RODIČOVSTVÍ: ROLE, NEBO FUNKCE?

RODIČOVSTVÍ: ROLE, NEBO FUNKCE?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. lis 2013 12:03:31

Ego má mnoho tváří - Rodičovství - Eckhart Tolle

RODIČOVSTVÍ: ROLE, NEBO FUNKCE?

Většina dospělých, když mluví, nebo spíše žvatlá s malým dítětem, hraje nějakou roli. Mluví k nim jakoby shůry, a to nejen kvůli své fyzické velikosti. Nechovají se k dítěti jako k sobě rovnému. Jenže fakt, že zrovna vědí víc nebo že jsou o trochu větší, neznamená, že si nejsou rovni. Skoro každý člověk se jednou stane rodičem - je to jedna z nejčastějších a nejrozšířenějších rolí. Každý nastávající rodič by si měl položit jednu důležitou otázku: Jsem vůbec schopný/á plnit rodičovskou funkci - být dobrým otcem/matkou, aniž bych se s tím příliš ztotožnil/a, aniž by se z rodičovské funkce stala má role? Součástí rodičovství je starat se o uspokojenípříslušnýchpotřeb dítěte, chránit ho před nebezpečím a občas mu vysvětlit, co má a nemá dělat a proč.

Když se s rodičovstvím příliš ztotožníte, tzn. když od něho budete odvozovat svou identitu, snadno dojdete k tomu, že budete svou úlohu rodiče přeceňovat a přehánět, až vás zcela pohltí. Přílišnou péčí a snahou uspokojit svoje potřeby své dítě rozmazlíte, snaha ochránit ho před nebezpečím se lehce zvrtne v přehnanou starostlivost, jež bude narážet o touhu dítěte objevovat svět a zkoušet nové věci. Brzy mu už nebudete jen říkat, co by mělo dělat a co ne, ale budete se pokoušet řídit jeho život za cenu psychického nebo fyzického nátlaku.

A co víc, této hrané identity se nebudete chtít vzdát ani dlouho poté, co vaše děti vyrostou, osamostatní se a stanou se také dospělými. Mnozí rodiče se nedokáží vzdát touhy "být pro své děti potřebnými" a mnohdy si neodpustí poznámku "já vím nejlíp, co je pro tebe nejlepší", i když je jejich synovi nebo dceři přes čtyřicet.

Nemohou si pomoci a stále musí hrát svou roli, takže mezi nimi ani nemůže vzniknout autentický vztah. Rodiče jsou většinou plně ztotožnění se svou rolí a když jimi pomalu přestávají být, podvědomě se bojí ztráty své identity. Jakmile začne být jejich péče a touha řídit nebo alespoň ovlivňovat život svých dospělých dětí odmítána - k čemuž dochází v naprosté většině případů - začnou své děti kritizovat, vyjádří svůj nesouhlas s jejich jednáním nebo se v nich snaží vyvolat pocity viny, to všechno kvůli podvědomé snaze udržet si svou roli, svou identitu. Na první pohled to může vypadat, že o své dítě mají starost, čemuž sami skálopevně věří. Pravým důvodem jejich obav je však touha zachovat si svou roli a identitu rodiče motivovaná pouze vlastním egoickým zájmem zvýšit si svou důležitost, což se ego snaží velmi rafinovaně zamaskovat.

Otec nebo matka, jež se ztotožňují se svou rodičovskou rolí, se někdy pokoušejí stát se skrze své děti celistvými. Snaha ega manipulovat okolím tak, aby naplňovalo jeho trvalý pocit nedostatku, je pak směřována na děti. Kdyby rodiče vyslovili nahlas svá - většinou nevědomá - přání a motivující touhy, jež stojí za jejich nutkavou potřebovat manipulovat svými dětmi, znělo by to asi takto: "Chci, abys dokázal to, co jsem já nikdy nedokázal. Chci abys byl slavný, abych se díky tobě proslavil i já. Nesmíš mě zklamat. Tolik jsem ti obětoval/a. Snažím se v tobě vzbudit pocit viny, aby ses nakonec podřídil mé vůli. A není třeba zdůrazňovat, že vím, co je pro tebe nejlepší. Miluji tě a budu tě pořád milovat, pokud budeš dělat to, co je podle mě pro tebe to nejlepší."

Jakmile vynesete tyto nevědomé motivace na světlo vědomí, dojde vám, jak jsou absurdní. Někteří rodiče, s nimiž jsem mluvil, si to najednou uvědomili: "Pane bože, co jsme to udělali!" Jakmile si uvědomíte marnost takového počínání, přestanete následovat nevědomé vzorce tohoto a podobného jednání. A nejúčinnějším nástrojem změny je i zde uvědomění.

Jestliže se k vám takto chovají i vaši rodiče, nemá cenu jim říkat, že jsou nevědomí a v zajetí svého ega. To je jen uvrhne ještě hlouběji do nevědomí, protože jejich ego okamžitě zaujme obrannou pozici. Bohatě postačí, když si uvědomíte, že jejich jednání je motivováno egem a nemá to nic společného s tím, kdo jsou. Někdy se i staré egoické vzorce téměř zázračně rozpustí, jakmile se jim uvnitř přestanete stavět na odpor. Ten jim totiž jen dodává další sílu. Ale i když se tak nestane, přesto můžete přijmout chování svých rodičů s pochopením a soucitem a nemusíte si ho brát osobně.

Všímejte si však i svých vlastních nevědomých přání a očekávání, jež se skrývají za vašimi běžnými, opakujícími se reakcemi na ně. "Rodiče by měli respektovat to, že chci žít jinak. Měli by mě chápat a akceptovat to, jaký jsem." Opravdu? A proč by měli? Faktem je, že to nepřijmou, protože prostě nemohou. Jejich vyvíjející se vědomí ještě neučinilo potřebný skok k uvědomění. Nejsou ještě schopni vymanit se ze své role. "Jenže já nemohu být šťastný/á a spokojený/á, když nebudu mít jejich souhlas a podporu." Skutečně? Co změní jejich souhlas nebo nesouhlas na tom, kým jste? Všechny podobné nevyslyšené touhy jen vytvářejí další negativní emoce a zbytečně pocity neštěstí.

Buďte bdělí. Nejsou některé vaše myšlenky zvnitřnělým hlasem vašeho otce nebo matky, který říká například toto: "Nejsi dost dobrý. Nikdy ničeho nedosáhneš," nebo vynáší jiné soudy a hodnocení? Pokud už v sobě cítíte čisté vědomí, měli byste být schopni tyto hlasy a staré myšlenky podmíněné minulostí rozpoznat. Jakmile jednou prozřete, nebudete už mít důvod věřit všem svým myšlenkám. Jsou to jen myšlenky, nic víc. Být vědomý znamená být přítomný. Pouze přítomný okamžik má tu moc rozpustit nevědomou minulost.

"Pokud si myslíte, že už jste osvícení, jděte a stravte týden se svými rodiči," radí Ram Dass. Je to velmi dobrá rada. Vztah s rodiči není jen náš první vztah, který udává tón i všem vztahům pozdějším, je to také nejlepší test vaší schopnosti být v Přítomnosti.Čím více máte s někým minulých zážitků, tím musíte být přítomnější, jinak budete nuceni znovu a znovu odkrývat minulost.

VĚDOMÉ UTRPENÍ

Pokud máte malé děti, pomáhejte jim, raďte jim a chraňte je, jak nejlépe dovedete, ale nezapomeňte jim také dát prostor - prostor být. Přišly na tento svět díky vám, ale nejsou "vaše", nepatří vám. Pohled "já vím, co je pro tebe nejlepší" platí možná v době, kdy jsou ještě velmi malé, ale jak porostou, bude toto tvrzení postupně ztrácet svou platnost. Čím více očekávání budete do jejich života vkládat, tím více se budete ztrácet ve své mysli, místo abyste s nimi byli přítomní. Dříve nebo později začnou dělat chyby a zakusí kvůli tomu různé formy utrpení - tím si musí projít každý. Může se však stát, že to bude připadat jako chyba pouze vám. To, co budete považovat za velkou chybu, může být přesně to, co vaše dítě potřebuje udělat nebo zažít. Podporujte je, jak umíte, ale uvědomte si, že čas od času byste je měli nechat i chybovat, zvlášť v období dospívání. Čas od času byste je měli nechat i trpět. Někdy trpí následkem svých chyb, jindy mohou být nešťastné bez zjevné příčiny.

Nebylo by skvělé, kdyby se vám podařilo ušetřit je jakékoliv bolesti? Ne, nebylo. Nedostali by šanci vyrůst v lidské bytosti. Stali by se z nich povrchní, s vnějšími formami ztotožnění jedinci. Utrpení je nasměruje hlouběji do nitra. Paradoxem je, že utrpení sice je způsobené ztotožněním se s formami, ale zároveň tento stav narušuje. Utrpení je vytvářeno egem, aby ho nakonec zničilo - pokud ovšem začnete trpět vědomě.

Lidstvo je předurčené k tomu, aby utrpení překonalo, ale ne způsobem, jaký si představuje ego. Jednou z mnoha chybných domněnek ega je předpoklad, že není dobré trpět. Ten většinou vztahujeme i na své nejbližší a pak říkáme: "Nechci, aby mé děti trpěly." Tato myšlenka leží u samých kořenů všeho utrpení. Utrpení však má vyšší smysl: umožňuje vývoj vědomí a osvobození se od ega. Archetypální obraz člověka na křižovatce najdete v každém muži i v každé ženě. Je to dlouhý a pomalý proces, protože dokud utrpení vzdorujete, posilujete postavení ega. Jakmile však utrpení přijmete, celý proces se výrazně urychlí, protože začnete trpět vědomě. Utrpení můžete akceptovat jak u sebe, tak i u jiných, například u svých dětí nebo rodičů. V době, kdy trpíte vědomě, kdy si své utrpení uvědomujete, již probíhá proměna. Ze spalujícího ohně utrpení se postupně stává světlo vědomí.

Ego vám bude neustále namlouvat, že byste neměli trpět, ale tato myšlenka vám přinese jen další, ještě větší utrpení. Překroutilo pravdu, což s sebou přináší nejeden paradox. Pravdou je, že abyste se dostali za utrpení, abyste ho dokázali překonat, musíte ho nejdřív přijmout.

VĚDOMÉ RODIČOVSTVÍ

Mnoho dětí v sobě skrývá hněv a nenávist vůči svým rodičům, což vzájemný vztah deformuje a činí ho neupřímným. Každé dítě hluboko uvnitř touží po rodiči, jenž pro něj bude především lidskou bytostí, ne nějakou rolí, i kdyby jí věnoval náležitou pozornost a hrál ji co nejsvědomitěji. Můžete se snažit dělat všechno správně a dávat dítěti to nejlepší, čeho jste schopni, ale to přesto nestačí. Ať uděláte cokoliv, vždy to bude málo, pokud opomíjíte Bytí. Ego o Bytí nic neví, proto věří, že může vše zachránit "děláním". Pokud jste v zajetí ega, pravděpodobně věříte, že horečnatou činností si zajistíte dostatek hmotných statků k tomu, abyste se někdy v budoucnosti cítili dobře - abyste se stali celistvými. Tak to ale nefunguje. Jediné čeho docílíte, je to, že se zcela ztratíte ve své činnosti. To se ostatně děje celému lidstvu - ztrácí se v činnostech, jež nepramení z Bytí - proto v mnoha lidech narůstá pocit marnosti.

Jak lze vnést Bytí do uspěchaného rodinného života a do vztahu s dítětem? Základem je věnovat svému dítěti vědomou pozornost. Existují totiž dva druhy pozornosti. Jednou je "pozornost zaměřená na formu", tou druhou je "pozornost bez formy". Pozornost zaměřená na formu je vždy nějak spojená s určitou činností nebo hodnocením něčeho. "Už jsi udělal všechny domácí úkoly? Dojez tu večeři. Ukliď si pokoj. Běž si vyčistit zuby. Udělej to. Přestaň s tím. Pospěš si, oblékej se."

Co je na řadě teď? Tato otázka výstižně charakterizuje rodinný život v mnoha domácnostech. Pozornost zaměřená na formu je jistě nezbytná a má svůj smysl, ale pokud mezi vámi a dítětem není už nic jiného, pak přicházíte o to nejradostnější a starosti a "strasti světa" - jak to nazval Ježíš - zcela zakryjí veškeré Bytí. Pozornost bez formy je od sféry Bytí neoddělitelná. Jak vlastně vypadá?

Dívejte se, naslouchejte, dotýkejte se a pomáhejte svému dítěti při plném vědomí - buďte v klidu, bdělí, a zcela přítomní, nechtějte nic jiného, než to, co je v daném okamžik. Tímto způsobem vytvoříte prostor pro Bytí. V takové chvíli, když jste plně přítomní, přestáváte být otcem nebo matkou a stáváte se čistým vědomím, klidem, Přítomností, která naslouchá, dívá se, dotýká se nebo hovoří. Budete Bytím, jež je za veškerou činností.


PŘIJMĚTE SVÉ DÍTĚ TAKOVÉ, JAKÉ JE

Jste lidskou bytostí. Co to znamená? Mistrovství života nespočívá v dokonalé vládě nad chodem věcí, ale v nalezení rovnováhy mezi lidstvím a Bytím. Matka, otec, manžel, manželka, mladý, starý - všechny role, které hrajete, a všechny funkce, jež plníte - to všechno patří do světa lidí. Mají svůj účel a měli bychom si jich vážit, ale samy o sobě pro naplněný a smysluplný vztah nebo život nestačí. Ať se budete jakkoliv snažit a ať dokážete cokoliv, lidství samo o sobě nikdy nestačí. Potřebujete Bytí. Naleznete ho v tichosti a bdělosti přítomného okamžiku, v čistém Vědomí ve svém nitru. Vy jste tím Vědomím, lidství je jen forma. Bytí existuje ve sféře bez forem. Lidství však není od Bytí oddělené, je s ním propojené.

V lidském světě jste nesporně na vyšší úrovni (dál) než vaše dítě. Jste větší, silnější, víc víte, znáte i dokážete. Jestliže je tento svět jediná dimenze, kterou jste schopni vnímat, budete se pravděpodobně cítit svému dítěti nadřazeni, i když možná jen podvědomě. Mezi vámi a dítětem nebude existovat žádná rovnost, protože váš vztah se bude pohybovat pouze na úrovni forem, a v té si rovni opravdu nejste. Možná ho milujete, ale vaše láska je pouze lidská, tzn. Podmíněná, majetnická a nestálá. Rovni jste si pouze za všemi formami, ve sféře čistého Bytí, a pouze tehdy, když budete vnímat i tento svůj rozměr, budete schopni pravé lásky. Pouze když jste přítomní a uvědomujete si věčné, bezčasé "já jsem" ve svém nitru, jste schopni to samé vidět i v druhém, a ten, v tomto případě vaše dítě, se bude cítit milován a oceňován.

Milovat znamená rozpoznat sebe sama v ostatních. Pak poznáte, že "odlišnost" ostatních je iluze přežívající pouze v lidském světě, ve světě forem. Touha po lásce, již v sobě má každé dítě, je touhou být poznáno, ne však na úrovni forem, ale na úrovni Bytí. Pokud rodiče oceňují pouze jeho lidský rozměr a jeho Bytí zanechávají bez povšimnutí, bude mít dítě pocit, že je jejich vztah nenaplněný, že v něm něco zásadního chybí, bude ho to bolet a někde hluboko uvnitř se na rodiče začne zlobit. Nahromaděná zlost a bolest jako by se ptala: "proč mě nepřijímáte takového, jaký jsem?"

Pokaždé, když někdo rozpozná vaši božskou podstatu, pronikne Bytí hlouběji do života vás obou. Je to akt lásky, jež má tu moc vykoupit tento svět. Mluvím o tom v souvislosti se vztahem k vašemu dítěti, ale platí to samozřejmě pro všechny vztahy.
Říká se "Bůh je láska", ale to plně nevystihuje podstatu věci. Bůh je všudypřítomný a všeprostupující Život, Život ve všech životních formách. Slovo láska v sobě nese dualitu: milující a milovaný, subjekt a objekt. Láska je tedy rozpoznání jednoty v duálním světě. Skrze tuto lásku vstupuje Bůh do světa forem. Láska zbavuje svět jeho světskosti, odebírá mu "tíhu světa" a činí ho transparentnějším pro božství, pro světlo vědomí.
Návštěvník
 

Zpět na Tolle

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků