Nemám nic a nikoho, cítím se sama

[Tiffany]

Ahoj lidičky,

cítím se tak strašně sama. Nemám nic a nikoho.Je mi 30 let. Tenkrát jsem se chovala špatně k příteli (byli jsme spolu 6 let) - je to už 4 roky co jsme se rozešli a já na něj stále myslím a ráda bych s ním byla opět v nějakém kontaktu - třeba jen písemném.
Chci s ním být jen kamarádka, ale ani o to on už zřejmě nestojí. Po rozchodu jsme byli v kontaktu, ale v posledních letech se ozýval jen na mé narozeniny, svátek, Vánoce, letos už nenapsal ani k Vánocům.

Žádnou pořádnou kamarádku také nemám - jen jednu, se kterou se občas vídám. Bez práce jsem stejnou dobu jako bez přítele.

Jediné co mám, jsou rodiče a můj milovaný pes. Už rok docházím na psychiatrii - beru antidepresiva, také jezdím k psycholožce.

Za posledních 6 let jsem i hodně přibrala - asi 40 kg - teď vážím bohužel 102 kg, což jsem nikdy neměla. Přijde mi, že se do tohoto světa nehodím, skoro nic mě už nebaví, kdyby to šlo - odejít z tohoto světa nějakou "dobrou" cestou - nejspíš bych do toho šla.

V poslední době jsem i hodně a často unavená, že si vždy po obědě-po umytí nádobí musím jít tak na hodinu až dvě lehnout. Nejraději bych pořád jen spala, chvílemi je mi tak nějak už vše jedno.

S naším psem ven také moc nechodím-máme zahradu, ale hlavní problém je, že venku je těžko zvladatelný-hrozně táhne. Tedy nejvíce jsem doma a už pomalu nevím čím se tu stále zabavit.

K psychiatričce docházím jednou za čtvrt roku, k psycholožce jezdím jednou za 3 týdny-k ní bych ráda chodila častěji.

Omlouvám se, jestli vám tu přidělávám jen starosti. Děkuji vám za přečtení a jestli někomu budu stát za to, že mi k tomu něco napíše, nebo se tu najde človíček, který to má podobně, budu jen ráda. Děkuji.

[teonik]

ahoj
vnější okolnosti nic moc,ty změnit asi bude nadýl...

začal bych pracovat na svém vnitřním stavu,tady je naděje větší
už to,že máš chut tady napsat a žádat radu,znamená,že zas tak úplně na huntě nejsi...

za nejdůležitější považuji najít si nějaký cíl,nějaký smysl,jeden hlavní a do toho se zakousnout...klidně můžeš použít něco z těch vnějších okolností,např zhubnout,či vycvičit psa,ale i třeba naučit se čínsky,zkrátka cosi,za čím pudeš,děj se co děj,co tě bude bavit,motivovat k životu...

já se kdysi před lety octl ze dne na den v nemocnici s těžkou chorobou...život,jaxem ho žil,byl fuč,nemohl sem pracovat,cvičit,měl sem bolesti,psychika nic moc...jen ležet a civět do stropu...
začal sem si říkat mantru ÓM MANI PADME HÚM...skoro pořád,i v noci,spát sem také nemoh,ani sem přesně nevěděl,co ta mantra znamená

asi po 2-3 měsících říkání přišla trochu lepší nálada,bylo to v devadesátých letech,začaly vycházet zajímavé knížky,které sem začal číst,začal sem psát dopisy kamarádům...zkrátka:už sem svým blbým stavem nebyl tak omezen,přestal mi vadit...a tím možná sem zavdal příčinu tomu,že potom i zmizel,sice ne všechno se napravilo,ale bylo to mnohem mnohem lepší...

tak zdarec a bude líp!
.....................

[Návštěvník]

Ahoj,

moc Ti přeju, abys našla způsob, jak se cítit se líp i v těch podmínkách, v jakých teď jsi. Já jsem taky sama, na stará kolena, a nemám to snadné, mám taky dost zdravotních potíží. Ale zjistila jsem, že nic mi nebrání ovlivňovat, jak se v tom budu cítit, třebaže kolem je to pořád stejné. Měla jsem ale při tom všem štěstí, že mi přišla do ruky kniha, o které se píše tady, je tam z ní i ukázka

viewtopic.php?f=132&t=2198

Její autor to sám vyzkoušel a ukázalo se, že "Jestliže se máš rád takový, jaký jsi, pak se tvá vibrační úroveň zvýší a na tomto základě se ti také podaří zahájit trvalé změny ve svém životě". Tak jsem s tím systematicky začala a během doby se ukázalo, že to opravdu funguje. Pokaždé když si uvědomím, jak mizerně se cítím, přestanu tenhle pocit odmítat. Už se ho nechci zbavit, ale přijmu ho v té situaci jako úplně normální lidskou reakci, jakou by měl každý. Jenže právě tím přijetím se pocit beznaděje ztratí. Když se to dělá vytrvale, časem to změní život, už to není zdaleka taková beznaděj, i když se reakce zklamání a smutku pořád ještě občas objevují. Ale je jich míň a už mě tolik neničí, asi že je čím dál častěji přijímám jako běžnou součást vnitřního prostředí.

Tak držím palečky

[Návštěvník]

K tomu, co píše Návštěvník v 19.55 hod.

Píše to pěkně. Má zkušenost je trošku jiná, resp. praxe. Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.
Vidím, jak někdo prožívá něco, nějaký pocit, třeba beznaděj a že je to bolest.
Tím pouhým uviděním dojde k odstřihnutí se ze ztotožnění s prožívající osobou i prožívaným pocitem a dojde k automatickému vysvobození z bolesti, utrpení. Nic jako osoba neodmítám, ale ani nepřijímám. Ten pocit nejsem já, ani to není přirozený pocit mého pravého já. Je to pocit, který patří někomu, kdo se opět příliž zatoulal... :-)

Připomnělo mi to sen, který se mi před pár dny zdál a dosud je stále živý. Děkuji za něj.

Byla jsem v nějaké zemi, mezi neznámými lidmi, v nějakém mne neznámém společneství lidí, které něco spojovalo. Nic mi to tam neříkalo, ale byla jsem tam. Posléze se mezi námi objevil Nadčlověk :-), nějaký muž, obrazně: velký, robusní, který stál na nějakém cimbuří, nad námi všemi a hřímal zapáleně o tom, jak je třeba bojovat za svobodu, vzýval ke konkrétním činům, oči mu fanaticky plály, ruce hrály do taktu ohnivou píseň spllečně se stejně laděnými slovy. Koukala jsem na to a říkala si, pane jo, proč tolik agrese a naskočila mi slova kamaráda, která mi řekl před lety: důvěřuj jen tam, nebo tomu, kde vnímáš laskavost. Tady po laskavosti nebylo ani stopy. Otočila jsem se a šla pryč. Někam jsem šla a vyjevil se záměr cesty - chtěla jsem domů. Ale nevěděla jsem, kudy se domů dostanu ani jak. Ptala jsem se kolemjdoucích, ale ti buď nevěděli také nebo mě poslali někde, kde se to za chvíli ukázalo jako slepá cesta. Byla jsem nešťastná, ale nevzdávala jsem to. Stále jsem se obracela na kolemjdoucí (na ty druhé) s otázkou: jak se dostanu domů. Po delším bloudění mě jedna žena vzala za ruku a že mě dovede za někým, kdo mi určitě poradí.
Přišly jsem do nějakého domu, dům byl vkusně ale jednoduše zařízen, barevně sladěn, panovalo zde "dobré" ovzduší, "čisté". Ze dveří pokoje vyšla starší žena, prostě oblečená. Poprosila jsem ji o pomoc, o radu, jak se dostanu domů. Ona se na mě podívala a začala se v obličeji měnit - a to se slovy, že už dávno lidem nepomáhá,protože pak vypadala takto - kolem očí ji zhnědla kůže, přibylo vrásek, v obličeji byla vidět velká únava a převzaté utrpení. Byla jsem zklamaná. Tak ani ona mě nepomůže. Sklopila jsem hlavu. Vzala mě za ruku a šly jsme se projít ven. Šly jsme ruku v ruce vedle sebe, jen tak, kam nás to vedlo, bez cíle, bez záměru. Ona se mě najednou zeptala: "Ty se ráda trápíš, viď?" A já to uviděla: ano, má pravdu, vždyť to já sama se tak trápím, uviděla jsem to! Ona se ptala dál: "A víš, proč to děláš?" Odpověď, ta skutečná, přišla v zápětí. Pokračovala: "Když to vidíš, jak se nyní cítíš?" A já se smíchem: "Já byla blázen" a smála jsem se a smála :-) Tu jsem se sehnula k zemi pro kvítek, který upoutal mou pozornost, přivoněla jsem k němu - tak nádherně svobodný pocit jsem už dlouho nezažila, bylo to tak svobodné, volné a já najednou s údivem věděla, že jsem doma.
Žena zmizela :-) Sen skončil. Co zůstalo bylo poselství, dost vypovídající .... jen si na něj vzpomenout, až zase opět jednou a nebude to trvat tak dlouho :-) - tu bude někdo, kdo se rád trápí...třeba už jen tím, že se chce dostat domů.... :-)

[ghi]

Ahoj lidičky,

cítím se tak strašně sama.

Ahoj Tiffany, tak napiš, třeba si kápnem do noty.

gghhii@seznam.cz

[Návštěvník]

K tomu, co píše Návštěvník v 19.55 hod.

Píše to pěkně. Má zkušenost je trošku jiná, resp. praxe. Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.

Myslím, že naše praxe se moc neliší. Totiž, aby se ten pocit beznaděje mohl přijmout, je nutné se něj jakoby odpojit a uvidět ho odosobněně (jakoby z ptačí perspektivy). I svou snahu se ho zbavit. To odpojení od nějakého pocitu nebo snažení nastane vlastně samo, jakmile si ho uvědomím.

Návštěvník v 19.55 hod.

[Návštěvník]

Pro Návštěvníka 19.55

Pokaždé když si uvědomím, jak mizerně se cítím, přestanu tenhle pocit odmítat. Už se ho nechci zbavit, ale přijmu ho v té situaci jako úplně normální lidskou reakci, jakou by měl každý. Jenže právě tím přijetím se pocit beznaděje ztratí. Když se to dělá vytrvale, časem to změní život, už to není zdaleka taková beznaděj, i když se reakce zklamání a smutku pořád ještě občas objevují. Ale je jich míň a už mě tolik neničí, asi že je čím dál častěji přijímám jako běžnou součást vnitřního prostředí.

Myslím, že to přeci jen máme každá trochu jinak. Z tvého úryvku je zřejmé "dělání".
Dělání něčeho tebou, coby osobou. A pocit "mizérie" bych zcela určitě neviděla jako normální lidskou reakci, kterou by měl každý v mé situaci. Ten pocit mizérie je tu proto, protože jsme se ztotožnili s rolí prožívající (se) osoby. S tím pcoitem není třeba nic dělat (ani ho přijmout není třeba)- vidíš-li odosobněně, co tu právě probíhá, co se jeví - dojde k uvolnění celé vazby a "přijetí" toho všeho samo sebou- bez toho, abych to já, jako osoba, musela udělat.

Většina jdoucích zatím umí uvažovat výhradně jen v osobní rovině - v rovině: já=osoba konám, udělám aby.
A nyní si představ, když si někdo takto zatím navyklý uvažovat přečte to, co cituji, o tom, jak je třeba udělat přijetí, místo odmítání - jak to bude vypadat v praxi. Násilím bude v procesu pouhého uvidění děláno osobou jakési přijetí, aby.... o čem to bude. Osoba stále bude se svým děláním na koni a bude ovládat své pocity. , aby si udržela kontrolu nad svým prostředím.

[Návštěvník]

Pro Návštěvníka 19.55

Pokaždé když si uvědomím, jak mizerně se cítím, přestanu tenhle pocit odmítat. Už se ho nechci zbavit, ale přijmu ho v té situaci jako úplně normální lidskou reakci, jakou by měl každý. Jenže právě tím přijetím se pocit beznaděje ztratí. Když se to dělá vytrvale, časem to změní život, už to není zdaleka taková beznaděj, i když se reakce zklamání a smutku pořád ještě občas objevují. Ale je jich míň a už mě tolik neničí, asi že je čím dál častěji přijímám jako běžnou součást vnitřního prostředí.

Myslím, že to přeci jen máme každá trochu jinak. Z tvého úryvku je zřejmé "dělání".
Dělání něčeho tebou, coby osobou. A pocit "mizérie" bych zcela určitě neviděla jako normální lidskou reakci, kterou by měl každý v mé situaci. Ten pocit mizérie je tu proto, protože jsme se ztotožnili s rolí prožívající (se) osoby. S tím pcoitem není třeba nic dělat (ani ho přijmout není třeba)- vidíš-li odosobněně, co tu právě probíhá, co se jeví - dojde k uvolnění celé vazby a "přijetí" toho všeho samo sebou- bez toho, abych to já, jako osoba, musela udělat.

Většina jdoucích zatím umí uvažovat výhradně jen v osobní rovině - v rovině: já=osoba konám, udělám aby.
A nyní si představ, když si někdo takto zatím navyklý uvažovat přečte to, co cituji, o tom, jak je třeba udělat přijetí, místo odmítání - jak to bude vypadat v praxi. Násilím bude v procesu pouhého uvidění děláno osobou jakési přijetí, aby.... o čem to bude. Osoba stále bude se svým děláním na koni a bude ovládat své pocity. , aby si udržela kontrolu nad svým prostředím.

Zřejmě si to tak představuješ, nemám potřebu Ti to vyvracet. Jen snad na závěr, že přijetí vzniká samo, žádná osoba ho nedělá. Že si svého přijetí nemusíš ani všimnout, ukazuje Tvůj vlastní příklad

A já to uviděla: ano, má pravdu, vždyť to já sama se tak trápím, uviděla jsem to! Ona se ptala dál: "A víš, proč to děláš?" Odpověď, ta skutečná, přišla v zápětí. Pokračovala: "Když to vidíš, jak se nyní cítíš?" A já se smíchem: "Já byla blázen" a smála jsem se a smála :-) Tu jsem se sehnula k zemi pro kvítek, který upoutal mou pozornost, přivoněla jsem k němu - tak nádherně svobodný pocit jsem už dlouho nezažila, bylo to tak svobodné, volné a já najednou s údivem věděla, že jsem doma.

Došlo samovolně k přijetí faktu, že se trápíš - dokladem toho byl ten smích.. a trápení zmizelo. Přijetí je totéž co sjednocení, vzniká samo vnímáním současného dění a souznění s ním

[Návštěvník]

Pokud by k přijetí došlo samo a ono skutečně to tak je, nemsusí být zdůrazňováno to, jak je důležité pocit přijmout - jako opak odmítnutí a tvé zamyšlení by vypadalo jinak.

Ale to už je věc názoru. každý si z příspěvků odnese, co může.

PS: Jsem ráda, že tě po delší době vidím, nedávno jsem si říkala, jak se ti daří... hodně zdraví

[praktik]

Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.

Nic ve zlém, ale když je někdo podezíravý a přisuzuje druhým potřebu cpát do všeho osobu, tak naopak právě tohle se dá označit jako aktivita osoby, která se pouhým uviděním odstřihla ze ztotožnění s pocitem - a vydobyla si tak vavřín neosobnosti.

[Návštěvník]

Každý si z příspěvků odnese, co může.

[Návštěvník]

Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.

Nic ve zlém, ale když je někdo podezíravý a přisuzuje druhým potřebu cpát do všeho osobu, tak naopak právě tohle se dá označit jako aktivita osoby, která se pouhým uviděním odstřihla ze ztotožnění s pocitem - a vydobyla si tak vavřín neosobnosti.

Hlavní je, že se potom cítí lépe. To je, o co jde.

[Návštěvník]

Osoba sama o sobě není problém, problémem je její snaha ovládat, ovládnout prostředí, pocity, kontrolovat a dělá to proto, aby neztratila pocit výlučnosti. Krishanmurti tomu pocitu výlučnostu říká být pupkem světa Dlouho nedovolí se vzdát, v ždy na stráži, vždy v boji. Ale jednou a to každá to přece jen vzdá - v okamžiku smrti

Pravda je stav bez ega a jak čtu vedle vlákno, probíhá tam debata o tom, co je to ego. No ego je právě snaha osoby být pupkem světa.

Je to boj, přátelé

[Návštěvník]

Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.

Nic ve zlém, ale když je někdo podezíravý a přisuzuje druhým potřebu cpát do všeho osobu, tak naopak právě tohle se dá označit jako aktivita osoby, která se pouhým uviděním odstřihla ze ztotožnění s pocitem - a vydobyla si tak vavřín neosobnosti.

Možná je toto vidění právě aktivitou osoby, ega, aby nepřišlo o své výsostné postavení

[Anim]

Velkou pomocí, ne-li výhrou je (odosobněně) UVIDĚT (oddosobněně znamená, že to vidím jakoby z ptačí perspektivy, co tu je), co právě probíhá.

Nic ve zlém, ale když je někdo podezíravý a přisuzuje druhým potřebu cpát do všeho osobu, tak naopak právě tohle se dá označit jako aktivita osoby, která se pouhým uviděním odstřihla ze ztotožnění s pocitem - a vydobyla si tak vavřín neosobnosti.

Možná je toto vidění právě aktivitou osoby, ega, aby nepřišlo o své výsostné postavení

Tohle je jeden z mnoha příspěvků na poradně, kdy místo aby reakce obsahovala nějaký postřeh, názor, pochopení,
druhého prostě obviní, že jde jen o aktivitu jeho ega, které sleduje svůj cíl...
/ten se vydedukuje z vlastní představy o něm, a la ´podle sebe soudím tebe´/
Geniální taktika, dá se použít kdykoliv
Ale nedej Bože, aby na ni někdo zareagoval
Egoismus se pak okamžitě přisoudí i jemu a diskuse může do nekonečna pokračovat dokazováním, kdo má větší ego



Kdo takhle v diskusi reaguje? Ten, kdo je přesvědčený

Je to boj, přátelé

[Návštěvník]

Jak se nám právě pěkně to ego vyřádilo a dokonce i barevně

[Návštěvník]

[reseek]

místo aby reakce obsahovala nějaký postřeh, názor, pochopení,
druhého prostě obviní, že jde jen o aktivitu jeho ega, které sleduje svůj cíl...

V diskusích je to běžný způsob sebeobrany a lhala bych, kdybych řekla, že mi to taky občas nenapadne. Ale myslím, že Tiffany tady hledá spíš kamarádskou podporu než nějaké dohadování o egu.

Jedné známé, která žije jen se svým pejskem, se od loňska začala málem zázračně zlepšovat nálada, a přitom se zevně nic nezměnilo. Způsobila to knížka "Naši andělé strážní", kterou mi ukázala, není to o žádných nebeských bytostech, ale o našich domácích mazlíčcích a jak nás může život s nimi neobvyklým způsobem obohatit. Ani se nedivím, že patří mezi nejprodávanější knihy.

http://knihy.abz.cz/prodej/nasi-andele-strazni

anotace: Z jedinečné spolupráce dvou mistrů ve svých oborech, duchovního učitele Eckharta Tolleho a ilustrátora Patricka McDonnella, tvůrce slavného komiksu MUTTS, vznikla kniha, jejíž stránky s roztomilými obrázky nejen potěší, ale přimějí i k zamyšlení a porozumění. Vzbudí ve vás úctu ke všem bytostem: dílo naplňuje láska k přírodě, ke zvířatům, k lidem - zkrátka, k všemu živému. Pojďte se s Našimi anděli strážnými radovat z přítomného okamžiku.

[Návštěvník]

místo aby reakce obsahovala nějaký postřeh, názor, pochopení,
druhého prostě obviní, že jde jen o aktivitu jeho ega, které sleduje svůj cíl...

V diskusích je to běžný způsob sebeobrany a lhala bych, kdybych řekla, že mi to taky občas nenapadne. Ale myslím, že Tiffany tady hledá spíš kamarádskou podporu než nějaké dohadování o egu.

Jedné známé, která žije jen se svým pejskem, se od loňska začala málem zázračně zlepšovat nálada, a přitom se zevně nic nezměnilo. Způsobila to knížka "Naši andělé strážní", kterou mi ukázala, není to o žádných nebeských bytostech, ale o našich domácích mazlíčcích a jak nás může život s nimi neobvyklým způsobem obohatit. Ani se nedivím, že patří mezi nejprodávanější knihy.

http://knihy.abz.cz/prodej/nasi-andele-strazni

anotace: Z jedinečné spolupráce dvou mistrů ve svých oborech, duchovního učitele Eckharta Tolleho a ilustrátora Patricka McDonnella, tvůrce slavného komiksu MUTTS, vznikla kniha, jejíž stránky s roztomilými obrázky nejen potěší, ale přimějí i k zamyšlení a porozumění. Vzbudí ve vás úctu ke všem bytostem: dílo naplňuje láska k přírodě, ke zvířatům, k lidem - zkrátka, k všemu živému. Pojďte se s Našimi anděli strážnými radovat z přítomného okamžiku.

Hele, já ji letos dostala k ježíšku, i když psa ani kočku nemáme

Ale je fakt skvělá, budu ji půjčovat kamarádkám, co nějaké zvíře doma mají, teda kromě partnera

[Návštěvník]

Tiffany si z toho vezme, co bude umět a dalším se zabývat nebude.
K tomu, co píše Petr. Ne vždy je tu jednání z ega, tedy psaní z ega, resp. že by bylo činné svou kořistnickou - ovladatelskou esencí, či prvkem. Je třeba si nepléct přítomnost osoby jako takové (jejíž prsty píšou díky vnímajícímu vědomí) a přítomností ega v projevu. Jsou to dvě rozdílné věci a dají se vyvnímat, kdy ego v projevu je patrné a kdy není - z jakéhokoli projevu. Samozřejmě že to posouzení, je-li přítomno ego nebo není je poplatné každémuv vědomí podle jeho možností - ostatně i jak na tomto vlákně se ukázalo. Každý může vnímat, co zatím může, co mu je umožněno.
Někdo projev ega vidí, někdo ne a myslí si, že tam není a naopak si myslí že je tam, kde není