Jak vypadá opravdová pokora otevřené hlavy při setkání s despotickou tchyní?
Netuším... protože by to bylo setkání nejen hlavy, ale i srdce. Je tu i vycítění srdcem, z něj vlastně ta pokora pramení.
(btw: slovo pokora vyvolává v podvědomí mylné a nesprávné asociace s pokořením, se kterým nemá nic společného. Ve skutečnosti je to ochota celobytostně přijímat dění takové, jaké teď je, protože to JE. A zacházet s tím, jak nejlíp je v dané situaci možné.
Moje zkušenosti s tchýní byly odjakživa pohodové, a tak nevím, jak by to vypadalo při setkání s despotickou tchyní.
Je víc možností, jaká reakce by se objevila:
Pokud by se mi jako první objevil zájem, co všechno asi v jejím životě způsobilo, že se tak chová, bylo by mi jasné, že ona sama s tím nemůže nic udělat, - a tak by asi nevznikla ani podvědomá naděje, že se její chování změní.
Pokud by mě její chování nějak rozhodilo, kdyby mi to vadilo, zajímalo by mě především, proč očekávám, že by se měla chovat jinak? Co si od toho slibuju? Proč mám pocit, že se bez toho nemůžu obejít? Kde je ve mně ta příčina, která způsobila, že moje spokojenost je teď plně v rukou někoho jiného?
Dělávám to tak se vším, když se objeví něco, co mi vadí. Zaměřím pozornost dovnitř, mlčky se zeptám, proč?... z čeho to vzniklo?... a pokaždé se ta příčina mého odporu ve mně po chvíli objeví, rozpozná (to je vždycky moc zajímavý okamžik); tahle příčina se pak dá jasně uvědomit, přijmout... a úplně rozpustit přijetím, pochopením, vnitřním obejmutím.. Pomáhá prožít si znovu tu někdejší situaci, to, co ji vyvolalo, a uvidět, že jsou i další možnosti, jak bylo možné v takové situaci zareagovat... A ty si v představě prožít, jsou ve všech směrech praktičtější.... Tehdejší vnitřní spouštěč se tak úplně rozpustil, zmizel - a to, co mi před nějakou chvílí venku vadilo, najednou jenom prostě je... jako cokoliv jiného.