Je osvícení podobné myšlence nebe?

Je osvícení podobné myšlence nebe?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 24. črc 2015 18:44:37

Otázka: Milovaný mistře je osvícení podobné myšlence nebe? Proč je nutné, když jsi jednou osvícený, aby ses už nikdy nenarodil? Život je přeci tak štavnatý, takový poryv, vypadá bláznivě dosáhnout osvícení a nikdy se nevrátit zpět.

Osho: Tak potom nedosáhni osvícení! Kdo tě nutí, aby ses stal osvíceným? Tak se ztrať! Víš ty, co říkáš? Chápeš, jaký to má dosah? Vím, jaký je tvůj život, a vím, čemu říkáš štavnatý, je to jen Coca-cola. Poznal jsem tvůj život, proto to mohu říct. Nalézal jsem se ve stejné situaci, ve které jsi ty.

Stát se osvíceným není synonymem pro nebe, protože se nikdy nestáváš nebem. Už jsi někdy slyšel o tom, že by se někdo stal nebem? Nebe je nadějí pro všechny, kteří jsou neštastní a žijí v pekle. Je pro křestany, židy, hindy, mohamedány. To není pro moje lidi.

Osvícení je stav tvého vlastního bytí.

Není někde jinde, daleko nad mraky, je v tobě. To prostě znamená, že začínáš cítit a prožívat sám život. A ten je zářivý, odtud výraz “osvícení”. Nemáš ani zdání o svém vlastním životě, tak jakou šťávu zakoušíš? Miluješ se ženou? To je příprava kávy – a s takovými obtížemi. Když je zde dostupná instantní káva, proč provozuješ tuhle gymnastiku? ...

Říkáš – Život je štavnatý. Je to skutečně tak? Pak proč jsi tady? Co to pátrání ? Co hledáš? Není štavnatý. Ano, občas prožiješ okamžik blaženosti, ale ten okamžik tě uvrhne do ještě větší bídy. Když je bída nepřetržitá, zvykneš si na ni. Lidská přizpůsobivost je téměř nekonečná. Jestliže trpíme a utrpení stále trvá, srovnáte se s ním, začínáte ho považovat za samozřejmé. Tady jsi možná zažil pár okamžiků , kdy do tebe vstoupily jiné rozměry bytí. Na moment netrpíš , netrápíš se, nežárlíš, nejsi chamtivý, nemáš strach, netrpíš jakoukoli paranoí. Na jediný okamžik jsi tam, kde osvícený člověk zůstává dvacet čtyři hodin denně. Klesnout z tohoto stavu nelze. A tvoje štavnatost života je vždycky na něčem závislá. Máš báječnou ženu nebo muže – myslíš si, život je tak štavnatý. Ale i Kleopatra – která proslula jako nejkrásnější žena, která kdy chodila po této zemi – za dva tří dny bude jen obyčejnou ženou. Všechna štáva se brzy vytratí, protože žena je koneckonců žena a muž je koneckonců muž. Začnete bojovat, hádat se, vyčítat si, otravovat se a budeš se divit, co se té štávě přihodilo. To všechno byla jen představa. Představa nemůže trvat věčně. Byla to halucinace, nemůžeš na ní být závislý. Tím trpí každý, každý je závislí na nějaké halucinaci. Dřív nebo později se vynoří frustrace.Osvícení je nezávislost: ta štáva nepřichází od někoho jiného. Když přichází od někoho jiného, může každým okamžikem zmizet. Když přichází od někoho jiného, ta osoba může změnit názor – její štáv začne proudit k někomu jiném, ne k tobě. Proto je tolik žárlivosti. Když se tvoje manželka dívá na krásného muže, zastavuje se na ulici, docela na tebe zapomíná – stojíš stranou – budeš se cítit štavnatě?...

Vše , co je závislé na něčem vnějším… Snad se cítíš velmi štavnatě, protože máš tolik peněz , ale brzy zjistíš, že se peníze nedají jíst, dolar nemůžeš vymačkat a dát si jeho štávu. Nanejvýš si poraníš ruku. A je mnoho lidí, kteří jsou daleko bohatší než ty a také daleko ztrápenější.

Už jsi někdy slyšel o bohatém člověku, který by byl blažený? Dělá si starosti, žije v nepřetržité úzkosti. V noci nemůže spát – majetek člověka lze změřit tím, kolik prášků na spaní spotřebuje. Ano , zpočátku když vyhrajeme v loterii, začnete skákat a radovat se a cítíte se velmi štavnatě. Ale loterie je vně vás, nestává se každý den , že byste vyhráli. Zítra budete neštastní, protože jste dnes nevyhráli a pozítří? A co s těmi penězi, které jsi vyhrál, budeš dělat? Můžeš třeba hrát hazardní hry , můžeš jít do hospody, opít se a padnout do strouhy. Můžeš jít za prostitutkami. Co hodláš udělat s tolika penězi, které máš? Všechno, co je vně vás, vyvolává jen iluzorní pocit krásy, radosti. Ale takové okamžiky jsou nebezpečné, protože si uvědomíte celou temnotu svého života. Poskytnou vám protiklad.

Osvícení není myšlenka, je to zkušenost nezávislá na jakémkoliv předmětu. Nikdo je nemůže ukrást, nikdo si je nemůže půjčit. Není žádný způsob, jak je ztratit, navždy je vaše. A pak poznáte, co známe, co je skutečná štáva, esence.

Možná si právě nyní tu a tam s něčím pohráváte. Ale ty hry nejsou než plýtváním času. Stejný čas můžete věnovat nalézání své skutečnosti , svého bytí. Osvícení je věčné. A nelze ho ztratit, protože jste to vy. Objevili jste je sami sebe.

Ptáš se: “když se osvícená osoba nikdy opět nezrodí v těle, a protože je život tak štavnatý, proč se trápit osvícením? ” Tu otázku můžeš položit jen proto, že nemáš s čím srovnávat. Znáš jenom tenhle život. Nevíš, že existuje také věčný život bez jakýkoliv nemocí, chorob, bez aids, bez stáří, bez smrti. To je osvícení.

Proč by se měl osvícený člověk znovu narodit? Aby mu bylo špatně? Aby byl starý? Procházet vyježděnými koleji života, které nejsou ničím jiným než utrpením, neustálou bolestí? Osvícený člověk nevstupuje znovu do těla, protože vstoupil do kosmu.

Je to podobné, jako kdyby si žil v malé chatrči a někdo by ti řekl , že s jednou podmínkou je tady pro tebe palác nekonečných rozměrů a tou podmínkou je , že se znovu nesmíš vrátit zpět do své chatrče. Řekneš: “Na takový nápad mě nenachytáš . Ztratit svou chatrč? Je tak útulná a pohodlná a žil jsem v ní tak dlouho. ” Ubožák nemůže srovnávat, nemá ponětí.

Už jste slyšeli ten příběh o žábě z oceánu, které se stalo, že přišla do Oregonu? Byla na cestě do Bílého domu. V okamžiku kdy slyšela, že se i šimpmanz může v americe stát prezidentem, řekla : co je na mě špatného na takové perfektní žábě?”

Měla žízeň – kdo by v oregonu neměl žízen? A ta k skočila do pramene. Ten pramen obýval žabák, který pramen vlastnil tak dlouho, co jen mu pamet sahala. Byl překvapen , když tu žábu uviděl, ale žáby k cizincům nejsou tak nepřátelské jako Oregonané. Přivítal nově příchozí žábu a řekl. Nějaké novinky z vnějšího světa? Nikam nechodím , protože žiji tady. Je to báječné , nemá to chyby, dostatek vody, dostatek stínu, dostatek potravy. Žába zvenčí řekla: ” Chlapče, ty nevíš nic. Přicházím z oceánu. ” “Oceán?” , řekl ten žabák .” Co to je? Je to nějaký pramen?” Žába z oceánu řekla. že to vůbec pramen není. Žabák z pramene se zeptal: “Pak tedy jak je to velké?” Pro žábu z oceánu bylo obtížné nějak odhadnout nesmírnost oceánu. Řekla,že je velmi nesnadné se vyjádřit.” Musíš to zažít.” Žabák řekl : “Dám ti nějaký názorný příklad.” Přeskočil jednu čtvrtinu pramene a řekl: “je to takhle velké? Ne?” Pak přeskočil polovinu pramene řekl: “Je to takhle velké? NE?” Přeskočil celý pramen z jednoho konce na druhý a řekl:” Je ten oceán takhle veliký?” Žába z oceánu řekla: “Prosím odpust mi, vůbec nechápeš. Není možné změřit oceán tvým pramenem”. Žabák řekl: “Tak vypadni, urážíš svého hostitele. To všechno je lež. Není taková věc. Je to je tvůj nápad , aby mě ponížila. To není správný postoj, správná etiketa. Okamžitě opust toto místo, jinak tě zabiji”.

Nemůžete se zlobit na toho žabáka z pramene. To bylo jeho jediné poznání jediná perspektiva. Musíte mu odpustit. Musíte mu odpustit, protože jste v jeho pozici. Když mu neodpustíte, nebudete schopní odpustit ani sobě.

Hovořím o oceánské štávě, a vy ji srovnáváte s Coca-colou.

Jen pojdte se mnou.Není jiný způsob, jak to vysvětlit. Všechna vysvětlení jsou klamná. Ale můžu tě na to místo, do skutečného vesmíru osvícení vzít. Vím jak. Znám tvou situaci. Byl jsem kdysi v tvé situaci a položil bych stejnou otázku. Dokud osvícení nepoznáš, nezačínej o něm přemýšlet jako o myšlence. To není myšlenka. Je to realita, tvoje opravdová realita. A realita je tak ohromná, nesmírná, tak krásná , tak plná blaženosti – celý vesmí je menší než ona.

Ale když jsi spokojen ve svém prameni v Oregonu, je to dokonale v pořádku. Pro mne to není problém. Jednoho dne se můžeš stát zmocněným generálem Oregonu nebo guvernérem. Ale pamatuj, at se staneš čímkoli, zůstaneš žábou pramenů – omezenou , velice omezenou.

Vyzývám tě abys vyskočil z toho pramene. A oceán není daleko, jen se mnou pojd nahoru do Portlandu. Ani to není dlouhá cesta. Za chvíli máš navlečený opasek s proudovým pohonem, dosáhli jsi cíle, je čas opustit letadlo. A v okamžiku vidíš oceán, nebudu tě musíte přesvědčovat, že je větší než tvůj pramen. Ve skutečnosti uvidím proudy slz v tvých očích nebo čirou radost z velké vděčnosti, že tento oceán byl tak blízko, a ty jsi zůstával uvězněný v malém prameni celý svůj život. A myslel sis, jak je to štavnaté.

Nyní znáš krásu nesmírnosti. Nyní znáš píseň přílivu, píseň vln. Nyní znáš slunce na oceánu. V tvém prameni to byla vždycky noc, temná ponurá tupá, Tady, když stojíš tváří v tvář oceánu, se každý okamžik proměnuje. Oceán není nikdy statický vlna za vlnou, pohybuje se. Je tak plný energie, to není něco mrtvého. Je to živé.

Ale je to na tobě. Nikdo tě do osvícení nutit nebude. Jen ty, jestli máš nějakou odvahu, tam můžeš skočit. Mohu zaručit jednu věc. Nebudeš se chtít znovu narodit, protože co jsi získal? V těle, v tomto životě jsi chuďas. Osvícený imperátor. Proč by měl císař chtít být znovu chuďasem?

Ale nejprve je třeba dosáhnout obou zkušeností, jen pak je možnost srovnání. Jinak si myslíš, že to, co žiješ, je skutečné a osvícení je jenom myšlenka jako nebe. Ne, ráj je jen myšlenka.


Osvícení je tvoje vědomá blaženost, rozkvět nepopsatelné vůně – nevyčerpatelný. Můžeš ho sdílet s celým světem. Jsi tak blažený, můžeš ho sdílet s celým světem. Jsi tak blažený, můžeš oblažit celou existenci. A to říkám z pozice člověka, který ho dosáhl.

Osho - Od smrti k nesmrtelnosti
Návštěvník
 

Re: Je osvícení podobné myšlence nebe?

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 19. pro 2015 18:31:05

Procitnutí

To je jediný rozdíl mezi snem a skutečností: skutečnost vám na rozdíl od snu umožňuje pochybovat.
Pro mě znamená schopnost pochybovat to největší požehnání, jakého se lidstvu dostalo. Náboženství bylo vždy nepřátelské, protože se snažilo vykořenit sebemenší pochybnost - a to z jednoho prostého důvodu: chtělo, aby lidé věřili určitým iluzím, které jim kázalo...
Proč asi lidé, jako byl Gautama Buddha tak trvali na tom, že celá existence - vyjma tvého vnitřního svědka, tvého vědomí - je pomíjivost utkaná ze stejných vláken jako naše sny? Neříkají nám, že stromy neexistují. Netvrdí, že tu nejsou ani ty sloupy. Nenechte se zmýlit slovem "iluze"... Bylo přeloženo jako inluze, ale iluze není to pravé slovo. Iluze neexistuje. Skutečnost existuje. Májá je něco mezi - téměř existuje. Pokud jde o naše každodenní činnosti, může být považována za realitu. Pouze v tom nejvyšším smyslu, z vrcholku tvého osvícení, se stává neskutečným, iluzorním.

Osho The Great Zen Master Ta Hui, Kapitola 12
Návštěvník
 

Re: Je osvícení podobné myšlence nebe?

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 11. čer 2016 16:02:50

OSHO – Rozkoš začíná a končí, blaženost trvá navěky

Od povrchu ke středu

Obrázek

Gautama Buddha řekl: Existuje rozkoš a existuje blaženost. Zřekněte se prvého, abyste získali druhé.

Meditujte o tomto výroku tak hluboce, jak je to jen možné, poněvadž toto prohlášení v sobě obsahuje jednu z nejzákladnějších pravd. Je zapotřebí, abyste pochopili následující čtyři slova, abyste o nich hloubali: prvním je rozkoš, druhým štěstí, třetím radost a čtvrtým blaženost.

Rozkoš je fyzická, fyziologická. Rozkoš je nejpovrchnější věc v životě, je to vzrušení. Může být sexuální nebo se týkat jiných smyslů, může jít o posedlost jídlem, avšak její kořen se nachází v těle. Tělo je váš okraj, váš obvod. Není to váš střed. A žít na okraji znamená, že jste vydáni na milost všemu, co se děje okolo vás. Člověk, který hledá rozkoš, je vydán na milost náhodě. Je jako vlny na hladině oceánu, jež závisejí na milosti větru. Jestliže vane silný vítr, vlny existují. Když vítr ustane, vlny zmizí. Jejich existence není nezávislá, jsou závislé – a vše, co je závislé na něčem zvnějšku, vytváří pouta.

Rozkoš závisí na druhých. Jestliže milujete nějakou ženu, je-li to vaše rozkoš, pak se tato žena stává vaším pánem. Milujete-li muže – pokud je to vaše rozkoš a cítíte-li se bez něho nešťastní, zoufalí a smutní – spoutali jste sami sebe. Postavili jste vězení, přestali jste být svobodní. Jestliže hledáte peníze a moc, budete závislí na penězích a moci.

Člověk, který neustále hromadí peníze, je-li jeho potěšením větší a větší množství peněz, bude čím dál tím nešťastnější. Je to proto, že čím více peněz má, tím více jich chce, a čím více jich má, tím větší má strach, že o ně přijde. Je to meč, který má dvě ostří: první ostří je touha mít víc. Čím více požadujete, čím více toužíte, tím silnější máte pocit, že vám něco schází. Připadáte si prázdnější, dutější.

Druhým ostřím tohoto meče je, že čím více vlastníte, tím více se obáváte, že by vám to někdo mohl vzít. Někdo vám to může ukrást. Banka může zkrachovat, politická situace v zemi se může změnit, může v ní zavládnout komunizmus… vaše peníze jsou závislé na tisíceru věcí. Peníze z vás nedělají pána, dělají z vás otroka.

Rozkoš je okrajová, a proto zákonitě závisí na vnějších okolnostech. Je to jen vzrušení. Jestliže je vaší rozkoší jídlo, z čeho se vlastně radujete? Jen z chuti – na okamžik, když se jídlo střetne s chuťovými buňkami na vašem jazyku, zakoušíte pocit, který si vykládáte jako rozkoš. Je to vaše interpretace. Dnes vám to může připadat jako rozkoš, avšak zítra už nikoliv. Budete-li jíst stejné jídlo každý den, vaše chuťové buňky na něj přestanou reagovat. Zakrátko jej budete mít po krk.

Takto se lidé stávají otrávenými – jeden den se ženete za nějakým mužem nebo ženou, a den nato se snažíte najít výmluvu, jak se téhož člověka zbavit. Téhož člověka – nic se nezměnilo! Co se mezitím stalo? Druhý vás nudí, poněvadž celá vaše rozkoš spočívala v tom, že jste objevovali nové. Nyní už ten druhý pro vás nový není, obeznámili jste se s jeho teritoriem. Znáte jeho tělo, jeho křivky a povrch. A mysl opět prahne po něčem novém. Mysl neustále dychtí po něčem novém. Takto vás bez přestání udržuje v budoucnosti. Nechává vás doufat, avšak nikdy vaše naděje nenaplní – nemůže. Mysl může vytvářet jen nové naděje, nové touhy.

Stejně jako na stromech rostou listy, rostou v mysli touhy a naděje. Toužili jste po novém domě a nyní jej máte – kam se poděla rozkoš? Zakusili jste ji jen na okamžik, když jste dosáhli svého cíle. Jakmile svého cíle dosáhnete, vaše mysl o něj ztratí zájem a opět spřádá nové pavučiny tužeb. Přemýšlí o jiných, větších domech. A tak je tomu se vším.

Rozkoš vás udržuje v neurotickém, roztěkaném stavu, v nepřetržitém zmatku. Je tolik tužeb, které se dožadují vaší pozornosti, a žádnou z nich nelze uhasit. Jste obětí hejna šílených tužeb – šílených z toho důvodu, že je nelze uspokojit – a tyto tužby vás vláčejí různými směry. Prožíváte rozpor. Jedna touha vás vede doleva, druhá vás táhne doprava a současně se snažíte uspokojit obě dvě. Cítíte se rozpolceně, cítíte se rozděleně, máte pocit, že jste rozerváni. Máte pocit, že se rozpadáte na kousíčky. Není za to zodpovědný
nikdo jiný. Tuto situaci vytváří nesmyslné toužení po rozkoši.

Je to složitý fenomén. Nejste jediní, kdo hledá rozkoš – tutéž rozkoš hledají miliony lidí. To je důvod, proč dochází k velikému boji, rodí se konkurence, násilí a rozpoutávají se války. Všichni jsou nepřítelem všech, poněvadž všichni se snaží dosáhnout stejného cíle – a ne všichni jej mohou dosáhnout. Z tohoto důvodu musí být vaše úsilí totální, musíte riskovat vše – a riskujete pro nic, protože když to, po čem toužíte, získáte, nezískáte nic. V této snaze promarníte celý svůj život. Ze života, který mohl být oslavou, se stane
dlouhý, vleklý a zbytečný boj.

Jste-li takto pohlceni hledáním rozkoše, nemůžete milovat, neboť člověk, který hledá rozkoš, využívá druhé jako prostředek. A využívat někoho jako prostředek je jedním z nejméně morálních činů, jaký existuje, poněvadž každá bytost je cílem sama o sobě, nemůžete ji využívat jako prostředek.

Pokud však hledáte rozkoš, musíte druhé využívat jako prostředky. Začnete být vychytralí, protože je to těžký boj. Nebudete-li vychytralí, budete podvedeni, a než vás podvedou druzí, musíte podvést vy je.

O Machiavellim toho lidé moc nevědí, a přesto ho následují – jako by byl Machiavelli blízko jejich srdci. Nemusíte ho číst, už se ho držíte. Machiavelli (Niccolo Machiavelli (1469–1527) – florentský rodák a zakladatel moderní politické teorie. Je však známý zejména pro své dílo Vladař, které je mnohými chápáno jako kodex tyranie: „Cíl ospravedlňuje prostředky.“) lidem, již hledali rozkoš, radil, že nejlepší obranou je útok. Nikdy nečekejte na to, až zaútočí druhý, to by už mohlo být příliš pozdě. Dříve než na vás zaútočí on, zaútočte vy na něho! To je nejlepší obrana. A lidé se toho drží, ať už Machiavelliho znají nebo ne.

Je to velmi zvláštní: lidé znají Krista, Buddhu, Mohameda, Krišnu, ale nikdo je nenásleduje. O Machiavellim toho moc nevědí, a přesto ho následují – jako by byl Machiavelli blízko jejich srdci. Nemusíte ho číst, už se ho držíte. Celá vaše společnost je založena na Machiavelliho principech, jsou na nich založeny všechny politické hry. Než vám někdo něco urve, urvěte to vy jemu. Neustále buďte ve střehu. A jste-li neustále ve střehu, jste přirozeně napjatí, nervózní a ustaraní. Všichni jsou proti vám a vy jste proti všem.
Rozkoš tedy není a ani nemůže být smyslem života.

Druhé slovo, kterému je třeba porozumět, je štěstí. Rozkoš je fyziologická, štěstí psychologické. Štěstí je o trochu lepší, o špetku kultivovanější, o něco vyšší… avšak až tak se od rozkoši neliší. Můžete říct, že rozkoš je nižší druh štěstí a štěstí vyšší druh rozkoše – jsou to dvě strany jedné mince.

Rozkoš je poněkud primitivní, zvířecí. Štěstí je o trochu kultivovanější, o něco lidštější. Je to však tatáž hra, hraná ve světě mysli. Mnohem více než fyziologické pocity vás zajímají psychologické pocity. V základě se však štěstí a rozkoš od sebe neliší.

Třetí slovo je radost. Radost je duchovní. Radost je naprosto jiná než rozkoš nebo štěstí. Nemá nic společného s ničím zevním, s druhými. Je to vnitřní jev. Radost nezávisí na okolnostech, je vaše. Není to vzrušení vyvolané věcmi, je to stav míru, klidu – je to meditativní stav. Radost je duchovní.

Buddha však nehovořil ani o radosti, poněvadž existuje jedna věc, jež přesahuje dokonce i radost. Buddha ji nazývá blaženost. Blaženost je totální. Blaženost není fyziologická, psychologická ani duchovní. Nezná nejednotu, nelze ji rozdělit. Z jednoho úhlu pohledu je totální a z jiného transcendentní.

Buddha ve svém výroku používá jen dvě slova. Prvním z nich je rozkoš, která zahrnuje i štěstí. Druhým je blaženost, jež obsahuje štěstí. Blaženost znamená, že se dotýkáte nejvnitřnějšího jádra své bytosti. Náleží k největší hlubině vaší bytosti, kde neexistuje
dokonce ani ego, kde převládá jen ticho. Vy jste zmizeli. V radosti částečně existujete, avšak v blaženosti nikoliv. Ego se rozpustilo, je to stav nebytí.

Buddha toto nazývá nirvána. Nirvána znamená, že jste přestali existovat. Jste jen nekonečnou prázdnotou podobně jako nebe. A v okamžiku, kdy se stanete touto nekonečností, vás naplní hvězdy a začne totálně nový život. Znovuzrodíte se.

