Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 30. lis 2015 8:16:35

Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Ne. Obrácení dovnitř může jedině nastat, pochopte. Proces duchovní evoluce je obrá-
cení dovnitř. Evoluce probíhá ve všem. Existuje fyzický vývoj, existuje vývoj v oblasti
hudby, v umění, ve vědě, a je tu i duchovní vývoj.
V tomto duchovním vývoji nastane nejprve sebeztotožnění, které probíhá skrze několik
tisíc psycho-fyzických organismů. Myslím tím, že jich může být sto tisíc nebo milion, to
není podstatné, prostě skrze celou řadu psycho-fyzických organismů. A v určitém psychofyzickém
organismu dojde k obrácení dovnitř. Objeví se nějaká myšlenka nebo událost nebo
prostě něco, a to jako viditelná příčina způsobí, že mysl se obrátí dovnitř. Místo aby
vybíhala ven a chtěla víc a víc hmotných věcí, obrací se dovnitř a chce poznat svou pravou
přirozenost: „Kdo jsem? Co tady dělám? Má život nějaký smysl?“ Tehdy začíná proces
dezidentifikace. V této evoluci začne duchovní hledání a jedinec s myslí obrácenou dovnitř
začne hledat. A toto hledání, které je ve skutečnosti procesem dezidentifikace, se rozvíjí
prostřednictvím nejrůznějších evolučních procesů. Od jednoho druhu hledání přecházíte ke
druhému, procházíte spoustou frustrací, až nakonec se objeví náhlé poznání, že neexistuje
žádný „jedinec“, který by mohl být osvícen. Osvícení jakožto neosobní událost může nastat
jedině prostřednictvím nějakého objektu. Aby mohlo dojít k jakékoliv události, je nutný
nějaký objekt. A tak má-li dojít k osvícení, je touto evolucí vytvořen psycho-fyzický
organismus, který je ochoten toto osvícení přijmout. Má určité vlastnosti, fyzické, mentální,
povahové, které ovlivní psycho-fyzický organismus tak, že dokáže osvícení přijmout.
A tento psycho-fyzický organismus je sám evolučním procesem.
Toto pochopení začíná v oblasti času přijetím, že prostřednictvím tohoto psychofyzického
organismu nemusí k osvícení dojít. Pro hledajícího, pro individuálního hledající-
ho je velmi nesnadné to přijmout, ale v tomto procesu v dualitě je to důležitý mezník. Pak
nastane „upuštění ode všeho“ a objeví se úžasný pocit svobody: „Nemohu-li být osvícen
a nemůže-li být osvícen nějaký objekt, co potom hledám?“
Pak tedy nastane „upuštění ode všeho“ a slábne sebeztotožňování s psycho-fyzickým
organismem, s „já“. Ale v tomto procesu dochází k jistému množství skoků. A poslední
kvantový skok těsně před osvícením je tento: už tu není žádné hledání, žádná starost, jestli
k osvícení dojde nebo nedojde. Když se objeví toto přijetí, „já“ je prakticky pryč. Protože
právě „já“ je ten, kdo hledá, ne psycho-fyzický organismus. Psycho-fyzický organismus
sám je jen inertním objektem, nutným k tomu, aby k osvícení mohlo dojít.
Toto „já“ je tak dlouho„já“, dokud je tu hledající, že?
Máte pravdu. A tak když zmizí hledání, zmizí i „já“ hledajícího.
To je tedy ta definitivní věc, evoluce tohoto „já“?
Ano; „já“ dozraje, ale ne toto „já“.
Ano, míním to obecně.
Ano. Jak už jsem řekl, „já“ zvané Albert Einstein bylo vyvinuto kvůli teorii relativity.
Ale jen kvůli teorii relativity. Pro další evoluci ve vědě byly vytvořeny jiné psycho-fyzické
organismy. Einstein nebyl připraven přijmout následný vývoj kvantové teorie. Nedokázal
přijmout Heisenbergův princip neurčitosti. Prohlásil, že teorie neurčitosti znamená, že
„Bůh si hraje s vesmírem v kostky.“ Niels Bohr odpověděl: „Bůh si nehraje s vesmírem
v kostky. My se domníváme, že Bůh si hraje s vesmírem v kostky, protože nemáme
všechny informace, které má Bůh!“
Niels Bohr myslím řekl „Alberte, vy máte ten dojem, že víte, co si Bůh myslí?“
Ano, tak to docela dobře mohlo být.
Existuje nějaký plán nebo konečný cíl, konečný závěr celé evoluce?
Žádný konečný cíl neexistuje. Je jím kontinuální neosobní fungování Celku. Vědci to
nyní označují jako „proces, který utváří sám sebe.“ Považuji to raději za potenciální energii,
projevující sebe samu. Objeví se otázka: „Proč by se energie měla aktivizovat?“ Odpověď
zní: „Proč ne?“ Jiný přístup je: „Chápeme energii jako potenciální; pokud by někdy
sebe samu nezaktivizovala, nemohla by být potenciální. Neprojevovala by se.“
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/ostat ... _mluvi.pdf
Návštěvník
 

Re: Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 30. lis 2015 8:52:28

Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Ne...
Tehdy začíná proces dezidentifikace. V této evoluci začne duchovní hledání a jedinec s myslí obrácenou dovnitř
začne hledat. A toto hledání, které je ve skutečnosti procesem dezidentifikace, se rozvíjí
prostřednictvím nejrůznějších evolučních procesů...

http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/ostat ... _mluvi.pdf

Proces dezidentifikace je procesem upouštění od identifikace (sebeztotožňování) s obsahy vědomí.

K dezidentifikaci dochází prostřednictvím všímavosti ke všemu, co v mysli vyvstává, čili všímavostí k mentálním a emocionálním podnětům, objevujícím se ve vědomí.


Všímavost (angl. mindfulness, někdy též překládáno jako bdělost, bdělá pozornost nebo plné uvědomování) je specifický způsob pozornosti charakterizovaný záměrným, bdělým uvědomováním si jevů odehrávajících se v přítomném okamžiku s postojem přijetí a nehodnocení (Kabat-Zinn, 1990). Jedná se o zvýšenou pozornost přítomného okamžiku, která se vyznačuje jasností, bdělostí či živostí (Brown, Ryan, 2003).

Všímavost je tedy nekonceptuální a jasné uvědomování si a pozorování proudu intrapsychických a senzorických podnětů, toho co se odehrává v přítomném okamžiku s postojem přijetí, nehodnocení a otevřenosti. Proto bývá všímavost popisovaná jako volně plynoucí pozornost, kdy vynořující se podněty jsou receptivně registrovány bez ulpívání na jakýchkoliv konkrétních jevech (Martin, 1997).

http://pfyziollfup.upol.cz/castwiki/?p=3074
Návštěvník
 

Re: Obrátit se dovnitř znamená ignorovat ego?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 30. lis 2015 14:49:34

POZOROVÁNÍ

Mohl byste znovu vysvětlit, co je „pozorování“? Nepochopil jsem to.

RB: Ano. Hleďte, v pozorování existují tři fáze. Za prvé: obyčejný člověk je plně zapletený.
Za druhé: začíná svítat pochopení a stav zapletenosti se sám od sebe zmenšuje až do stavu
pozorování. Nakonec je tu plné chápání, místo reagování se objeví pozorování. Pozorová-
ní probíhá tak dlouho, dokud je co pozorovat. Není-li co pozorovat, pozorování přejde ve
stav ne-pozorování. Ramana Mahariši to označoval za „přirozený stav.“ A pokračuje-li
přirozený stav po nějakou dobu bez vyrušování, prohloubí se; můžete to nazvat jakkoliv,
je to ale hlubší stav. Přitom pozorování a ne-pozorování přecházejí jedno ve druhé, podobně
jako řazení rychlostí. Není v tom žádný problém.

