Poraďte mi něco, co mě rozhodí

[vostal petr]

nepříjemné zkušenosti s emocemi

Vždyt je to jednoduché,
pokud následujete své vlastní emoce jenž jsou součástí vaší specifické osobnosti, tak pak lze zjistit,
že se jedná o koncentraci, která může přejít do meditace,
v koncentraci jde přece především o její intenzitu, tedy s chutí do toho a půl je hotovo
tedy do docela jednoduchého a primitivního uvolnění, jenž v sobě obsahuje i ono přijetí a rozpuštění emocí,
aniž by jste to dělali či se o to snažili,
prostě to nehledáte ale objevíte

Ale pokud vlivem výchovy rodičů a školy jsou vaše přirozené emoce nahrazeny a potlačeny nějakou tou výchovou,
tak pak má člověk zaděláno na problém na celý život,
je neštastnej z emocí a neštěstí

Je přece secsakra rozdíl dělat něco co je mně přirozené, co mě baví, co zaujme mou pozornost (koncentrace)
tedy být jako to dítěaniž bych hledal nějakej zisk či měl cíl
a na straně druhé dělat něco, pomocí čeho se snažím vytáhnout z nějakých životních sraček...

[Návštěvník]

"Emoce jsou specialitou lidské dimenze, kořením žívota. Kdo z nich má strach a snaží se je konrolovat..."

Podle Vás tedy jediný správný postoj je nechat emoce působit bez kontrolování, o jakou emoci jde... nevšímat si, co je to za koření, prostě si ho naplno vychutnat. To je ovšem v rozporu s názorem

"Kdo ještě nepřišel na to, že je rozdíl mezi tím emoce prožívat a tím bez uvažování podle nich jednat, tak má problém s logickým myšlením"

Aby bylo možné nejednat podle emocí bez uvažování, je nutné si je napřed začít plně uvědomovat (obyčejná logická dedukce)... t.j. ze zájmu, ne ze strachu se "kontroluje" (mně líp vyhovuje pojem "pozoruje"), jaká emoce se právě objevila.

A protože díky dlouholetým zkušenostem vnímám, jak velký je rozdíl mezi emocí a trvalým pokojným přátelským cítěním, spontánně pramenícím z pokojného přijímání toho, co právě je, včetně emocí, i emoce se přátelsky vnímá jako jeden z jevů ve vědomí... jako vlna na moři... a moře se tím pozorováním ztiší Samo... v trvalé, hluboké, plné uspokojení, jaké může jakákoliv, i ta nejúžasnější emoce, přinést jen na chvilku...

Když tohle někdo považuje za zatracování emocí, má zřejmě problém s preferováním emocí. Protože protiklady se objevují vždycky současně a ten, který převládne, rozhodne o tom, jaká reakce se projeví i navenek.

Dokud ale nacházíme plné uspokojení jen v emocích, tak aby se mohlo znovu zažít, musí se ta emoce prožít znovu...a znovu... a znovu...

[Tak čau]

Dokud ale nacházíme plné uspokojení jen v emocích, tak aby se mohlo znovu zažít, musí se ta emoce prožít znovu...a znovu... a znovu...

To platí jen v případě emocí které nejsou součástí tvého osobního nasměrování,
pak se takto blbne
jak v tom duchovnu...

Jde přece o koncentraci, tak ta by snad mohla i k něčemu vést, pokud je přirozená a nerozporuje něco...

[Návštěvník]

"Emoce jsou specialitou lidské dimenze, kořením žívota. Kdo z nich má strach a snaží se je konrolovat..."

Podle Vás tedy jediný správný postoj je nechat emoce působit bez kontrolování, o jakou emoci jde...

Emoce nepůsobí. Emoce přijde a zase odejde. Bud se prožívá (obvykle ta přijemná) nebo je potlačována (obvykle ta nepřijemná). Lidé se většinou řídí při jednání spíš hlavou než emocemi. Při intenzivních emocích je to těžší.

Ale pokud vlivem výchovy rodičů a školy jsou vaše přirozené emoce nahrazeny a potlačeny nějakou tou výchovou,
tak pak má člověk zaděláno na problém na celý život,
je neštastnej z emocí a neštěstí

To je fakt.

[Návštěvník]

"Emoce jsou specialitou lidské dimenze, kořením žívota. Kdo z nich má strach a snaží se je konrolovat..."

Podle Vás tedy jediný správný postoj je nechat emoce působit bez kontrolování, o jakou emoci jde...

Emoce nepůsobí

Užitečné je začít si všímat, jak to v nás funguje. Pak zjistíme, že emoce je spouštěč našich reakcí:

Emoce přijde a jakmile se s ní ztotožníme, například s emocí nedůvěry a podezíravosti, začneme se cítit podezíravě a nedůvěřivě: dotyčná emoce způsobí, že zareagujeme podezíravě (ať už to dáme najevo, nebo si to necháme pro sebe).

Když se v nás naopak objeví emoce nadšení a plně nás strhne, pak tahle emoce způsobí, že zareagujeme nadšeně (ať už to dáme najevo, nebo si to necháme pro sebe).

[Návštěvník]

Emoce přijde a jakmile se s ní ztotožníme, například s emocí nedůvěry a podezíravosti, začneme se cítit podezíravě a nedůvěřivě: dotyčná emoce způsobí, že zareagujeme podezíravě (ať už to díme najevo, nebo si top necháme pro sebe).

Někdy je nedůvěřivost zcela na místě a ochrání nás před velkými problémy. Opatrnost nikdy neškodí.

[Jana]

Emoce samy o sobě jsou krásná záležitost. Tohle je možné si uvědomit například v duchovních dílech. Divadelní umění by se bez emocí neobešlo. Herci mohou klidně projevovat ve hře ty nejnegativnější emoce, tak jak to hra právě potřebuje a v zápalu hry je mohou i prožívat a ztotožňovat se s nimi. Při děkovačce je pak jasné, o co tady jde. I přes ty negativní emoce je podkladem toho všeho láska, láska k umění, k divadlu, publiku, k oné hře, k roli.

Tak nějak podobně je to s veškerým projevem. Ať se to jeví jakkoliv, podkladem všeho je ve své podstatě láska.

[Návštěvník]

Někdy je nedůvěřivost zcela na místě a ochrání nás před velkými problémy.

Všímavost, pozornost a ochota mít plný zájem o to, jak věci jsou, umožňuje bez emocí jasně rozpoznat a pochopit, co nás ohrožuje a proč.

Na rozdíl od podezíravosti: pod jejím vlivem - úměrně síle této emoce - automaticky preferujeme jen to, co naši podezíravost podporuje, a přecházíme jako nepodstatné všechno, co by mohlo naše podezření ohrozit.

[Návštěvník]

Emoce přijde a jakmile se s ní ztotožníme, například s emocí nedůvěry a podezíravosti, začneme se cítit podezíravě a nedůvěřivě: dotyčná emoce způsobí, že zareagujeme podezíravě (ať už to díme najevo, nebo si top necháme pro sebe).

Někdy je nedůvěřivost zcela na místě a ochrání nás před velkými problémy. Opatrnost nikdy neškodí.

Není na škodu se ptát, proč se ta emoce objevila a jestli má své opodstatnění. Jestli ten pocit ti nechce něco důležitého sdělit. Intuice.

https://www.psychologiechaosu.cz/kvanto ... sty-smysl/

...Intuice je v souladu s emocemi, které neumíme dostatečně vnímat a rozlišovat. Neposloucháme své tělo. Jde o vnímání emocionální a smyslové. Někdy intuici mylně považujeme za pouhou fantazií. Vláda rozumu není vždy tím nejlepším řešením, rozum bohužel stále nadřazujeme nad emoce...

[Návštěvník]

Emoce ...

Mooji: Dvě možnosti, které opravdu máme

Bylo řečeno, že máme doopravdy jenom dvě možnosti. Jednou je nechat pozornost a energii odplouvat s tokem myšlenek, když něco v mysli vyvstane a volá tě to. Něco naskočí na palubu a jsi odnášen, což znamená, že jsi rozptýlen, ztrácíš se v poli rozptýlenosti. V tomto stavu máš pak pocit, že jsi oddělen a jaksi trochu ztracen.

Druhá možnost je, že zůstáváš jenom v pozici pozorování. Když všechno jen přichází a odchází, svědek toho, co přichází a odchází, nepřichází ani neodchází. Je cosi hlubokého v tomto rozpoznání.

https://www.seberizeni.cz/mooji-dve-moz ... avdu-mame/
https://www.youtube.com/watch?v=8JGtzTH5IQY

[Návštěvník]

Emoce samy o sobě jsou krásná záležitost.

A napínavá záležitost.

[Návštěvník]

...Intuice je v souladu s emocemi, které neumíme dostatečně vnímat a rozlišovat

Pravá hemisféra je spojována jak s emocemi, tak i s intuicí.

Pokud se objeví nějaká emoce a nedojde k automatickému sebeztotožnění s ní, neovládne nás; pak je možné se s plnou tichou pozorností pokusit o intuitivní vnímání. Má šanci se objevit, když se díky absenci jakýchkoliv emocí pro ni vytvořil volný prostor.

Přirozeně může být jakákoliv emoce (která je reakcí našeho podvědomí, pocházející ze všech našich dosavadních zkušeností) považovaná za intuici - se všemi důsledky.

[Návštěvník]

Zkušenosti s emocemi jsou dávno známá fakta, která Vám potvrdí jakýkoliv neurolog nebo psycholog. Stačí se začít o ně zajímat.

[Návštěvník]

PS: Klíčem je být pozorujícím svědkem, ne osobou, která je ovládaná emocemi.
Koho to zajímá, může se o tom dozvědět víc např. tady, od Moojiho:

viewtopic.php?f=83&t=6650

[Jana]

Emoce ...

Mooji: Dvě možnosti, které opravdu máme

Bylo řečeno, že máme doopravdy jenom dvě možnosti. Jednou je nechat pozornost a energii odplouvat s tokem myšlenek, když něco v mysli vyvstane a volá tě to. Něco naskočí na palubu a jsi odnášen, což znamená, že jsi rozptýlen, ztrácíš se v poli rozptýlenosti. V tomto stavu máš pak pocit, že jsi oddělen a jaksi trochu ztracen.

Druhá možnost je, že zůstáváš jenom v pozici pozorování. Když všechno jen přichází a odchází, svědek toho, co přichází a odchází, nepřichází ani neodchází. Je cosi hlubokého v tomto rozpoznání.

https://www.seberizeni.cz/mooji-dve-moz ... avdu-mame/
https://www.youtube.com/watch?v=8JGtzTH5IQY

Ano, je to podobné jako při divadelním představení. Divák může být jen pozorovatelem oné hry, být si vědom, že to je hra, pak může obdivovat divadelní umění, užívat si ho, ale může se i ztotožnit s postavou ve hře, prožívat s ní emoce...

[Návštěvník]

zkušenosti s emocemi...

Psala jsem o nich tady:

...A protože díky dlouholetým zkušenostem vnímám, jak velký je rozdíl mezi emocí a trvalým pokojným přátelským cítěním, spontánně pramenícím z pokojného přijímání toho, co právě je, včetně emocí, i emoce se přátelsky vnímá jako jeden z jevů ve vědomí... jako vlna na moři... a moře se tím pozorováním ztiší Samo... v trvalé, hluboké, plné uspokojení, jaké může jakákoliv, i ta nejúžasnější emoce, přinést jen na chvilku...

Když tohle někdo považuje za zatracování emocí, má zřejmě problém s preferováním emocí. Protože protiklady se objevují vždycky současně a ten, který převládne, rozhodne o tom, jaká reakce se projeví i navenek.

[Návštěvník]

Když je jasné, že emoce přijde a zase odejde, tak k žádným problémům, které by se musely řešit, nedochází.

[Návštěvník]

To jsou dávno známá fakta, která Vám potvrdí jakýkoliv neurolog nebo psycholog. Stačí se začít o ně zajímat.

Když tomu věříš...
Za sto let se budou ta dnešní "fakta" považovat za báchorky.

Ne když se dlouholetou praxí zjistí a potvrdí se, že to tak opravdu je.

To, co kdysi zjistil Carl Gustav Jung, se mnohokrát během minulých desetiletí prověřilo v praxi a dnes je na tom celosvětově založená nejen psychoterapie, která má prokazatelně pozitivní výsledky, ale i základní duchovní přístupy, umožňující sebepoznání díky uvědomování si automatického sebeztotožňování osobního já (ega) s obsahy vědomí.

Ego může tato fakta popírat; pochopitelně se mu nelíbí, protože kdyby je připustilo, ohrozilo by to jeho iluzorní individuální existenci.

[Návštěvník]

Ego odmítá cokoliv, co by ho mohlo ohrozit. A tak prohlásí za báchorky i to, co je dávno ověřené. Pochopitelně.

Pokračuje to dál a dál, dokud člověk neprojde dostatečným množstvím zkušeností, které ho nakonec přimějí, aby začal mít zájem začít rozpoznávat, že a proč je něčím jiným než jen egem. I to, co mu v tom poznání brání.

Tak hodně štěstí na téhle cestě zkoušek a omylů - a co nejmíň utrpení.

[Návštěvník]

Diskuse má pro podle mě smysl, dokud se argumentuje poctivě: když se coby argumenty uvádějí ověřitelná fakta a berou se druhými v úvahu, včetně souvislostí, které z nich vyplývají. A vážím si každého, kdo to dokáže.

V internetových diskusích bývá běžné spíš začít v takové situaci druhému přisuzovat, že je takový nebo makový, co dělá a co nedělá... což nemá s diskutovaným tématem nic společného. Pouze to oponentovi umožňuje, aby se odreagoval, protože mu došly všechny argumenty. No proč ne, pokud má někdo o takové diskutování zájem.

K těm bohužel nepatřím, pro mě diskuse bez rozumné a věcné argumentace nemá smysl.