Tchýně

[Petra]

Ale když ca. 60% - 70% obyvatelstva má stejnou či podobnou zralost

Kde by se vzalo. Nikdy na Zemi nebyl větší rozdíl ve stupních zralosti jedinců, kteří se teď rodí.

Ty rozdíly ve zralosti shrnul Johann Kössner do 7 rovin vědomí a tam se vejde opradu všechno. Podle něho se nachází 95% lidstva na těch prvních čtyřech, ale nejvíc - 2/3 - je na té třetí.
To podle mě odpovídá.

A současně se dnes rodí tolik lidí zralých k sebepoznání, jako nikdy předtím,

To je ta 4.rovina. Ale že by jich na ní bylo tolik, jsem si nevšmla. Asi jsi optimista/tka.


P.S. Vzrůstající zájem o ezoteriku/probuzení je spíš jen modní záležitostí - nová zábava pro ego.

[amiable]

Ale když ca. 60% - 70% obyvatelstva má stejnou či podobnou zralost

Kde by se vzalo. Nikdy na Zemi nebyl větší rozdíl ve stupních zralosti jedinců, kteří se teď rodí. A dá se to přímo pozorovat. Člověkem zabité zvíře se příště zrodí v lidské podobě. A současně se dnes rodí tolik lidí zralých k sebepoznání, jako nikdy předtím, včetně těch, kteří jim k tomu pomáhají.

Je možné si všimnout, že od druhé poloviny dvacátého století se díky informačnímu propojení lidstvo začíná spontánně dělit do dvou skupin: těch, kdo se k sebepoznání blíží, z toho část pouhým utrpením, vědomím bezmoci a tak zmenšováním ega, a těch, co jsou čím dál bezcitnější, jiným působí utrpení a ve svém sobectví a pocitech moci se stále víc utvrzují. Přitom duchovní zkušenost se paradoxně může stát příčinou pádu, vede-li k sebepovyšování nad "ostatní nevědomé".

[Jarda Malej]

Člověkem zabité zvíře se příště zrodí v lidské podobě

..a naopak.

[Viktorie]

Zdravím,

moc se mi líbí Vaše reakce, připomínky a rady a i já se připojuji s problémy se svou tchýní. S manželem jsme spolu 8 let, náš vztah je "unikátní" v tom, že v počátcích naší známosti manžel po dopravní nehodě strávil v nemocnici v kómatu několik měsíců a další půlrok se pomalu vracel zpět k běžnému životu. Na manželovi zranění nezanechalo žádné trvalé následky, jak psychické, tak fyzické, nicméně já prožívala cca půl roku ve strachu, že umře a další půl roku ve strachu, že jsem o něj přišla jako o partnera, když k lásce k člověku se nedá nutit. Nicméně vše dopadlo dobře, manžel je pro mě teď už mohu říci oporou se vším všudy, naučili jsme se spolu vycházet a navzájem respektovat. Bohužel to se nedá říci o manželově matce a bohužel i manželovo otci. S tchýní nemám vůbec dobrý vztah, při jakékoli návštěvě, ať u ní doma nebo u nás mě neustále ignoruje, všímá si pouze svého syna a ptá se ho na věci, které se týkají pouze jeho osoby, já pro ně funguju jen jako služka, která jim podstrojuje, a to jsem zapomněla zmínit její vražedný pohled, kterým mě vždy uvítá mezi dveřmi. Nevoláme si, nebavíme se spolu, pokud náhodou manžel z místnosti odejde, nastane hrobové ticho, nemáme žádnou společnou řeč, takže vždy mluví o svém synovi, když byl malý. K narozeninám, svátku dostanu vždy nějaký dar, který je užitečný i pro jejího syna - několikadenní pobyty v hotelu pro dva, věci do kuchyně, na úklid, čokolády, alkohol atd. Mně samotné se na můj život, přání, sny, problémy nezeptá. Když si něco nepřeju, tak to nerespektuje, dříve tímto způsobem bojovala za mými zády, teď už mi to dává na vědomí přímo přede mnou. Chodí na nevítané návštěvy, vždy je to však podle jejího názoru v pořádku, nic špatného nedělá, v ideálním případě pošle svého manžela dopředu a sama se schovává v blízkosti našeho domu, takže se manžel zvedne a jde za ní. Mám pocit, že trpí tzv. opičí láskou ke svému synovi a já to odnáším. Z našeho vztahu nemá radost, vnímá mě jako osobu, která jí bere jejího syna, neustále by ho chtěla mít u sebe, když jsme jí oznámili naše zásnuby, neřekla k tomu nic, i přes 7 let našeho vztahu byla překvapená, že svatba musí být. Pro názorný příklad, oba s manželem dojíždíme do práce každý den, manžel má v práci kolegu, který bydlí ve stejném městě jako tchýně s tchánem a jednou na návštěvě tchýni mezi zuby ujela otázka, proč manžel nebydlí u nich doma a nedojíždí s ním - nevím, jak do takového způsobu života zapadám já...Potřebuje lidi kolem sebe ovládat, manipulovat, vše musí být podle jejích představ, ale já jsem člověk, který si todle nenechá líbit. Manžel po několika peripetiích už stojí při mně, nicméně pořád je to jeho máma a je pro něj těžké s ní bojovat, je moc hodný, i tak mám někdy pocit, že mě řekne něco jiného a své matce také. Několikrát jsem chtěla vztah ukončit právě kvůli tchýni, ale nedokážu to dotáhnout do konce - i kvůli výše zmíněné tragické události, která manžela postihla. Stále mám na paměti ten strach, utrpení a bolest, kdy můžete přijít nadobro o milovanou osobu a ve srovnání s tím jsou jakékoli problémy nijaké...Nevím ale, jak dál. Bolí mě, když vidím, jak vztah tchýně-snacha může být příjemný, nevím, proč jsem pro svoji tchýni takovým nepřítelem. Jejího syna jsem neopustila ani v nejtěžších chvílích jeho života, díky mně a mé podpoře má vysoké vzdělání, práci snů, ani já nejsem žádným "blbem", má pracovní pozice je velice vážená, o jejího syna se starám v podstatě jako o děcko, má na růžích ustláno, mohl skončit mnohem hůř. Ani chování mého tchána není o nic lepší, ten se mnou nebojuje, nicméně je příkladný podpantoflák, takže nikdy nevystoupí proti své ženě a tiše takové chování toleruje. Vztahy se natolik vyostřili, že jsem řekla manželovi, že jeho rodiče už nechci nikdy vidět, ani u nás ani k nim už nikdy nepřijedu. Manžel mé rozhodnutí naprosto chápe, neřekl žádného slova proti tomu, ví, jaká je jeho matka. Bojím se ale, že když má dojít ke konfliktu s jeho mámou, nikdy jí nedokáže ustoupit, je až moc hodný, jeho máma ví, co na něho může použít, sama ho k tomu vychovala. Tchýně o mém rozhodnutí ví, nic si z toho ale nedělá, nejdůležitější je pro ní, že uvidí svého syna, což zdůrazňuji, že jsem svému manželovi nikdy nezakázala. Řekla jsem mu, ať si za rodiči jezdí, jak chce, ale mě z toho vynechá, což tchýni naprosto vyhovuje – až mě překvapilo, s jakým nadšením toto uvítala, a jak jí nechybím, což v synovi ještě donedávna vzbuzovala. Nevím, co dál...Vím, že tchýně s tchánem tady vždy budou a takové řešení není ideální. Oni už ale jiní nebudou a už vůbec ne kvůli tomu, že si něco já přeju. S manželem ještě nemáme děti, ale pokoušíme se o ně. Bojím se, že s dětmi se náš vztah jen vyostří. Jen chci šťastné a klidné manželství..které mám, dokud se na něm nepodepisuje vliv příšerné tchýně - takové označení jsem použila kvůli stejnojmennému filmu. Asi takový vztah je mezi mnou a mou tchýní. Jak s tímto naložit?

[Návštěvník]

S tchýní nemám vůbec dobrý vztah, při jakékoli návštěvě, ať u ní doma nebo u nás mě neustále ignoruje, všímá si pouze svého syna a ptá se ho na věci, které se týkají pouze jeho osoby, já pro ně funguju jen jako služka, která jim podstrojuje, a to jsem zapomněla zmínit její vražedný pohled, kterým mě vždy uvítá mezi dveřmi. Nevoláme si, nebavíme se spolu, pokud náhodou manžel z místnosti odejde, nastane hrobové ticho, nemáme žádnou společnou řeč.

V její přítomnosti se necítíš dobře a pravděpodobně ona je na tom podobně. Nejspíš si také myslí, že za váš nedobrý vztah můžeš ty.
Jak bys to řešila na jejím místě? Jak by to ona měla řešit na tvém?

Vím, že tchýně s tchánem tady vždy budou a takové řešení není ideální.

Nebudou. Pravděpodobně je přežiješ. Jaké řešení by bylo ideální?

[Viktorie]

Je mi jasné, že ona si toto myslí, koresponduje to i s její povahou. Pokud bych to měla brát z jejího pohledu, tak já být v její kůži - tedy já osobně a s mým myšlením - bych nedospěla ve vztahu k takové snaše do takového vyhroceného vztahu, neměla bych důvod, naopak, byla bych vděčná, že si můj syn vybral takovou manželku, která ho podržela i při těch nejtěžších chvílích jeho života a byla bych si vědoma toho, že hodně hodně hodně díky ní se syn vrátil zpátky.
V této fázi vztahu mi rozum říká, že obě bychom si měly promluvit a nastavit pravidla. Já jsem ale emotivní a tvrdohlavý člověk, takto se ke mně chová nejméně 5 let a když vidím, kam až to může zajít za takové časové období, nevidím vůbec světlo na konci tunelu, žádné šťastné řešení. S tchýní se nedá mluvit, žádný problém si neuvědomuje, její chování vůči mně jí přijde naprosto v pořádku, naopak neví, jak lépe by se ještě ke mně měla chovat. Pokud je s námi nějaký další nezúčastněný člověk, dělá ze sebe herečku, přetvařuje se, jak může, případně mě za mými zády pomluví a já zas vypadám jako ta špatná. Ví, že se mi nějaké věci nelíbí, řeknu jí to já i manžel, nerespektuje ani jednoho z nás a dělá, co chce - jak s takovým člověkem jednat?? Nevím...Kvůli všemu tomu, jak se ke mně chová, jí opravdu nedokážu přijít na jméno. Co od ní čekám je asi to, že se mi za své chování omluví, slíbí mi, že mě bude respektovat, dodržovat má pravidla v mé domácnosti, neútočit na mou osobu a pomlouvat mě před cizími a hlavně to, že mi poděkuje za to, co všechno jsem udělala pro jeho syna, čehož jsem se do dneška nedočkala.
Musím trochu polemizovat s tím, že tchýně a tchán tady budou pořád - a to v myšlení mého manžela, sám manžel naše sváry nese špatně, mrzí ho to, prozatím je na mé straně. Samozřejmě má rád své rodiče, ale miluje i mě. Když se postaví na jednu strany, ví, že ublíží druhé,což ho zase ničí. Je proto otázka, jak dlouho to může ještě takhle vydržet. Manžel nemá rád konflikty, bagatelizuje je a myslím, že si ani neuvědomuje vážnost takové situace. Pravidelné telefonáty 2x v týdnu a každodenní maily od jeho matky ho dokážou zvyklat.

[Jana]

Viktorko,

můžeš zkoumat, co ke spokojenému životu potřebuješ. Jestli potřebuješ, aby byla Tvá tchýně ve Tvé přítomnosti ráda, bylo jí s Tebou dobře, nebo jestli stačí, aby bylo dobře Tobě, jestli k tomu potřebuješ její přítomnost, jestli se potřebuješ trápit přemýšlením o tom, jaká by tchýně měla nebo neměla být, nebo jestli tyhle myšlenky můžeš hodit za hlavu a radovat se z lásky, kterou si uvědomuješ třeba ke svému manželovi.

To, co si o Tobě tchýně myslí, nemá s Tebou ve skutečnosti až tak moc společného. To, co si myslíme o druhých, nevypovídá tak moc o nich, jako o nás.

Podle jedné studie vědců způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života.

Zajímavá věc je třeba také tady.

Ve skutečnosti nemůžeme za naše geny, nemůžeme za prostředí ve kterém vyrůstáme, za naše zkušenosti, nemůžeme žít život lépe, než žijeme, kdybychom to uměli, tak to děláme.

Lépe, než právě teď žijeme, neumíme, ale můžeme se to učit.

Co nám může přinést úlevu, je přestat sebe i druhé vinit z toho, že nesplňujeme něčí očekávání a představy a mít život rádi takový, jaký je.

Vlastně jediné, co můžeme, je zvyšovat úroveň lásky v nás samotných. Tím se zvyšuje nejen kvalita našeho života, ale i kvalita života našich blízkých, kteří právě s námi život sdílí.

Asi to nejdůležitější je si uvědomit zákonitost, že na co zaměříme pozornost, to posílíme. Tedy pokud se pozornost zaměří na problémy, tak je naše mysl plná problémů,

pokud svou pozornost zaměříme na lásku, zesiluje úroveň lásky v našem životě, život plný lásky, je krásný.

[Viktorie]

Jestli tedy tomu rozumím dobře - mám dojem, že v mé situaci a s mou náturou a náturou mé tchýně není možný žádný kompromis a řešení, tedy když se nebudu ani snažit nalézt nějakou schůdnou cestu, nevadí? Nemám řešit vztah tchýně-snacha. Nebo spíše nezaobírat se neřešitelným? Svou energie vkládat do něčeho příjemného a hledat nějaký svůj smysl života?
Mé rozhodnutí, že rodiče svého manžela nechci vidět, v podstatě, že je škrtnu ze svého života, ale s podmínkou že i oni mi do mého života nebudou zasahovat, je v pořádku? Asi bych byla za takovou situaci nejradši, jak takový stav bude mít dopad na mé manželství a případně rodinu. Vždy se dostaneme do konfliktu, když něco budu chtít já a něco tchýně, např. plánované narozeniny - návštěvy, koho si má manžel vybrat?, a přece dětem nemůžu zatrhnout babičku a pokud budou u tchýně vím, že je bude stavět proti mně a za mými zády dělat to, co si nepřeju, už jen z principu...

[Návštěvník]

Mně v tvrdých kontroverzních vztazích pomohlo tohle

http://ografologii.blogspot.cz/2012/03/ ... edomi.html

[Návštěvník]

Když na ostatní lidi vyvíjíme nátlak, aby udělali to, co si přejeme, automaticky to odmítají, protože se snažíme je k tomu přimět. Čím víc na ně tlačíme, tím víc vzdorují.

Co s tím?

viewtopic.php?f=132&t=6261&start=10#p123083

[nop]

Jestli tedy tomu rozumím dobře - mám dojem, že v mé situaci a s mou náturou a náturou mé tchýně není možný žádný kompromis a řešení, tedy když se nebudu ani snažit nalézt nějakou schůdnou cestu, nevadí? Nemám řešit vztah tchýně-snacha. Nebo spíše nezaobírat se neřešitelným? Svou energie vkládat do něčeho příjemného a hledat nějaký svůj smysl života?
Mé rozhodnutí, že rodiče svého manžela nechci vidět, v podstatě, že je škrtnu ze svého života, ale s podmínkou že i oni mi do mého života nebudou zasahovat, je v pořádku? Asi bych byla za takovou situaci nejradši, jak takový stav bude mít dopad na mé manželství a případně rodinu. Vždy se dostaneme do konfliktu, když něco budu chtít já a něco tchýně, např. plánované narozeniny ...

tchyně někoho ignoruje ? – co jinde? jsou rodiny, kde se do sebe navážejí, až je to nesnesitelné a chtějí po snaše dělat tajtrlíka – obrtlíka, nevím co je lepší.
Když se pyšná tchyně nad snachou vyvyšuje nebo jí pohrdá, může to nést také výhody pro snachu – jestli tchyně tvrdí, že umí něco lépe, nech jí, aby to dokázala skutkem, popíchni ji, že ráda ochutnáš její lepší knedlíky, odpočineš si zatím a získáš hotové jídlo. Nesmíš ale zapomenout ji za to pochválit.
Nebo se jí ptej, jak se přišívá olemování límečku, hladké nebo krajkou a dej si to ukázat, a opět ji odměň pochválením.

[Návštěvník]

O tom, jaké budou naše reakce při setkávání s kýmkoliv, kdo v nás vyvolává silné emoce, automaticky rozhodují neuvědomované příčiny v našem podvědomí. I když nedáváme plně najevo, co si o tom druhém doopravdy myslíme a co cítíme, on to bůhvíjak vycítí a zareaguje na naši vnitřní a třeba i dobře skrývanou podrážděnost, na naše obviňování, hněv, na touhu ho zastavit, o něčem ho přesvědčit... a vycítí i rozdíl mezi skutečnou a předstíranou laskavostí. Někdy je to fakt k nevydržení a potřebujeme z takových situací utéct k něčemu příjemnějšímu, abychom to vůbec ustáli.

Všechny konflikty mezi námi a tím druhým prozrazují hodně o vnitřním fungování nás obou. Když proto takovou situaci vezmu jako příležitost, dá se to najednou celé uvidět i jinak, jako je třeba luštění křížovky, jako šanci objevit a zaktivovat v sobě řešení, které opravdu zafunguje bez ohledu na to, co udělal ten druhý. Je to možnost tutéž situaci uvidět z trochu jiné úrovně. Jako u toho tuláka http://ografologii.blogspot.cz/2012/03/ ... edomi.html

Jak to dělám? V takové chvíli, když mě něco vytočí, nejdřív ten svůj naštvaný pocit vezmu vnitřně náručí; plně ho přijmu, on se tím poměrně rychle rozpustí a nakonec úplně zmizí. Přestal mi blokovat všechny ostatní možnosti, jak tuhle situaci vnímat. A tak si najednou jasně uvědomím, že ten druhý, který se chová třeba i hrozně, je proti svým emocím stejně jako my ostatní úplně bezmocný... a tak jedná jako loutka... a nemůže s tím vůbec nic udělat. Jen si tím dál a dál dělá nepřátele....

Pokaždé po rozpuštění vlastní rozpoznané naštvanosti nebo odporu se dá najednou uvidět celý ten konflikt nezaujatě a v klidnějším světle a to nás může posunout o trochu dál i pro příště. Něco z našich podvědomých spouštěčů se totiž plným přijetím a následným vymizením našeho oprávněného znechucení rozpustilo a když se to dělá vytrvale, po nějaké době naše vnitřní (a někdy i vnější) reakce v podobných situacích už nebudou tak divoké.

Bonus navíc je, že jak se ty naše vnitřní reakce na druhého postupně mění, jsou nepředstíraně uvolněnější, pokojnější, mění se i způsob, jakým na nás ten druhý zareaguje. Děje se to samo od sebe, protože lidi pokaždé automaticky (dalo by se říct, že až jasnovidně) zareagují na naše momentální vnitřní mentálně-emocionální pole. Když nakonec toho druhého klidně bereme takového, jaký je, a nemáme potřebu ho k něčemu přimět nebo ho o něčem přesvědčit, přestože dál jasně vidíme jeho nemoudré chování, a klidně, otevřeně a plně přátelsky (a třeba i s humorem) v dané situaci dáváme najevo, jak to vidíme my, tak i když s námi nesouhlasí, automaticky se i v něm nastartuje reakce, která nemá v sobě potřebu sebeobrany nebo snahu po nás vyjet.

Trochu se změnil i on, jen díky tomu, že jsme ho plně přijali takového, jaký je.

[.Petra]

Jestli tedy tomu rozumím dobře - mám dojem, že v mé situaci a s mou náturou a náturou mé tchýně není možný žádný kompromis a řešení, tedy když se nebudu ani snažit nalézt nějakou schůdnou cestu, nevadí? Nemám řešit vztah tchýně-snacha. Nebo spíše nezaobírat se neřešitelným? Svou energie vkládat do něčeho příjemného a hledat nějaký svůj smysl života?
Mé rozhodnutí, že rodiče svého manžela nechci vidět, v podstatě, že je škrtnu ze svého života, ale s podmínkou že i oni mi do mého života nebudou zasahovat, je v pořádku? Asi bych byla za takovou situaci nejradši, jak takový stav bude mít dopad na mé manželství a případně rodinu. Vždy se dostaneme do konfliktu, když něco budu chtít já a něco tchýně, např. plánované narozeniny - návštěvy, koho si má manžel vybrat?, a přece dětem nemůžu zatrhnout babičku a pokud budou u tchýně vím, že je bude stavět proti mně a za mými zády dělat to, co si nepřeju, už jen z principu...

Dokud budeš přesvědčená, že na všem je vinnna jen matka tvého manžela a už dopředu v ní vidíš nepřítele, co se týče možných budoucích dětí, tak přece žádný kompromis není možný, to je snad jasné.

Není na škodu si uvědomit, že tvůj manžel ma polovinu genů od své matky a že její výchova a to že vyrůstal v její přítomnosti ho formovalo do toho muže - kterého, jak říkáš, miluješ. Poděkovalas jí za to, že tvůj muž je takový, jaký je?

Matku má každý jen jednu, ale manželů a manželek může mít povíce.

Říká se, že muži, kteří mají dobrý vztah ke své matce, jsou obvykle dobří manželé. A on je dobrý manžel, nebo?

Je tvůj manžel jedináček? Jaké to asi pro ni bylo, když nevěděla, jestli tu nehodu přežije? Že možná ztratí své dítě?

Jak se chovají tví rodiče k tobě a tvému manželu?

.....

Pravděpodobně nepřipadáš své tchyni dost dobrá pro jejího syna. Otázkou je proč a jestli se s tím dá něco dělat.

[nop]

O tom, jaké budou naše reakce při setkávání s kýmkoliv, kdo v nás vyvolává silné emoce, automaticky rozhodují neuvědomované příčiny v našem podvědomí. I když nedáváme plně najevo, co si o tom druhém doopravdy myslíme .....
. A tak si najednou jasně uvědomím, že ten druhý, který se chová třeba i hrozně, je proti svým emocím stejně jako my ostatní úplně bezmocný... a tak jedná jako loutka... a nemůže s tím vůbec nic udělat. Jen si tím dál a dál dělá nepřátele....
,,, Něco z našich podvědomých spouštěčů se totiž plným přijetím a následným vymizením našeho oprávněného znechucení rozpustilo a když se to dělá vytrvale, po nějaké době naše vnitřní (a někdy i vnější) reakce v podobných situacích už nebudou tak divoké.
, přestože dál jasně vidíme jeho nemoudré chování,.....a klidně, otevřeně a,,, v dané situaci dáváme najevo, jak to vidíme my, tak i když s námi nesouhlasí, automaticky se i v něm nastartuje reakce, která nemá v sobě potřebu sebeobrany nebo snahu po nás vyjet.
Trochu se změnil i on, jen díky tomu, že jsme ho plně přijali takového, jaký je.

Ale platí

Pravděpodobně nepřipadáš své tchyni dost dobrá pro jejího syna.

Tady se čeká, že my jsme moudří a někdo se má změnit.
Je v tom nebezpečí vzniku bludu (že my jsme ti moudří). Chceme pomocí úvah, aby se změnila jiná žena? To nemá naději na úspěch. U žen fungují dojmy a emoce, ne filosofie.

[Jana]

Jestli tedy tomu rozumím dobře - mám dojem, že v mé situaci a s mou náturou a náturou mé tchýně není možný žádný kompromis a řešení, tedy když se nebudu ani snažit nalézt nějakou schůdnou cestu, nevadí?
Nemám řešit vztah tchýně-snacha. Nebo spíše nezaobírat se neřešitelným? Svou energie vkládat do něčeho příjemného a hledat nějaký svůj smysl života?
Mé rozhodnutí, že rodiče svého manžela nechci vidět, v podstatě, že je škrtnu ze svého života, ale s podmínkou že i oni mi do mého života nebudou zasahovat, je v pořádku? Asi bych byla za takovou situaci nejradši, jak takový stav bude mít dopad na mé manželství a případně rodinu. Vždy se dostaneme do konfliktu, když něco budu chtít já a něco tchýně, např. plánované narozeniny - návštěvy, koho si má manžel vybrat?, a přece dětem nemůžu zatrhnout babičku a pokud budou u tchýně vím, že je bude stavět proti mně a za mými zády dělat to, co si nepřeju, už jen z principu...

Viktorko, mudrcové říkají, že jakmile poznáme, kdo jsme, zmizí všechny naše problémy.

Problém, který tady nastiňuješ, je, že Tě nemá Tvá tchýně dostatečně ráda. Důvod, proč Tě nemiluje, je ten, že Tě dost dobře nezná a důvodem, proč to tak je, je, že nezná ani dost dobře sama sebe.

Kdyby Tvá tchýně poznávala skutečnou pravdu, kým je, kým jsi, kým jsme, tak by její srdce bylo otevřené každé bytosti, jako třeba srdce Moojiho, Brahmama , Gangaji Papádžího a všech probuzených, kteří poznávají pravdu.

Kdyby Tvá tchýně, Viktorko, poznávala, kdo skutečně jsi, tak by v ní byl vděk a štěstí ze setkání s Tebou.

Platí to i obráceně, kdybys, Viktorko, poznávala, kdo skutečně jsi, tak bys při setkání s tchýní byla také šťastná.

Probuzení zakoušejí věčné štěstí pravého Já. Nalézají pramen toho, po čem lidská bytost touží, v sobě.

Jestli tedy tomu rozumím dobře - mám dojem, že v mé situaci a s mou náturou a náturou mé tchýně není možný žádný kompromis a řešení, tedy když se nebudu ani snažit nalézt nějakou schůdnou cestu, nevadí?

Můžeš se vydat na cestu sebepoznání, kdo skutečně jsi a kde se nalézá zdroj lásky, která Ti může být stále k dispozici, aniž bys o ni musela kohokoliv prosit.

Nemám řešit vztah tchýně-snacha.

Ano, přesně tak. Ve skutečnosti tady nejde o nějaký vztah, ale o Tvůj stav.

Nebo spíše nezaobírat se neřešitelným?

Trápit se, že jsme ve slepé uličce, nemá smysl.

Jeden z Návštěvníků Ti tady nechává odkaz z Hawkinsovy knihy:

Letting Go: The Pathway of Surrender
Nechat být: cesta vzdávání se

Existuje láska, která vše osobní přesahuje, které můžeme důvěřovat, která obsahuje veškerou moudrost potřebnou k životu, které můžeme vše svěřit, odevzdat.

[Viktorie]

pro Petra - Manžel není jedináček (zajímavé, že se mi na to lidi z mého okolí vždy zeptají), má jednoho bratra, staršího, už mu bude 35 let a stále nemá žádnou partnerku - vliv tchýně je neskutečný.
Píšete, že jeho matka byla ve strachu, že přijde o svého syna, a co já? Mně v té době bylo 17 let, nikdo by mi nemohl vyčítat, že od toho všeho uteču, mně to ale ani jednou nenapadlo a stála jsem při manželovi, jak jen jsem dokázala, nikdo, nikdy mi za to nepoděkoval. Bolest ze ztráty svého dítěte musí být něco příšerného, ale nejhorší ztráta v životě je přeci ztráta partnera. Ale i kvůli tomu, čím si jeho matka musela procházet, jsem doufala, že ona je jediným člověkem, který by mohl pochopit, jak mi bylo a co všechno jsem tedy udělala pro jejího syna. Nestalo se tak dodneška. Naopak když se manžel postavil na nohy, a to doslova, svým psychickým vydíráním ho tlačila k tomu, aby byl pořád u ní, vysokou školu vybírala podle nejkratší vzdálenosti od domova (manžel se rozhodl ke škole, která byla blíže ke mně), o víkendech nemohl jezdit za mnou, protože by byla máma naštvaná, že ho neuvidí, o volných večerech musel být doma, protože bez něho by to nezvládla, já vždy byla odstrčená. I přesto jsem se své lásky nevzdala, i když jsme se takto viděli/neviděli pět let - jak chcete udržet vztah na dálku a ještě s takovou matkou? Situace se zlepšila, až když jsme spolu začali bydlet, což v jeho rodině zase těžce nesli, a nedovedli pochopit, že se tak musí stát. Myslíte, že tímto chováním ukazuje tchýně, že chce synovo štěstí, nechce spíše své vlastní na úkor toho, že syn svůj život nežije? Jak mám asi vycházet s tchýní, která se v podstatě od počátku našeho vztahu snaží tento vztah rozbíjet. Jak k takové ženě mám být příjemná a hledat si k ní cestu a vlastně proč, proč se nesnaží ona? Ani jednou to neukázala. Mám pocit, že neskončí, dokud se jí to nepovede. Bohužel nevidí, že tím nejen ubližuje mě, což jí nezajímá, ale hlavně ubližuje svému synovi.
Nezlobte se na mě, ale opravdu si myslím, že není chyba u mě, ale u tchýně. Dokud nepochopí, že její syn má svůj život, jak tak typický koloběh života funguje, a nebude ho pořád vidět v plenkách, nic se nezmění.
Napsala jste, že ho vychovala ona a musím jí být za to vděčná. Není to úplně pravda. Od té nehody se učil vše znovu, od začátku jako novorozeně. I já jsem ho vychovávala dovolím si tvrdit k "normálnímu" myšlení a životu, díky tomu měl i jiné představy než jeho matka a od té doby začal boj, cítila, že se jí vymaňuje z jejího vlivu. Jeho matka je ve své domácnosti takovým diktátorem, který nařizuje všem, co mají dělat, v rodině se jí všichni báli, nikdo jí nevzdoroval. Manžela jsem musela dlouho přesvědčovat k tomu např. aby si z ledničky vzal jakékoli jídlo a kdykoli (v domácnosti mé tchýně by toto bylo nepředstavitelné) - jen malá ilustrace.

[Viktorie]

Abych ještě doplnila - manžel má s mými rodiči super vztah. Dokonce mohu říci, že se k němu chovají lépe než ke mně. Mají ho moc rádi a při každé návštěvě mu to dávají najevo. Má máma je nejzlatější na světě, jen pro nastínění, neříkám, že se to děje - pokud by si měla vybrat mezi mnou a mým manželem, zlomilo by ji to srdce. A táta? U něho jsem se bála, že mu bude proti srsti - bere mu přeci dceru - ale nikdy se tak nestalo. Chová se k němu, jak nejlépe dovede, protože jeho tchán, tedy můj děda, ho nemusel a dával mu to sežrat, proto asi nechce, aby manžel prožíval to stejné, navíc je to můj partner a pokud by šel proti němu, jde i proti mně, což nechce - můj názor.

[Návštěvník]

Poznámka pro nopa:

Tady se čeká, že my jsme moudří a někdo se má změnit.

To opravdu nemůže fungovat. Je to pravý opak přístupu popisovaného tady viewtopic.php?f=86&t=336&start=80#p135773

toho druhého klidně bereme takového, jaký je, a nemáme potřebu ho k něčemu přimět nebo ho o něčem přesvědčit...

Cílem tedy není být moudrý a přimět tím toho druhého, aby se změnil. Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného chtění, které vyvolává v tom kdo nás nesnáší odpor. Pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.

Opravdu není snadné si plně uvědomit, že každé moje chtění, aby se ten druhý začal choval jinak, vyvolá v něm odpor i se všemi nepříjemnými důsledky; to může potvrdit každý, kdo s tím má dlouholeté zkušenosti.

Jenže teprve když mi to opravdu plně dojde, mám šanci přestat v druhém svým postojem pořád znovu vyvolávat odpor. Není snadné se to začít učit a nejde vůbec o to "být moudrý, aby..." Je to jen pochopení, jak věci fungují.

[.Petra]

Nezlobte se na mě, ale opravdu si myslím, že není chyba u mě, ale u tchýně.

Jde o to, v kom je chyba? Jde o to spolu bojovat, až někdo "vyhraje"? Nebo jde o to najít řešení, se kterým budou všichni spokojení?

Manžel nepatří ani tobě, ani své matce. Ale obě o něho bojujete jak o svůj majetek.

Moje dcera má obdobné problémy se svou tchyní - trvalá nespokojenost, věčný boj, kterého se nikdy nevzdá. V podstatě jí ten boj je důležitější než všechno ostatní. Chvilky spokojenosti nalézá, když je někdo jejího mínění, jaký je tchyně příšerný člověk. Už tak žije více než 16 let.

Mé matce nebyla její snacha dost dobrá a podle toho ten vztah mezi nimi vypadal. Pořád si přála, aby se brácha rozvedl a našel si nějakou vhodnější.

Je to trvalé soustředění se na to "negativní" v druhém člověku a neschopnost nebo odpor vnímat v něm to pozitivní. Na každém člověku se dá najít jak to pozitivní, tak to negativní.

Moje dvě tchýně byly fantastické ženské a měla jsem je moc ráda. S tchány to bylo občas problematické, ale rádi jsme se měli taky. Byli to všechno dobří lidé.

...

Myslím si, že budeš věčně bojovat se svou tchyní (tak jako moje dcera) a jestli je tvůj manžel takový dobrák jako můj zet, tak to vydrží, ale štastný moc nebude.


Nikdo halt nemůžeme ze své kůže...

[nop]

Vidím zde situaci jako velký obraz skoro historický, něco jako Alšův obraz poraženého Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad a podobný
Jan Hus před Kostnickým sněmem, drama ve vrcholné fázi.
Manžel jako otloukánek mezi všemi jako zapadlá matice v soukolí, která za to nemůže, že není pružný.
O takový zapadlý šroubek se potom lámou zoubky soukolí a "očešou se", devastují se vztahy.

Buďte rády, že jste ve 21. století a ne v 16-tém. Jste v tom sporu jen samy dvě ženy. Ve středověku byste mohly být obviněny, že se do toho míchá
dábel a vy mu dáváte místo. Je to ale jen na vás. Věřím, že ani jedna z vás nepůjde žalovat inkvizitorovi na druhou, bylo by to velmi nebezpečné.