O nervozitě, úzkosti a strachu

[rosada]

Mooji o nervozitě, úzkosti a strachu:

Nesnažte se s tím nic dělat.

Dokonce i když se to zdá být tak silné, nepřekonatelné, a tělo se třese strachem, jak se to některým lidem při tomto stavu děje, to samo o sobě není problém.

Problém, pokud zde nějaký je, nastává, když se takto cítíte a začnete si to nějak vykládat, interpretovat: že to, jak se cítíte, znamená, že je s vámi něco v nepořádku. Ten pocit sám o sobě je jedna věc a obvykle, jakmile se dostaví, začnou se na něj nabalovat další pocity a začne jakási vlna interpretace ("interpretační pohyb"): "Ah, kdybych byl volný, necítil bych se takhle, chci, aby to skončilo..."

Je to právě energie z této interpretace, která je vám tak nepříjemná.
To je to, co se obvykle děje...

Všechno je naprosto v pořádku. Můžete se cítit velice nervózní a přitom být absolutně volní. Nikde není psáno, že nemůžete na chvíli cítit smutek či úzkost. Nemluvím teď o obvyklém, habituálním strachu, který je zakoušen, když nehrozí žádné potencionální nebezpečí, ale spíš, když jste vystaveni něčemu, co vám je nepříjemné. Nebo když něco začnete rychle vnímat jako něco, čemu musíte čelit (s čím jste konfrontováni)... Nebo si představujete, že přijde určité nepohodlí, spojené s touto situací... To pak vyvolává všechny zmiňované typy reakcí.

Co bych vám poradil, je pouze to pozorovat.

Vím, že zde je něco, co "říká" - "Ne, nechci to jen pozorovat, chci se toho zbavit..." Ale začněme právě takto: Jen si říct – je to v pořádku, že tenhle pocit "přišel" – nechte ho přijít... stejně tak také odejde, sám...

A také je v pořádku dát svolení k tomu být 100% úzkostný. Někdy cítíte trochu úzkosti, něco se již pokouší "uklidnit" tuto úzkost, ale já říkám, ne, nechte ji tam, buďte 100% úzkostní. Ale nepodílejte se na hodnocení, jen zůstaňte jako prostor, ve kterém tato úzkost je ("hraje"). To je nejúčinnější... Víc než bojování, braní prášků, odříkávání manter... pouze přijetí – ano, je to v pořádku, je tu pocit nervozity... někdy je tu jasný důvod, nějaké vysvětlení, nějaké zprávy uvnitř tohoto pocitu... a v tom momentě můžete...je to už nějak...můžete vidět jeho příčinu... Někdy se to stane téměř spontánně...

Je v pořádku říci sám sobě: Je to ok se takhle cítit, v tomto momentě.

Zkuste to. Zkuste... Je v pořádku, že je tu tento pocit , vy jste ho nevytvořili... prostě "se stal".

"Uvnitř" vás je prostor, který nereaguje na nic... Ale reakce v těle jsou v tomto prostoru pociťovány.

Může se to stát komukoliv... Pocity nervozity, může přijít úzkost...

Ale vy to zvládnete... Za prvé - neztotožňováním se s tím.

Pokud budete pokračovat s vykládáním "tohle znamená tohle ...a proč nemůžu...", potom budete žít život "koukáním z podpostele" či něco takového. Ale když "tam" ten pocit necháte...teď je na to skvělý moment... Proto se vás ptám, jak se cítíte právě teď. Říkáte, že máte tyto pocity... a já vám říkám – přijměte je... právě teď je v pořádku být zcela nervózní... mnoho lidí na vašem místě by se cítilo také nervózní.

Říkáte – "Ano, ale já se cítím být mnohem víc nervózní než oni".

Můžete to využít. Protože to pak znamená, že pokud to nemůžete zakrýt, musíte s tím nějak "poprat". Takže když to nemůžete zakrýt, myslím, že vám nezbývá než s tím "ven"...musí to ven... Protože pokud se naučíte, jak to skrývat, nikdy nezjistíte, jak to překonat.

Myslím, že někdy je v pořádku říci: "Podívej, když jsem v situacích, jako jsou tyto, vždycky se cítím tak nervózní." A lidé se cítí uvolnění...dokonce vás mají rádi za to, že jste to řekli... a vy se tak také cítíte lépe...dobře...

Někteří lidé, poznal jsem takové, v momentě, kdy o sobě začnou mluvit, rozpláčou se. A nemohou si pomoci... říkají "Promiňte, já nejsem smutný, ale prostě se mi chce moc plakat." A nemusí to nutně trvat dlouho, ale potřebuje to vaše svolení.

A to svolení je – "je to v pořádku. Je to v pořádku, jak to je."

Když to připustíte, okamžitě začnete "přestavovat" tuto sílu...


http://www.amara.org/en/videos/2Pw0c4Gxye28/cs/433955/326052/

[Jana]

Kdybys měl skutečně svobodnou vůli a moc formovat svůj osud, stvořit svůj ideální život, nejpravděpodobněji by jsi se mohl vyhnout všemu nepohodlí - všemu, co provokuje tvé ego, všemu, co vyvolává pocity viny a zahanbení, nebo tomu, co ohrožuje tvé připoutanosti.

A co fyzická bolest? Co utrpení?

Kdybys měl skutečně svobodnou vůli a moc formovat svůj osud, stvořit svůj ideální život, nejpravděpodobněji by jsi se mohl vyhnout všemu nepohodlí - všemu, co provokuje tvé ego, všemu, co vyvolává pocity viny a zahanbení, nebo tomu, co ohrožuje tvé připoutanosti. Všechno toto by jsi mohl vyloučit a nahradit to čokoládově chutnajícími chvílemi. [Smích] Ale ať již by jsi se snažil sebevíc vykonstruovat a zajistit si život, jež by uspokojil tvé projekce, stále by jsi měl potíže s jejich harmonizací, s kvalitou a příznivými vyhlídkami života, který se odhaluje bez lidského záměru.

Jednu se zeptal muž Šrí Nisargadatty:

„Maharadži, tvá slova velmi hluboce rezonují uvnitř mého srdce. Cítím jejich sílu a poznávám, že jsou pravdivá. Ale pokud mám být upřímný v popisu svého prožitku, musím přiznat, že během celého mého života neustále zažívám utrpení!" A Maharadž odpověděl: „Ne, to není pravda. Ty neprožíváš utrpení; ty trpíš prožíváním!"

Mohl bys Mooji k Nisargadattovým slovům říci víc?

Povím ti příběh.

Jeden muž šel s velkou bolestí za doktorem. „Jak vám mohou pomoci?", zeptal se ho doktor. Bolí mě všechno, řekl ten muž. „Kdykoli se toho dotknu", vysvětloval, dotýkaje se prstem místa poblíž srdce, „to bolí!". „A když se ho dotknu", dodal a dotkl se nosu „au! - také bolí!". Doktor se na něj se zmatením podíval jak pokračuje. „Když si zmáčknu tady" řekl, a zatlačil si na žaludek, „bolí to jako sto čertů!". Pak se muž naklonil k doktorovi a prstem se dotkl jeho očního víčka. „Auuu!", zařval znovu. Pak provedl doktor komplexní vyšetření. Nakonec doktor prohlásil: „Pane, neshledal jsem nic zvláštního s oblastmi, co jste mi ukázal. Ale vaším problémem je zlomený prst ". [Smích]

‚Já‘ je tím prstem. Kamkoli se ‚já‘ pohne, tam je vždy potíž. Toto ‚já‘ je ego: „Mám rád to a nemám rád ono". Čehokoliv se v nevědomosti dotkne, působí sobě i druhým bolest. A přeci si představuje, že je ta bolest působena ‚druhými‘. Jakmile je skrze milost realizováno, že ‚já-ego‘ je příčinou utrpení a že ego je snem, trápení končí.
Identifikace s tímto ‚já‘ je kořenem utrpení. Jakmile si začneš vybírat, co by jsi měl prožívat - trpíš. Jakmile si vybíráš od koho by jsi se měl učit - trpíš. Pokud si takto neustále interpretuješ jak věci jsou nebo jaké by měly být, co si zasloužíš a co nikoli - trpíš. Kdykoli je zde pýcha, připoutání, soudy a touhy, ihned je zde i bolest. Když se probudíme z nevědomosti do naší přirozenosti - trápení je pryč.

Ale Mooji, jak můžeš necítit, když je zde silná fyzická bolest?

Bolest i potěšení náleží tělu. Je to jeho břímě. Jakmile se ztotožníš s tělem, prožiješ všechny související protiklady a kontrasty tance, jemuž říkáme život.

To ale neznamená, že musíš trpět automaticky, jakmile je zde tělo. To ztotožnění zesiluje bolest. V nezaujatém a neosobním pozorování funkcí těla a mysli je bolest vnímána jako přirozený jev. Ne-osobní zkušenost je sama svobodou. Přesto se zdá, že pro některé lidi je bolest nevyhnutelným aspektem lidské zkušenosti. V oblasti smyslového prožitku je bolest nevyhnutelná. Pokud je zde silná psychologická a fyzická identita (ega), je zde také související utrpení - jež je daní života!
Řekl jsi: „Trpěl jsem". Nemíním se s tebou o tom přít. Ale jsou zde i lidé, co jsou vystaveni hlubokému pocitu vděčnosti či dokonce radosti za jejich zdánlivým utrpením. Nenazýval bych to ale utrpením, protože v tom není odpor. Oni pochopili a přijali, že milost se někdy může projevovat jako intenzivní vnitřní spalování, jež očišťuje bytost od konceptuálních a emocionálních toxinů, a tím zůstávají v klidu.

Já teda nevím, jak se cítit vděčný, když mě svírá tělesná či emocionální bolest!

Není vůbec třeba usilovat o to být vděčný. Díky podmíněnému reflexu, krev proudí směrem k centru aktivity, jako proudí bílé krvinky k místu tělesného zranění. V tomto případě je centrum aktivity místo, kde tepe pocit osobního ‚já‘ a následná pozornost, která je mu věnována je jako příval krve.

Ty to nejsi: jsi si vědom toho. Jen si to ujasni, bez paniky. Jakmile se přidržíš oné intuice, pocitu ‚Já jsem‘ , a nedovolíš aby se spojoval s koncepty, pokud jen necháš toto ‚Já jsem‘ inkubovat a dozrávat v sobě - ihned převáží radost a klid. Spontánně je zde tiché a vnitřní přesvědčení: „Jsem nekonečné a bezmezné bytí". To není učení - to je silná vnitřní zkušenost - nevysvětlitelně. Díkybohu o tom nemusíš psát žádnou diplomovou práci. Něco je nazřeno, a to je dost. Nemůžeš to dokázat a nemusíš to dokazovat. Není potřeba abys o tom žvanil a setkával se s lidmi. Buď jen tichý. Spočívej v přirozené vnitřní samotě.

(Z knihy: Mooji - 'Před Já jsem'.)