Egoistickým aspektem narůstající složitosti forem a životních forem je chtění něco mít, protože ego nevychází z plnosti, ale z toho, že něco potřebuje, ve smyslu, že nemá dost. A to je egoistická touha: Kde mohu získat … ? Ego říká: Toužím po tom autu, protože se budu cítit líp, když v něm budu sedět a řídit ho, zejména když se na mě budou dívat ostatní lidé. (:-))) Bez ostatních lidí to už není ono. Protože ono je to příjemné pro ego, jinak je to sice taky pohodlné, ale není to to hlavní. Ego si užívá, když ostatní lidé nemají auta jako to moje. Pak to funguje. Stejně to platí pro dům, nebo cokoli, čeho dosáhnete, majetek … Ale můžete si dokonale užívat i velkého domu, nebo velkého auta, bez ega, aniž by z toho mělo potěšení nebo se zvětšovalo. I když nemáte ego, můžete si stále užívat krásných věcí, ale ne proto, že je tu pocit já, ale proto, že jsou to krásné věci vytvořené člověkem. Krásný kus nábytku, nebo dům … Pokud nevycházíte z ega, nebudete pravděpodobně chtít získat pro sebe dům s dvaceti ložnicemi, přítomnost neřekne, chtěl bych dvacetipokojový dům, (:-))). Takže ego nechce ani tak moc tvořit, ale mít ve světě forem, a neegoistický přístup je dávat vznik více formám a zažívat více forem.

Vesmír to dělá i bez lidí, ale dostává to další rozměr, když vesmír nebo vyšší inteligence nebo vědomí tvoří prostřednictvím lidí. Zde přichází naprosto nový stupeň tvoření. Proto máme výraz, že se stáváme spolutvořiteli. Bůh tvoří ryby v moři, rostlinný život, zvířata a lidská těla, a pak pomocí lidí, lidské mysli včetně myšlení může tvořit věci, které by tu nebyly bez lidského spolutvoření.

Takže touha jako taková je egoistický jev. Když tvoříte z pozice za egem, není to ani tak tvoření z touhy, protože touha implikuje nějaký nedostatek. Tvoření je spíše chtění něco dávat z plnosti, kterou cítíte v sobě. Něco chce přijít na svět.

Když jsem psal knihy, chtěly vyjít na svět. Cítil jsem, že to chce být stvořeno. Nebylo to tak, že jsem měl touhu napsat knihu, ale ta kniha chtěla přijít. A to je tvoření, když to nepřichází od ega.

Touha ega, jak jsem před chvíli řekl – pokud se podíváte hlouběji, i to je přestrojená touha po Bohu, po duchovní realizaci. Ale ti, kteří jsou v pasti ega, nevědí, co skutečně hledají, že to není bankovní účet či auto či uznání ostatních či sláva, nebo cokoli, co dává egu naplnění. Oni ve skutečnosti hledají sebe sama. Plnější verzi sebe sama. A kdo jste ve své podstatě? Jste pramen, vaší podstatou je samo vědomí. Abych vyjádřil analogii, pokud Bůh je Slunce, vědomí je světlo Slunce. Bůh je pramen, to neprojevené, to, o čem nemůžete hovořit, protože ať řeknete cokoli, je to zkreslení, a je absurdní o tomto tajemství mluvit, jak říká učení Tao, o Tao nemůžete mluvit. Přesto o tom mluvíme, a přesto bylo Tao napsáno slovy… A lidé, kteří jsou ovládáni egoistickou touhou, vlastně prožívají frustraci a utrpení. I když dosáhnou – a zejména když dosáhnou toho, po čem toužili, uvědomí si, že to asi nefunguje … vždyť já pořád cítím tu nenaplněnost … a možná ještě silněji.

Když už nemáte, kam byste se mentálně mohli promítnout – až budu mít tohle, budu v pořádku – když už máte všechno, co vám tento svět může poskytnout – a někteří lidé to mají, není jich mnoho, ale většina po tom touží – a nějaké, co mají všechno, jsem potkal, ti si uvědomí marnost věcí, které jim nemohou dát pocit sebe sama, nejvyššího naplnění, nejvyššího uspokojení, pocit stálosti, žití v míru. To vám věci nemohou dát.

Ale mezitím, dokud to egoisté neví, mají svobodu praktikovat manifestování věcí, třeba chci manifestovat auto, dům, cokoliv – a do jisté míry to může fungovat. Když vycházíte z ega, vaše možnosti tvoření jsou omezeny, nicméně nějaké máte. Ale to co přichází s tímto tvořením, je vrozená dysfunkce ega – můžete projevit dům a auto, ale také budete manifestovat drama v manželství – drama manžela a manželky ve velkém domě – a to je postranní manifestace ega, které to neplánovalo, ale kvůli vestavěné dysfunkčnosti také manifestuje nepřetržitý konflikt kolem všeho ostatního, co manifestuje. A nakonec si uvědomíte, že vám to neposkytuje uspokojení. A pak se začnete probouzet.

Takže, jsou dva způsoby manifestování. Jeden vychází z pocitu nedostatku, který má ego. Druhý vychází z plnosti v přítomnosti.

Přítomnost může využívat i lidskou mysl, může proudit skrze mysl a může dodávat energii vašemu myšlení, a pak není dysfunkční, a cokoli chce přítomnost manifestovat skrze vás, může použít sílu myšlení, ale bude to vycházet z touhy po dávání, chtění dávat, nikoli něco získat. Takže myšlení může být použito mocněji, když už do něj nezasahuje ego. Když se člověk stává božím spolutvůrcem, pak může přítomnost proudit do lidské mysli a vytvářet z toho originální věci, a to je nádherná věc. Z přítomnosti netvoříte proto, že chcete to, co tvoříte, pro své uspokojení, ale tvoříte již z pocitu uspokojení, plnosti, přítomnosti. Důvod pro tvoření je tedy radost z dělání, radost z aktu tvoření. Při egu to nemáte. Není to radost z tvoření, ale stres z tvoření.
Návštěvník
 


Zpět na Tolle

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků