Probuzený
Napsal: ned 18. kvě 2014 15:01:08
Jak žije a reaguje Probuzený?
Raméš Balsekar říká v knihách Vědomí mluví, "Mír a harmonie v každodenním životě" a ve svých komentářích k Aštavakragítě:
Raméš Balsekar říká v knihách Vědomí mluví, "Mír a harmonie v každodenním životě" a ve svých komentářích k Aštavakragítě:
"Ego je ztotožněné vědomí. Proč s egem bojovat? Jen pozorovat hrátky ega. Když ego něco provede, je to tatáž mysl ega, která říká „To se nemělo dělat.“ Jakmile se objeví pochopení, že nemáte s egem bojovat, jen ho pozorovat, pak už ego není překážkou nebo nepřítelem. Ego je pouhá fikce. Proč byste měl bojovat s výmyslem?"
Ego pociťuje spoutanost pouze proto, že reaguje na instinktivní reakce smyslového systému. Objeví se hněv nebo strach. Žádná ´spoutanost´ tu není, dokud nezareaguje ego a nezačne si přát, aby člověk nebyl rozhněvaný nebo vyděšený, dokud s tím nechce něco udělat!
Hledání osvobození od tak zvané spoutanosti vychází z naprosto mylné představy. Tento omyl spočívá ve skutečnosti, že ego mylně považuje instinktivní biologickou reakci v lidském smyslovém systému za svou vlastní reakci. Zareagování smyslového systému na nějakou zevní událost, nad kterým dotyčné ego přirozeně nemá žádnou moc, je zcela přirozenou a biologickou reakcí, stejně jako zareagování na horko nebo zimu, což jsou rovněž vnější vlivy. Ego zaměňuje tuto biologickou reakci za svou vlastní reakci: jako biologická reakce se objeví hněv nebo strach a ego z ní udělá svůj hněv nebo svůj strach a chce to změnit. Jinak řečeno ego zareaguje na biologickou reakci a v tom spočívá spoutanost: v potřebě nebýt hněvivý, nebýt bázlivý, v potřebě být vždycky klidný a rozvážný, v potřebě být vždycky charakterním člověkem. To je ve skutečnosti ta spoutanost, z níž člověk hledá vysvobození. Hledaná svoboda je ve skutečnosti v tom, že člověk není závislý na žádných sklonech, náchylnostech nebo okolnostech.
"Takže znovu, neodchýlili jste se od svého přirozeného stavu pokaždé, když vás přepadl hněv nebo když se objevila touha. V takové situaci je nejdůležitější si vzpomenout, že přijde-li některý ze smyslů do kontaktu s příslušným objektem – když oči něco uvidí nebo uši uslyší – tak ať se objeví cokoliv, hněv nebo úzkost nebo soucit či cokoliv dalšího, jde o přirozenou, biologickou či mechanickou reakci psychosomatického organismu, která závisí na jeho konkrétním naprogramování. A tak přijme-li se tato reakce jako taková, k žádné zapletenosti nedojde. K zapletenosti, která vás vytáhne z vašeho přirozeného stavu, dojde jen tehdy, když se s touto reakcí ztotožníte: ´Jsem rozhněvaný, jsem vystrašený, a to se mi nelíbí.´ Dokud k tomuto osobnímu zapletení nedojde, pouhé vyvstání reakce vás z přirozeného stavu nevytáhne.
A tak vidíme mudrce, který je obecně přijímán jako člověk s nejzazším Pochopením, jak prožívá svůj každodenní život, neustále plně zaměstnaný, a čas od času projevuje – stejně jako každý jiný obyčejný člověk – potěšení, bolest, hněv, strach, údiv, soucit a tak podobně. A přesto je vidět, že je mistrovsky zakotvený v přirozeném stavu – v míru, harmonii, a pokoře. Přirozené reakce psychosomatického organismu lze pozorovat jen čas od času; není tu žádné zaplétání se, které by vznikalo rozvíjením osobních reakcí na instinktivní zareagování.
Psychosomatický aparát reaguje na zkušenosti podle svého vlastního naprogramování. Odlišně naprogramovaný aparát zareaguje jinak a i tentýž aparát může za odlišných okolností zareagovat jinak, v závislosti na záměru Zdroje. Jinak řečeno citům, pocitům a myšlenkám se musí umožnit, aby fungovaly svým přirozeným způsobem, protože každá snaha je ovládnout může vést jedině ke zhoršení rušivého stavu. Opět je možné ocitovat Šrí Krišnu: „U moudrého člověka (mudrce) navozuje energie uvnitř psychosomatického organismu jednání v souladu s přirozenými vlastnostmi. K čemu nějaké vnější omezování? “
Návaznost je tedy zřejmá: hluboké a jasné Pochopení toho, co Je, mnohem hlubší, než je přímočaré intelektuální porozumění, vede ke skutečné pokoře coby důsledku rozdrcení vlastní vůle – pocitu samostatně jednajícího ´já´.
Co se stane, je-li tu skutečné pochopení, vycházející ze zániku jednajícího „já“? Tak dlouho, dokud existuje psychosomatický organismus, musí docházet ke smyslovým reakcím na vnější podněty, reakcím různých druhů v různém stupni. Když vyvstane hněv, člověk s poznáním si nebude myslet, že se hněvá, a nebude se pokoušet svůj hněv před ´ostatními´ ospravedlňovat. Hněv je pozorován a není tu žádné osobní egoistické zaplétání, založené na ´mně´ a ´těch ostatních´. Tak dojde k tomu, že hněv není egem nijak vyživován a přirozeným způsobem se rozplyne; a i tato skutečnost se pozoruje. Jinak řečeno myšlenky, touhy a emoce vyvstávají jako přirozené biologické reakce psychosomatického aparátu, ego je ale nenásleduje, protože tu není pocit osobně jednajícího já.