Ivan Odilo Štampach

[nop]

Je otázka, jestli myslíme vždy dobře.
Origenes tvrdil, že když se modlíme za něco, správně se máme obracet k Bohu a žádat „ve jménu Ježíše“.

Zkusme se podívat na tento („staronový“) jiný sled myšlení

A/ věřící se obrací ke Kristu – má vzor proroka a léčitele, který uzdravuje tělo i ducha
B/ a vymítá škodlivé bytosti,
C/ věřící má k Němu osobní postoj, nezřídka lásku.

D/ Kristus ukazuje k Bohu, spojuje věřícího s Bohem,
E/ Bůh je Všemocný, v něm je všechno možné.
F/ věřící se obrací k Bohu ve jméně (skrze) Ježíše,
G/ věřící vidí spásu a splněná přání jako od Ježíše, ve skutečnosti je to od Boha, který je všemocný,
avšak přichází to přes Ježíše,

H/ věřící vidí Všemocného skrze Ježíše a ztotožňuje oba spolu. V praxi to funguje.

[Jana]

Možná by bylo dobré si uvědomit, kým nebo čím ve skutečnosti Kristus je. O čem to mluvil Ram Dassův učitel, když říkal, že je třeba být s Kristem stále a nemít jen jeho občasnou návštěvu, jako ji zakouší uživatelé LSD.

Co se to vlastně těm uživatelům LSD děje, že u nich návštěva Krista může být? Co se to děje Probuzeným, že zakoušejí Kristovu přítomnost stále?

Dochází k osvobození od ega. Droga to centrum, kde vzniká iluze oddělenosti, umrtví na chvíli, u Probuzeného se připoutanost k ego mysli rozplynula úplně, protože je tady poznání skutečnosti, poznání Pravdy, ve které je zakoušeno Boží ničím neomezené vědomí.

Celá ta existence je Kristem, pravým Já, Světlem, Láskou.

Není možné si přát víc. Tudíž modlitba se při setkání s Kristem mění v díkůvzdání.

Proto Ram Dassův učitel říká, že Láska je mnohem lepší medicína, než LSD.

Milovat a poznat v milovaném i sebe.

Setkat se s milovaným v tom místě mezi tady a teď,

v tom místě, kde jsme se nikdy nerozdělili.

[nop]

Jinými slovy: Je Stvořitel, který má moc, je tudíž vševládný,
příroda, kterou stvořil, ho poslouchá,
v náboženství je chápaný jako pantokrátor,
a lidé jsou zmateční (příroda poslechne a není důvod ji trestat, ale lidé to občas zkazí),

a lidé si obraz vševládce spojují s Kristem, to je chyba v myšlení.
Tím se do vztahu zatahuje Ježíš, který je laskavý.

V židovství je důležité dodržování věrnosti,
Bůh bojuje za svůj lid a vládne přírodě, národu a v srdcích věrných. Kristus vládne v srdcích, Nicméně i vítr a bouře ho poslechnou.
Jeho úlohou ale není vládnout jim nebo andělům, proto pojem Pantokrator se na něj nehodí.

Pocit Odilových přátel "Tyran na nebesích" je mimo mísu, ale oni bohužel tento omyl bolestně prožívají. Hodilo by se rozšířit pojem "Bůh je Láska".

[Návštěvník]

Bůh bojuje za svůj lid a vládne přírodě, národu a v srdcích věrných

Ivan Odilo Štampach:

Různá pojetí Boha a člověka zotročují nebo osvobozují. Bůh tam, a my zde; Bůh jako totalitní kosmický diktátor;
Bůh jako Dech, Život a Světlo; jedinost a mnohost v Bohu; božská jiskra na dně lidství.

[Návštěvník]

"Bůh bojuje za svůj lid a vládne přírodě, národu a v srdcích věrných."
Proti komu?

a lidé si obraz vševládce spojují s Kristem, to je chyba v myšlení.
Tím se do vztahu zatahuje Ježíš, který je laskavý.
Vševládce není laskavý?

[nop]

"Bůh bojuje za svůj lid a vládne přírodě, národu a v srdcích věrných."
Proti komu?

a lidé si obraz vševládce spojují s Kristem, to je chyba v myšlení.
Tím se do vztahu zatahuje Ježíš, který je laskavý.
Vševládce není laskavý?

Poslyš nečekanou moudrost:
kdo bojuje ? lidé,
kdo je přísný ? lidé
kdo se tváří jako vrchní inspektor? lidé
Kdo je vševládný? lidé se tváří.

A tak lidé se nacpali tam, kde má být bůh, který je láska

[Návštěvník]

Bůh je na rozdíl od lidí laskavý, protože je láska? Je méně laskavé, když člověka zabije člověk, než když člověka zabije přírodní katastrofa, nemoc nebo stáří?

[Návštěvník]

Bůh je Jediný Zdroj, z něhož se rozvinulo celé projevení.

[Návštěvník]

"Bůh je Jediný Zdroj, z něhož se rozvinulo celé projevení."
To, co se projevilo, už není tím, z čeho to vzniklo?

[Návštěvník]

"Bůh je Jediný Zdroj, z něhož se rozvinulo celé projevení."
To, co se projevilo, už není tím, z čeho to vzniklo?

Analogie:

Člověk, kterému se v noci zdá nějaký sen, je v tom snu konkrétní snovou osobou. Je tahle snová osoba totožná s tím, z koho ta snová osoba vzniká? Se snícím člověkem?

Bez snícího člověka by neexistovala. Ale je tím snícím?

[reseek.]

"Bůh je Jediný Zdroj, z něhož se rozvinulo celé projevení."
To, co se projevilo, už není tím, z čeho to vzniklo?

Analogie:

Člověk, kterému se v noci zdá nějaký sen, je v tom snu konkrétní snovou osobou. Je tahle snová osoba totožná s tím, z koho ta snová osoba vzniká? Se snícím člověkem?

Bez snícího člověka by neexistovala. Ale je tím snícím?

Vysvětluje to Ramesh Balsekar ve své knize Peace and Harmony in Daily Living:

"Coby vnímající bytosti nejsme nic jiného než iluzorní snové postavy. Samotná projevená existence je pouhým jevem ve Vědomí a všechny charakteristiky vnímajících bytostí – tvar, vnímání, schopnost poznávat, pociťovat atd. – jsou pouze změnami ve Vědomí, stejně jako je tomu ve snu. Všechny aktivity znamenající pohyb a události jsou jejich promítnutím do imaginované časo-prostorové konstrukce, aby se tak daly smyslově vnímat, aby se dalo určit, jak dlouho trvaly. Všechno to ale probíhá ve Vědomí, naprosto stejně jako ve snu.

Důležité je pochopit, že snícím je Vědomí, ve kterém se všechno děje coby sen: snící je subjektivním a dynamickým vnímajícím aspektem statického Vědomí, zatímco část, která se jeví jako obsah snu, vnímaný jako cosi odlišného, je zpředmětněným aspektem Vědomí. Jinak řečeno ke snu, který je projevením v oblasti jevů, dochází ve Vědomí. Je vnímán a rozpoznáván ve Vědomí a je interpretován Vědomím prostřednictvím duality, která je základem celého projevení v oblasti jevů: vztahem subjekt-objekt.

To jediné, co tu je, je Vědomí... Postavy, které se nám ve snu jeví jako živé a skutečné osoby s vlastními pocity a reakcemi – což se týká i naší osoby – se po probuzení vnímají jako čistě iluzorní postavy, které neměly žádnou možnost samostatně se rozhodovat a prosazovat vlastní vůli.

Náš každodenní život, v němž se považujeme za subjekty, vstupující do vztahů s jinými lidskými bytostmi v podobě objektů, je ve skutečnosti živým snem, který se od našeho nočního snu nijak zásadně neliší.

Pravdivé vnímání navazuje přímý vztah mezi Zdrojem, neprojeveným, a mezi projeveným vesmírem: projevení může na sebe vzít nespočetné množství tvarů, ale substrátem všech tvarů je Vědomí, které je podstatou každého jevu bez výjimky – stejně jako zlato je podstatou každé zlaté ozdoby, ať má jakékoliv pojmenování a tvar. Vnímá se, že nic z poznávaného neexistuje nezávisle na Vědomí.

...

Je-li Vědomí ve svém statickém stavu, v klidu, neexistuje nic, co by mohlo vnímat nebo poznávat, protože tu není žádné projevení. Vznikne-li nějaká aktivita, která způsobí, že vyvstane projevení a v něm i domnělý vnímající, není to nic jiného než Vědomí. Stručně řečeno ať už tu je nějaká projevená oblast jevů (plus konceptuální individuální vnímající), nebo tu žádné projevení není, to, co je neměnné a trvalé, je podstata – Vědomí.

Člověk intuitivně poznává mír a harmonii neměnnosti tohoto Základu, Bytí, které se nemění. Prožívá je v hlubokém spánku a v těch vzácných okamžicích bdělého stavu, kdy je mysl tichá a neobsazená; pokud je ale mysl v pohybu, marně o tuto neměnnost usiluje, protože se mylně ztotožňuje se svým aktivním psychofyzickým organismem a považuje se za jedince, který se snaží něčeho dosáhnout."

Vědomí je tu synonymem Brahmy, všetvořícího Bytí, nazývaného na západě Bůh.

Kniha "Peace and Harmony in Daily Living" ke stažení pdf: http://icapdf.abhappybooks.com/book/978-8188479566

[Návštěvník]

"Bůh je Jediný Zdroj, z něhož se rozvinulo celé projevení."

"Analogie:

Člověk, kterému se v noci zdá nějaký sen, je v tom snu konkrétní snovou osobou. Je tahle snová osoba totožná s tím, z koho ta snová osoba vzniká? Se snícím člověkem?

Bez snícího člověka by neexistovala. Ale je tím snícím?"

Je. Zdá se mi sen, ve kterém jsem snovou postavou, ale pořád jsem to já, i když to, co snová postava prožívá, se mi neděje. Horší je to s tím Jediným Zdrojem z něhož se rozvinulo celé projevení, s Bohem. Pokud budu v tom snu rozmlouvat s Bohem, tak asi budu mluvit k někomu jinému, než k snícímu, k sobě.

[Návštěvník]

Bez snícího člověka by neexistovala. Ale je tím snícím?"

Je. Zdá se mi sen, ve kterém jsem snovou postavou, ale pořád jsem to já...

To je pocit, který se obvykle objevuje. Je to ale opravdu tak?

Když se na to podíváme pozorněji, ukáže se, že člověk se může ve svém snu stát třeba i vrahem, ale ve skutečnosti, v bdělém stavu by nikoho zabít nedokázal, ani by ho něco takového nenapadlo.

Snová osoba je pouhá iluze. Není tím, komu se sen zdá. Protože kdyby opravdu byla tím, komu se sen zdá ("pořád jsem to já..."), byli bychom zodpovědní i za to, co jsme ve snu udělali.

Zábavná představa - trestní zákoník by obsahoval i postihy za naše jednání ve snu.

[Návštěvník]

Že nejsme svou snovou osobou vyplývá i ze zkušenosti lucidního snění.

Lucidní snění (bdělý, vědomý spánek) je pojmenování pro stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní a to mu dá možnost se ve svém snu vědomě a bez omezení (záleží na jednotlivých dispozicích) pohybovat či ho měnit.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lucidn%C3 ... %9Bn%C3%AD

Někteří z nás prožívají lucidní snění: člověk usne, ale vědomí nezmizí; jasně si dál je vědomý sebe sama a pozoruje svůj sen jako divadelní představení, jako pozorované dění. Jeho vlastní osoba je ve snu, který právě probíhá, pouze pozorovaným objektem. Může proto jednání své snové osoby měnit, podle své vůle, jako by to byla loutka.

Po takové zkušenosti se už nepovažuje za svou snovou osobu.

[Návštěvník]

Hm, i když se mi ve snu třeba zdá, že jsem vrah, tak ve skutečnosti nejsem vrah, ale pořád to jsem já, ne?

[Návštěvník]

Co je já?

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... y-parsons/

[Návštěvník]

Co je já? Dá se to zjistit.

Jsou mi tři roky - vnímám sama sebe jako "já".
Je mi dvacet - třicet - šedesát let, a pořád se vnímám stejně, po celou dobu jako "já".

jenže:

buňky všech částí těla se neustále mění a v šedesáti se tělo změnilo už na tolik, že nic v něm nezůstalo stejné jako ve třech létech:
=> nejsem tělem.

svět ve své mysli vidím a posuzuju v šedesáti úplně jinak než ve třech létech, mám zcela jiné myšlenky i pocity:
=> nejsem mysl.

Tak co jsem?

Pozorující neosobní Vědomí, které si to všechno v Sobě uvědomuje?

[Návštěvník]

Hm, i když se mi ve snu třeba zdá, že jsem vrah, tak ve skutečnosti nejsem vrah, ale pořád to jsem já, ne?

No, jasně, jsi všemi vrahy, všemi obetmi. Akorát si to ted neuvědomuješ. Prožíváš se právě jako (jeden) člověk, který ve spánku může snít, že je něco jiného - třeba vrah nebo obet vraždy. Až tě to přestane bavit, tak si přivedeš do cesty někoho nebo něco, co tě z téhle formy prožívání zase dostane ven.

[nop]

Marcion_teaching.jpg (15.7 KiB) Zobrazeno 3928 krát

k pojmu pantokrator.
vznikl asi v 9. století, na obrazech připomíná nyní „dědu na obláčku“ do 19. st., výtvarný vliv trvá tedy přes celý feudalismus,

Pohleďme na jiné pojetí z doby raného křesťanství.

Markión ze Sinopé (asi 100 Sinopé – asi 160 Řím) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické učení o zlém Bohu Starého zákona a dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla jako heretické..... vzniká samostatná církevní organizace, jejíž hlavou a autoritativním biskupem je Markión.
Markiónovo učení je často označováno za gnostické, od křesťanské gnóze se ovšem odlišuje v tom, že zatímco podle gnostiků je v duši každého člověka jiskra Boží jako stopa Stvoření, podle Markiona je celé Stvoření dílem zlého Boha, zákonodárce a soudce Starého zákona....
Spojuje je však systematický protiklad dobrého Boha Nového zákona plného lásky, Otce, jehož zvěstuje Ježíš Kristus, a „zlého“ Boha Starého zákona, který je zodpovědný za Stvoření světa, zákon atd.,,,
Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje demiurgovi, který se, stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý Bůh. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i plození a zakazuje pohlavní styk. Demiurg je též zodpovědný za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu.
Kristus je představen jako Bůh lásky, který člověka osvobozuje od zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Ježíše nepokládá Markión za Mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (doketismus), které nemůže trpět...

Demiurg (řec. démiurgos, umělec, řemeslník) je v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí. V novoplatonismu metafyzická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem....
V Platónově mýtu je to tvůrce, který ovšem netvoří sám, nýbrž podle daného vzoru.

V dialogu Timaios Platón vypráví mýtus o původu světa, kde hraje hlavní roli demiurg.[1] Je to jakýsi vrchní stavitel Vesmíru, který tak zhmotňuje vzor, jak jej vidí ve věčných idejích. Tak například čas, který vznikl současně s Vesmírem, je podle Timaia „pohyblivý obraz věčnosti“.....

Doketismus z řeckého δοκέω (dokeó) »zdání«, je označení pro helenistický heretický pohled na Ježíše. Vychází z řeckého filosofického monoteismu, kdy Bůh je protikladem světa - země, tedy nehybný beze změny a tak dokonalý. S tímto pohledem se setkáváme u Platóna i v kosmologii od Aristotela (samozřejmě i u jiných řeckých filosofů). Pro člověka vnímajícího Boha takto, je samozřejmě nepřijatelná představa spojení božství a lidství, východiskem tedy je Ježíšovo pouze zdánlivé tělo, nebo minimálně tělo neschopné utrpení. Řadí se mezi ostatní christologické bludy patristické epochy.
[1] S. Moll, A new portrait of Markion

[Návštěvník]

"Pohleďme na jiné pojetí z doby raného křesťanství."
Jaké pojetí platí teď?

"Řadí se mezi ostatní christologické bludy patristické epochy."
Co není blud?