Jolanda píše:Mám si nechat vše líbit, jen kvůli tomu, že druhá osoba nemá minimum empatie?...je tedy lepší mlčet, protože osud to tak chce???
Jedna věc je, když někdo cizí hrubě zaútočí, podvede, ať je to kdokoliv. Pak je na místě rázně zareagovat.
Ale v příbuzenských vztazích jde většinou o jiný druh nesouladu. Dokud očekávám, že druhý bude empatický, jsem neustále znovu zklamaný jeho jednáním a pořád jsem jakoby v defenzivě, protože cítím, že chyba je na straně toho druhého, který se podle mě nebo podle obecně vžitých názorů chová nepatřičně. Takže odmítám to, co dělá/nedělá, posuzuju to jako "špatné". Jenže právě tím neúmyslně přilévám další a další negativní energii do kontaktů mezi námi. I když mu to výslovně neřeknu, ten druhý se cítí kritizovaný, obviňovaný. Je to znát dokonce i z mého " Vítám vás, pojďte dál", protože mimoslovní projevy našich pocitů nejdou skrýt, druzí je vnímají, ať chci, nebo nechci. Okamžitě vycítí můj kritický postoj k němu a podle toho pochopitelně zareaguje. Taky negativně. I když třeba zpočátku s líbezným úsměvem.
Mně to v životě funguje tak, že si ani "nenechám líbit", ani se nebráním. Přejdu prostě na jiné, přátelské pole. Jasně si uvědomím, že ten člověk/partner, tchýně.../ nemá zlý úmysl, jen má určité sklony jako my všichni a podle nich jedná a nemůže si pomoci.
Přijmu to jako fakt - právě tím se úplně změní atmosféra mezi námi. On vycítí, že ho neodsuzuju, a to samo stačí. Otevírá to možnost začít s druhým komunikovat způsobem, jaký tu popisoval Jarda.
P. S.: musím teprv přijít na to, jak se cituje, pardon.....
Vlevo nahoře je řada nabídek, mezi nimi i Quote. Stačí zkopírovat a začernit text, který chci ocitovat, a kliknout na Quote.
) a žehlí apod. Já jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem byla na pozorování kvůli nějakým komplikacím v těhotenství, nejenže nezavolala, jak to dopadlo, ani se nestavila, natož, aby mi s něčím pomohla, když ví, že manžel domů jezdí až pozdě večer..... Kdybychom si aspoň něco udělaly, ale ona je vždy, když se uráčí zjevit, samý med, usměvavá, manžel je v sedmém nebi, že si matinka vzpomene 1x za čtvrt roku (bydlíme od ní úplně stejně daleko jako švagr) a já nemám chut´ dělat scény. Mám si dál hrát na to, že je to vlastně OK nebo jí už konečně říct, že je to studený čumák, at´se zamyslí nad tím, komu jednou dá opětovně přednost: jestli psovi a švagrovi nebo dětem/ svým vnoučatům? 
?