Raméši, zdá se, že pozorování ve skutečnosti není něco, čeho by se mělo dosáhnout
kdesi v nedohlednu, protože jeho pravou charakteristikou je prostě to, jak to doopravdy
je. Ve skutečnosti tu není žádná emoce, která by se toho týkala, nebo žádné…prostě nic.
Je tu pozorování, prostě je to tak. Takže to, o čem mluvíte, není ve skutečnosti něco jako
cíl, který je kdesi daleko a kterého můžete jednoho dne dosáhnout, ale je to fakticky to,
jakým způsobem probíhá každý moment.


Ano. A to je v podstatě důvod, proč říkám, že ve skutečnosti jste nikdy svůj domov
neopustili.

Čím se pozorování bez reagování liší od sledování filmu?

Není v tom žádný rozdíl. Ale sledujete-li film, tak ho pozorujete a současně i reagujete.
Včera jsme byli v kině na filmu, zařazeném mezi filmy X., dětem nepřístupné. Kdosi přišel
s děckem, které si pořád pobrukovalo. Dítě vidělo přesně totéž, co všichni ostatní, ale nereagovalo.
Pozorovalo, protože do toho nebylo vtažené. Ale pozorujete-li film vy, dostanete
se do vztahu k jednotlivým postavám; proto to není pozorování.
Tak jako jsme vtaženi do vztahů k postavám v tom, co označujeme jako skutečný život?
Přesně tak, ano. Vtáhne vás to, protože si říkáte: „Jsem ten, kdo jedná, kdo prožívá.“
A tak se do toho necháte vtáhnout. Je-li tu ale poznání, že všechno, k čemu dochází, prostě
probíhá skrze psychosomatický organismus, pak probíhá pozorování.

Cítím se opravdu frustrovaný. Pozoruji a najednou je to pryč. Chtěl bych prostě, aby
se to dělo pořád. Mám zkusit něco jiného? Ale obávám se, že žádám nemožné.


Přesně tak. V okamžiku, kdy řeknete „pozoruji“, je to mysl, která jen pozoruje svůj
vlastní mechanismus. A tak se točíte pořád dokola a dokola a dokola – pochopte, zrovna
tak, jako když váš vůz uvízl v písku a čím víc přidáváte na rychlosti, tím hlouběji se kola
zahrabávají. K tomu, aby se kola dostala ven, je nutná nějaká vnější síla. Toto pozorování,
o které jde, nepochází z mysli. Je to naprosto jiná dimenze, která neporovnává, nehodnotí,
která neužívá výraz „mělo by se“. „Mělo by se“ nebo „nemělo by se“ nepadá v úvahu. Pozorování
pouze vnímá. Vyvstane hněv, hněv se pozoruje, není tu ale žádné „já“ nebo mysl intelekt,
aby řekl „neměl bych se hněvat.“
Jinými slovy není tu žádné spojení nebo sebeztotožnění
s nezávislým, spontánním hnutím zvaným „hněv.“ A tak každá myšlenka nebo
emoce či touha vyvstane, je pozorována bez porovnávání, bez hodnocení, a odpojí se. Takovéto
pozorování probíhá bez individuálního pozorujícího.

Cítím, že já si uvědomuji. Pozoruji toto uvědomování si.

Přesně. Takže mysl tu neustále je, je stále přítomná. Chce být u všeho, co se děje. Přirozeností
mysli je touha spojovat se se vším, co probíhá. To je důvod, proč se mysl tak
hrozně bojí tvrzení, že tu není žádné vládnoucí „já“. Mysl čili „já“, intelekt říká: „Když to
nemám pod dohledem, když to nesleduji, nastane naprostý chaos.“
Byl tu snad nějaký
chaos, než jste se narodil?

Nevím.

To je to! To je přesně ono. Tak proč se tím zatěžovat? Před svým narozením jste o tom
nic nevěděl a až zemřete, také nebudete nic vědět. Proč byste měl tedy předpokládat, že
mezi obojím se plynutí fenomenality najednou zastaví, když tam nebudete?

Netrápím se tím.

Zabýváte se sebou. Nějaká krůpěj z proudu Vědomí si chce uvědomovat sebe samu jako
krůpěj a navíc chce být proudem. To nejde.

Raméši, pokud jde o tu pozornost. Dělám-li nějakou práci, která mě plně zaujme, tak
se neobjevuje žádné diskurzívní myšlení – žádná mentální hra mysli; je to pozitivní stav,
stav, ve kterém se má být. Když jen prostě sedím, je pro mě snadné dostat se do podobné-
ho stavu. Ale když se procházím nebo řídím vůz, když dělám něco, co nevyžaduje tak naprostou
absorpci, vyvstávají všechny možné druhy myšlenek. Vím, že zenový Mistr říká
„Když jdu, jdu, když sedím, sedím.“ A tak když jdu nebo řídím vůz, má být ohnisko pozornosti
zaměřeno na chůzi, nebo na řízení vozu, anebo na pozorování myšlenek, které
procházejí myslí?


Víte, pozorování myšlenek v mysli znamená, že vyvstávají myšlenky. A když vyvstane
myšlenka a pozorování probíhá dál, myšlenka se po svém vyvstání odpojí. Teď na příklad
je činný váš zažívací systém a váš dýchací systém, vaše myšlenky vyvstávají a mohou být
pozorovány. Není-li na dálnici žádný provoz, vaše řízení začne být stejně automatické jako
váš dýchací proces. A když se objeví myšlenky, buď budou pozorovány, nebo se do nich
necháte vtáhnout. Buď se „vy“ necháte zaplést do uvažování, anebo, není-li tu žádné „vy“
a je-li tu jistá míra chápání, bude tu pozorování.

Co tedy zenový Mistr míní, když říká „Když jdu, jdu; když sedím, sedím“? Neznamená
to, že jeho plná pozornost je věnována spíše chůzi, než pozorování myšlenek?


Znamená to, že v případě Mistra budou myšlenky vyvstávat jen výjimečně a nebudou se
objevovat tak často, jako je tomu v případě běžného člověka. Ale pokud se myšlenky objeví,
budou pozorovány. Chůze tedy může být skutečnou meditací. Vím to, protože se mi
to stává. Chodím asi hodinu a čtvrt každé ráno a každý večer. Nechodím po ulici, protože
tam dochází k vyrušování. Chodím ve svém pokoji, diagonálně z jednoho rohu do druhé-
ho. A pokud při té chůzi nedojde k vyrušení, může proběhnout bez jakýchkoliv myšlenek.
Anebo, když se mimořádně nějaká myšlenka objeví, odpojí se.

Nepřemýšlíte o chůzi. Prostě jen chodíte.

Přesně tak.

Raméši, je pozorování také myšlenka? Chci tím říci, napadá mi, že má-li být nějaká
myšlenka nebo emoce pozorovatelná, musí se v časo-prostoru objevit, že je tu nějaká
myšlenka, a bezprostředně potom nastane pozorování. Je tedy pozorování simultánní
s myšlenkou nebo s pocitem či emocí?

Hleďte, pozorování je ve skutečnosti chápání. Působící chápání je pozorování. A je-li
chápání hluboké a úplné, pak pozorování a odpojení proběhne souběžně, současně, hned
jak se myšlenka objeví.
Ale jistá míra pochopení existuje i tehdy, když pochopení úplné není. Půjdu ještě dál
a řeknu, že i když pochopení existuje jen na intelektuální rovině, neznamená to, že by nebylo
k ničemu. Protože mysl je zvyklá zaplétat se do myšlenek, nechá se při vyvstání nějaké
myšlenky do ní do určité míry vtáhnout, bude tu jistá míra horizontálního zaujetí touto
myšlenkou. Ale v jisté fázi se toto zaujetí odpojí, možná v dosti pozdní fázi, nicméně najednou
vyvstane náhlé poznání, že je tu zapletenost, a dojde k odpojení.
Jak se bude poznání prohlubovat, období horizontální zapletenosti budou kratší a krat-
ší, budou méně častá, méně intenzivní, a až bude poznání dostatečně hluboké, pak proces
vyvstání mentálního obsahu a jeho vertikálního odpojení bude téměř současný či souběžný.

Je to tedy pozorování jen na vteřinu?

Na zlomek vteřiny, pak se odpojí. Správně. Pozorování ve skutečnosti znamená, že neexistuje
žádné zabývání se „sebou“.

V pozorování tedy není ani ten, kdo pozoruje, ani věc, která by byla pozorována?

„Věc, která by byla pozorována?“ Není. Vynoří se myšlenka. Vynoření myšlenky se
zpozoruje a ona se odpojí.

A není to tudíž žádná věc.

Není.

Ale když se to člověk pokouší dělat…

Jakýkoliv pokus to dělat by byl snahou mysli pozorovat svůj vlastní proces, což není
pozorování, ale zaplétání se.


Nedochází k tomu přirozeně? Když se zabýváme nějakou myšlenkou, nakonec se odpojí,
začneme-li se zabývat nějakou jinou.


Ano, ale až nakonec. Až skončí zaujetí touto myšlenkou. Pak vyvstane jiná myšlenka
a vznikne další zapletenost. A tak v této stále pokračující konceptualizaci je po celou dobu
přítomná zapletenost.

Neexistuje žádný okamžik pozorování mezi dvěma zapletenostmi?

Jedna zapletenost – a začne nějaká jiná.

Pohrával jsem si s představou, že vyvstane myšlenka a nic se s ní nedělá. Takže tato
prázdnota je Vědomí?


Ano, ovšem.

Nemůže mít za následek jednání?

Nemůže. Pozorování ji odpojí. Není tu žádné další myšlení. Může přijít jiná myšlenka.
Zase nastane totéž. Podstatné je, že není-li činná přemítající mysl, myšlenek se bude objevovat
méně a méně.

Když se objeví pozorování, je spontánní?

Pozorování je spontánní a dochází k němu v současném okamžiku. A tak každá myš-
lenka, která vyvstane, se odpojí. Může se objevit znovu, ale když je pozorována, opět se
odpojí. Kdykoliv se vynoří, odpojí se. Jak řekl Ramana Mahariši „Je jako nezvaný host,
který, je-li ignorován, postupně přestane přicházet.“

*
Právě mi napadla úvaha o slově „advaita“, ne-dvojnost. Neznamená to, že pokud existuje
pozorování, je tu něco, co je pozorováno, takže jsem zase zpět v dualitě?


Vyvstání myšlenky a její odpojení je pohybem Vědomí. Všechno to, k čemu dochází
v oblasti jevů, probíhá v dualitě. Vynoření myšlenky je jeden pohyb. Její odpojení je další
pohyb. Ale proběhnou tak současně a souběžně, že se stanou téměř jedním. Nicméně
všechno je to pohyb v dualitě, pohyb ve Vědomí.

Ale uvažuji-li o sobě, jsem tím, kdo pozoruje.

Nejste. Není tu žádný „pozorovatel.“ V takovém případě jde o mysl, která si namlouvá,
že probíhá pozorování, to ale neprobíhá. Mysl jen pozoruje svou vlastní činnost a klame
sebe samu představou, že je tu pozorování.

Potom si můžu prozpěvovat „Dostal jsem plno ničeho.“
To Nic má plno ničeho. Prázdnota má spoustu ničeho.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/ostat ... _mluvi.pdf
Návštěvník
 


Zpět na Raméš Balsekar

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků