Téma osvícení

[VOSTÁLNÍK]

To je nejen pitomé blábolení ale i záměrné lhaní a sraní hoven,

každý kdo něco ví o duchovní cestě ví,

že se zde nehovoří o budoucnosti ale o přítomnosti...


Ten tvůj Izzy je stejnej zkurvenej zmrd jako ty,

jen sere nesmysly a blábolí pičoviny...

[VOSTÁLNÍK]

Izzy Cloke: To se ale kompletně sesype, protože není žádný poznávající a proto nemůže být nic poznáno.

Takže vlastně nic neví,

vše co sem píše jsou jen hovna, čili spekulace a blábolení pitomce co nic neví protože nic vědět nemůže...

Čau blbe a pozdravuj v blázinci !

[Veil]

Pro jedince je zkušenost hledání k tomu, aby něco našel a doufá, že co najde uspokojí tu potřebu, která vytvořila hledání. Tahle zpráva ve skutečnosti říká, že není co nalézt. Že hledání nikdy nebude uspokojeno. Že hledání vyvstává z nepochopení. Není to psychické nepochopení, je to fyzicko-psychické nepochopení. A to nepochopení je „já jsem skutečný“. Tahle realita, ta reálnost, skutečnost, která je zažívaná jako jedinec, je to co vytváří, co bude dál, vytváří potřebu pro další zážitek, vytváří potřebu, nebo hledání zážitku, který vyřeší problém „co je tohle?“ „kdo jsem já?“ „o co tu jde?“ „co to všechno znamená?“.

Co je tu navrhováno je, že to nic neznamená. Není to o ničem. Zážitek „já jsem skutečný“ dělá to co je, nebo to co se zdánlivě děje, že to vypadá jako součástí příběhu, jako součást kontinua, jako součást minulosti, která se mění v současnost a stává se budoucností. A protože jsem udělal určitá rozhodnutí (to je sen jednotlivce) v minulosti, to vedlo k tomu, co je nyní a kdybych udělal jiná konkrétní rozhodnutí, vedlo by to k něčemu jinému v budoucnosti. A ta naděje je, že skrz svobodnou vůli a možnost volby dojdu skrz nalezení ke konci hledání. A co se tu navrhuje je, že není co najít. Protože nic nechybí. Celý ten zážitek minulosti, současnosti a budoucnosti, celý ten zážitek „já jsem skutečný“ , celý ten zážitek „já něco hledám, co se musí stát, nebo se stane a uspokojí to tu potřebu poznat, být nebo mít“ je iluzorní, je to sen. Je to psychosomatické nedorozumění.

Když tohle jednotlivec slyší, zní to jako příšerná zpráva. Zní to strašně, že nikdy nedostane to, co hledá. A neříká to jen že nikdy nedostane, co hledá, říká to že všechny zážitky, které kdy měl, které se zdály být nápomocné na cestě hledání toho co schází, jsou také bez významu. Když ten zážitek bytí jednotlivcem přestane, dramaticky můžeme říct, že umře, odpadne, co je pak zřejmé nikomu je, že není potřeba hledat. Není potřeba nic najít. Nic neschází. Nic se nemusí stát. Celý ten zážitek bylo psychosomatické nedorozumění, vyvstávající z kontrakce v těle bez důvodu.

Nepochopení, které jednotlivec má o této zprávě, jsou nekonečná. Není možné pokrýt všechny a vysvětlit všechny nepochopení, které jednotlivec má o tom, co se zde říká. Protože můžu slyšet mozky jak jedou na plné obrátky, když řeknu „tohle je ono“, nebo „není co najít“. Jednotlivec cítí, že to bude něco, co najde: „V určité chvíli budu vědět, že není co najít, v určité chvíli budu vědět, že co je, je všechno, v určité chvíli budu vědět, že co je, je kompletní“. To se nikdy nestane. Nikdy nebude zážitek „Tohle je kompletní“, nikdy nebude zážitek „Není co najít“, nikdy nebude zážitek „Tohle nemá žádný význam, tohle je jednota“. To se nestane.

Co se může stát je, že ten zážitek potřeby, že ten zážitek bytí jednotlivcem, může odpadnout. Co to pak je, je konec hledání. Konec potřeby. Konec zážitku, že něco schází a já s tím musím něco dělat, musím být lepší osobou. To skončí. A jednotlivec si pomyslí: „Wow, to je mučení, to je skutečně nepříjemné muset hledat, to je skutečně nepříjemné cítit se jako ne dost dobrá osoba, já chci, aby to přestalo.“ A myslí si, že to bude příjemné, až to přestane. Ale není, protože není nikdo, kdo by zůstal a poznával to. Nezůstane nikdo, kdo by pochopil „já už nehledám“.

Takže (ukáže na sebe) tohle tu nesedí jako autorita, která něco ví. Není naprosto žádný rozdíl v ničem. Tady nic nebylo nalezeno. Nic tu není poznáváno. Je tu jen jednoduše konec hledání. Konec potřeby, aby tohle bylo něčím jiným, konec potřeby, aby tohle něco znamenalo. Konec mého života. Opět to zní dramaticky. Je to dramatické jen v představivosti jednotlivce, který potřebuje něco dramatického, aby vyřešil obrovský problém, za který sám sebe považuje. Omlouvám se, ale ten obrovský problém, za který se jednotlivec pokládá, je arogance. Není žádný obrovský problém. Takže se ve skutečnosti nic nemusí stát, aby jednotlivec odpadl. Není zážitek, který by chyběl, není zážitek, který by se musel stát. Konec jednotlivce není zážitek. Co je navrhováno je, že tohle, přesně jak se to jeví, je vše, co je. A bez ohledu na to, jak se to jeví, nemá to v sobě žádnou potřebu. Nemá to v sobě žádné očekávání, žádný záměr. To je absolutní svoboda, ale nikdo to nechápe, nikdo to nepochopí. Takže to nikdo nemá. Nikdo se toho nedrží.

Jim Newman

[miroslav]

Pro jedince je zkušenost hledání k tomu, aby něco našel a doufá, že co najde uspokojí tu potřebu, která vytvořila hledání. Tahle zpráva ve skutečnosti říká, že není co nalézt. Že hledání nikdy nebude uspokojeno.

Jim Newman

To je naprostá blbost.
Člověk hledá třeba čtyřlístky a najde je a hledání je uspokojeno, Jiný hledá třeba zlato a když dobře a inteligentně hledá, tak ho najde. Jiný hledá práci a většinou ji najde, někdo hledá partnera a většinou ho najde, jiný hledá poučení a obvykle ho najde atd,atd.
Veil hledá na internetu blbosti, které ladí s jeho přihlouplými názory a u Newmana je evidentně našel a hledání je uspokojeno. Jenže tyhle jeho blbosti tady nikdo nehledá - snad jedině Jana.
Proč ten Newman sem píše nebo cituje takové blbosti?
To by mne zajímalo.

[Návštěvník]

Jim Newman: Smysl života… touha po celistvosti

Reporter: Jime, jaký je smysl života?

Jim Newman: Neexistuje žádný smysl a není potřeba žádný smysl života. Vše je již takové, jaké je, což je již zbytečně, zdarma a naplněné.

„Život“ není oddělený od toho, co je. Bez oddělení neexistuje žádný prostor ani vzdálenost, ve které by mohla vzniknout potřeba smyslu života.

Existuje pouze to, co je. „Co je“ není objektivní ani subjektivní, není koncepční, poznatelné ani srozumitelné. „Co je“ je nedělitelné, vše zahrnuje, vše bez pozice nebo perspektivy, žádné vnitřek, žádný vnějšek, ne dva, ne oddělené, neduální.

Co je – nediferencované vše – se může jevit jako něco, perspektiva, zdánlivá pozice. Pozici lze zažít, takže vzhled působí osobním dojmem. Jako osobní zkušenost se život jeví jako předmět nebo „něco“ vyžadující smysl. Osoba je však iluzorní a nemá žádnou realitu mimo svou vlastní zkušenost. Hledání smyslu je potřeba, která vyvstává z této zkušenosti, kterou je zkušenost odloučení, zkušenost, že „to, co je“, je skutečné a osobní.

Otázka či hledání smyslu života vychází z touhy po celistvosti, absolutní svobodě, která je nevědomky touhou po rozpuštění, konci člověka. Osobní zkušenost nevyhnutelně hledá odpověď na otázku „o čem je můj život?“. Pro člověka neexistuje žádná odpověď, protože to, co je, není o ničem. A nemusí o nic jít. Jediným řešením pro člověka je konec člověka.

Osoba nemůže překročit iluzorní přirozenost sebe sama a nemůže si pomoci, aby byla účinkem sama sebe: hledajícím. Jeho hledáním je láska, více nebo lepší zážitky. Zažívá sám sebe na cestě k nalezení toho, co doufá, že vyřeší jeho nelehkou potřebu. Cesta se hledá. Hledání může být hledáním peněz, moci, více... Protože hledání neřeší a ani nemůže řešit příčinu potřeby, může vést pouze k dalšímu hledání. Předpoklad hledání – že něco je vnitřně špatně nebo chybí – je iluzorní. V důsledku toho je veškeré jeho úsilí beznadějně omezeno na tento falešný předpoklad.

Člověk se snaží překonat tuto nelehkost potřeby prožitku prostřednictvím více zkušeností.

Úsilí, které člověk vynakládá, nemůže nikdy vést k naplnění, které hledá, k neomezené všestrannosti nepoznaného „co je“. To, po čem toužíme, je za osobním hledáním tím, že už je „co je“. „Co je“ není objektivní realita, není poznatelné. „Co je“ je prázdnota, která je vším tak, jak je. Všechno, co je, je již úplné, již absolutně svobodné, bez potřeby smyslu.

***

~Jim Newman nikdy nebyl schopen uvěřit odpovědím, které nabízí konzervované náboženství nebo spiritualita na smysl života, když vyrůstal. Bylo vyvoláno hledání, které skončilo bez nalezení odpovědí na otázky. Skončilo to koncem tazatele. Zjevení: není třeba hledat to, co je již hotové.
www.simply-this.com

[Návštěvník]

Doporučuji: Čti opatrně

[Návštěvník]

NON DUALISMUS staví na hlavu způsob, jakým si člověk normálně myslí osvícení a spiritualitu. Nedualita je revoluce. Jednoduchost sdělení je naprosto nepopiratelná. Odhaluje, že hledání osvícení je samo o sobě pokračováním a potvrzením odloučení.
Nedualita je popis toho, co nelze popsat, proto negativní ne. Nebo co není, nejsou dva. „Dva“, na které se poukazuje, jsou všechny protiklady existence, vnímání nebo základ pro zkušenost.

Je zřejmé, že existuje zkušenost a vnímání, takže co je „ ne dva “? A proč se to nedá říct? „Ne dva“ poukazuje na skutečnost, že vnímání a prožívání dvou není tím, čím se zdá být. Zkušenost se zdá být základem toho, co je. Nedualita tuto skutečnost uznává, ale říká, že vnímání a zkušenost jsou zkreslené, výlučné, zkušenostmi s tím, co je osobní.

Zkušenost být osoboumá za následek proměnu veškeré zkušenosti, že je osobní. To, co se děje, se děje mně. To zakrývá realitu, že zkušenost, která není duální povahy, je ve skutečnosti prázdná. To se mi neděje, jen se to děje.

Jak se to stane? Zkušenost být osobou je výsledkem toho, že tělo je prožíváno jako centrum toho, co se děje. Tato zkušenost být středem má na sobě gravitaci nebo tlak. Ve skutečnosti je gravitace nebo tlak prostě pocit, který se děje, bez nároku na střed nebo na to, že je osobní, má příchuť „tady“. Tlak zde podněcuje nepravdivé tvrzení, že tato gravitace nebo tlak je osobní, že znamená střed. Tento předpoklad nebo nepravdivé tvrzení je začátkem osoby a osobního příběhu. To mění neosobní vše nebo to, co se zdánlivě děje, když je zjevně méně středem: toto se děje „mně“, centru.

Důsledkem předpokladu „já“ je osobní příběh. Tento předpoklad nebo nepravdivé tvrzení je reakcí. Reakcí je také celý osobní život, který z tohoto falešného tvrzení plyne. Reakce na reakci na reakci... Reakce, která sama sebe vnímá jako příčinu. Jako příčina předpokládá svobodnou vůli a volbu, smysl a účel.

Samozřejmě svobodná vůle a volba stejně jako smysl a účel mají smysl pouze tehdy, když je člověk příčinou, jako reakce jsou nesmyslné.

Tato iluze osobního, iluze oddělené osoby , která skrývá skutečnost, že to, co se zdánlivě děje, nejsou ve skutečnosti „dva“, je neosobní vystupování jako osobní. Nadčasovost objevující se jako čas. Tato iluze, která se definuje zkušeností, skrývá skutečnost, že zkušenost jako základ všeho je prázdná. Že poznání – například já jsem – není příčinou, ale reakcí, která skrývá skutečnost, že žádné „já“ nebo „jsem“ neexistuje.

Neexistuje žádná skutečná příčina a co je, není výsledek. Známé je zdání. Vzhled je tím, čím je, ale není tím, čím se zdá být. Dokud je vzhled vnímán jako výlučně skutečný, je považován za něco, co není. Co je, je prázdné. Veškerý vzhled je prázdný.

„Co je“ není logické, není závěr. Nedá se to popsat, protože se to nedá s ničím jiným srovnat. Vzhled je popsatelný, to „není“ je nepopsatelné. Protože co je, je současné „je“ a „není“, nelze to popsat. Ačkoli to, co je, nelze popsat, zdá se, že vyvstávají slova: ráj, dokonalý, úžasný, čistý, svobodný, absolutní, nekonečný, láska.

[Návštěvník]

http://www.simply-this.com/essays

[Pedriito]

není třeba hledat to, co je již hotové.

Pro někoho to není hotové. A pro koho to je hotové?
Čili pozorně, je to pro většinu nereálné.
A co je hotové? Hotová je pampeliška.
Co vypustí chmýrka, když uzraje.

[miroslav]

~Jim Newman nikdy nebyl schopen uvěřit odpovědím, které nabízí konzervované náboženství nebo spiritualita na smysl života, když vyrůstal. Bylo vyvoláno hledání, které skončilo bez nalezení odpovědí na otázky. Skončilo to koncem tazatele. Zjevení: není třeba hledat to, co je již hotové.
http://www.simply-this.com

No, to ledacos vysvětluje. Ono každé zbloudění na cestě i její popírání má svoji přirozenou příčinu. Tohle je příběh Newmana - jeho způsob vyrovnání se s neúspěšným hledáním.
A proč dopadl zrovna takhle? Potřeba hledání a hotovosti byla u něj zřejmě značně větší, než schopnost nalezení.

Každopádně to, co je, není "hotové". Proč by mělo být všechno hotové? To se tím uklidňuje nebo mu to nějak vadí, že by něco nebylo hotové?
A tak si říká, že všechno je hotové?

[miroslav]

P.S.
A Jana je z toho paf, jako ze všeho co pro ni vypadá jako to nejdokonalejší. Zkrátka to nedokáže vidět, že je to slepá cesta a na konci nic není a dál nevede. Nemá opravdovou duchovní zkušenost, jinak by jí to bylo jasné jak facka, že ten Newman, potažmo Veil řeší nesmysly.

[Pedriito]

Že poznání – například já jsem – není příčinou, ale reakcí, která skrývá skutečnost, že žádné „já“ nebo „jsem“ neexistuje.

Fakt reakcí? Reakcí čeho? A na co?

[Návštěvník]

NEDUÁLNÍ VÝUKA

Nedvojí znamená jedno, tedy jakýkoli pokus rozpitvat to jedno, je omyl. Možná neohrabaný pokus, ale když je rozpoznán paradox, jazyk je odsouzen k záhubě, a tak je místo společného základu hodné pozornosti pro komunikaci, a to je to, co zde vzniklo. Omluvte prosím zjevné odchylky od vyprávění kvůli mému nesprávnému nebo nepřesnému použití založenému na „JÁ“ jako předmětu, tento přístup „se zdá“ pro nováčka nový a náročný.


Zmiňuji dvě učení a mým záměrem je zdokumentovat své úvahy a prostřednictvím analytického psaní zjistit, jaké podobnosti se objevují. Neexistuje žádný konkrétní účel kromě zaznamenávání myšlenkových vzorců pro mou vlastní jasnost.

Nic (NE JÁ), je název pro první učení, a očekávat, že to může přinést pomoc ostatním, je podle prvního učitele Jima Newmana falešná představa, protože neexistují jiní a neexistuje žádné já. Je to dobrý koncept, ale v současné době náročný koncept.

Advaita Vedanta je indická filozofie nebo tradiční duchovní cesta, představená zde prostřednictvím učení Sri Ramany Maharshi, indického mudrce žijícího ve většinovém hinduistickém prostředí v Thiruvannamai v Tamil Nadu v jižní Indii koncem 19. a začátkem 20. století. Jednoduché a jasné poselství se mnou rezonuje a pravidelně pokračuji ve svém vztahu k jeho učení.
*************************************************************************************************
* NIC (NE JÁ)

Jim Newman:

„Tento web a setkání Jima Newmanse NON-DUALITY sdílejí záhadu, paradox. Paradoxem je, že TOTO, tento vzhled, není tím, čím se zdá být. Je a není. Není to nic, co by bylo něco. Je to prázdnota, která se jeví jako všechno. Je to sjednocené a jeví se jako rozdělené nebo oddělené“.

„Konec hledání je konec hledajícího, je konec zkušenosti, že ‚toto‘ je skutečné. Zbývá to, co je již zjevně vším. TENTO. Tohle nepotřebuje nic jiného, ​​tohle už je vše. Cokoli se děje – ať se dějí jakékoli pocity, myšlenky, zážitky – to je celistvost, která je hledána. Není to celistvost, kterou jedinec hledá. Není to celistvost, kterou „Já jsem“ hledá. S tím bude vždy nespokojen. Je to celistvost, která je mimo osobní hledání, mimo osobní potřebu něčeho víc nebo něčeho jiného."
*************************************************************************************************
* ADVAITA VEDANTA

Učení advaita védánty naznačuje, že existuje pouze JEDNO JÁ (jiné termíny zahrnují naši pravou přirozenost a čisté vědomí). Hledající je nasměrován k sebedotazování a položit si otázku: Kdo jsem „já“? načež následuje odhození doplňků celého života posílených falešných přesvědčení a tužeb jako „JÁ“ nebo „ego“. Bez přídavků, které celou dobu skrývaly skutečné já, je tak obnaženo JEDNO JÁ, které bylo vždy přítomné, ale skryté zkušeností oddělenosti.

Tradice „duchovního ukazování“ předpokládají, že poselství je nejužitečnější, když je vyjádřeno ze zjevné perspektivy Duality, i když je známo, že jde o falešnou víru vytvořenou fiktivní osobou snů, známou jako JÁ nebo ego. Objeví se prvotní impuls ke kontaktu s tajemstvím života a mnoho okolností se může objevit jako cesty k ovlivnění metody transcendence ega.

Hledající si uvědomí falešnou realitu ega povahou svého vlastního probuzení, jakkoli okamžitá probuzení bez hledání jsou dobře zdokumentována. Bylo řečeno, že ticho je nejvyšší formou učení a že klid mysli a pocit míru nastávají v přítomnosti živého Gurua.

Mnozí hlásí sílu nebo energii nebo světlo, které je vnímáno ve fyzické přítomnosti žijícího gurua. Předpokládalo se, že světlo Jednoty rezonuje samo se sebou tak silně jako nekonečný zdroj, že když lidé vstoupí do pole rezonančního kontaktu, zazáří také jejich vlastní pravé já. Advaita učí, když je člověk zcela pohlcen SÁM SEBOU, je guruem, a tak vznikají stejné účinky, když se člověk stává Světlem pro sebe.

Podobně, když lidé přijdou do přítomnosti živého gurua, otázky, které měli, náhle zmizí a zdají se irelevantní, kvůli rezonančnímu klidu mysli, který člověka přemůže; myšlenky se jakoby vypařují a člověk přichází do přítomného okamžiku. Písma a texty mohou začínajícího hledajícího snadno odvést stranou, takže v zásadě platí, že pokud opadnou všechny touhy a připoutanosti, je účinnost učení dostatečná.

Hledající může mít představu, že obsah tajemství je univerzálním poselstvím, ale perspektiva je prezentována mnoha způsoby, protože různá učení a učitelé mají svůj vlastní jedinečný způsob, jak přistupovat k tajemství života a popisovat jej. Rozpoznání prožitku a podnětu autora či učitele a „ČÁSTI TAJEMSTVÍ“ a jejich schopnosti a důvodů a touhy je vyjádřit jsou zásadními hledisky, ale to vše je stále druhořadé vzhledem k vlastní zralosti hledání.

Záhada je nevysvětlitelná a samozřejmá a zpráva je ve formě a jazyce s jedinečnými aspekty kulturního a sociálního podmínění, takže v mysli hledajícího může snadno vzniknout zmatek. Také kvůli nedostatečné znalosti detailů a nuancí, které jsou vlastní osobě zkušené v té či oné tradici, vyžaduje orientace v předmětu velkou péči, aby byla zajištěna přesnost a jasnost ukazování.
*************************************************************************************************

Obě nauky prohlašují, že jsou založeny na nedvojné filozofii, zralém stavu vědomí, který je nerozděleným vědomím celistvosti života, kde je pouze jeden bez druhého. To je v kontrastu s Dualitou každodenní existence; což je pro většinu lidí zkušenost být osobou, subjektem, JÁ nebo JÁ, se vztahem k „druhému“. To druhé sestává ze všeho ve zkušenosti subjektu; svět, který existuje a je plný samostatných objektů a všechny mají jména a své vlastní identity.
Advaita má ve svém základu tisíciletou tradici filozofických a duchovních textů a písem, které popisují různé stavy a stupně uvědomění a také předepisují způsoby, jakými lze k Jednotě přistupovat. Běžný pohled na poselství Ramana Maharshiho je, že zjednodušil všechny předchozí body do jedné stručné metody, která se nazývá sebezkoumání, charakterizované dotazem „Kdo jsem“? Je řečeno, že všechny cesty k Jednotě skrze hledání musí zahrnovat tento aspekt.
Efektivita přístupu NIC (NE JÁ), jak jej vyprávějí Jim Newman a Tony Parsons a další zastánci, se údajně projevuje silou a bezprostředností odmítnutí rozpoznat přítomnost 'JÁ' v rozhovoru vůbec. Každý pokus člověka vyjádřit se v běžném jazyce a ve vztahu jako osoba je anulován. Jazyk se stává prvořadým a je pravděpodobné, že tato konfrontace může a také přemůže „falešné ego“. Bez ega, kterého by se dalo držet, myšlenky odpadnou a opustí to, co zastánci nazývají „to, co se děje“.
V podstatě to tedy vypadá, že oba přístupy dorazí na podobné místo, na místo, kde bylo zjištěno, že se „ego“ rozpustilo nebo odpadlo, a to, co se děje, je bez odkazu na osobu. Advaita naznačuje, že v tomto stavu nikdy nikdo nebyl, zatímco premisa „Ne-já“ zdůrazňuje „falešný příběh“, který si lidé během života vytvářejí z mylných přesvědčení.
Kromě toho, přístup NIC (NE JÁ) tvrdí, že je to PŘÍMÝ PŘÍSTUP, a odmítá jakoukoli hodnotu ve všech ostatních metodách, protože ve stavu, kdy nikdy neexistovalo „JÁ“, proto všechny body, které vycházejí z přijetí, že JÁ existuje, jsou matoucí, zavádějící. a oklikou.
Svěžest přístupu NIC (NE JÁ) je povzbuzující, zejména proto, že oba zmínění obhájci jsou živí a aktivní v zobrazování způsobu, jakým pro ně vzniká život. Toto „děje“ v daném okamžiku, za okamžikem, je bez minulosti a budoucnosti, stejně jako všechny příběhy, které poskytují sekvenční vyprávění o tom, jak se člověku odehrává životní zkušenost.
Tony Parsons naznačuje, že občas jsou zjevné zdánlivé důsledky, ale nezachovává žádný spojovací příběh. Poznamenává také, že slovo „vypadá“ se liší od slova iluze. Iluze je iluzí pouze pro sebe, jako jsou naše myšlenky v naší mysli. Vzhled je platným popisem toho, co JÁ vidí ve svém pohádkovém příběhu o světě, zatímco „ať se děje cokoliv; nebo 'TO', je to, čeho si NIC (NE JÁ) uvědomuje. Happening není prožíván, je to uvědomění, jelikož NENÍ JÁ, abych zažil, co se děje

1. NIC (NE JÁ)

Ve snaze porozumět obsahu lze poznamenat, že slova jako porozumění a srozumitelnost atd. se v přístupu NIC (NE JÁ) vyhýbají, protože předpokládají svědka. Omluvte tedy prosím tuto metodologii, protože můj pokus o neutralitu je zjevně omezený a v každém případě irelevantní pro neexistující „JÁ“.

Takže první bod, který je třeba poznamenat, je to, co vyplývá ze snahy komunikovat, když tam nikdo není. To samo o sobě je protimluv. Obvykle se konají konverzace, kdy zastánci diskutují o tématu v jazyce denní potřeby, ale neustále připomínající bezprostřednost děje, pro který není žádný důvod a žádná kontrola nebo možné vědění; nazývá se Skryté tajemství a má minimální expozici.
Popisovaná realita tohoto zahrnuje přítomnost okolí, se zdáním, okolí obsahuje podobné hranice jako stěny a podlahy prostorových vjemů, ale existuje pouze přítomný čas. „Příběh předchozí osoby“ je vnímán jako iluzorní, když se o něm zmiňuje jiné tělo, ačkoli tělesná forma je zjevná a má vjemy a bolest a utrpení stále probíhají, ale NENÍ JEN JÁ, komu se to stane. Je zajímavé, že Jim Newman uvádí, že myšlenky se stále vyskytují, ale nejedná se podle nich, a také pozůstatky předchozího JÁ mohou občas vyvstat ve formě „stažené energie“ v těle. Chápu to tak, že je zde opět patrné spojení mysli a těla. Tony Parsons uvádí, že tato kontrakce postupně mizí během období „fyzických let“.
Takže součet mé analýzy pro učení NIC (NE JÁ) je, že je realita právě TOHLE a toto se děje. Vše ostatní vyplývá z tohoto prohlášení a vědomí je kompletní s neporušenými pocity a utrpením, které se objevují v těle, kde není přítomno NE-JÁ, aby odráželo osobní nebo egoistický vztah.
Pohyb do nedvojného stavu může nastat záblesky, nebo se upevnit s odpadnutím ega. V tomto smyslu má NE-JÁ prvky nedualismu, jednoty nedělání, pouze BYTÍ.

2. ADVAITA VEDANTA

Učení Advaity je mimořádně dobře zdokumentováno, přičemž stavy a stupně uvědomění a vnímání mají podrobné popisy. Obecný konsensus jazyka a definice umožňuje hledajícímu udržovat kontinuitu hodnocení a vztah k obsahu učení, ale pouze praxí a zkušeností, nejen mentálním porozuměním, vtáhne hledajícího do „vnitřního hledání“ spíše než hmotné touhy a připoutanost k vnějšímu světu formy a činnosti. Ramana uvádí, že pokrok lze měřit vytrvalostí v praxi; existují i ​​jiné tradiční cesty nebo ukazování, ale nakonec musí být pro úplné vymýcení ega podstoupeno Sebedotazování.


Tato dvě učení jsou i nejsou stejná. Tvrzení o nedualitě se v obou učeních jeví jako správné. Jednota nebo Celistvost čistého vědomí se přibližuje v obou učeních, nicméně JEDNOTA zahrnuje vše, protože existuje pouze JEDNOTA, a tak příběh falešného ega a světa a osoby a Boha jsou všechny zahrnuty v této JEDNOTĚ. Takže moje shrnutí je, že být člověkem není o hledání samotném, je to o přijetí milosti toho, co se děje v naší vlastní realitě okamžiku, ať už jsme chyceni v příběhu nebo mimo příběh, protože toto je nakonec CO JE; nenucené, žádné úsilí, přijetí a odevzdání se na jakémkoli místě je zřejmé ve větším schématu Jednoty.

[Pedro]

P.S.
A Jana je z toho paf, jako ze všeho co pro ni vypadá jako to nejdokonalejší. Zkrátka to nedokáže vidět, že je to slepá cesta a na konci nic není a dál nevede. Nemá opravdovou duchovní zkušenost, jinak by jí to bylo jasné jak facka, že ten Newman, potažmo Veil řeší nesmysly.

Není z toho paf. Veil nesouhlasí s Janou. On neuznává Mistry. Jana ano. A to je trochu rozdíl.
Jaké Mistry, no to už je jiná věc. Většina duchovnáků bere všechny. A zapomíná na jejich zdroj. Který se přenášel, předává...

[Návštěvník]

Ono každé zbloudění na cestě i její popírání má svoji přirozenou příčinu.

Jakou přirozenou příčinu má tohle popírání?

[miroslav]

NEDUÁLNÍ VÝUKA

Autor tohoto textu také jen filosofuje a nemá hlubší duchovní zkušenost.
Religionista.

[Pedro]

Ono každé zbloudění na cestě i její popírání má svoji přirozenou příčinu.

Jakou přirozenou příčinu má tohle popírání?

Jakou Miroslav mluví o přirozené příčině. Na to nejde položit takovou otázku.

[miroslav]

Ono každé zbloudění na cestě i její popírání má svoji přirozenou příčinu.

Jakou přirozenou příčinu má tohle popírání?

Když je silná ambice, potřeba duchovního nalezení, sebepotvrzení, potvrzení druhými, tak to samo spolehlivě brání tomu nalezení a tak se s tím některé ego nakonec vyrovná popíráním. Signifikantní je například to používání "už" a to prezentování se před druhými. Je to přirozená reakce příliš duchovně ambiciózního ega, často se vyskytující. Podobně jako neuspokojená silná sebestředná zamilovanost se může změnit v nenávist.

[Pedro]

Já mám "už" docela rád. Ala "konečně".. anebo možná jen běžné mezislovo.
I popírání má dvě hodnoty, tak jako každé slovo. Pozitivní a negativní, či konstruktivní a destruktivní.
Stejně jako "kurva" od ostravaka je trochu jiná "kurva" než od pražáka.

[Pedro]

Mě se líbí snaha vytvořit dokonalý text. Bez těch profrcěných slov. Jako je "když", "ale", "možná", "až", "proto"... atp. Nebo dokonce "já" a "láska".. Přesto že mám ve vysvědčeních z češtiny vždy za 4.. (tak mi to asi moc nejde)