Viktorie píše:a opět opakuji, není důležité, že tchýni připadá,
Tobě to není důležité, ale jí to je důležité. Jedna proti druhé. Kdo asi vyhraje?
Viktorie píše:a opět opakuji, není důležité, že tchýni připadá,
Viktorie píše:jak byste asi reagovali na tchýni, která by si tady stěžovala na svou snachu?
Viktorie píše:opravdu teď nevím, co mi tím chcete říci..
její syn, můj manžel je se mnou šťastný a dokonce to své matce řekl a říká.. kde je problém - zase u mě?
Viktorie píše:jak byste asi reagovali na tchýni, která by si tady stěžovala na svou snachu? - že má tchýně hledat chybu v sobě a řešit problém nalezením jiné lepší cesty ke své snaše? nebo byste byli na její straně a usvědčovali ji v tom, jak je tchýně svatá, nikdy nedělá nic špatného a snacha se musí přizpůsobit, jinak padá z kola ven? zamyslete se i nad tímto...
Naše základní reakce na ohrožení řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.
Je vědecky dokázáno, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení.
https://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/
Viktorie píše: není důležité, že tchýni připadá, že by její syn byl s někým jiným šťastnější, ona nežije jeho život..je důležité, aby její syn byl šťastný s tím, koho si vybere jako svou partnerku na celý život
pokud si tchýně přeje štěstí svého syna, musí být šťastná nebo minimálně spokojená s tímto stavem
Viktorie píše:a opět opakuji, není důležité, že tchýni připadá, že by její syn byl s někým jiným šťastnější, ona nežije jeho život..je důležité, aby její syn byl šťastný s tím, koho si vybere jako svou partnerku na celý život
pokud si tchýně přeje štěstí svého syna, musí být šťastná nebo minimálně spokojená s tímto stavem
Viktorie píše:ano řešit situaci, beru...
ale jak už jsem tady napsala jedná se o vztah, jeden nezmůže vše, musí chtít oba..
Ať tomu budete věřit nebo nebudete
Když ten jeden nechce, tak co?
Návštěvník píše:Byla jsem jedináček, vymodlené dítě svých rodičů. Velký kus života jsem, vlastně jsme - žili s mamkou spolu v řekněme boji. Ne jako dítě, ale od mých dospěláckých let, kdy jsem se stala v 18-ti letech manželkou, záhy i matkou. Problém spočíval v tom, že i když jsem již byla dospělá, sama matkou, mamka mne pořád brala jako svou (malou) dceru, která se musela každou chvíli hlásit, vysvětlovat, navštěvovat. Musela. Jinak tu byly výčitky z její strany. Ten vztah mne doslova ničil, šíleně mi to lezlo na nervy. Dokud jsem "poslouchala", "hlásila se", bylo vše v pořádku, v momentě, kdy se tak nedělo, výčitky a slova jako že žije celý život jen pro mne atd. a že jsem nevděčná. Chjo. Znovu se mi to období připomíná a je to, vlastně bylo to, těžké. Pro mne ale i pro ni.
Pak jsem se asi ve svých 40 letech účastnila víkendového sebepoznávacího kurzu, kde jsme měli alegoricky, tzn. pomocí obrazů, nakreslit sebe, svou matku a svého otce. Sebe jsem nakreslila jako slunce. Otce jako tajícího sněhuláka, pod kterým je již spousta vody a mamku jako hromadu černého kamení....
S lektorem jsme společně obraz rozebrali a když jsem mu popsala své pocity, týkající se rodiny (otce a mamku), popsala jsem mu náš nezdravý vztah s mamkou, jen se mne zeptal, proč jsem to tak dalece nechala dojít. Já.
Ta slova byla pro mne jako rána do palice.
Zanedlouho jsem šla ke kamarádce na odblokování. Nebylo naplánováno žádné konkrétní téma. To téma se rozkrylo samo.
Prožila jsem si v regresi svůj prenatál, zakoušela jsem své pocity coby duše, čekající na vstup do lůna, zažívala jsem pocity mé mamky, svého otce, to, jak si přál spíše kluka, než dceru, osamělost mamky, pro kterou otec nikdy nebyl oporou atd. Bylo by to nadlouho....
Regrese vyústila do zvolání: "Nejsem dítě!!!!!" A několikrát za sebou, nejdříve ve vzdoru, nahlas, silně: "Nejsem dítě!!!!!" a nakonec s úlevou a tichým, vnitřním úsměvem: "Nejsem dítě!".... :-)
Ať tomu budete věřit nebo nebudete, ale aniž bych musela cokoli říkat, náš vztah s mamkou se sám (!) změnil. Jakoby ze dne na den. Najednou tu vedle sebe (ne proti sobě), ale vedle sebe stály dvě ženy. A obě volné a svobodné. A obě milující...
Držím Ti Viktorie palce, abyste váš vztah vyřešili. Pro sebe, ale i pro vaše okolí. ♥
když potomci své osamostatnění nezdravě oddalují
Regresní terapie, vycházející z hlubinné abreaktivní psychoterapie, umožňuje nacházet a zpracovávat příčiny fyzických i psychických problémů, jimiž lidé trpí, a vracet jim zdraví.Psychoterapie nevyžaduje užívání žádných psychofarmaka a vzhledem k tomu, že je schopna jít daleko do minulosti, umožňuje nalézat a zpracovat příčiny, k nimž se jiné, konzervativní psychoterapeutické postupy vůbec nedostanou. Kniha obsahuje řadu příkladů z praxe, které velice názorně možnosti hlubinná abreaktivní psychoterapie demonstrují.
Úryvek z úvodu:
Ráda bych vás seznámila se zajímavou metodou, pomocí které se můžete zbavit spousty svých problémů. Jedná se o potíže jak psychické, tak fyzické, které obtěžují a znesnadňují, nebo zcela znemožňují kvalitní prožívání života.
(…)
Jedná se o regresní terapii, přesně však nazývanou „Hlubinná abreaktivní psychoterapie“. Název plně vystihuje její podstatu. Hlubinná – jde do hloubky, ke skutečné podstatě, příčině problému. Abreaktivní – česky dost krkolomně znějící odreagovávací znamená, že cílem je skutečné odreagování, tedy odeznění nepříjemných pocitů. Psychoterapie – skládá se ze dvou slov: psyché znamená duše, terapie znamená léčba, celé dohromady znamená, že léčba probíhá na úrovni duše, bez použití jiných prostředků, tzn. „léků“, bylin, čajů, masáží apod. Cílem je, aby se člověk co nejrychleji zbavil potíží bez následné potřeby dalších pomůcek. Tedy, aby se stal zdravým.
http://www.1-lekarna.cz/regresni-terapi ... a-valdova/
toho druhého klidně bereme takového, jaký je, a nemáme potřebu ho k něčemu přimět nebo ho o něčem přesvědčit...
Cílem tedy není být moudrý a přimět tím toho druhého, aby se změnil. Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného chtění, které vyvolává v tom kdo nás nesnáší odpor. Pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.
Opravdu není snadné si plně uvědomit, že každé moje chtění, aby se ten druhý začal choval jinak, vyvolá v něm odpor i se všemi nepříjemnými důsledky.
Taky mám zkušenost, že když něco pochopím, neznamená to ještě, že se dokážu podle toho i chovat.
Návštěvník píše:Bobina píše:Návštěvník píše:...takovýto jednostranný pohled může pak dotyčného dovádět k pocitům nedostačnosti, viny a k sevření ...
Koho to může dovádět k pocitům viny, Návštěvníku?
Tuhle Mílu:"vhodný k připomenutí k někomu, kdo si neuvědomuje, že má co řešit, což Míla evidentně není"
nebo máš na mysli nějakou jinou Mílu?
Bobino, zdůraznil jsem, že co jsem psal bylo v obecné rovině
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků