Hadžar Džibrán – Prorokův návrat

Hadžar Džibrán – Prorokův návrat

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 04. led 2016 12:01:33

Hadžar Džibrán – Prorokův návrat

Milost

Kolika způsoby mohu vetkat tvé probuzení do slov, abys ve svých myšlenkách uzřel stav milosti? Zrodil ses v její zahradě za úsvitu stvoření. K hlubinám a říším její nádhery nemůže být přidáno nic než tvá milostiplnost. Vlnky na hladině rybníka prozrazují tkanivo vánku, stejně jako úsměv odhaluje tvář ducha.

Milost promlouvá hebkými barvami a hladí tvé smysly laskavým šepotem. Pořádá slavnostní hostinu a ze všech sil se tě snaží probudit k její oslavě. Milost tě pokaždé dovede zpět domů a provždy bude vést tvé kroky v tance všude, kde budou žádány. Jsi poctěn hlavní úlohou v posvátné hře světel a stínů, jež byla uspořádána k oslavě tvého příchodu na svět. Tvé vrozené touhy se promítají do všeho, co se před tebou objevuje.

Můžeš trpět v neshodě se svým odrazem, leč světlo duchovní milosti je starší než hra stínů a navěky tě bude zalévat svým světlem. V pokoji i sváru se setkáváš s tím, co přinášíš. Tímto poznáním počíná tvé osvícení. Míra tvých úspěchů se zračí v milosti, jež z tebe vyzařuje skrze obrazy protivenství.

Milost, jíž jsi v patách, je vždy přímo před tebou, ty ji však ve svém strachu z nouze popíráš. Přelud chtění halí tvůj zrak jako závoj. Starat se o nedostatek v této zahradě hojnosti je jako vrhat se po hlavě do jeho víru. Uvolni uzel potřeby, strhni pásku, kterou ti přes oči zavázal strach, a uzři celou marnotratnou hernu očima prvního Hráče.

Milost přeplnila tvůj pohár dlouho předtím, než byl počat strach z nouze. Nyní trpělivě a slastně vyčkává vzácných chvil, kdy se zastavíš a povšimneš si.

Tělesnost


Než promluvím o posvátném, nechť je obnažen rozdíl mezi studem a nestoudností.

Co jiného je Stud – než z mravnosti utkaný plášť splývající z ramen nevinného? Když halíš svou nahotu do mravů, zastíráš mnoho své krásy jen proto, abys chránil oči nečistého. Oddaluješ tím své setkání s bohyní, jejíž zrak nemohou tvé obnažené touhy poskvrnit. Nemysli se, že usměrníš tok lásky předpisy o počestnosti. A neklaň se před farizeji v domnění, že je to úcta.

V soucitném srdci lásky je vše posvátné. Když se život v žaláři popírání svíjí v mukách svého vlastního hladu, může se nevinný sytit i z prsou démonů, bude-li potřeba. Kdo může s jistotou říci, že svízele nedůstojenství neslouží tvému rozvoji? Neboť Stvořitel je zároveň Ničitelem a každá propast a každý vrchol na tvé posvátné pouti životem nese skryté požehnání. Povzneseni jsou jedině ti, kdo se milují se svým stínem a nesvár své duše přetvářejí v píseň zesládlou ponaučeními z minula.

Proto zbytečně neprodlévej v močálech chtíče, jinak sejdeš z cesty. Hledej v milování víc než jen vzruch smyslů či svůdnou potěchu. Tvé zvířecí Já sice zná své potřeby a nenechá se oklamat, avšak své potřeby zná i tvé božské Já, jejž chce, abys něžně uzrál v lásce.

Tělesná důvěrnost tě může vymrštit k nejblaženějším okamžikům pravého splynutí a vrhnout do podsvětí citů, v němž potkáš svou nezrozenou duši. Společně jste mnoha tvářemi velikého Hybatele, jenž žádnou tvář nemá. V polospánku vás poblázňuje čarovná chvíle, kdy svou celistvostí prostupujete jeden druhého. Třebaže si přejete splynout vjedno, vaše celistvost nachází vyjádření ve vaší vzájemné cti. A to, co jeden v druhém zbožňujete, si musíte uvědomit v sobě sama.

Vaše těla jsou chrámy ducha. Když se scházíte k tělesnému obcování, přinášejte s sebou modlitbu svého srdce, abyste ji zaseli do lůna stvoření. Dovolte vizím lásky, aby v žhoucím tepu nabyly smyslový tvar. ¨Bezezbytku se vzdejte ¨Bohyni, aby vám dala uzrát, vtiskla vám měkkost, plnost a lahodnost. Vykleňte svou duši k božskému a přivítejte Všemohoucího, aby nasytil vaši potřebu růst.

A až nakonec vaše těla vstřebají tep extáze, dovolte svým touhám, aby v poklidu rostly v nebi plném láskyplného šepotu.

Změna

Ač dnes piješ hořké víno zimy, nezapomínej, že na rtech zítřka spí píseň jara. Tvůj zármutek je černá chmura, která zatemňuje třpyt tvé duše a zalévá ti srdce deštěm slz, aby strom života mohl opět rozkvést. Vír citů, jenž prochází tvým srdcem, podléhá týmž zákonům, díky kterým spějí řeky do moře. Poddej se, jako se řeka poddává svému prameni. Znovu a znovu budeš pozdvižen nad kopce, až nakonec se smíchem na tváři sestoupíš údolím na svou cestu k domovu. Nepřicházím tě utěšovat, nýbrž otřást tvými kořeny upoutanými v hlubinách, abys ze sebe mohl smést teskné myšlenky a pozdvihnout hlavu nad oblaka omezené mysli. Tvé menší já naříká, že život nedokázal nést tvá břemena. Muka, jež cítíš, dosvědčují pravdivost tvého zármutku.

A tvá bolest přetrvává, protože zápasíš se svým démonem v propasti, kde se ozvěna bolestného zrození odráží o stěny bezprostředně přítomné smrti. Obracíš-li se ke světlu zády, odsuzuješ se k neduživému růstu ve svém vlastním mdlém stínu. Netleskám křehkému tvoru, kterého sám v sobě vidíš, ale spíše tomu, co je v tobě beztvaré a svobodné. Hloubka tvé duše nezná hranic a tvůj duch skotačí v nekonečné zahradě věčnosti. Proč mi nastavuješ jen mrzký ždibec svého obrovského Já?

Vyzvi své hlubiny, aby vystoupaly k tvým výšinám a umožnily ti zdolávat hřebeny zbylých dní jako brodné kameny v říčce, jež ústí do zenitu tvé duše.

Jaká vášnivá síla ti důstojně pozvedne hlavu uprostřed utrpení? Jaká moc tě pohne ke zpěvu, i když voláš o pomoc, a roztančí tě, i když škemráš o slitování? Jsi snílek v rozpuku.

Jaká požehnaná vize vyžene z tvého světa strach a dovede tě ke slávě osvíceného srdce?

Vidění

Tvá stezka bude provždy následovat tvé představy tak samozřejmě, jako tvé dny následují tvé noci. Život, s jakým se setkáváš, je nevyhnutelným odrazem pohledu, jaký na něj upíráš. Všechno začíná a končí jako sen. Tvůj osobní příběh není než sněním předcházejícím úsvitu tvého většího já. Včera tvá vize hledala moudrost, ale dnes musí tvá moudrost hledat vyšší vizi. Otevři okna a dveře svého podkroví. Dovol svěžímu větru, aby odvál drť, jež zaneřádila tvou duši. Sejmi závory z tajných schránek své představivosti a nasyť hladové srdce požehnanou manou.

Vidění vycházejí ze skryté síly, kterou teprve musíš objevit, a vedou tě dál až k hranicím nadějí. Snít znamená obcovat s nesmírnem a dotýkat se navěky nedosažitelného. Tvůj hojivý sen odkrývá tajnou stezku vedoucí do čarovného světa. Je na tobě, abys zažehl světlo okouzlení a svítil si jím na cestu. Vždy udělej, co je v tvých silách, aby se zaskvěla tvá dokonalost.

Trpěli snášej bezútěšné dny. Neboť tvé pády posilují to, co je v tobě nejlepší. Právě tvá dokonalost proměňuje dnešní porážky v zítřejší vítězství.

Zítřek je navždy nedostižný příslib mimo tvůj dosah. Očarovává tvůj den, třebaže nikdy nezakotvíš v jeho přístavu. Třímá v rukou vše, čeho lze dosáhnout. Je chlebem strážce pokladů, dráhou světoběžníka. Co koneckonců jsi, ne-li cestovatel v čase cválající na vlnách proměn? Jsi kapitán na plavidle své mysl proplouvající vědomím. Bez představivosti je tvá mysl stejně nicotná jako loď bez moře. Do plachet ti cestou dují tvé vize zítřka. K nejzazším výspám na mapě světa se dostaneš po větru nejušlechtilejších cílů. Teprve pak se staneš tím, kým chceš být ve svých modlitbách.

Tak už se konečně vynoř ze své sebelítosti, vezmi rozum do hrsti a propluj na snech až k vlastní nezkrotnosti.

Hojnost

Přišel jsi na tento svět s pěstmi sevřenými touhou se otevřít.

Tvá prázdnota si žádala, abys dal svému životu náplň a podstatu, avšak ty víš jen pramálo o prameni, který ukojí tvou nespokojenost, a tak se ve snaze vyvážit svou duchovní chudobu přimykáš k věcem.

Jak se tvůj osud rozvíjí, rozšiřuje se i různorodost toho, co ovládáš. Nových věcí se ti dostává podle tvé vyzrálosti. Avšak žádnou z nich si nemáš podržet, neboť nepatříš do světa věcí. Nehledej umělé bohatství, protože tvou žízeň může uhasit pouze pramen prýštící v tvém srdci.

Úspěch je vrtkavý přítel a může tě okrást o ctnost. A nikdy nejsi zranitelnější než v okamžicích, kdy tvou studnu přání zaplaví proudy blahobytu a slávy. Střez se následků štěstěny, neboť to, co vlastníš, vlastní tebe, a může tě tudíž zničit. Pod břemenem přebytku dokáže pýcha snadno zmrzačit tvou nevinnost. A úměrně s tím, jak hromadíš jmění,hromadíš i úzkost. Tvá připoutanost ti pak velí, bys stoupal s úspěchem a klesal s nezdarem. V tomto bahně musíš vystavět základy svého charakteru, avšak nic jej neumenšuje tak jako posedlost bohatstvím či touha po obdivu.

Hledat vyšší život tím, že cokoli nadřadíš potřebám svého srdce, je předem ztracené úsilí. Nemysli, že tvou přízeň si zaslouží pouze sluncem zalité vrcholky blahobytu. Vzácná požehnání se vyskytují i v pouštích bez příkras. V ctnosti máš skromnou přítelkyni, která tě s prázdnýma rukama provede zapadlými údolími k prameni prostých životních radostí. Pohrdneš-li ctnostným životem v honbě za marnotratností, bude tvá cesta plodit kamení na každém kroku.

Neboť stejně jako tuš zabarví vodu ve studni dočerna, tak i touha zakaluje čiré potěšení. Nic však není v konečném důsledku potřísněné natolik, aby tomu dotek nevinnosti nevrátil původní čistotu. Úspěch nemusí stát v cestě tvému vývoji, stejně jako odříkání nemůže povznést tvou dobrotu. Majetku se klaní tvá slabost, a proto musíš tříbit svou sílu pro službu většímu dobru.

Věz, že v prchavém paláci času tě jako čestného hosta obsluhuje sám život. Jen blázen by se snažil kupit nehmatatelné šepoty hodin, když se díky velkomyslnému srdci může hukot dní proměnit ve sladkou hudbu. Dávej, abys poznal radost z dávání, neboť jakmile tvůj čas vyprší, přijde vše, co jsi nedal, vniveč. Dary tvé laskavosti křtí chuďase v tvém nitru knížetem. Štědrost je tvůj korunovační klenot a svou cenou předčí sto milionů tužeb.

Odpuštění


Hněv je láska rozpadlá na kusy.

Chceš-li ji zcelit, musíš dát sbohem obviňování, abys vykořenil samotné základy zloby. V opačném případě budeš donekonečna živit jedy,jež tě zraňují. Když okázale dáváš najevo svůj vztek, vysmíváš se sám sobě, neboť v sobě ospravedlň chyby, na které žehráš u jiných. Tvá licoměrná povýšenost buduje ochrannou pevnost, jež se ti stává vězením. Cožpak jsi již ve sporech nevytrpěl dost? Pouze slabé srdce vyhledává pomstu. Ušlechtilostí nevinných je odpouštět. A tvá nevinnost není nikdy tak jímavá jako ve chvílích, kdy prosíš o odpuštění.

Odvážně přestaň promítat své představy do okolí a s pronikavou upřímností se zaměř na vlastní nitro. Proraz zdi zarputilosti a usiluj o výsadu milovat bez jakýchkoli podmínek. Křídla tvé Svobody čekají zavěšená na nebeských branách. Do nebe však smíš vstoupit, až když budeš stejnou láskou milovat i peklo. Odemkni tajné komnaty, v nichž se skrývá vina, a přijmi shovívavé světlo soucitu. Neodvracej se od hanby, neboť je posledním závojem zastírajícím tvou vrozenou nevinnost.

Chladivými vodami vykoupení zalij pekelnou výheň, v jejímž žáru se rodí tvé noční můry. Osvoboď své démony a sevři je v útěšné náruči, jinak budou dál kvasit v temných zákoutích a plodit prokletí.

Tvé utrpení má z nemalé části původ v tom, co hlásáš, avšak tvůj příběh je jen bajka zavěšená na větru tvého dechu jako papírový drak. Kéž bys mohl měnit směr svého smýšlení stejně svobodně jako vítr. Neboť zatímco si libuješ v žehrání, krása tě každé ráno budí polibkem do nového dne. S nekonečnou trpělivostí šeptá. „Zbav se svého břemene, vyjdi ze sebe sama a dli se mnou.“

A přestože se odvracíš, aniž jí věnuješ pozornost, vždy se s laskavostí podvolí a nikdy se neurazí.

Odvaha

Máš strach rozplynout se v nesobeckosti. Avšak prázdnota, jíž se děsíš, má v sobě víc krásy, než si dovedeš představit.

Nehrozíš se konce dne, když v noci upadáš do zapomnění, neboť tě očekává nové ráno. Nad mračny zapomnění se rozprostírá život, jenž bez ustání prozařuje dny i noci věčnosti svými paprsky. A za jevištěm beznaděje setrvává tvé prazákladní bytí ve stavu blaženosti. Jediná hmatatelná smrt se skrývá ve tvých úvahách, v nichž se vidíš natolik zranitelný, že se stáváš cizincem ve strhující hře života. Váháš-li vystoupit před oponu v obavě, že dech života sfoukne tvůj plamínek, věz, že v zákulisí ti vše proklouzne mezi prsty. Nepoznaný strach ti zastiňuje ušlechtilejší cíle a odvádí tě k povrchním kratochvílím. A nakonec ti zbude jen to, čím vezmeš zavděk.

Proto čel svým nejhorším obavám zavčasu, jinak strávíš život v nepřetržité hrůze z jejich příchodu. Mé dítě, jsi a budeš v nejvyšším možném bezpečí, neboť jsi čirý duch a patří ti nesmrtelnost. Tvoje představa o sobě samotném je pouhým hradem z písku stavěném každý den na pobřeží času. Příliv a odliv změn bez přestání odnáší tvé nejmilovanější výtvory a uvolňuje místo novému snu, jenž se rodí dokonce i v tomto okamžiku. Chtěl bych, abys vítal své ztráty s úžasem a ochotně vydával své dílo v oběť štědrému přílivu.

Spolu se všemi živými tvory jsi zde proto, abys uskutečnil své naplnění. Vdechni život širému duchu svého nitra dřív, než přijde smrt. Až nadejde tvůj čas, vrátíš se do zapomenutého domova ke své stále bdící Matce. Avšak smrtí se mění pouze maso, jež krášlí tvou tvář.

Vyhraď své zdejší dny životu, neboť bělostný a laskavý anděl má nekonečné zásoby trpělivosti a ví lépe než ty, kdy jsi připraven. Ať už to bude zítra, za deset let či za celý věk,, zanech zde spolu se svým tělem odvahu pro všechny, do budou následovat po tobě. Jedině takto se k vítězným připojíš za oslavného jásotu.
Návštěvník
 

Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 návštevníků