Rozkoš je pomíjivá, závisí na čase, je dočasná. Blaženost není prchavá, je nadčasová. Rozkoš začíná a končí, blaženost trvá navěky. Rozkoš přichází a odchází, blaženost nikdy nepřichází ani neodchází – je již zde v nejvnitřnějším středu vaší bytosti. Rozkoš je potřeba urvat od někoho jiného – stane se z vás buď žebrák, nebo zloděj. Blaženost z vás dělá pána.

Blaženost není nic, co byste museli vymyslet. Blaženost musíte objevit. Blaženost je vaše nejvnitřnější podstata. Byla zde od samého počátku, pouze jste si jí nevšímali. Nevážili jste si jí. Nedívali jste se dovnitř. Toto je jediné lidské utrpení – to, že se díváme směrem ven, hledáme a hledáme. Blaženost nemůžete nalézt venku, protože se tam nenachází.

Jednoho večera hledala Rabia – Rabia byla slavná súfíjská mystička – cosi na silnici před svým malým domkem. Zapadalo slunce a čím dál tím víc se stmívalo. Okolo Rabie se sešlo několik lidí. Zeptali se jí: „Co to děláš? Co jsi ztratila? Co hledáš?“ Rabia odvětila: „Ztratila jsem jehlu.“ Lidé řekli: „Zapadá slunce a najít tvou jehlu bude velmi obtížné, avšak pomůžeme ti. Kde přesně ti upadla? Cesta je totiž široká a jehla maličká. Budeme-li vědět, kde přesně ti upadla, bude snadnější ji najít.“ Rabia odpověděla: „Bylo by lepší, kdybyste se na to neptali, protože ta jehla mi neupadla tady na silnici, ale uvnitř domu.“

Z knihy:

Obrázek
Návštěvník
 

Re: Je osvícení podobné myšlence nebe?

Nový příspěvekod nop » sob 11. čer 2016 16:50:33

Tato slova byla určená všem, nebo duchovňákům?
Když pro duchovňáky, přijmou to,
ale jestli pro veřejnost, vyskytuje se tu možná otázka, jak nesečtělý někdo porozumí, když na něho neobeznámeného se vybafne náhle :

...Jste jen nekonečnou prázdnotou---
.
Bylo by výhodné, kdyby se v textech pro nejširší veřejnost nepoužívala dvě slova, "prázdnota" a "nic", ale rozpsaný význam.

Vznikají nepochopení. Prázdnota a nic, to jsou zkratky, potřebují být dešifrované. Jeden výraz nestačí.
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2515
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

LÁSKA JE SMRT

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 31. říj 2016 14:30:23

OSHO, JSI VŠÍM, CO BYCH CHTĚLA, NEBO CO BYCH SI MOHLA PŘÁT. PROČ TEDY VNITŘNĚ CÍTÍM PROTI TOBĚ ODPOR?

TAK TO JE - pokud mě miluješ hlouběji, vzniká současně i silnější odpor. Láska a odpor vzájemně udržují rovnováhu. Tam, kde se rozvíjí láska, objevuje se i odpor (nenávist). Kdekoli tě něco ohromně přitahuje, ráda bys z tohoto místa nebo prostoru také zmizela - protože být nesmírně přitahován, znamená padnout do hlubiny. Zamiluješ-li se, nejsi sama sebou.

Láska je nebezpečná. Láska je smrtí. Láska je mrtvější, než samotná smrt - po smrti žiješ další život, ale v lásce nemáš šanci přežít. Ano, Zrodí se jiná osobnost, ty však zemřeš. Proto ten strach.

Ti, kdo mě nemilují, přicházejí ke mně velice blízko. Nepociťují žádný strach. Kdo mě však opravdu miluje, obává se každého svého kroku. Opatrně našlapuje a je pro něj velmi složité vydat se ke mně. Čím víc se přibližuje, tím menší je jeho ego. Měl jsem na mysli takovou smrt. V okamžiku, kdy ke mně DOOPRAVDY přistoupí, neexistuje - ani já neexistuji.

