Pochopení skutečné podstaty smutku

[Návštěvník]

Pamela Wilson:

Smutek mnohé z nás doprovází na každém kroku, a přesto se spokojujeme s tím, jak nám jeho podstatu vysvětluje mysl. Co když smutek není tím, čím se jeví? Co když je niternou výzvou k návratu ke skutečné přirozenosti? Co když v hloubi srdce víte, že smutek je normální reakcí na zmatek a utrpení?

Všechno v přírodě má svůj účel a účelem deprese je odstranit pocit izolace a zbytečné obranné mechanismy.

Všichni víme, že ze smutku není úniku. Pociťovaný smutek je nesmírně hluboký. U někoho mohou smutek vyvolávat a živit vnější okolnosti, u jiného ale nedokážeme původ smutku spojovat s žádnou událostí. Pokud ho pociťujeme niterně, je v obou případech příliš velký, než aby byl jenom náš.

Odhlédněme na okamžik od popisu smutku a povšimněme si jeho neproniknutelné hloubky. Co to odhaluje?

Nepodivili jste se někdy, kde se bere schopnost pociťovat ho tak niterně?

Jak to, že můžeme prožívat ztrátu a zklamání srdce? Je v nás tolik, co zůstává nepoznáno. V neznalosti nasloucháme racionálním vysvětlením, kdo jsme a co se v našem životě odehrává. A přitom v pozadí je přítomnost inteligence a moudrosti, která již řídí běh života, jež označujeme za svůj. Je to naše přirozené Já.

Všichni hrajeme ve svém životě řadu rolí, které vedou tu k radosti, tu ke smutku. Jediné, co zůstává neměnné, je zmíněná přítomnost: to, co vnímá světlé a stinné stránky každodenního života, co pociťuje emoce a všechny tělesné pocity — a co dokonce naslouchá myšlenkám.

Povšimli jste si někdy, že bez ohledu na stáří svého těla se často cítíte mnohem mladší? Co když nejste určeni svým datem narození nebo tím, co si o vás myslí jiní, nebo dokonce tím, co si myslíte sami o sobě? Co když jste mnohem větší a jednodušší než jakákoli představa, kterou o vás kdo může mít? A co když právě na to ukazuje váš smutek?

Smutek je volání po domově. Stav nespokojenosti a deprese se zrodil z pociťovaného odloučení od skutečného Já, od vlastní přirozenosti. Jádrem smutku je touha, neukojitelný hlad, které se snažíme naplnit zážitky, jídlem, milostnými vztahy a hromaděním majetku.

Když je touha pociťována přímo, je výzvou vrátit se k tomu, co je skutečné — k tomu, kým za našimi rolemi a osobností opravdu jsme.

Na Západě je orientace na upevnění osobnosti, aby mohla fungovat lépe a cítit se úplná. To může být úkol na celý život, neboť osobnost je sama o sobě imaginární: není tím, kým skutečně jsme. Podobně jako kus oděvu jen zahaluje naši nevinnost a snaží se chránit vnitřní otevřenost.

Jen se zamyslete, jste skutečně svojí rolí?

Když pohlédnete do svého nitra, nevnímáte život, který je svou povahou otevřený? Právě teď námi volně proudí všechny tělesné pocity a emoce. Jedním z úkolů tohoto stálého toku emocí a myšlenek je probudit v této živoucí inteligenci její vrozenou schopnost uklidnit emoce a projasnit myšlení. A právě tehdy začíná naše přirozené Já poznávat samo sebe — vnímat, že prostě je.

Není třeba, aby se Já měnilo nebo zdokonalovalo; je úplné a dokonalé už takové, jaké je. Je to opravdový klid.


http://mozaika.bloguje.cz/890806-pochop ... smutku.php

[marina.zhukovskaya+]

A jak dojít domů, jak sklidnit totálně své já? Ten smutek je hluboký a do duše proniká jen příroda. Ostatní je takové umělé věci a vztahy a touhy být uspokojen.

[Vyc]

Každý je jiný a každý má svou cestu a i ta je jeho cílem - jeho silou
Smutek nám vyjadřuje jen to, že nemíříme uplně správně je třeba se na své cestě správně pootočit - všimnout si vlastního směru - směr lásky k tomu co děláme (jak se sami vidíme) a co skutečně dělat chceme (kým opravdu chceme být) to si porovnat. Pak si to namířit mezi tyto dvě skutečnosti .
Smutek nás vede ke zvišování vlastní vnímavosti k vlastním pocitům.
Takže asi tak přesně Tak jak si to každý po svém přebere - vyjádří či jinde najde líp- po svém.

[Návštěvník]

Taky je dobrá plzeň, na nervy i na zažívání. To když nebudeš moct do přírody. K tomu dobrá hudba, zapálená svíčka, dobré diskuzní stránky s diskutéry, kteří nenudějí, dostaneš se do povznesené nálady a na sebe zapomeneš. A tak pořád dokola, každý den, než umřeš.
Můžeš to střihnou i s antidepresivy, to bude ten účinek asi silnější.

[Návštěvník]

No to je fakt, marína je dost plamenná :-)

[marina.zhukovskaya1]

jsem z vody, ale pro někoho určitě plamenná

[amiable]

Smutek je volání po domově. Stav nespokojenosti a deprese se zrodil z pociťovaného odloučení od skutečného Já, od vlastní přirozenosti. Jádrem smutku je touha, neukojitelný hlad,

který se pořád obnovuje a prohlubuje, jakmile přestaneme unikat do zábav. Tak se to střídá, smutek a rozptylování čímkoliv, co je právě po ruce. A mezitím chvíle, kdy spokojeně žijeme momentálním okamžikem, v plném soustřednění na to, co právě děláme. Jednou možná přestaneme unikat ze smutku do rozptylování, až se sama začne uvědomovat jeho pravá příčina. A k tomu - zdá se - nedojde, dokud je kam unikat, dokud se neprotrápíme až na samé dno...

[Sem.mis]

Smutek je emoce. Dokud je člověk cloumán emocemi, tak je to neustálý ukazatel, že je kam jít, že je stále na cestě, že ještě není v tom středu sebe sama, kde je všechno jasné a kde emoce již nemají žádný význam, tak tam neexistují. Každý, kdo cítí smutek, dokonce smutek tak silný, že přerůstá v depresi, je hrozně daleko "sám od sebe". Chybí mu Láska k sobě. Většinou dělá všechno, co se dělat má a strašně se diví, jak to, že to ti druzí neocení, jak to, že není ani vnitřně spokojený, jakto, že cítí takovou prázdnotu. Prázdnota je absence Lásky - k sobě, k Bohu, k ostatním lidem. Vzniká plněním povinností, plněním společenských pravidel a vzdalováním se od svého já, které chce dělat něco úplně jiného, ale "nemůže". Brání mu v tom špatně naprogramované podvědomí, které mu prostřednictvím lidského mozku říká, co je potřeba. Ale duše pláče po tom, co potřebuje ona - po lásce, po tom, aby mohla dělat to, co chce ona, aby se mohla projevit, tak jak chce ona, aby mohla "svého člověka" dovést ke štěstí. Protože ke štěstí vede cesta jen skrze lásku - a to se smutkem opravdu nejde dohromady.

[Návštěvník]

Ta tvoje láska, tak jak jsi to popsal -a je jenom opačným znaménkem ohodnocený smutek.
Pro tvou osobu je láska plus, smutek mínus. dáváš přednost plusu před mínusem, mínus považuješ za něco, conemá hodnotu plus.

Obyčejný osobní shit.

[Návštěvník]

Ta tvoje láska, tak jak jsi to popsal -a je jenom opačným znaménkem ohodnocený smutek.
Pro tvou osobu je láska plus, smutek mínus. dáváš přednost plusu před mínusem, mínus považuješ za něco, conemá hodnotu plus.

Tak to vnímáme, dokud nedozrajeme k pochopení, že to pravé je nad protiklady.

[Sem.mis]

Ano, o tom byl celý můj příspěvek - že existuje stav, kdy žádné emoce již nezažíváme, kde plus i mínus má stejnou hodnotu a ničemu "nedáváš přednost" :-) Ale k tomu stavu vede cesta. A dokud cítíme lidskou lásku nebo lidský smutek, jsme pořád ještě na té cestě. Já jsem si na své cestě již ověřila, že každé mínus mi do života přineslo plus a někdy tak velký, že jsem vděčná, že ty mínusy přišly - jinak bych nedošla určitého pochopení na základě svého osobního prožitku a zkušenosti, které mě dovedly k poznání a stavu klidu. "Zničehož nic" jsem po takovém pochopení ve stavu, kdy UŽ VÍM, tak nemusím řešit a plus a mínus ztrácí smysl. Prostě to JENOM JE, vím, že to existuje a že se to děje spoustě lidem, ale taky vím proč a že to "přejde". No a na spoustu lidí tímto působím jako skeptik :-) ačkoli jsem pouze realista. Jen ačkoli dokážu soucítit, vidím druhou stranu věci a nelituju nikoho, neb vím, že to má svůj smysl, jen dotyčný o něm neví.

Amiable píše: jádrem smutku je touha, neukojitelný hlad, ...
Domnívám se, že touha je ukazatel cesty, je to touha duše jít právě tudy, protože tahle cesta mi dá to, co potřebuji pro svůj vývoj, pro svoje poznání. Ale lidé zpracovaní společností většinou za svou touhou nejdou, protože mají do podvědomí vetknuto, že to jsou "jen pudy" nebo "sobectví" a vůbec neznají význam toho slova. Tak si spousta lidí jen ukryje touhu v sobě a jen si o tom sní... zatímco plní své povinnosti třeba celý život bez lásky, jen proto, "že se to tak dělat má", protože to dělaly generace před námi. Ale že to dělaly třeba celé generace špatně, na to přijde člověk sám, až v okamžiku poznání :-) a pak to začne dělat jinak. Smutek - jak zde bylo řečeno - zaháníme zábavou apod. Nezaháníme - jen překrýváme - jako když smrad z něčeho zkaženého v kuchyni překryjeme sprejem s růžemi :-) Smrad zmizí až tehdy, když to zkažené odstraníme z kuchyně ( ze svého života ). A i pak je možné, že ještě někomu poslouží ( jako potrava, jako poučení ) - protože všechno je k něčemu dobré.
Jádrem smutku je zklamání. Zklamání zažíváme tehdy, když máme přehnané očekávání a neumíme brát věci takové, jaké jsou. Již předem máme "připravený scénář", podle kterého by se něco mělo odvíjet a ono se to pak odvíjí jinak. Jsme zklamaní a smutní, že nám nevyšly naše plány. Proč nám nevyjdou naše plány? Protože neznáme protějšek, neznáme situaci - jen si namlouváme, že to známe a na základě špatných informací děláme mylné závěry a nereálné plány. Nejhorší na tom je, že ani nechceme kolikrát pravdu znát a přemalujeme si jí "svými barvami", aby se nám hodila. Pak se ale vůbec nesmíme divit, když vše dopadne jinak, než jak jsme plánovali :-) Bolí to - bolí probuzení ze lži, z naší vlastní. Pravda nebolí, pravda jen JE, a my jí buď přijmeme nebo před ní zavíráme oči. A otevřete pak po letech oči ze tmy do jasného slunce ... to fakt bolí. Tak to vidím já :-)

[Pelvan]

Ahoj

Zeptal se mne jeden známý:

"A depresi podle vás vytváří kdo?"

Podle mé pracovní teorie si depresi vytváříme sami tím, že jsme vzdáleni svojí myslí od Boha a od své vnitřní přirozenosti.

Ale jsem zvědavý i na názory dalších lidí, tak to sem píši.

A zdravím

[Pelvan]

Píši sem, co jsem odpověděl tomu svému známému:

Depresi si podle mne vytváříme sami tím, že si klademe nesmyslné cíle na základě nesprávných předpokladů a docházíme pak ke zcela zcestným výsledkům, z čehož jsme zákonitě zklamáni.
A místo toho, abychom pocítili vděčnost za projevení skutečného stavu věcí, tak jako trucovité děti stále dokola děláme ty samé nesmyslné úkony a dostáváme se tím do stále větších a větších problémů.
A pak nevíme jak dál a máme tu depresi.

[Jana]

Ahoj

Zeptal se mne jeden známý:

"A depresi podle vás vytváří kdo?"

Zdravím Tě, Pelvane.

Bavit se o depresi s člověkem, který právě trpí depresí, je pohyb na dost tenkém ledě.

Asi nemůže být nic depresivnějšího pro člověka trpícího depresí, než myšlenka, že si svou depresi způsobuje sám.

Depresi si podle mne vytváříme sami tím, že si klademe nesmyslné cíle na základě nesprávných předpokladů a docházíme pak ke zcela zcestným výsledkům, z čehož jsme zákonitě zklamáni.
A místo toho, abychom pocítili vděčnost za projevení skutečného stavu věcí, tak jako trucovité děti stále dokola děláme ty samé nesmyslné úkony a dostáváme se tím do stále větších a větších problémů.
A pak nevíme jak dál a máme tu depresi.

Tohle téma mě zajímá.

Sarana poradil bytosti trpící depresí, ať se soustředí na vnímání tělesných pocitů od temene hlavy po paty a ta bytost říká, že jí to pomáhá vracet se do přítomnosti.

Rosada, když se vrátila od Moojiho, tak tuhle bytost objala jako Mooji, a ona bytost byla rázem v Bytí, kterého se žádné deprese nedotýkají.

Rosada říkala: "Tohle je tady pořád:"

Jenže když se v mysli vynoří představa osoby, která nesplňuje představy a uvěříme tomu, že jsme tou osobou, tak to Bytí samo, jako by nebylo.

Nělteří se snaží osvobodit se od té své osoby sebevraždou. Ale velkým darem pro lidstvo jsou bytosti, které nalezly vysvobození ze svých depresí a trápení a mohou se o svou zkušenost podělit.

[Jana]