Poraďte mi něco, co mě rozhodí

[Návštěvník]

Řekla bych, že projev emoce (a dovolit projevit emoci považuji za velmi svobodné a očistné) nesouvisí s faktem probuzení nebo neprobuzení.
Protože stav probuzení je stav duše, možná lépe řečeno ducha, který hluboce uvnitř ví, kým je... toto by se dalo více rozebrat pro lepší pochopení dále řečeného.
Emoce, kdy projevem může být pláč, smích, vztek atd. je totiž JEN projev osoby, která prožívá právě tento okamžik a kouknete např. na kdekterou fotografii např. Moojiho, když se objímá s kterýmkoli návštěvníkem...., je tam také emoce, projev osoby, pojmenujte si sami, jaké...
Koukněte na mámu, která stojí nad hrobem svého dítěte (bohužel jsem byla tomu přítomna nedávno), nebo táty, vlastně všech blízkých, kteří ji odevzdávají právě do rukou božích, kdy jim tiše kanou slzy z očí a oni o tom ani neví.... (nekontrolují to.... a ani se nesnaží o nějakou "práci" s tím, o kontrolu či pozorování).....
I Eduard Tomáš plakal a byl velmi sklíčen, když odešla jeho žena Míla...., ale a to je asi nejdůležitější, neztotožňoval se s tou emocí ani s představou, že je (pouhou) osobou, která.... a v tom je řekla bych jádro pudla.

Návštěvník, který zde v předcházejících příspěvcích jakoby je proti emocím, má podle mne, problém s nepochopení něčeho důležitého, co mu zatím uniká.... a blokuje v sobě energii popojít už kousek dál..... k osvobození...

Hodně štěstí nám všem.

[Návštěvník]

Kdo je

jakoby je proti emocím,

ten je odmítá, nedokáže je přijímat.

Je to opak mého přístupu

být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět.

Byla jsem dlouhá léta žákem Eduarda a Míly Tomášových, učili nás rozpoznávat v sobě emoce, znovu a znovu. I ty slabé, které jsme si neuvědomovali. Při práci u nich na zahradě, při vaření... kdykoli někdo z nás zareagoval pod vlivem nějaké emoce, okamžitě nás na to upozornili; na "nedostatečnou bdělost"...

Zaplaťpámbu za tuhle školu života

[Návštěvník]

Reagovat pod vlivem nějaké emoce asi nebude to stejné jako dovolit emoci projevit se.... souhlasíš?

Zkusíš to trochu rozebrat?

[Návštěvník]

Takže

dovolit projevit emoci považuji za velmi svobodné a očistné

A aby to bylo možné, je třeba si ji v sobě nejprve uvědomit.
Každou tu podvědomou, neuvědomovanou, nenápadnou motivaci, např. proč zrovna teď reagujeme, jak reagujeme

Žádná nuda

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

Děkuji moc.

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

nebude právě pudla právě v tom, jak jsem psala výše, v tom neztotožňování se s projevy osoby, emocemi (a tím i odpadnutí potřeby s nimi cokoli dělat)?

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

Děkuji moc.

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

nebude právě pudla právě v tom, jak jsem psala výše, v tom neztotožňování se s projevy osoby, emocemi (a tím i odpadnutí potřeby s nimi cokoli dělat)?

Tehdy, v těch desetiletích, kdy si stavěli chatu v Jílovém a my jim tam s Petrem Pavlíkem a s dalším kamarádem Ivem jezdili pomáhat, byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To byla vůbec ta nejlepší škola

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

[Návštěvník]

Kamarád říkal, že projev emoce (osoba se s ní ztotožní, resp. je zde ztotožnění s představou, že jsem konající osobou), je , jako když do dosud klidné hladiny rybníka někdo vhodí kámen....

Pak se hladina rybníka rozvlní a pomalu, pomalu se vrací ke svému klidu...

Otázkou je, co je "ideální stav" rybníka... jestli "zdánlivě", na pohled, klidná hladina rybníka, rozčeřená hladina nebo co je vlastně tím, co hledáme... ?

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

[Návštěvník]

Návštěvník, který zde v předcházejících příspěvcích jakoby je proti emocím, má podle mne, problém s nepochopení něčeho důležitého, co mu zatím uniká.... a blokuje v sobě energii popojít už kousek dál..... k osvobození...

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

Tak jsem to poplantala :-)))))

[Návštěvník]

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

A přesto dosáhla duchovní úrovně, o které se jejím žákům může jenom zdát. V emocích tedy žádná zabrána nevězí. Naopak...

[Návštěvník]

Kamarád říkal, že projev emoce (osoba se s ní ztotožní, resp. je zde ztotožnění s představou, že jsem konající osobou), je , jako když do dosud klidné hladiny rybníka někdo vhodí kámen....

Pak se hladina rybníka rozvlní a pomalu, pomalu se vrací ke svému klidu...

Otázkou je, co je "ideální stav" rybníka... jestli "zdánlivě", na pohled, klidná hladina rybníka, rozčeřená hladina nebo co je vlastně tím, co hledáme... ?

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

Moc pěkné.

[Návštěvník]

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

Jak chápu Probuzení?

Pohyby vody se pozorují a přímo vnímají jako pohyby Vesmírné energie, Všetvořící i každou ´individuálně existující´vlnu ze Sebe Samé. Toho nemůže dosáhnout žádné "já" - každá taková jeho snaha by naopak posílila jeho iluzorní samostatnou existenci.

Co tedy?

Odevzdávání ... odevzdávání všeho uvědomovaného, co se dosud vnímá jako vlna a ne jako pohyb Oceánu

.....

PS: Vědění levé mozkové hemisféry se tak může stávat prožíváním... bezprostředním vnímáním pravou mozkovou hemisférou.
Pro mě bylo klíčové pochopení, že dokonale něco vědět není totéž jako bezprostředně, přímo to vnímat.

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

Tak jsem to poplantala :-)))))

Nepoplantala, vždyť je to významově totéž

[Návštěvník]

byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To bylo nastavení (projevu) - vznětlivost. Stejně tak u Nisargadatty. Pokud vznikne úsilí toto nastavení změnit, tak se všechno zablokuje. Naopak od "pozorovatele" musí k tomuto nastavení proudit láska, aby mohlo dojít k realizaci.
Vznětlivost vede často k tomu, že dojde neúmyslně k "zranění" druhých, a proto patří k tomuto nastavení toho litovat a omluvit se. To dělá toto nastavení velmi láskyplným a láskyhodným.

Něco jiného je, když je toto nastavení zablokované a dojde k osobnímu posouzení, že ta neúmyslná zranění měla svá opravnění. Tedy že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

[Návštěvník]

byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To bylo nastavení (projevu) - vznětlivost. Stejně tak u Nisargadatty. Pokud vznikne úsilí toto nastavení změnit, tak se všechno zablokuje. Naopak od "pozorovatele" musí k tomuto nastavení proudit láska, aby mohlo dojít k realizaci.
Vznětlivost vede často k tomu, že dojde neúmyslně k "zranění" druhých, a proto patří k tomuto nastavení toho litovat a omluvit se. To dělá toto nastavení velmi láskyplným a láskyhodným.

Něco jiného je, když je toto nastavení zablokované a dojde k osobnímu posouzení, že ta neúmyslná zranění měla svá opravnění. Tedy že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

Jediný rozdíl se dá pozorovat asi v tom, že u Nisargadatty - aspoň na videích, která jsou k dispozici - došlo k okamžitému plnému uvědomění emoce už v okamžiku, kdy vybuchla; Raméš Balsekar říká, že když se někdo Nisargadatty vzápětí zeptal, proč tak vylítnul, udiveně se zeptal: "Kdo vylítnul?" Pěkný příklad toho, čemu říkal ´nepřevzetí dodávky´.

Jestli si to emoční vystartování Míla u sebe uvědomila taky hned bezprostředně po tom, co k němu došlo, si netroufám odhadovat; omluvila se tehdy po několika hodinách, výjimečně až druhý den. Podstatné ale je, že nikdy nedošlo k tomu,

že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

A je taky pravděpodobné, že ten interval mezi výbuchem a plným uvědoměním se u Míly na sklonku života zkracoval.

[Návštěvník]

Jediný rozdíl se dá pozorovat asi v tom, že u Nisargadatty - aspoň na videích, která jsou k dispozici - došlo k okamžitému plnému uvědomění emoce už v okamžiku, kdy vybuchla; Raméš Balsekar říká, že když se někdo Nisargadatty vzápětí zeptal, proč tak vylítnul, udiveně se zeptal: "Kdo vylítnul?" Pěkný příklad toho, čemu říkal ´nepřevzetí dodávky´.

Podle mne jde spíš o to, že se Nisargadatta s osobou (kterou se domníval Balsekar vnímat) už neidentifikoval. Byl to projev nastavení a nic víc. Proto ta otázka kdo že to vylítnul? - která byla určená právě pro Balsekara, nebot ten už by to mohl pochopit. V jiných případech "svůj" projev vysvětloval - prostě podle zralosti tazatele.

Jestli si to emoční vystartování Míla u sebe uvědomila taky hned bezprostředně po tom, co k němu došlo, si netroufám odhadovat; omluvila se tehdy po několika hodinách, výjimečně až druhý den. Podstatné ale je, že nikdy nedošlo k tomu,

že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

A je taky pravděpodobné, že ten interval mezi výbuchem a plným uvědoměním se u Míly na sklonku života zkracoval.

Podle mne jde o nastavení a ne o uvědomování. Ke stáří se může nastavení zklidnit.
Nebo se ti svěřila, že má stále problém si to uvědomovat?