Co se stane, je-li tu skutečné pochopení, vycházející ze zániku jednajícího „já“? Tak dlouho, dokud existuje psychosomatický organismus, musí docházet ke smyslovým reakcím na vnější podněty, reakcím různých druhů v různém stupni. Když vyvstane hněv, člověk s poznáním si nebude myslet, že se hněvá, a nebude se pokoušet svůj hněv před ´ostatními´ ospravedlňovat. Hněv je pozorován a není tu žádné osobní egoistické zaplétání, založené na ´mně´ a ´těch ostatních´. Tak dojde k tomu, že hněv není egem nijak vyživován a přirozeným způsobem se rozplyne; a i tato skutečnost se pozoruje. Jinak řečeno myšlenky, touhy a emoce vyvstávají jako přirozené biologické reakce psychosomatického aparátu, ego je ale nenásleduje, protože tu není pocit osobně jednajícího já.
Nejpřirozenější reakcí na povstanuvší hněv je jeho vyjádření.... Člověk pocítí rozzlobenost a vyjádří ji....To je přirozená reakce... Děti, které o svém chování ještě nepřemýšlí, tak jednají přirozeně... Vyvztekají se a za pár minut se zase smějou...
I dospělákovi se uleví, když vyvsanuvší emoci hněvu vyjádří... Vykřičí se... Jenže... Všechno je energie... I hněv je energie... Hněv je možné pokládat za destruktivní energii... člověk jednající pod jejím vlivem má velikou sílu a jeho "spravedlivé" rozhořčení může v jeho okolí napáchat škody...
Osho v jednom ze svých hovorů jde podle mě hlouběji, něž Balsekar.... Nastiňuje praxi vnitřního tření.... Tedy vyvstanuvší hněv si uvědomit, ale nevyjádřit ho... Není to zas tak jednoduché...
Emoce vyvstávají ave zlomečku vteřiny je následuje emoční reakce... Praxe nenásledování emocí vyžaduje opravdu jasnou a bdělou přítomnou pozornost... V té je po čase snahy o tuto praxi uvnitř sebe zavnímán ten okamžik, kdy emoce hněvu začíná přicházet.... V té chvíli je hněv uvnitř sebe uvědomován a je tou pozorností vytvořen vteřinový prostor pro vědomé rozhodnutí, zda hněv vypustit ven, nebo nevypustit.... Vypustit ho, je přirozené a během chvíle dojde ke znovuponoření se do vnitřního klidu....
Rozhodnutím se hněv nevypustit dojde k psychosomatickému vnitřnímu napětí... Energie hněvu je v nitru člověka se vší svojí ničivou silou... a je rozhodnuto ji nevypustit (svým hněvem nezasáhnout nic ve svém okolí....), tedy místo, aby šla energie hněvu "ven" a došlo k rychlé úlevě, zůstane vlastním rozhodnutím se vší svojí palčivostí a drtivou silou uvnitř a hrozí tělu i duši sebezničením... Je přímo hmatatelná... v té chvíli je možné na sobě pocítit tu obrovskou sílu, kterou jednotlivé energie mají.... a ten dobrovolně neprojevený hněv se projeví i různě tělesně... zrudnutím, nervozitou, nutkavým pokušením přece jen ji vypustit a ihned si ulevit od jejího ničivého napětí....a dalšími všelijakými sebenepříjemnostmi... když se to ale nevzdá a ani přes zažívané vlastní obrovsky nepříjemné stavy a pocity se povstanuvší hněv nevyjádří... nějakou nepopsatelnou a pro mě nepochopitelnou transformací je po nějaké chvíli možno přímo vnímat uvnitř sebe rozpad energetické struktury hněvu a nástup obvyklého klidného a míruplného vnímání a bytí.... hněv je pryč, aniž by sebeméně ovlivnil okolí, aniž by komukoli ublížil a je zjištěno, že neublížil ani "mě, i když tím úspěšně hrozil.... V případě úspěšného přetransformování povstalého hněvu uvnitř sebe, nedojde k žádnému vypuštění emoce ven a k žádné destruktivní reakci vůči okolí, jen chvíli vůči sobě... Úspěšné přetransformování té emoce uvnitř sebe nějakým způsobem zajistí, že onen spouštěč, který hněvivou reakci startoval, přestává být spouštěčem.... příštím setkáním s tím spouštěčem (kterým je třeba jiný člověk a jeho názor -speciálně nejbližší lidé mívají nad našimi emocemi největší vliv a jsou nejlepšími učiteli, vpravdě anděly, kteří nám umožňují nahlédnout do vlastních hlubin) se hněvivá reakce nedostavuje....
A takto nakládat vědomě se všemi povstanuvšími emocemi..., když je na to zrovna dost sil... s těmi, které vnímáme jako negativní i těmi, kterým říkáme pozitivní.... není to snadné...