Jarda Malej píše: Verdikt je takový: chceš se věnovat lidem , pomáhat jim ve víře a starat se o ně? Dobrá, vítáme tě,
ale nebudeš mít ženu k sobě.
Tak pitomou podmínku k tomu aby si lidé mohli pomáhat, dokáže ovšem stanovit jen člověk.
A bůh?
Ten mu umožní její uskutečnění, protože to je zase ten jeho džob.
1/ Jak jsem už psal: "..Celibát vznikl z organizačních důvodů až okolo roku 1220, aby se nerozdávala půda farnosti dědicům (církevní půda soukromníkům, synům kněží). Později to mohlo být zrušeno, ale nikdo to neudělal. Dnes stejně není co dědit.
Jan Pavel II. byl spíše pro utužení celibátu. Ačkoliv ve své disertaci "Zodpovědnost v manželství" píše: "Vztah ženy a muže je sice založený na biologickém základě, ale v manželství tento základ obdivuhodným způsobem překračuje".
Jan Hus psal, že kdysi bylo možné dosáhnout všech sedmi svátostí, ale teď jen šest. Kdo chce dosáhnout svátosti kněžství, potřebuje se zříci svátosti manželství a naopak.
Někdo z kněží to řeší tak, že se přece ožení a neopustí službu. To tehdy, najde-li se kolega - kněz, který ho oddá. Takové manželství je ovšem platné, jako každé oddané knězem. Jistě ho církev nepropustí, kněží je málo. ..."
2/ pravoslavné církve se to netýkalo, ale jen římské, protože se obě rozdělili roku 1054 kvůli neshodám, které provázely obě už 150 let. Papež tedy už neměl vliv na Byzanc, Řecko, Kyjevskou Rus ani na Malou Azii, a tam se všude kněží žení.
3/ tlak na rozšíření celibátu vyvíjeli na sněmech vytrvale římští kněží a tak na sněmu konaném v Cařihradě okolo 850 se už dohodlo:
a/ pokud se muž ožení a jen potom přijme svěcení, pak zůstává ženatý, ale kdyby ovdověl, podruhé se neožení, leda by pojal vdovu po knězi (jáhnovi).
Pokud přijme svěcení jako svobodný, už se nežení.
Tuto praxi má pravoslavná církev. Usnesení z let 850 se dodržuje a tak se mládenci žení před skončením bohosloveckého studia. Nosí pak bílé roucho. Ti neženatí nosí černé rouchu (řízu) a současně přijímají řeholi jako mniši. Proto černorizec = mnich.
b/ pokud je ženatý kněz zvolený nebo jmenovaný biskupem a přijme biskupské svěcení, manželku pošle do kláštera, kde bude žít jako jeptiška a může dosáhnou i svěcení na jáhenku. Živobytím ji v klášteře opatří její manžel biskup, bude ji tam živit svým nákladem, protože je manžel a to se neruší.
4/ nesouhlas s plošným celibátem vyjádřili už husitští kněží , ženili se a vrátili se do právního stavu před rokem 1200.
Za reformace nastal všeobecný návrat do doby před celibátem.
Někdy okolo 1860 se odtrhla část kněží a založili Starokatolickou církev, která odmítla neomylnost papeže, mariánské dogma a celibát. U nás jsou hlavně ve Šluknovském výběžku, biskup Hejbal sídlí v Praze, kde mají tři kostely , viz
http://www.starokatolici.cz/, přešel k nim také publicista Odillo Štampach, dříve dominikánský mnich.
5/ římský kněz s osobní láskou k ženě tak má na výběr zvolit si starší formu bytí ve službě. Nejblíže k římské církvi mají starokatolíci, pravoslavní a husité. Jinde to už není tak podobné. Takzvaná řeckokatolická církev má ženaté kněze a za hlavu má papeže, ale ten nepovoluje přechod z římskokatolické do řeckokatolické, takže by se musel odtrhnout od Říma a to mnohý nechce.
6/ abychom také citovali zdroje od začátku samotného křesťanství, opisuji:
První dopis Pavla do Korintu:
1K 7:1 Se strany pak toho, o čemž jste mi psali, dobré by bylo člověku
(muži) ženy se nedotýkati.
2 Ale z příčiny smilstva, jeden každý manželku svou měj, a jedna každá měj muže svého.
3 Muž k ženě povinnou přívětivost prokazuj, podobně též i žena k muži...
6 Ale toto pravím podlé dovolení, ne podlé rozkazu
(jak je vidět, papež překročil konání Pavla a vydal rozkaz, ne dovolení),...
7 Nebo chtěl bych, aby všickni lidé tak byli jako já
(Pavel byl svobodný putující kazatel a organizátor), ale jeden každý svůj vlastní dar od Boha má, jeden tak a jiný jinak.
8 Pravím pak neženatým a vdovám: Dobré jest jim, kdyby zůstali tak jako já.
9 Pakliže se nemohou zdržeti, nechať ve stav manželský vstoupí; neboť lépe jest ve stav manželský vstoupiti nežli páliti se.
10 Manželům pak přikazuji ne já, ale Pán, [řka:] Manželko od muže neodcházej.
11 Pakliže by odešla, zůstaniž nevdaná, aneb smiř se s mužem. Taktéž muži nepropouštěj své ženy.
...25 O pannách pak přikázaní Páně nemám, ale však radu dávám, jako ten, jemuž z milosrdenství svého Pán dal věrným býti.
26 Za to pak mám, že jest to dobré pro nastávající potřebu, [totiž] že jest dobré člověku tak býti.
(pozn. čekal se brzký konce světa).27 Přivázán jsi k ženě? Nehledej rozvázání. Jsi prost od ženy? Nehledej ženy.
28 Pakli bys se i oženil, nezhřešil jsi, a vdala-li by se panna, nezhřešila; ale trápení těla míti budou takoví; já pak vám povoluji.
(to byly směrnice z I. století).
