od Sem.mis » pát 02. bře 2012 10:53:29
Ano, o tom byl celý můj příspěvek - že existuje stav, kdy žádné emoce již nezažíváme, kde plus i mínus má stejnou hodnotu a ničemu "nedáváš přednost" :-) Ale k tomu stavu vede cesta. A dokud cítíme lidskou lásku nebo lidský smutek, jsme pořád ještě na té cestě. Já jsem si na své cestě již ověřila, že každé mínus mi do života přineslo plus a někdy tak velký, že jsem vděčná, že ty mínusy přišly - jinak bych nedošla určitého pochopení na základě svého osobního prožitku a zkušenosti, které mě dovedly k poznání a stavu klidu. "Zničehož nic" jsem po takovém pochopení ve stavu, kdy UŽ VÍM, tak nemusím řešit a plus a mínus ztrácí smysl. Prostě to JENOM JE, vím, že to existuje a že se to děje spoustě lidem, ale taky vím proč a že to "přejde". No a na spoustu lidí tímto působím jako skeptik :-) ačkoli jsem pouze realista. Jen ačkoli dokážu soucítit, vidím druhou stranu věci a nelituju nikoho, neb vím, že to má svůj smysl, jen dotyčný o něm neví.
Amiable píše: jádrem smutku je touha, neukojitelný hlad, ...
Domnívám se, že touha je ukazatel cesty, je to touha duše jít právě tudy, protože tahle cesta mi dá to, co potřebuji pro svůj vývoj, pro svoje poznání. Ale lidé zpracovaní společností většinou za svou touhou nejdou, protože mají do podvědomí vetknuto, že to jsou "jen pudy" nebo "sobectví" a vůbec neznají význam toho slova. Tak si spousta lidí jen ukryje touhu v sobě a jen si o tom sní... zatímco plní své povinnosti třeba celý život bez lásky, jen proto, "že se to tak dělat má", protože to dělaly generace před námi. Ale že to dělaly třeba celé generace špatně, na to přijde člověk sám, až v okamžiku poznání :-) a pak to začne dělat jinak. Smutek - jak zde bylo řečeno - zaháníme zábavou apod. Nezaháníme - jen překrýváme - jako když smrad z něčeho zkaženého v kuchyni překryjeme sprejem s růžemi :-) Smrad zmizí až tehdy, když to zkažené odstraníme z kuchyně ( ze svého života ). A i pak je možné, že ještě někomu poslouží ( jako potrava, jako poučení ) - protože všechno je k něčemu dobré.
Jádrem smutku je zklamání. Zklamání zažíváme tehdy, když máme přehnané očekávání a neumíme brát věci takové, jaké jsou. Již předem máme "připravený scénář", podle kterého by se něco mělo odvíjet a ono se to pak odvíjí jinak. Jsme zklamaní a smutní, že nám nevyšly naše plány. Proč nám nevyjdou naše plány? Protože neznáme protějšek, neznáme situaci - jen si namlouváme, že to známe a na základě špatných informací děláme mylné závěry a nereálné plány. Nejhorší na tom je, že ani nechceme kolikrát pravdu znát a přemalujeme si jí "svými barvami", aby se nám hodila. Pak se ale vůbec nesmíme divit, když vše dopadne jinak, než jak jsme plánovali :-) Bolí to - bolí probuzení ze lži, z naší vlastní. Pravda nebolí, pravda jen JE, a my jí buď přijmeme nebo před ní zavíráme oči. A otevřete pak po letech oči ze tmy do jasného slunce ... to fakt bolí. Tak to vidím já :-)