Poraďte mi něco, co mě rozhodí

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

Děkuji moc.

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

nebude právě pudla právě v tom, jak jsem psala výše, v tom neztotožňování se s projevy osoby, emocemi (a tím i odpadnutí potřeby s nimi cokoli dělat)?

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Hodně mi pomohlo pochopení, jak to v nás funguje; že emoce rozhodují o nás bez nás jen tak dlouho, dokud nezačneme být ochotní si jich začít v sobě všímat, rozpoznávat je, přijímat, že se objevují, a zjistit vlastní zkušeností, že se dají vcelku snadno tichým pozorováním rozpouštět Obrázek

To je podle mne práce s emocemi. Kontrola a práce osby nad svými emocemi....

Proč je tolik důležité mít nad nimi moc a chtít je rozpouštět?

Emoci v sobě je možné si uvědomit hojivým způsobem, který má smysl, teprve když se potřeba tohle zvládat se úplně rozpustila; jen když se natrvalo rozpustil pocit potřeby dělat to, jak nejlíp můžu... a je tu naopak pochopení, že to, co udržuje zbývající část ega virulentní, jsou nevědomé spouštěče, které si ono samo nemůže uvědomit

Jedině tak se nerozpoznané a doteď neuvědomované sebeztotožnění s emocí najednou rozpozná - v tichosti, z pohledu neosobního, čistého prázdného vědomí, který je neustále k dispozici...

Chtění mít nad emocemi moc, kontrola a práce osoby by byl naopak sebeobranný postoj ega a k rozpoznání emoce by nejen nemohlo dojít, ale došlo by i posílení egoistické potřeby něčeho dosáhnout a tím posílit svou moc.

jj, pokora... a sebeodevzdávání vesmírnému Bytí... bez toho nevznikne ochota začít si uvědomovat a přijímat i to, co člověk u sebe doteď vůbec nerozpoznal... I v tom nám byli vzorem Tomášovi, protože tehdy v 60 létech minulého století se to občas ještě stávalo i jim.. vůbec se nedá popsat, jak byli pokorní, když se to některému z nich stalo, před nám všemi to bez sebemenších zábran otevřeně řekli...

Děkuji moc.

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

nebude právě pudla právě v tom, jak jsem psala výše, v tom neztotožňování se s projevy osoby, emocemi (a tím i odpadnutí potřeby s nimi cokoli dělat)?

Tehdy, v těch desetiletích, kdy si stavěli chatu v Jílovém a my jim tam s Petrem Pavlíkem a s dalším kamarádem Ivem jezdili pomáhat, byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To byla vůbec ta nejlepší škola

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

[Návštěvník]

Kamarád říkal, že projev emoce (osoba se s ní ztotožní, resp. je zde ztotožnění s představou, že jsem konající osobou), je , jako když do dosud klidné hladiny rybníka někdo vhodí kámen....

Pak se hladina rybníka rozvlní a pomalu, pomalu se vrací ke svému klidu...

Otázkou je, co je "ideální stav" rybníka... jestli "zdánlivě", na pohled, klidná hladina rybníka, rozčeřená hladina nebo co je vlastně tím, co hledáme... ?

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

[Návštěvník]

Návštěvník, který zde v předcházejících příspěvcích jakoby je proti emocím, má podle mne, problém s nepochopení něčeho důležitého, co mu zatím uniká.... a blokuje v sobě energii popojít už kousek dál..... k osvobození...

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

Tak jsem to poplantala :-)))))

[Návštěvník]

V kuloárech se traduje, že např. Míla byla zvlášť (možná na oko) :-) nepokorná a vzteklá :-). Dávala projevovat svým emocím... je to pravda?

A přesto dosáhla duchovní úrovně, o které se jejím žákům může jenom zdát. V emocích tedy žádná zabrána nevězí. Naopak...

[Návštěvník]

Kamarád říkal, že projev emoce (osoba se s ní ztotožní, resp. je zde ztotožnění s představou, že jsem konající osobou), je , jako když do dosud klidné hladiny rybníka někdo vhodí kámen....

Pak se hladina rybníka rozvlní a pomalu, pomalu se vrací ke svému klidu...

Otázkou je, co je "ideální stav" rybníka... jestli "zdánlivě", na pohled, klidná hladina rybníka, rozčeřená hladina nebo co je vlastně tím, co hledáme... ?

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

Moc pěkné.

[Návštěvník]

Není to vědomí toho, že jsem rybníkem, ať už v jakémkoli stavu projevu?

Jak chápu Probuzení?

Pohyby vody se pozorují a přímo vnímají jako pohyby Vesmírné energie, Všetvořící i každou ´individuálně existující´vlnu ze Sebe Samé. Toho nemůže dosáhnout žádné "já" - každá taková jeho snaha by naopak posílila jeho iluzorní samostatnou existenci.

Co tedy?

Odevzdávání ... odevzdávání všeho uvědomovaného, co se dosud vnímá jako vlna a ne jako pohyb Oceánu

.....

PS: Vědění levé mozkové hemisféry se tak může stávat prožíváním... bezprostředním vnímáním pravou mozkovou hemisférou.
Pro mě bylo klíčové pochopení, že dokonale něco vědět není totéž jako bezprostředně, přímo to vnímat.

[Návštěvník]

Čtu si vzájemné reakce a jako bychom mluvili o stejném, ale každá z jiného úhlu.... a tu mne napadla věta, kterou kdysi jedna napsala, že je rozdíl, když se věci dějí, kdy motivem je "aby" (se něco změnilo), a když je to položeno na "protože"...


Jestli jsem to nějak zkomolila. oprav mě. Děkuji.

Máš docela dobrou intuici

Kdysi jsem v diskusi napsala, že vnímám jako základní, klíčový rozdíl v motivaci, proč co děláme:
mezi tím, když se něco dělá "protože", a tím, kdy se to dělá, "aby".

Mně to natolik pomáhalo, že jsem to opakovala až do omrzení

Tak jsem to poplantala :-)))))

Nepoplantala, vždyť je to významově totéž

[Návštěvník]

byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To bylo nastavení (projevu) - vznětlivost. Stejně tak u Nisargadatty. Pokud vznikne úsilí toto nastavení změnit, tak se všechno zablokuje. Naopak od "pozorovatele" musí k tomuto nastavení proudit láska, aby mohlo dojít k realizaci.
Vznětlivost vede často k tomu, že dojde neúmyslně k "zranění" druhých, a proto patří k tomuto nastavení toho litovat a omluvit se. To dělá toto nastavení velmi láskyplným a láskyhodným.

Něco jiného je, když je toto nastavení zablokované a dojde k osobnímu posouzení, že ta neúmyslná zranění měla svá opravnění. Tedy že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

[Návštěvník]

byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To bylo nastavení (projevu) - vznětlivost. Stejně tak u Nisargadatty. Pokud vznikne úsilí toto nastavení změnit, tak se všechno zablokuje. Naopak od "pozorovatele" musí k tomuto nastavení proudit láska, aby mohlo dojít k realizaci.
Vznětlivost vede často k tomu, že dojde neúmyslně k "zranění" druhých, a proto patří k tomuto nastavení toho litovat a omluvit se. To dělá toto nastavení velmi láskyplným a láskyhodným.

Něco jiného je, když je toto nastavení zablokované a dojde k osobnímu posouzení, že ta neúmyslná zranění měla svá opravnění. Tedy že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

Jediný rozdíl se dá pozorovat asi v tom, že u Nisargadatty - aspoň na videích, která jsou k dispozici - došlo k okamžitému plnému uvědomění emoce už v okamžiku, kdy vybuchla; Raméš Balsekar říká, že když se někdo Nisargadatty vzápětí zeptal, proč tak vylítnul, udiveně se zeptal: "Kdo vylítnul?" Pěkný příklad toho, čemu říkal ´nepřevzetí dodávky´.

Jestli si to emoční vystartování Míla u sebe uvědomila taky hned bezprostředně po tom, co k němu došlo, si netroufám odhadovat; omluvila se tehdy po několika hodinách, výjimečně až druhý den. Podstatné ale je, že nikdy nedošlo k tomu,

že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

A je taky pravděpodobné, že ten interval mezi výbuchem a plným uvědoměním se u Míly na sklonku života zkracoval.

[Návštěvník]

Jediný rozdíl se dá pozorovat asi v tom, že u Nisargadatty - aspoň na videích, která jsou k dispozici - došlo k okamžitému plnému uvědomění emoce už v okamžiku, kdy vybuchla; Raméš Balsekar říká, že když se někdo Nisargadatty vzápětí zeptal, proč tak vylítnul, udiveně se zeptal: "Kdo vylítnul?" Pěkný příklad toho, čemu říkal ´nepřevzetí dodávky´.

Podle mne jde spíš o to, že se Nisargadatta s osobou (kterou se domníval Balsekar vnímat) už neidentifikoval. Byl to projev nastavení a nic víc. Proto ta otázka kdo že to vylítnul? - která byla určená právě pro Balsekara, nebot ten už by to mohl pochopit. V jiných případech "svůj" projev vysvětloval - prostě podle zralosti tazatele.

Jestli si to emoční vystartování Míla u sebe uvědomila taky hned bezprostředně po tom, co k němu došlo, si netroufám odhadovat; omluvila se tehdy po několika hodinách, výjimečně až druhý den. Podstatné ale je, že nikdy nedošlo k tomu,

že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

A je taky pravděpodobné, že ten interval mezi výbuchem a plným uvědoměním se u Míly na sklonku života zkracoval.

Podle mne jde o nastavení a ne o uvědomování. Ke stáří se může nastavení zklidnit.
Nebo se ti svěřila, že má stále problém si to uvědomovat?

[Návštěvník]

Jediný rozdíl se dá pozorovat asi v tom, že u Nisargadatty - aspoň na videích, která jsou k dispozici - došlo k okamžitému plnému uvědomění emoce už v okamžiku, kdy vybuchla; Raméš Balsekar říká, že když se někdo Nisargadatty vzápětí zeptal, proč tak vylítnul, udiveně se zeptal: "Kdo vylítnul?" Pěkný příklad toho, čemu říkal ´nepřevzetí dodávky´.

Podle mne jde spíš o to, že se Nisargadatta s osobou (kterou se domníval Balsekar vnímat) už neidentifikoval. Byl to projev nastavení a nic víc. Proto ta otázka kdo že to vylítnul? - která byla určená právě pro Balsekara, nebot ten už by to mohl pochopit. V jiných případech "svůj" projev vysvětloval - prostě podle zralosti tazatele.

Balsekar se ho na to neptal; patřil k těm zralejším a Nisargadatta si ho vybral, aby tlumočil, co říká (tuším v hindštině) v odpovědi na otázky návštěvníků. Tuhle zkušenost s N. odpovědí některému z návštěvníků Balsekar popisuje v jedné ze svých knih.

[Návštěvník]

Interval mezi impulzivní reakcí, vyvolanou vrozeným nastavením, a mezi uvědoměním si své reakce, ke které došlo, může být různě dlouhý. Je to zřejmé i z výrazu člověka, kterého v takové situaci pozorujeme.

Tomášovi brali jako samozřejmý fakt, že ve chvíli emočního výbuchu na moment zmizí Sebe-uvědomování coby Bytí, že na pár vteřin (minut,...) nastane navyklé sebeztotožnění s osobou, jenže - a to je podstatné - jakmile se´nepřevezme dodávka´, u Probuzeného se automaticky, samo od sebe vrátí Sebevnímání coby Bytí.

[Tara]

byla Míla ještě poctivě, doopravdy vzteklá; jenže vždycky nějakou chvíli po takovém svém výbuchu (pokaždé to trvalo jinak dlouho, než si to uvědomila) přišla a pokorně se nám omluvila. Měla prostě vznětlivou povahu...

To bylo nastavení (projevu) - vznětlivost. Stejně tak u Nisargadatty. Pokud vznikne úsilí toto nastavení změnit, tak se všechno zablokuje. Naopak od "pozorovatele" musí k tomuto nastavení proudit láska, aby mohlo dojít k realizaci.
Vznětlivost vede často k tomu, že dojde neúmyslně k "zranění" druhých, a proto patří k tomuto nastavení toho litovat a omluvit se. To dělá toto nastavení velmi láskyplným a láskyhodným.

Něco jiného je, když je toto nastavení zablokované a dojde k osobnímu posouzení, že ta neúmyslná zranění měla svá opravnění. Tedy že se to "omluví" sobě, egu, ne druhým.

Díky.

[Návštěvník]

PS. Jak to bylo s Mílou na sklonku jejího života, nevím, poslední roky jsem tam už nejezdila. Pokud ale vím, ona neměla problém s tím, kdy si to svoje konkrétní ulítnutí uvědomí, jestli hned, nebo až po nějaké chvíli; brala to, co je, jako samozřejmost – že to prostě je, jaké to je.

A to je asi to podstatné.

[Návštěvník]

Interval mezi impulzivní reakcí, vyvolanou vrozeným nastavením, a mezi uvědoměním si své reakce, ke které došlo, může být různě dlouhý. Je to zřejmé i z výrazu člověka, kterého v takové situaci pozorujeme.

Tomášovi brali jako samozřejmý fakt, že ve chvíli emočního výbuchu na moment zmizí Sebe-uvědomování coby Bytí, že na pár vteřin (minut,...) nastane navyklé sebeztotožnění s osobou, jenže - a to je podstatné - jakmile se´nepřevezme dodávka´, u Probuzeného se automaticky, samo od sebe vrátí Sebevnímání coby Bytí.

To, co platí pro hledající už neplatí pro probuzené/realizované. Což je samozřejmě těžko pochopitelné. Podle Ramany může být "realizovaný" příčinou zničení celého světa, přesto to nemění nic na jeho realizovanosti. Hledajícím doporučuje se stravovat vegetariansky, ale u realizovaného je podle něho už zcela jedno, co jí.

Jen hledající si představují realizované jako dokonale vyrovnané lidi, kteří jednají vždy harmonicky - tedy podle toho, co si jako harmonické představují. Ve skutečnosti jde o projev a jeho nastavení.

Všechno se dějě spontánně. (A do toho ted zapasovat lidskou představu o uvědomování si nějakého emočního výbuchu. Někdy už je na čase tento koncept pustit.)