Jana píše:Mluvíš sice z pozice moudrosti mysli, ve které není žádné ztotožnění, proto je tady uvědomění "nejsem nic" a "tohle už je je osvícené".
Hmm, já ale nemluvím o nějakém uvědomění. Já si nic neuvědomuji, protože jednoduše není žádné já. Nikdo si nic neuvědomuje, jen se to tak tváří. Je to trik.
Ale mrkni na to, jak je to dál: [url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=162&t=3805]Spojení
Proklikal jsem to, ale to je jen další dualitní učení, kde mluví ke kostkám a bublinám.
Blaženost je ve skutečnosti Vědomí, nekonečné, časoprostorem neomezené, věčné, je to také jiný výraz pro Bytí (sat-čit-ánanda) a to vše je zároveň jiným výrazem po Lásku. Tohle poznání způsobuje, že zcela zmizí jakýkoliv strach z čehokoliv a o cokoliv. Proto ten klid a mír. Proto tomu dávají různé názvy, jako Nirvána, Boží království, Samadhi ...
To je právě ten problém s poznáním. Poznání předpokládá nějakou pozici, něco poznatelného a někoho kdo poznává. Celé je to naprostá iluze a není žádná pozice, tedy ani žádné vědomí, není nic poznatelného a není ani nikdo kdo by mohl něco poznat. Tak proč věřit všem těm pohádkám? Není nikdo, kdo by měl nebo byl vědomí a pokud se to nazývá vědomí, protože to má být vědomé, tak tak to také není. Tohle je neduální, žádné vědomí to prostě nepotřebuje, protože je to vším.
Všichni Ti Probuzení, Ježíš, Buddha i ostatní říkají ve finále úplně to samé, mluví o tomtéž.
Ano, nejčastěji mluví o osobním osvícení. Určitě je to krásné, měl jsem asi podobné zážitky, kdy to vypadá, že jste bůh, ale prostě je to osobní osvícení, je to osvícené já, takže je to pořád totální sen.
Autorkou všech těch Tvých kreslených příběhů je, jak jsem zjistila, kreslířka Clare Cherikoff. Tvrdila o sobě, že u Maharišiho zažila masivní osvícení, ale dodatečně pak zjistila, že to není ono, pak narazila na video Tonyho Parsonse: "Ale zdá se, že Tony říká, že tu nebylo žádné ty a vědomí. A to je jen neslýchané!"
Vypadá to, že je to poměrně "časté", že někdo dosáhne osobního osvícení a po nějaké době prostě přijde tohle. Podle některých těch citací to vypadá, že nakonec to tak mohlo být u Nissargadaty, řekl bych možná Drtikol... Newman o tom píše:
Co je osvobození? Musím říct, že když jsem ho hledal, myslel jsem si, že to bude dost úžasné. Určitě pak budu zvláštní. Určitě to bude korespondovat s tím, co si myslím, že osvícení znamená. A první probuzení bylo vcelku takové. Vypadalo to velmi mocně a zvláštně. Něco jsem našel a chtěl jsem to ostatním sdělit. Nikdo to samozřejmě nechtěl slyšet. A samozřejmě to přešlo, trvalo to pár měsíců a přešlo to. Bylo to velmi jako když mnoho těch osvícených lidí co sedí a mluví o osobním osvícení, to byla přesně ta kvalita toho. A za roky jsem byl schopen skrz meditování a praxi dosáhnout stavů určitého odstupu, žádných myšlenek, a ačkoli to byly stavy zvláštní a vypadalo to jako že k nim je určitý postup nebo proces, nedotýkaly se podstaty toho, co bylo rozeznáno při tom prvním osvícení. Nemůžu říct, že ten příběh je u konce. Asi nikdo nemůže říct, že příběh je u konce, nebo že se nemůže stát víc prohloubení. Ale osvobození, jak je zde pojímáno, je konec toho, že tohle má být jiné, než to je. Je to konec potřeby, aby tohle vůbec bylo čím to je. Je to svoboda. Je to svoboda, kterou nikdo nechápe. A tady to nebyl zážitek a není to teď zážitek. Osvobození není zážitek. Je to konec konkrétního zážitku, který tvoří hledání. A ten konkrétní zážitek je reálnost, solidita, která dělá, že vše vypadá jako součást kontinua. Takže tohle setkání je výsledek něčeho, co se stalo v minulosti. A ta naděje, pokud je tu ta reálnost je, že toto setkání způsobí, že bude něco jiné, něco se změní, nebo bude něco nalezeno v budoucnosti. A to osvobození o kterém se zde mluví je konec toho. Konec toho, že tohle co se jeví je výsledek něčeho co bylo před tím nebo naděje, že bude něco jiného, nebo se něco změní v budoucnosti. A myslím že ta nejpřekvapivější věc na svobodě je, že není o nikom. Není to svoboda, kterou někdo získá, není to zážitek, který někdo má. Je to konec něčeho, co by nikdo nikdy nehledal. Protože hledat může jen jednotlivec a hledá jen něco jiného. Je to nepochopitelně jednoduché. Je to jednoduše tohle. A tohle se schovává jako svoboda skrz zážitek hledání svobody. Takže je to ve skutečnosti akt hledání svobody, který dělá, že tohle vypadá jako něco jiného, než to je. Že tohle vypadá nesvobodné. Vyvstává pak zážitek, který říká, že se musí něco stát, aby tohle bylo svobodné. A to je zážitek poznávání, který říká já nevím, že tohle je svobodné, já nemám zážitek, že tohle je svobodné. Nemůžu se vztahovat k této svobodě. A tahle zpráva říká: nikdy nebudeš. Nikdo nikdy se k tomu nevztahoval. Nepotřebuje to, aby se k tomu někdo vztahoval. A můžeme říct, že dobrá zpráva je, že i ta zkušenost, že se něco musí stát, že tohle není celé, kompletní a svobodné, je také ta svoboda. Takže v tom smyslu, svoboda o které se bavíme není nikdy nalezena. Je tu ztráta zkušenosti, že tohle není svobodné, ale svoboda není nikdy nalezena. Tohle nezná tu svobodu. Svoboda o které mluvíme je doslova nepoznatelná, neboli svoboda pro nikoho.