Přistoupit ke mně znamená prožít si intenzivněji stav nebytí. I když se v obyčejné lásce projevuje odpor, je tato láska neobyčejná, je jedinečná. Otázka je aktuální pro ANAND ANUPAM. Pozoroval jsem ji. Cítím mezi námi překážku. Není to otázka intelektu, ale samotného bytí. Velmi těžce bojuje…nemůže však zvítězit. Je požehnaná, proto nemůže zvítězit. Její porážka je jistá, je naprosto jistá. Viděl jsem lásku v jejích očích. Její láska je tak silná, že zničí všechen ten odpor, že zvítězí nad úsilím ega o přežití.

Zasáhne-li člověka láska, může ego zkoušet různé hry, prohrává je však. Proto žije tolik lidí bez lásky. Hovoří o lásce, ale žijí bez ní. Sní o lásce, ale nikdy ji neuskuteční, protože prožít lásku znamená, že musíš naprosto zničit své ego.

Když navštívíš Mistra, dojde buď k dokonalému zničení tvé osobnosti nebo nedojde k ničemu. Buď se ve mně rozpustíš a dovolíš mi, abych já splynul s tebou, nebo budeš tady a nic se nestane. Pokud ego zůstane, bude stát mezi mnou a tebou Čínská zeď. Čínskou zeď lze snadno zbourat, ego je však mnohem jemnější energie.

Zrodí-li se jednou láska, ego slábne. Viděl jsem lásku v očích Anupamy. Je to pro ni velký boj, ale je skvělý! Ti, kdo přicházejí ke mně velice snadno, vlastně nepřicházejí. Komu to však trvá dlouho a bojuje o každý centimetr, právě ten přichází.

Nedělej si s tím žádné starosti. Cesta je velice dlouhá. Anupam to bude trvat možná mnoho dalších let, to však nic neznamená! Je na správné cestě. Překročila již bod, kdy by se mohla vrátit. Dostala se za bod zvratu. Je to jen otázka času.

Cítím, že mě respektuje. Nikdy na nikoho nepůsobím silou, protože to není nutné. Je dobré nechat lidem čas a dostatek podpory, aby objevili svou přirozenost. Je to krásné, když vzdávání se, není ještě zcela osvobozeno.

Věř tomu, že se najdeš, protože jsi na cestě. V nejniternějším jádru tvé osobnosti se to již stalo. Nyní je to jen otázka času, aby podalo informaci povrchnější mysli. Ve svém srdci jsi již ke mně přistoupila. Jen mysl stále bojuje. Ve svém středu jsi se mnou ve spojení, jen na povrchu ještě zápasíš. Střed tvé osobnosti se již vzdal.

Budu ti vyprávět příběh o japonském vojákovi, který stále válčil.
Druhá světová válka skončila již před mnoha lety. Dvacet let po jejím ukončení tento voják však stále bojoval. Nedoslechl se, že se Japonci vzdali. Pobýval někde v indonéském pralese a pořád si myslel, že bojuje za dobyvatelské ideály Japonska a že boj pokračuje. Byl strašlivý! Skrýval se, prchal a zabíjel lidi - sám!

Před pár lety se vrátil do Japonska a byl pozván na recepci válečných hrdinů. Byl přece svým způsobem také hrdina. Nebyl si jen vědom skutečnosti - byl to však člověk nezměrné vůle. Poslouchal jiné lidi - neznamenalo to však, že by neslyšel. Nedokázal se vyrovnat s těmito dvaceti lety. Byl odzbrojen a válka pro něj skončila. Trval však na svém: "Pokud nedostanu od svého velitele příkaz, nevzdám se." Velitel byl však již mrtev. Tento voják tedy bojoval celý svůj život. Bylo velmi těžké ho nějak pochopit. Byl velice nebezpečný - byl však pod kontrolou.

To je přesně případ Anupam: jádro tvé osobnosti se již vzdalo, velitel je mrtev! Na povrchu však, někde v pralesích Indonézie, stále ještě bojuješ, Anupam. Dříve nebo později, ať budeš jakkoli se sebou nespokojená, přijmeš nové zprávy…


http://www.tantra.cz/svet/tv1-6.html
Návštěvník
 


Zpět na Osho

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron