Tolle promluvy

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 04. led 2012 13:13:29

Nuda a nespokojenost

Otázka: Mám často pocit všepronikající nespokojenosti, zejména když jsem sám a nemám co dělat. Je to nuda?

Eckhart Tolle:

To je dobrý způsob vyjádření. Všepronikající nespokojenost. Samozřejmě, existuje celý průmysl určený k tomu, aby vám pomohl necítit tuto nespokojenost, jinými slovy abyste se přestali nudit. Většina lidí udělá to, že poskytne své mysli nějaký podnět, což v této době není nic těžkého, je to dostupné všude. Mysl chce být stále stimulována, je pořád hladová po dalších věcech. Když lidé přijdou z práce, okamžitě se shánějí po dalších věcech. Uvaří večeři, sní ji, a mysl se shání: kde je další věc? Televize, telefonování, internet, emaily, SMS a mnoho dalšího? Není na tom nic špatného, je to fascinující, i já jsem začal nedávno posílat SMS (:-))

Ale je důležité, abyste si byli vědomi požadavku své mysli na potravu, na podněty, a že když je nedostane, dostaví se ona nespokojenost, necítíte se dobře.

Ale když neustále budete krmit svou mysl novými věcmi, nikdy nedosáhnete hlubších úrovní uvnitř sebe. Zůstanete na místě. Musíte se nějakým způsobem postavit čelem k té nespokojenosti a najít nějaký způsob, jak cítit živost. Protože o to jde – máte pocit, že necítíte život, a potřebujete nějaký stimul, abyste získali pocit, že jste naživu.

Je třeba přestat nepřetržitě krmit svou mysl – má toho dost na práci s věcmi, které jsou opravdu třeba dělat – a zůstat prostě sedět a dovolit nudě, aby se objevila, aniž byste před ní utíkali. Protože to je začátek toho, abyste se dostali o trochu hlouběji, ale nejprve ji musíte cítit. A když před ní neutečete, tak se můžete dostat za nudu, prostě najednou se dostanete skrze ni. To je ta překážka uvnitř vás, a když od ní neutečete, zůstanete s ní, náhle se dostanete hlouběji do sebe. Prospěšné může být, když prociťujete své vnitřní tělo.

Když tak sedíte a začne nuda, a začnete se rozhlížet kolem, jakou další věc byste mohli dělat, nebo o ní přemýšlet – přece tu musí být něco, co se dá dělat, nebo o tom přemýšlet, nebo ještě lépe dělat si starosti – když tak zůstanete a všimnete si toho a prostě vydržíte to nepohodlí, když mysl nedostává dost podnětů, potravy, není to tak špatné, chce to prostě vydržet, a pak začít cítit své vnitřní tělo, život ve svých rukou, pažích, chodidlech, nohou, a tím jste se již dostali přes práh nudy do něčeho hlubšího. A náhle se cítíte naživu, i bez mentálních stimulů. Ba dokonce více naživu, než byste se cítili přes mentální stimuly. Protože ty jsou vždycky jen na povrchu toho, kdo jste. Ale vy jste teď hlouběji. A pak dostanete schopnost sedět nebo ležet nebo stát a cítit se spokojeně s tím, co je tady a teď.

To je ostatně vše, co vůbec kdy je. Život, tady a teď. Budete se cítit spokojeni se sebou samými tady a teď. Cítit se doma tady a teď. Aniž byste se potřebovali uchylovat do nějaké říše mysli, která není tady a teď, jako třeba musím teď přemýšlet o tomhle, musím si zahrát videohru, musím se podívat na tenhle program, přečíst si časopis ... Všimněte si, jak mysl konzumuje, třeba když jste někde v čekárně, a tam jsou časopisy (dnes jsou mnohdy nahrazeny obrazovkou) jak lidé stále listují – dychtivé hledání něčeho dalšího, nic není dost zajímavé, co je tu dalšího? To je dysfunkce.

Ta schopnost být sami se sebou se bude prohlubovat, zakořeníte do přítomného okamžiku, sami do sebe, aniž byste potřebovali nějaké vnější podněty pro mysl, které vás mají učinit kompletními, naživu.

Ve skutečnosti pouze teď máte přístup k životu. Byl jeden slavný francouzský filosof, před pár sty lety, myslím Pascal, který řekl: „Všechny problémy lidského rodu lze odvodit od lidské neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti.“ Sedět klidně a spokojeně v místnosti znamená, že musíte být spojeni s tím, co je ve vás hlubší než mysl. Jinak nemůžete sedět klidně – nudili byste se. Můžete být klidni navenek, ale ne uvnitř.

Takže jděte dovnitř, použijte své tělo jako výchozí bod, abyste šli hlouběji, a odstranili napětí, které je usazeno v myslící mysli. Projdete nudou do bytí. A najednou máte radost z prostého bytí. To je ohromné probuzení – když máte radost z prostého faktu bytí – a z tohoto stavu žití, bytí, se můžete rozhlížet a hledat radost a uspokojení v tom, co vidíte a slyšíte, co vnímáte smysly. Malé věci kolem vás, jejich klidná přítomnost, květiny, stůl, záclony, cokoliv tu je, celá místnost, obloha z okna, klid. A to vše je příjemné, milé, a vy už nepotřebujete všechny ty náhražky ...

Samozřejmě, stále používáte například internet, ale už ne proto, že byste nemohli vydržet být se sebou samými. Realita většiny lidí je, že nemohou vystát sami sebe. Uvědomte si, co to znamená, jak je to dysfunkční: Nemůžete vystát sami sebe, a proto neustále běháte od jednoho k druhému a k dalšímu (:-)))

A když někdo nemůže vystát sám sebe, jaké vztahy může mít asi s ostatními? Když nemůžete snést sebe, chcete využívat ostatní k tomu, abyste se cítili trochu lépe, ale ono to nefunguje. Ta neschopnost být se sebou se promítá na ostatní, a nemůžete být ani s ostatními lidmi. Nejprve se snažíte je využít, a pak je nemůžete snést...

Takže musíte prolomit tu bariéru mysli, protože jinak strávíte zbytek života v neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti. A jak řekl ten francouzský filozof, z toho vyvstávají všechny problémy. Protože to znamená, že nejste spojeni s bytím. Nejste spojeni s tím, co je hlubší než myslí vytvořená osobnost, ten, kdo myslí.

Přijďte domů, sami k sobě, tak, abyste si mohli užívat svou vlastní společnost. A pak si budete užívat i společnosti jiných lidí, a ne je využívat jako náhražky. Užijte si sami sebe – můžete mít radost sami ze sebe, ze svého bytí. Jinak vás nikdy nic neuspokojí, protože nejste spokojeni sami se sebou, a své nespokojené já se nesete s sebou, kamkoli jdete. Do jakéhokoli vztahu, či na jakékoli místo.
Tolle

http://dotekticha.blogspot.com/
Návštěvník
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod reseek » stř 08. úno 2012 13:58:19

Jak čelit nepřízni?

Je velmi snadné si něco nalhávat pokud jde o duchovní úspěchy, ale pokud máte pochyby, dobrým testem je to, jak reagujete na nepřízeň ve svém životě. To vám dá náznak vaší úrovně vědomí, nebo stavu vědomí. Nemusíte čekat na zemětřesení, abyste poznali, jak jste na tom. protože to je vzácné. Ale, jak jsem právě navrhl, podívejte se na ostatní lidi, do jaké míry jsou pro vás zdrojem nepřízně ve vašem životě. To znamená vztahy, jaká je míra konfliktů ve vašem životě. Konflikty s ostatními. Nejde o to, abyste se posuzovali, jen se podívejte. Jaká je reaktivita, stupeň reaktivity ve vašem životě, vůči onomu „naprosto iracionálnímu chování těchto lidí“. Jak moc reagujete, když něco jde špatně, když někdo nedělá, co by měl dělat. Nebo, „Jak se opovažuje tohle říkat?“ Nebo v prosté diskusi, jak často vy znáte pravdu a oni ne? Nebo se podívejte ve svém životě na toto: Jestliže vy máte vždycky pravdu, v různých oblastech života, a jestliže ostatní lidé se vždycky mýlí, zkuste si říci: „Jak je to možné, že já mám ve svých pohledech vždycky pravdu (:-)), a všichni ti lidé v mém osobním životě i v práci nebo kdekoli se vždycky mýlí? Není to zajímavé? Já mám vždycky pravdu.“ (:-))) Takže by vás mohlo napadnout maličké podezření, že by tady mohlo něco nebýt v pořádku, protože vy máte vždycky pravdu. Je možné, aby lidská bytost měla vždycky pravdu? To musím být vyšší bytost .... (:-))))

Tolle
http://dotekticha.blogspot.com/2011/11/ ... rizni.html
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 165
Registrován: čtv 24. lis 2011 10:32:58

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. dub 2012 11:09:52

"TICHO A KLID

Když ztratíte spojení s vnitřním tichem, ztratíte spojení se svým já. Ztratíte-li spojení se svým já, ztratíte se ve světě.
Vaše nejvnitřnější vědomí vlastního já, vědomí toho, čím jste, je neoddělitelné od ticha. To je onen pocit já jsem, který je hlubší než jméno a forma.



Ticho je vaší přirozeností. Co je ticho? Vnitřní prostor či vědomí, v němž se slova na této stránce stávají myšlenkami. Bez tohoto vědomí by nebylo žádné vnímání, žádné myšlení, žádný svět.
Vy jste toto vědomí převlečené za člověka.



Protějškem vnějšího hluku je vnitřní hluk myšlení. Protějškem vnějšího ticha je vnitřní ticho.
Kdykoli je kolem vás ticho – naslouchejte mu. Vnímejte je. Věnujte mu pozornost. Naslouchání tichu vyvolává ticho ve vašem nitru, neboť ticho lze vnímat jedině skrze ně samé.
Všimněte si, že když vnímáte ticho, tak nemyslíte na nic. Uvědomujete si, ale nemyslíte.



Jakmile si začnete uvědomovat ticho, okamžitě se dostanete do stavu klidné vnitřní bdělosti. Jste přítomní. Vymanili jste se z dlouhých tisíciletí kolektivního návyku.



Podívejte se na strom nebo na květinu. Tiše ji vnímejte. Jak je tichá, jak hluboce je zakořeněná v Bytí. Dovolte přírodě, aby vás učila tichu.



Když se díváte na strom a vnímáte jeho tichý klid, sami se uklidníte. Spojíte se s tichem na velice hluboké úrovni. Cítíte jednotu se vším, co vnímáte v tichu a skrze ně. Uvědomovat si svou vlastní jednotu se vším kolem sebe je pravá láska.



Ticho pomáhá, ale k nalezení klidu je nepotřebujete. I v hlučném prostředí si můžete uvědomovat ticho pod hladinou hluku, prostor, v němž hluk vzniká. To je vnitřní prostor čistého vědomí – vědomí samo.
Můžete si uvědomovat vědomí jako pozadí veškerého smyslového vnímání, veškerého myšlení. Vnímat vlastní vědomí vede k dosažení vnitřního klidu.



Jakýkoli rušivý hluk vám může být stejně nápomocný jako ticho. Jak? Přestanete-li se bránit a hluk přijmete, také dosáhnete vnitřního klidu a ticha.
Kdykoli přijímáte přítomný okamžik – ať už je jakýkoli – jste v klidu.



Vnímejte pauzy mezi jednotlivými myšlenkami, tichý prostor mezi slovy při rozhovoru, mezi tóny piana či flétny nebo pauzu mezi nadechnutím a vydechnutím.
Jestliže vnímáte tyto pauzy, vědomí „něčeho" se stane prostě vědomím. Ve vašem nitru se zrodí beztvarý rozměr čistého vědomí, které nahradí ztotožnění s formou.



Pravá inteligence působí potichu. Tvůrčí sílu a řešení problémů najdete v tichu.



Je ticho pouhá nepřítomnost obsahu a hluku? Ne, ticho je inteligence sama – vědomí, z nějž se rodí veškeré formy. A jak by mohlo být toto vědomí odděleno od toho, čím jste? Forma, za kterou se považujete, vznikla právě z tohoto vědomí.
Vědomí je esencí všech galaxií a každého stébla trávy; všech květin, stromů, ptáků a vůbec všeho.



Ticho je jediná věc na tomto světě, která nemá žádnou formu. Koneckonců to není věc a není z tohoto světa.



Když se díváte v klidu na strom nebo na člověka, kdo se dívá? Něco hlubšího než člověk. Vědomí se dívá na svůj výtvor.
V bibli je psáno, že Bůh stvořil svět a viděl, že svět je dobrý. To vidíte, když se díváte na svět bez myšlení.



Potřebujete víc vědomostí? Zachrání svět víc informací, víc rychlých počítačů a víc vědecké analýzy? Nepotřebuje lidstvo spíš moudrost?
Ale co je to moudrost a kde ji lze najít? Moudrost přichází se schopností být v klidu. Jen se dívejte a naslouchejte. Nic víc nedělejte. Tiché pozorování a naslouchání aktivuje neracionální inteligenci ve vašem nitru. Nechejte ticho vést vaše slova a činy."
Tolle
ukázka z knihy Ticho promlouvá
Návštěvník
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. dub 2012 13:10:51

Lidské vztahy

Jak rychle si tvoříme názory na druhé lidi, jak rychle docházíme k závěrům. Naše egoistická mysl velice ráda klasifikuje a vynáší soudy nad ostatními.

Každý člověk je veden k určitému způsobu myšlení a chování – kromě toho je ovlivněn nejen svým kulturním prostředím a zážitky z dětství, ale také genetickými faktory.

Tak se nám lidé jeví, ale ve skutečnosti takoví nejsou. Když nad někým vynášíte soudy, obvykle hovoříte o jeho způsobu myšlení, nikoli o něm samém. To ukazuje na velice nevědomý způsob myšlení z vaší strany. Přisuzujete druhým určitou totožnost a ta se pak stává vězením nejen pro ně, ale i pro vás.

Přestat posuzovat druhé neznamená přestat vidět, co dělají. Ale znamená to, že chápete jejich chování jako určitý návyk, a tak je přijímáte. Na základě jejich chování jim nepřipisujete žádnou totožnost.

To osvobozuje vás i druhé od ztotožňování se s myslí a formou. Ego už neřídí vaše vzájemné vztahy.

Dokud ego řídí váš život, většina vašich myšlenek, emocí a činů vychází z vašich přání a obav. Ve vztazích s lidmi od nich buď něco chcete, nebo se něčeho obáváte.

Obvykle od nich vyžadujete nějaký materiální zisk nebo chválu a pozornost. Nebo chcete, aby posílili vaši představu o sobě samých uznáním, že jste, máte nebo víte víc než oni. A na druhé straně se obáváte, aby vaši představu nějakým způsobem nenarušili.

Když se soustředíte na přítomný okamžik – místo abyste jej používali jako prostředek k dosažení cíle – překonáte hranice ega a zbavíte se nutkání používat jako prostředek druhé lidi. Jestliže věnujete celou svou pozornost komukoli, s kým se právě stýkáte, nezatahujete do vašeho vzájemného vztahu jeho minulost ani budoucnost. Zbavíte se představy, kterou jste si o něm utvořili, a jednáte s ním beze strachu a očekávání. Pozornost neboli bdělý klid je klíčem.

Jak krásné je překonat strach a očekávání ve vztahu mezi partnery. Láska nic nechce a ničeho se nebojí.

Kdyby minulost vaší partnerky byla minulostí vaší, kdyby její bolest byla vaší bolestí a její vědomí vaším vědomím, pak byste přemýšleli stejně jako ona. S tímto uvědoměním přichází soucit, odpuštění a klid.

Vaše ego to však nechce slyšet, protože pokud nemůže druhého posuzovat, ztrácí sílu.

Přijímáte-li každého jako vznešeného hosta, dovolíte-li každému, aby byl sám sebou, lidé se začnou měnit.

K tomu, byste někoho poznali v jeho podstatě, nepotřebujete znát jeho minulost. Obvykle si pleteme povrchní znalost s hlubším poznáním, které není pojmové. Vědět o něčem a něco opravdu znát jsou dva rozdílné způsoby poznání. Jeden se týká formy a druhý ne. Jeden funguje skrze myšlení a druhý skrze ticho.

Vědět o něčem je užitečné pro praktické účely. Zde se bez takové znalosti neobejdeme. Ale pokud to je hlavní způsob poznání v lidských vztazích, pak je velice omezující nebo dokonce destruktivní. Myšlenky a pojmy vytvářejí umělou bariéru mezi lidmi. Vaše vztahy pak nejsou zakořeněny v Bytí, neboť jsou založeny na myšlení. Jestliže neexistují pojmové bariéry, láska je přirozenou součástí lidských vztahů.

Většina lidských interakcí se omezuje na výměnu slov – to znamená, že existují ve sféře myšlení. Do lidských vztahů, zejména do vztahů intimních, je třeba uvést trochu klidu.

Žádný vztah nemůže vzkvétat bez prostoru, který přichází s tichem. Meditujte společně s partnerem nebo spolu choďte do přírody. Ať už jste na procházce, v autě nebo doma, naučte se být spokojení, být v tichu. Ticho a klid nemůžete a ani nemusíte vytvářet. Prostě vnímejte ticho, které existuje, ale je přehlušeno mentálním hlukem.

Jestliže váš vztah postrádá ticho a klid, pak je ovládán myslí a snadno podléhá problémům a konfliktům. Vztah, v němž je klid, obsáhne všechno.

Pozorné naslouchání je další způsob, jak můžete uvést klid do svých vztahů. Nasloucháte-li někomu opravdu, vzniká prostor ticha, jenž se stane základní součástí vašeho vztahu. Opravdové naslouchání je velice vzácná dovednost. Větší část své pozornosti obvykle věnujeme myšlení. V nejlepším případě hodnotíme partnerova slova a připravujeme si odpověď. Častěji jsme však ponořeni v myšlenkách a druhého vůbec neposloucháme.

Opravdové naslouchání je mnohem víc než sluchové vnímání. Je to bdělá pozornost, vědomá přítomnost, v níž přijímáme slova. Slova se stávají druhořadými. Mohou mít smysl, ale také žádný mít nemusejí. Akt naslouchání či prostor vědomé přítomnosti je mnohem důležitější než to, čemu nasloucháte. Je zároveň sjednocujícím polem vědomí, v němž se setkáváte s druhým člověkem, neboť pojmové myšlení mezi vámi už nevytváří bariéry. A druhý člověk už není „druhým". V tomto prostoru jste spojeni v jediném vědomí.

Prožíváte ve svém partnerském vztahu často opakovaná dramata? Vznikají mezi vám divoké hádky z relativně malicherných důvodů?
Hlavní příčinou takových hádek jsou základní egoistické návyky: ztotožňování se s určitými názory a potřeba mít za každou cenu pravdu. Kromě toho má ego potřebu být občas s někým nebo s něčím v konfliktu, protože tak posiluje své vědomí oddělenosti, bez něhož nemůže existovat.

Další příčinou je nahromaděná emoční bolest z minulosti, ať už individuální nebo kolektivní, kterou má v sobě každý člověk. Toto „emoční tělo" je energetické pole ve vašem nitru, jež vás občas ovládá, protože potřebuje prožívat emoční bolest, kterou se živí. Emoční tělo se snaží ovlivnit vaše myšlení negativním způsobem, protože miluje negativní myšlenky. Vyvolává také negativní citové reakce v lidech vám blízkým, protože ke své existenci potřebuje drama a emoční bolest.

Jak se osvobodit od hluboce zakořeněného ztotožnění se s bolestí, které způsobuje takové utrpení ve vašem životě?

Především si to uvědomte. Uvědomte si, že nejste svou bolestí a že to je bolest z minulosti. Jakmile se přestanete se svou bolestí ztotožňovat, jakmile ji dokážete nezaujatě pozorovat, ztratí svou energii.

Lidské vztahy mohou být učiněným peklem nebo úžasným duchovním cvičením.

Jestliže se na někoho podíváte a cítíte k němu velkou lásku nebo jestliže pozorujete přírodu a najednou se něco ve vašem nitru rozechvěje, zavřete na chvíli oči a vnímejte esenci lásky neoddělitelné od toho, čím jste. Vnější formy jsou jen přechodným odrazem vašeho nitra. Proto vás nikdy neopustí láska a krása, jež jsou vaší přirozeností, i když vás opustí vnější formy.

Jaký máte vztah k předmětům, které vás obklopují a které každý den používáte? Jaký vztah máte k židli, na níž sedíte. Jaký vztah máte k peru, autu nebo šálku? Jsou to pro vás jen nástroje, nebo si jich občas všimnete a uznáte jejich existenci?

Používáte-li předměty k tomu, abyste zvýšili svou cenu ve vlastních očích i v očích druhých lidí, takový zájem o tyto věci může snadno začít ovládat váš život. Když se ztotožňujete s předměty, neoceňujete je pro ně samé, ale hledáte v nich sami sebe.

Jestliže však oceňujete nějaký předmět pro něj samotný, když uznáváte jeho bytí, aniž mu připisujete své vlastnosti, nemůžete necítit vděk za jeho existenci. Dokonce můžete cítit, že vlastně není neživý, přestože se tak jeví vaším smyslům. Každý fyzik vám řekne, že na molekulární úrovni jsou všechny předměty pulzující energetická pole.

Oceňujete-li nezištně svět předmětů, všechno kolem vás najednou ožije tak, že si to vaše mysl neumí ani představit.

Když se s někým setkáte, byť i jen letmo, věnujete mu celou svou pozornost? Nebo ho považujete za pouhý prostředek k dosažení nějakého cíle?
Jaký máte vztah k prodavačce v supermarketu, k hlídači parkoviště, k opraváři televizorů nebo k „zákazníkovi"?

Okamžik pozornosti dokonale stačí. Jestliže se na někoho podíváte, nastane mezi vámi okamžik bdělého ticha – tak dvě tři vteřiny, možná o něco déle. To je dostatečně dlouhá doba, aby se projevilo něco skutečnějšího, než jsou navyklé role, které hrajete v každodenním životě a se kterými se ztotožňujete. Všechny role jsou součástí vaší mysli, jež je ovlivněna výchovou. To, co se projeví v okamžiku pozornosti, je vaše opravdové já. Už nehrajete žádnou roli, stáváte se skutečnými. Když se tato dimenze vynoří z vašeho nitra, přitahuje stejnou dimenzi z nitra druhého člověka.

Nakonec si však uvědomíte, že žádný druhý neexistuje a že se vždycky setkáváte sami se sebou.


Z knihy Eckharta Tolle:Ticho promlouvá
Návštěvník
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 09. led 2013 21:42:23

Co je ego a nevědomost

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě - nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence - každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci - je pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu.

Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocích a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řeknete "já", mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, z balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako "já a můj příběh", z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já, složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku "já", potřebuje protikladnou myšlenku "ten druhý". Pojmové "já" nemůže přežít bez pojmového "ten druhý". Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledat chyby a stěžovat si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: "Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?" Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřazený.

Stěžování si a zášť
Stěžovat si je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas, nebo pouze v myšlenkách, není v tom rozdíl. Některá ega, která nemají mnoho jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžovat si, zejména na jiné lidi, je běžné a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: "kretén, grázl, mrcha" - samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násilí.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy "chyba", kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sami pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy s vyloučením všeho ostatního, ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ve stavu nereagování ale můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý. Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování si a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát - pokud se držíte fakt, která jsou vždy neutrální. "Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku..." je stěžování si. Je tam "já", které se rádo cítí osobně uražené studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, "já", které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování si, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování si.

Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomění, které si je vědomo toho hlasu. V pozadí je uvědomění. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli. Ego znamená nevědomost. Uvědomění a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

Stěžování si bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky víc nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení - a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: "To je skandál!" "Jak se opovažuješ ...". "To mě s--e!" Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu "proti", a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Pocit ukřivděnosti je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - "co mi udělali" nebo "co nám udělali". Ukřivděnost zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšlíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega.

Je nutná upřímnost, abyste viděli, jestli v sobě stále chováte křivdy, jestli je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, "nepřítel". Pokud je máte, staňte se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, buďte si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se ukřivděnosti. Snažit se vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že ukřivděnost nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení "Odpouštěj svým nepřátelům" se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí
Stěžování si, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je oddělené, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování si řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na "lakomé boháče", na "líné nezaměstnané", na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a že osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí - stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno "toto se nemá dít". To, že máte pravdu, vás staví do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze
Fakta nepochybně existují. Když řeknete: "Světlo se pohybuje rychleji než zvuk", a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: "Věř mi, já to vím." Nebo "Proč mi nikdy nevěříš?", pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem "já". Prosté tvrzení "světlo je rychlejší než zvuk", naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem "já", stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. "Já" se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem "já" řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sebe samu. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem "já" méně konkrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti - nikoliv myšlení - můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tady to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.

Zdroj: http://orgo-net.blogspot.com/
Tolle



Ačkoliv některé jeho strategie jsou velmi chytré, ego nikdy nevyřeší své problémy, neboť jejich příčinou je ono samo.

Kdykoliv se setkají dvě ega, dojde k nějakému dramatu...

Většina lidé své životní drama miluje. Je to jejich totožnost. Proto nechtějí své drama ukončit.
Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení.

Přijmeme-li přítomnou realitu, skončí veškerá dramata v našem životě. Nikdo nás nemůže přimět k hádce.

Hádka znamená ztotožnění s vlastním postojem a odpor vůči postoji druhého.
Následkem toho se polární protiklady vzájemně posílí.
To jsou mechanizmy nevědomí.

Žijeme-li v přítomnosti, můžeme obhájit svůj názor, aniž napadáme druhého.


Z knihy Eckharta Tolle: Moc přítomného okamžiku
Návštěvník
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod paprsek » pát 11. led 2013 1:53:15

vostalpetr píše:Jakýkoliv názor jenž není v souladu s jejich názorem pak berou jako útok na svou osobu,
a proto taky utočej zpětně na druhou osobu, místo aby útočili proti názoru

Co s tím ?

Zkouším vidět to takhle viewtopic.php?f=95&t=2268&p=35603#p35589

Náramná škola :-)))
paprsek
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod paprsek » pát 11. led 2013 12:10:25

vostalpetr píše:
Žijeme-li v přítomnosti, můžeme obhájit svůj názor, aniž napadáme druhého.


Kvůli tomu není nutné žít v přítomnosti,
úplně postačí hovořit o názoru o němž se diskutuje a nikoliv o diskutujích nebo o tom jak se má diskutovat


Mezi žitím v přítomnosti a schopností vysvětlit svůj názor bez sebeobhajování a bez napadání druhých určitou souvislost přece jen vidím. Kdy nedokážu vysvětlit svůj názor bez napadání? Když mám potřebu se bránit nebo na druhé útočit, nabádat je, aby se příště chovali jinak než teď - chci, aby začali dělat něco, co teď podle mého nedělají = chci je ovlivnit, aby to v budoucnosti dělali tak, jak je to podle mě správně.

Takže když napíšeme, jaký způsob diskutování by prospíval kvalitě diskuse, může to sice být buď skryté osobní obviňování "ty nediskutuješ správně!!!" a snaha přimět druhého, aby to v budoucnosti dělal jinak, anebo o svých názorech na způsoby, jakými se dá diskutovat, můžeme mluvit stejně jako o názorech na cokoliv jiného, třeba na systémy řízení dopravy v různých zemích. V takovém rozhovoru o diskutování nevidím nic osobního, co by nás posouvalo pryč z přítomného okamžiku.
paprsek
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. bře 2013 23:58:17

Odpuštění

Posluchačka: Cítím, že bych se měla omluvit své -náctileté dceři, která zemřela. Když už tu není, jak to mám udělat? A chtěla bych vědět, co je to omluva? Co znamená odpuštění? Proč cítím, že to potřebuji?

Eckhart Tolle: Cítíte, že jste jí něco udělala nebo naopak pro ni neudělala?

Posluchačka: Byla jsem velmi mladá matka, a když se dívám zpět, vidím, že jsem ji vychovávala většinou podle těla bolesti. Nikdy jsem ani na chvilku neměla bdělé vědomí, předtím, než zemřela, a než jsem objevila vaše učení. Když se dívám zpět, lituji spousty věcí a cítím spoustu viny, a cítím, že jen ona mě toho může zbavit.

Eckhart Tolle: První věcí k úlevě je, že musíte odpustit sama sobě.

Podívejme se na to, co znamená odpustit jiné osobě, co znamená odpustit sám sobě. Obyčejně se o tom mluví v souvislosti s věcmi, které někdo někomu udělal nebo pro něj neudělal. Uznáváte, že způsobily bolest či trápení jiné lidské bytosti. Ale tenkrát, když jste to udělala, jste nevěděla to, co víte teď. Kdybyste věděla to, co víte teď, jednala byste jinak. Byla jste v pasti nevědomých sil, neměla jste tenkrát na výběr, protože jste nevěděla věci, které víte teď. Prostě vás přemohlo nevědomé chování, které jste zdědila. Buď bylo zděděno z vaší výchovy, vaši rodiče ho zdědili od svých rodičů, nebo jste ho zdědila geneticky, nebo skrze minulé životy. Ať to bylo jakkoli, bylo to podmíněné, nevědomé chování, a vy to teď uznáváte, protože došlo u vás k probuzení vědomí.

Když jste v moci nevědomého chování, nevíte, co děláte. To řekl i Ježíš na kříži: Nevědí, co dělají. Odpusťte jim, neboť nevědí, co dělají. Odpuštění se vztahuje na to, že nevíte, co děláte. Je velmi snadné podívat se na své vlastní minulé činy nebo činy někoho jiného, a učinit z těchto činů svou vlastní či něčí identitu. To, kdo jste. Můžete to udělat s jinou lidskou bytostí, i se sebou samým. Je pravděpodobnější, že se s tím ztotožníte, než že poznáte, že když jste tak jednali, byli jste ve stavu spánku, nebyli jste zcela probuzeni.

Jinak se tomu říká také karma, karmická akce. Karma znamená zděděné vzorce, kterých si nejste vědomi, které působí skrze vás. Nemají co činit s tím, kdo jste ve své podstatě, zatemňují, kým jste ve své podstatě, to, že nejde o vaši osobní chybu, ale že chyba se vztahuje na lidstvo jako celek. Působí v každé lidské bytosti, méně či více výrazně. Je to nevědomost, kterou my všichni dědíme, která působí skrze nás, která není to, kým jsme, ale zakrývá, kým jsme.

Takže jsme v pasti nevědomých sil, dokud se skutečně neprobudíme. Pak náhle prohlédneme, a mysl řekne: Ach, já jsem udělal tohle. Ach, já jsem neudělal tohle. Proto jsem vinen, nebo proto jsem špatný. Mysl si neuvědomuje, že jste to nebyli vy, kdo to udělal. Že jste byli v moci hluboké podmíněnosti, nevědomých karmických sil, že to není to, kým jste.

Je tendencí ega cítit vinu za něco, co jste udělali v minulosti, a provinilé ego se může stát velmi těžkým egem. A ego je vždy falešný pocit sebe.

Odpustit tedy znamená uznat, že ty nevědomé činy, to není vaše identita. Nečinit z nich svou identitu. Rozpoznat jejich podstatu. Neuvěřit, že vy a ty činy jste jedno. A když to uznáte, tak to je skutečné odpuštění.

Můžete to udělat i vzhledem k jiné osobě. Dám vám příklad z mého života. Můj otec byl v mnoha ohledech dobrý člověk. Jeho podstatu jsem mohl pocítit až po svém probuzení, předtím to bylo těžké. On přišel na tento svět s obrovským množstvím hněvu. Jako dítě nabíral na sebe stále více hněvu. Cítil se zanedbávaný svou rodinou. Byl sedmým dítětem, rodiče už žádné dítě nechtěli a on byl nehoda, matka byla už unavená z výchovy tolika dětí, další dítě už nezvládala. Jeho sestrám se věnovalo mnohem více pozornosti. Otec jim zemřel, když mu bylo 15, a tehdy ho vzali z internátní školy, že si to nemohou dovolit, i když sestrám školu dále platili, a on to viděl. Pak musel jít do učení do místního obchodu, ale pořád si myslel, že tam nemá co dělat, že má studovat na univerzitě, vytvářel si stále více hněvu.

Když si pak vzal mou matku, tak celý ten obrovský hněv vycházel na povrch každý druhý den. Pro mě jako pro dítě to bylo jako mít doma nevybuchlou bombu, nikdo nikdy nevěděl, kdy vybuchne. Naštěstí ten hněv nebyl namířen přímo na mě, vždycky na mou matku. Pro dítě to bylo hrozné, žít celá léta s nevybuchlou bombou, která mnohokrát explodovala, a energie silného hněvu vždycky naplnila celý dům. Byla to noční můra. V tu dobu jsem prostě trpěl. Pamatuji si jeden sen, že jsem otce rozkrájel na kousky, dal do pytle a strčil pod postel. A když jsem to ve snu udělal, můj otec přišel domů z práce, a já jsem ho objal. Ten sen ukazuje ambivalenci dítěte vůči němu, nenáviděl jsem ho i miloval jsem ho.

Do doby, než jsem se probudil, jsem měl vůči němu odpor. Ale když do mého života přišlo uvědomění, náhle jsem si uvědomil, že neměl volbu. Že byl v moci nevědomosti, neměl ani trochu uvědomění, které by mu dovolilo oddělit se od hněvu, podívat se na něj, pozorovat ho. Stal se hněvem, byl hněvem. Neměl vůbec žádnou jinou volbu. A když tohle pochopíte, už nemůžete pokládat toto chování za identitu té osoby. Díváte se jakoby za to chování, vidíte ho jako to, čím skutečně je. Vidět nevědomost jako to, čím skutečně je, to je odpuštění.

Odpuštění ve skutečnosti znamená uznat, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Když to uznáte, jako já u mého otce, už nemůžete dále říkat „odpustil jsem svému otci“, protože není co odpouštět. Rozpoznal jsem pravou podstatu, a už nebylo co odpouštět.

Totéž je u vás. Uvědomíte si něco v sobě, a uvědomíte si, co to skutečně bylo, a že jste to vůbec nebyla vy. Největší věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, i když už není zde v těle, je tento posun ve vědomí, kdy se osvobodíte od nevědomosti. To je nejnádhernější věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, protože pak naleznete vnitřní mír. A v tomto míru je i láska, a v této lásce se s ní můžete spojit, ať už je v těle či ne.

Ona vás také milovala, takže nepotřebujete, aby vám odpustila ona. Odpustíte sama sobě, a ostatní se bude od toho odvíjet. Jakmile si odpustíte, ucítíte, že i ona vám odpouští, pokud to už neudělala. A náhle ona přijme vás a vy přijmete ji ve skutečné podstatě. Odpuštění tedy znamená vidět věci tak, jak skutečně jsou, a uvědomit si, že vlastně nepotřebujete odpustit.

Takzvaní duchovní lidé si často myslí: Já musím odpustit té osobě. Znovu opakuji, že skutečné odpuštění je uvědomit si, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Můžete to aplikovat na sebe, prostě tím, že to uvidíte. Sice můžete pořád ještě vidět v sobě nevědomost, i v mnoha lidech kolem sebe, třeba ve svých rodičích či jiných lidech ve své blízkosti, ve svém partnerovi, může se projevovat mnoha způsoby. Odpusťte jim, protože nevědí, co činí. A já dodávám: A není to to, kým jsou.


http://dotekticha.blogspot.cz/
Návštěvník
 

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 05. bře 2018 13:47:47

Ego neustále hlídá, jestli mu nehrozí ponížení nebo jakékoliv jiné „zmenšení“. Pokud usoudí, že ano, spustí opravný mechanismus pro obnovení mentální formy „já“.

Když ho někdo začne obviňovat nebo kritizovat, čímž mu způsobí újmu, okamžitě přistoupí k obraně a začne se hájit anebo napadat jiné. Jestli ten druhý má pravdu, nebo ne, není v tu chvíli pro ego vůbec důležité. Daleko víc než na pravdě mu záleží na vlastním bezpečí. Tak funguje obrana psychologické formy „já“.

Dokonce i tak běžná věc, jako když zakřičíte něco na řidiče, který vás nazval idiotem, je automatická, nevědomá reakce vašeho ega. Jednou z nejčastějších obran­ných reakcí ega je hněv, který způsobuje jeho sice dočasné, zato velmi výrazné posílení. Všechny obranné mechanismy, které ego považuje za smysluplné a potřebné, jsou ve skutečnosti zcela dys­funkční. Mezi nejhorší patří fyzické násilí a podléhání povýšeným představám.

Vědomé ponižování nebo oslabování ega bez jakékoliv násled­né snahy o jeho obnovu považuji za velmi účinné duchovní cviče­ní. Vřele vám doporučují s tím experimentovat:

KDYŽ VÁS NAPŘÍKLAD ZAČNE NĚKDO KRITIZOVAT, OBVIŇOVAT NEBO VÁM NADÁVAT, ZKUSTE PRO ZMĚNU, MÍSTO ABYSTE SE OKAMŽITĚ ZAČALI BRÁNIT, NEUDĚ­LAT NIC. DOVOLTE MU, ABY VÁS „PONÍŽIL“ A POZORNĚ SLEDUJTE, JAKÉ TO VE VÁS VYVOLÁ POCITY.

Prvních pár vteřin vám to nejspíš bude velmi nepříjemné a budete si připadat „takhle malincí“. Pak v sobě ale objevíte nový prostor, jenž náhle jakoby ožije, a vy si uvědomíte, že jste se vlastně nijak nezmenšili, ale že naopak expandujete.

Tak můžete dojít k úžasnému uvědomění: když jste zdánlivě nějakým způsobem poníženi a dokážete na to nejen navenek, ale i vnitřně nereagovat, uvědomíte si, že jste o nic skutečného nepřišli. Tím, že jste se na určité úrovni „zmenšili“, jste na jiné naopak „vyrost­li“.

Jakmile se přestanete bránit a snažit se jakkoliv posilovat svou formu, přestanete se s ní a se svou mentální představou o ní zto­tožňovat. Tím, že ztratíte na důležitosti (z pohledu ega), vaše nitro expanduje a vytvoří prostor pro Bytí. Vaše skutečná síla, to, co jste za formou, pak začne vyzařovat skrze zeslabenou formu. Přesně o tom mluvil Ježíš, když řekl: „Popřete sami sebe,“ nebo „Nastav­te druhou tvář.“

To ovšem neznamená, že byste se měli nechat zneužívat nebo se stát obětí nevědomých lidí. Někdy si situace vyžádá, abyste něko­ho poslali „někam“ a nebrali si žádné servítky. Pokud do toho ne­zapojíte ego s jeho snahou se neustále bránit, budou mít vaše slo­va neuvěřitelnou sílu. Jestliže to bude nutné, můžete samozřejmě komukoliv říct jasné a pevné ne. Pak to bude, jak já říkám, „sku­tečné ne“, oproštěné od jakékoliv negativity.

To, co ego považuje za slabost, je ve skutečnosti jedinou pravou silou.
Až když se smíříte s tím, že nikdy nebudete slavní, že z vás ne­bude „někdo“, teprve pak se můžete spojit se silami vesmíru. To, co ego považuje za slabost, je ve skutečnosti jedinou pravou silou. Tato duchovní pravda říká pravý opak toho, čeho si cení současná společnost a podle čeho nás formuje.

V moudré knize Tao-te-ťing se píše: „Buďte širokým údolím světa…“ Tak se stanete celiství a „vše k vám přijde samo“. Většina lidí dnes touží být spíše horou.

Také Ježíš v jednom ze svých podobenství říká, „Ale jsi-li po­zván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ,Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest pře­de všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Nesnažte se posilovat své falešné já tím, že se budete chlubit nebo předvádět. Nesnažte se vyčnívat, být výjimeční, udělat do­jem nebo na sebe přitáhnout pozornost.

To znamená, že někdy ne­musíte vyjádřit svůj názor, i když to všichni kolem zrovna dělají. Uvidíte, co to s vámi udělá.

Eckhart Tolle ~ The New Earth
Návštěvník
 


Zpět na Tolle

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků