Smutek z nedostatku druhé polovičky

[Eva]

Přitom vím, že na té konkrétní osobě (říkejme mu Pavel) nezáleží, on teď pro mne hraje roli (vyslán Zákonem), kterou potřebuji a v jiném životě, nebo jiném příběhu to může být Petr a také intuitivně vím, že je to tak dobře, že nejsme spolu, protože by to, co probíhá, ten návrat domů, k sobě, byl narušen, ne-li zcela přerušen - to kouzlo, to, co je ve vzduchu... by bylo ztraceno. Já bych s ním ani nechtěla být, bo bych ho brzy asi musela zabít :-)
Tím, jak to je, tím, že vůbec je pro mne dělá strašně hodně..., pro mu duši i pro to, co stále hledám... jsem za to vděčna..., někdy se mi zdá, že je za všemi posly lásky, i za tebou, marino, a podává mi pomocnou ruku...

Nu uvidíme, k čemu to bude...

Děkuju.

[Eva]

Učí mě milovat a nechtít....

[reseek]

Dokud promítám Jediného Milovaného do nějakého člověka, miluju toho člověka víc než ostatní - a vzniká tak oddělenost, se všemi důsledky a zklamáním

[Eva]

Dokud promítám Jediného Milovaného do nějakého člověka, miluju toho člověka víc než ostatní - a vzniká tak oddělenost, se všemi důsledky a zklamáním

Teoreticky to víme, sem tam si to jako nyní písmenkama zviditelníme, ale skutečnost je jiná. Nežijeme to.
Většina lidí žije v neustálém střídání chvilkového štěstí, zármutku, naděje, tužeb... a chtění, ať si toho jsme vědomi, nebo ne. Lapáme po kořisti tam venku (třeba jen po pozornosti), abychom se mohli prožívat, říkáme žít - abychom měli jistotu, že existujeme. Skrze projev, projevy.
V opačném případě by tu bylo plno lidí žijících v poznáním, resp. poznáním, pravdou a to tak není, alespoň mám ten pocit.

Ona ta úvaha mariny o smrti pro Milovaného vůbec není od cesty...

[reseek]

Dokud promítám Jediného Milovaného do nějakého člověka, miluju toho člověka víc než ostatní - a vzniká tak oddělenost, se všemi důsledky a zklamáním

Teoreticky to víme, sem tam si to jako nyní písmenkama zviditelníme, ale skutečnost je jiná. Nežijeme to

Ano. Ale každé takové zklamání je pro mě příležitost uvědomit si, že zase jsem zaměnila Jediného za jeho tvar. A nevyčítat si to, ale prosit Ho... Protože jedině On to může ve mně - ve svém Tvaru - změnit.

.................................

PS. Zvláštní... nic se na tom nezměnilo
Snad jen se častějí objeví uvědomění a vděčnost, že Ono si to v nás mění, kdykoliv se to vnímané rozpozná jako Jeho pohyb

[Linda]

A co pro to "jakmile" můžeš sama udělat? Cokoliv uděláš z vlastní vůle, je trip ega

[reseek]

A co pro to "jakmile" můžeš sama udělat? Cokoliv uděláš z vlastní vůle, je trip ega

Jasně, přesně tak, ale to rozhodnutí odložit všechno osobní chtění a realizovat největší přikázání, musí vyjít z nás, řekněme, že to vychází z naší nejhlubší pravdy, kdy už jsme zjistili, že všechno projevené - světské, co jsme kdy chtěli, jsou jen šidítka a že to skutečné, po čem naše duše touží, není z materiálního světa.

Jak se tedy můžeš rozhodnout?

Jen Milostí

A ta přichází, jen když o ni prosíme celou duší

[reseek]

Ano, to rozhodnutí v nás musí dozrát. Stejně tak jako v nás dozrává prosba o milost celou duší.

To máš pravdu, musí to dozrát. Myslím, že hlavně bolestí. Dokud to není nesnesitelné, prosit nezačneme. Někdo řekl, že člověk napřed vyzkouší všechny možné cesty kromě té správné. Tu správnou až nakonec, až když ho žádná neuspokojí.

[marina.zhukovskaya]

Ta správná cesta neznámá, cítím, že mě to táhne za materiální rozměr, je třeba si to dobře rozmyslet, co to je správná cesta, vedoucí k osvobození... Víte, ona každá cesta je správná, každá, ta, která nevede k okamžité smrti. Výsledkem všech cest je ta jediná, časem vedoucí ke konci, ke smrti. Vede ke Zdroji, vede skrz zkušeností, pro poznání. Ve Zdroji je to jednoduché, proto jdeme těmi složitými kličkami. Není třeba plakat pro usnadnění. Ale zase občas jsou i tady světlé dny.

[Honzam]

Ta nejúžasnější polovička žije v každém z nás.

[Návštěvník]

Ta správná cesta neznámá, cítím, že mě to táhne za materiální rozměr, je třeba si to dobře rozmyslet, co to je správná cesta, vedoucí k osvobození... Víte, ona každá cesta je správná, každá, ta, která nevede k okamžité smrti. Výsledkem všech cest je ta jediná, časem vedoucí ke konci, ke smrti. Vede ke Zdroji, vede skrz zkušeností, pro poznání. Ve Zdroji je to jednoduché, proto jdeme těmi složitými kličkami. Není třeba plakat pro usnadnění. Ale zase občas jsou i tady světlé dny.

A bla bla bla. Tak ahoj.

[nop]

To: Eva
Víš, já vím, že ve zdroji jsme s tou láskou spojení, tam jsme celiství. Tak proto píšu, že miluji Zdroj nejvíce. Když se tady s tím protějškem nemůžu setkat a fyzicky ho milovat, tak miluji ho ve Zdroji. To je přece to stejné.

Osobně se setkat a fyzicky ho milovat obvykle to "zcelení se" zruší..., alespoň já mám takovou zkušenost. Bylo mi umožněno to ve snu odžít.
To zcelení se - to je to, že jsme celí... našli jsme se... to, co hledáme, je obvykle naše druhá, údajně chybějící polovina - ale naše polovina, hledáme sami sebe (Eduard použil výraz: hledáme koně, na kterém sedíme). Pokud si tu chybějící polovinu, lásku, milvoaného (píšu si to hlavně pro sebe) promítneme na někoho druhého, že je to nějaká jiná osoba, pak dříve nebo později spláčeme nad výdělkem :-)...
Co si o tom myslíš?
Zkusím se vrátit zpátky do snu, kdy jsem odžila zkušenost, o které jsem psala výše a přiblížit to.
Měla jsem štěstí (často hudrám, že neštěstí :-), že jsem tu svou druhou polovinu duše, to co miluji neskonale více než sebe (mno) potkala i ve fyzickém těle, leč Zákon je neúprosný a velký režisér má smysl pro humor, nemůžeme a nejsme spolu, navíc mě vyučuje přesně tak, jak jsi psala včera: neozývá se, hraje mrtvého brouka, sem tam do mě píchne, zavrtá a pak se zase půl roku neozve. Není. Prostě pán Nikdo. Kdysi, při našem seznámení, se mi zdál sen - že jsme se potkali v krajině mohu napsat prázdna... kde nebylo nic a nikoho... najednou ke mně přicházel On, z dálky, já mu šla vstříct a splynuli jsme v jedno. Byl to on (o kterém píšu, že jsme se seznámili i osobně). Bylo tu zcelení, nepopsatelný pocit naplnění, klidu a míru.
No a zpátky ke snu, který chci nyní popsat.
Byla jsem celá. Celistvá. Ve společenství lidí. Byla jsem sama sebou. Najednou se otevřely dveře a přišel On. Má radost byla veliká, že ho vidím... dívali jsme se na sebe a usmívali se... stále jsem byla celistvá... tu on postoupil ke mě a obejmul mě... stále jsem byla celistvá, stále jsem byla sama sebou.... políbil mne na krk... stále jsem byla sama sebou... tu jsem mu polibek vrátila a naednou jsem byla v "osobě"... nebyla jsem celistvá, byla jsem tu já - coby stará známá Eva a on. Něco se porušilo.
Ten přechod z celistvosti do necelistvosti, do osoby byl tolik patrný, ostrý a také bolestivý, že na něj nejde zapomenout a stal se právě tím počinem, který jsem udělala - vešla jsem do projevu.. a políbila ho také.
Je to velké poučení, pro mne, zkušensot, která mi byla milostí dána odžít, leč stále pláču a stále ho v duchu volám......

Dávám do pléna námět: proč Ježíš řekl Magdaleně ´´nedotýkej se mne´´ ?
V neděli ráno, prvý pracovní den po svátku soboty šla Marie ke skalnímu hrobu aby dokončila natírání vonnými věcmi těla zemřelého rabbiho Ježíše.Ale nenašla ho, hrob byl otevřený a prázdný. Pak se přiblížila postava. V domnění, že je to zahradník se ptala ´´pane, jestli jsi ho vzal ty, pověz, kam jsi ho položil.´´.
On ji ale oslovil jménem´´Marie´´. Tím ho poznala a řekla ´´učiteli´´ (rabboni).
Nevíme, co chtěla udělat, ale on jí řekl: ´´nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci´´.
Kdo nám vyloží záhadná slova o vystoupení? Snad Jana, která zná tajemství dvou přikázání a zažila na sobě ´´vstřebání´´?
Eva se ocitla ´´v reálu´´ po políbení Pavla.

[Návštěvník]

Ta správná cesta neznámá, cítím, že mě to táhne za materiální rozměr, je třeba si to dobře rozmyslet, co to je správná cesta, vedoucí k osvobození... Víte, ona každá cesta je správná, každá, ta, která nevede k okamžité smrti. Výsledkem všech cest je ta jediná, časem vedoucí ke konci, ke smrti. Vede ke Zdroji, vede skrz zkušeností, pro poznání. Ve Zdroji je to jednoduché, proto jdeme těmi složitými kličkami. Není třeba plakat pro usnadnění. Ale zase občas jsou i tady světlé dny.

Takže jsi našla "odpověď"? To zní jako smíření.... v duši klid?

[Návštěvník]

"Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci.".

Podle mě - jak si to vysvětluji - by dotykem na tělo mohlo být znemožněno, nebo zdrženo vystoupení k otci, vědomí Ježíše by se vracelo zpátky k tělu, k pozemskému. Vystoupení - odpoutání od pozemského - ještě nebylo dokončeno.

[marina.zhukovskaya]

To: Návštěvník

Prozatím, je klid i pracovní vytížení jsem zvládla... Akorát jsem po tom všem ztratila hlas a bolí mě ohryzek.

[Návštěvník]

Ono prý na tydle stavy je práce dobrá, a uzemní, ale stejně...

[marina.zhukovskaya]

A tak mě zase přepadá smutek... Copak jsem to moc dlouho nevydržela být v pohodě... Je to mnou, čí to tak má být? Srdce, či mozek mě zrazuje, Zdroji, co to po mě chceš? Co od sebe chci a z jakého důvodu něco chci? Stačí počkat, co z toho spadne a přijmout jen to, co padá a ne to, co bych chtěla aby spadlo? Aj aj, takové bláboly sem zase píšu... Je to ego, či program, co se do mě nabourává a blokuje mě? Že se nechám? Že to přijímám do svého života? Co? Boj je odpor, přijetí je krok kupředu, to tak bolíííííííííííí to přijetí! To je můj pohled, že? Že to bolí, ono to nebolí, zase jsem pustila ten program, co to spouští... Načasování přeskočit... Já jsem zdrojem, vše je z zdroje, tak proč se nenasloucháme navzájem??? Proč se míjíme a bojujeme? Dle toho také vypadám, dle smutku a depky... Samý pupínek a sem tam tůček, který není třeba míti... Moc se řeším, nevidím se, nevidím nikoho, tak proč mě mám někdo vidět, když jsem uzavřená i sama sobě? Takový sebe pokrytec. Myslím si, že jsem středem vesmíru, ale nacházím se v černé díře, proto nic kolem nevnímám, nevidím do hloubky, nevidím za oponu, nechci vidět, proč to tak je, tím to bude... Ale já to chci vidět a vědět! Já to vidím a vím to, ale nepřijímám snad? Co jsem to za tvora? Z bahna.

[Eva]

Trošku přehráváš, ale dobrý.

Uvidíme, co se z toho vyklube dál.

[Honzam]

A tak mě zase přepadá smutek... Copak jsem to moc dlouho nevydržela být v pohodě... Je to mnou, čí to tak má být? Srdce, či mozek mě zrazuje, Zdroji, co to po mě chceš? Co od sebe chci a z jakého důvodu něco chci? Stačí počkat, co z toho spadne a přijmout jen to, co padá a ne to, co bych chtěla aby spadlo? Aj aj, takové bláboly sem zase píšu... Je to ego, či program, co se do mě nabourává a blokuje mě? Že se nechám? Že to přijímám do svého života? Co? Boj je odpor, přijetí je krok kupředu, to tak bolíííííííííííí to přijetí! To je můj pohled, že? Že to bolí, ono to nebolí, zase jsem pustila ten program, co to spouští... Načasování přeskočit... Já jsem zdrojem, vše je z zdroje, tak proč se nenasloucháme navzájem??? Proč se míjíme a bojujeme? Dle toho také vypadám, dle smutku a depky... Samý pupínek a sem tam tůček, který není třeba míti... Moc se řeším, nevidím se, nevidím nikoho, tak proč mě mám někdo vidět, když jsem uzavřená i sama sobě? Takový sebe pokrytec. Myslím si, že jsem středem vesmíru, ale nacházím se v černé díře, proto nic kolem nevnímám, nevidím do hloubky, nevidím za oponu, nechci vidět, proč to tak je, tím to bude... Ale já to chci vidět a vědět! Já to vidím a vím to, ale nepřijímám snad? Co jsem to za tvora? Z bahna.

Vždycky se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř. Stačí se pozorně dívat

[marina.zhukovskaya]

Jsem sebedestruktivní jedinec snad? Já nevím, sama na sebe věším hady a nechávám se uštknout, to jsou ty super dna a geneticko holografické programy, na které se ráda vymlouvám ha ha... No jsem sarkastická, ale lepší je sobě se zasmát, jakého chudáka ze sebe dělám! Přijímám svou ostudu... Duchovní kolaps, mozek vzdoruje, prostě a srdce, je tam vůbec?... Neposuzuji svou situaci, prostě mi je, tak jak mi je a asi to tak má být... A komu je hůř, může sem taky něco napsat, ale to nebudu posuzovat. Píšu do poradny, protože to tak má být. Nebudu myslet na všechny, kterým je hůř... člověk s tím musí něco dělat, nebo to přijmout. Co víc?