Leo Hartong

Leo Hartong

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 03. led 2015 15:45:10

Vy opravdu jste tímto vědomím! Jako vždy v tomto textu, berte toto prosím doslovně: Pakliže existuje jenom Jeden, pak je vším, co je, a vy můžete být jen tím - nikoli oddělenou částí toho, ale TO! Nenechte se napálit magickou iluzí měsíce odrážejícího se v tisících jezer.

ShiftMožná jste obeznámeni s konceptem svědka. Svědek je rozpoznán posunem těžiště od dočasného obsahu Vědomí k samotnému čistému Vědomí, od konceptu identifikování se jako oddělené osobní ego k jasnému a otevřenému prostoru, ve kterém se pocity, myšlenky a vše ostatní bezúsilovně vynořuje. Toto svědectví je v podstatě protiproud myšlenkám a pocitům, ačkoli udělit mu umístění v čase a prostoru nelze. Je vždy ve středu a současně podtrhuje a dohlíží na vše projevené. Svědectví často náhle probleskne a pak se zase zdánlivě ztratí. Takový záblesk nám může dát pocit překvapení a nejistoty, jako když poprvé jedeme na kole. ,,Já fakt jedu-mně to jde!" Jak jste asi zjistili, tato myšlenka často vyvádí z rovnováhy.

Neosobní svědek sám o sobě nemůže být svědčen, zrovna tak jako oko nemůže vidět sebe samo. Svědek si je vědom a předchází všem myšlenkám, včetně té, že je nějaká individualita, která může být svědkem. To je důvod, proč identifikace s 'já' v myšlence ,,Já to ted´ už mám," je návratem k iluzornímu 'já'. Můžeme to nazvat posunem těžiště od svědka zpět k egu, nebo od identifikace s Vědomím k identifikaci s jeho obsahem.

Je to ale jenom zdánlivý posun, následující po myšlence ,,Ted´to mám!" Jsme tak navyklí na gramatickou strukturu myšlenkového procesu, který rozděluje myšlení na myslícího a jeho myšlenky, že zapomínáme, že 'já' (nebo ego) je samo o sobě součástí proudu myšlenek. Myšlenka ,,Já to ted´mám!" zahrnuje 'já', které údajně má jakési oddělené 'to'. Protože toto 'já' je samo o sobě částí myšlenkového proudu, nemůže se nikdy zcela stát svědkem tohoto proudu. A zároveň, pomineme-li iluzi ega, vy jste nedifinovatelný, nepochopitelný svědek, který pozoruje příchod a pohyb všech myšlenek - včetně 'já' ve větě ,,Já to ted´mám!" Tohle já, čili ego, je často považováno za sebeuvědomělou entitu. Ve skutečnosti si ego není vědomé sebe, ale si je vědom ega.

Tady dejte pozor! Je snadné zapomenout, že když o tom hovoříme nebo přemýšlíme, dokonce i svědek se stává konceptem, a jako takový, součástí proudu myšlenek, pozorovaného svědkem. Je to sotva patrný koncept, nicméně stále koncept. Považován za cosi uprostřed konceptu čistého Vědomí a konceptu ega, může se stát pastí, pokud ho používáme jako záminku k úniku z našich pocitů a denních prožitků. To přece nejsem já, kdo se cítí mizerně, já to pouze pozoruji!" Když zneužíváme konceptu svědka, abychom se zbavili špatného pocitu z naší nálady a pokoušíme se ji změnit v náladu, která se nám líbí, pak jsme znovu identifikováni s oním 'já', které chce věci jiné, než jsou, a tudíž podporujeme ideu, že je tu vskutku nějaké nezávislé 'já'.

Svědčení není něčím, k čemu lze dospět. Není to o sebezlepšování nebo stavech mysli. Je to o rozpoznání toho, co je již plně přítomné; tato přítomnost pozoruje 'já' a jeho stavy, zatímco zůstává nedotčena. Jestliže hledíme na toto svědčení jako na další způsob, jak se cítit dobře, jsme zpátky na začátku. Namísto identifikace s konceptuálním egem, ted´ jsme se zidentifikovali s konceptuálním svědkem, který je pořád nezávislá, identifikovaná entita, jen v jiném balení. Z této odlehčené perspektivy je snadné se znovu zamotat do stejné staré iluze. Pokud se svědek stává objektem nebo konceptem, pak je opět částí svědčeného. Skutečný svědek nemůže nikdy být zažit, ale vždy setrvává jako to, co si je vědomo zážitku. Pokud ho zobjektivizujeme, stává se 'novým egem'; nezobjektivizován se spojuje s čistým Vědomím - tím, kterým tak intimně jsme, že se k němu nemůžeme dostat; tak jako šíp, který může mířit na všechny strany, ne však na sebe.

Všechna tato slova nám mohou dát zapomenout, že zkutečnost čistého Vědomí není abstrakcí, ani něčím vzdáleným, ale je naprostou esencí tohoto okamžiku, tak jak je. Je nám to zcela důvěrně známé, až do té míry, že je lepší říct, že tím jsme. Je to naše pravá existence. Širá, jasná a přítomná, vždy se vyhýbající pokusům mysli o její zajmutí do konceptuálních konstrukcí.

Možná bychom mohli osvětlit tento zdánlivý paradox přirovnáním k něčemu, co všichni dobře známe: prostoru. Trojrozměrný prostor je všude okolo nás. Nelze mu přičíst polohu, a přitom je to prostor, který umožňuje všemu mít polohu. Vidíme ho všude, ale nemůžeme popsat, jak vypadá. Nemá žádnou chut´, tvar, barvu nebo podstatu. Nemůžeme ho ukrojit, poškodit či uchopit, ale zároven´dobře víme, že právě v něm se vše jeví. To samé platí pro Vědomí. Jsouce prostoru podobným Vědomím, vy nejste ve světě, ale svět a vše ostatní existuje uvnitř vás.

Šrí Nisargadatta Maharádž to vysvětluje nádherně:

,,Vy vidíte sebe ve světě, zatímco já vidím svět v sobě. Vy se rodíte a umíráte, zatímco já vidím svět vynořovat se a mizet."

'Já', které Mahárádž míní, zjevně není oddělené, nestálé já, které Alan Watts nazval v kůži obaleným egem. Spíše je to intimní tajemství neosobního Já, které žije a manifestuje se jako vše, co je. Je to Jedno bez Druhého, který nemůže být součástí svědčení a poznávající, který nemůže být poznán. V předmluvě k první edici Átma Daršanu od Šří Krišny Menona jsem nalezl následující popis:

Žijící bytosti vnímají objekty díky slunečnímu světlu. To je přimělo k tomu, že přikládají slunci funkci osvětlovat objekty. Stejně tak se myšlenky a objekty odhalují ve vědomí. Když je funkce odhalování přičtena vědomí, stává se svědkem Ve skutečnosti však vědomí září samo od sebe. Světlo nebo odhalení je jeho samotná podstata, nikoli jeho funkce či vlastnost.

Vy opravdu jste tímto vědomím! Jako vždy v tomto textu, berte toto prosím doslovně: Pakliže existuje jenom Jeden, pak je vším, co je, a vy můžete být jen tím - nikoli oddělenou částí toho, ale TO! Nenechte se napálit magickou iluzí měsíce odrážejícího se v tisících jezer. Je to pořád jeden měsíc. Podobně, nenechte se zhypnotizovat iluzí mnohosti. Je to pořád jedno Já, které se pouze jeví jako mnoho: Nicota, která je svědkem, reflektuje, vytváří, ničí, zahrnuje, udržuje a je touto manifestací.

Zdroj: http://awakeningtothedream.com/
Návštěvník
 

Re: Leo Hartong

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 27. říj 2015 6:58:29

Obrázek

O přijetí, nepodmíněné lásce a radosti

Akceptace, láska bez výhrad a blaženost, jsou velmi známými slovy, které zná většina duchovních cestovatelů. Jako u většiny slov, jejich povaha je poněkud dvojznačná. Na jedné straně nás vyzývají, ale současně vytváří velká očekávání. Tedy věci, které si možná přejeme, ale které spíše vyhlížejí nedosažitelně.

Jako dítě si pamatuji, že mě bylo řečeno o způsobu, jak chytit ptáčka, tím, že mu „osolím" krovky (...) Byl jsem ale příliš malý, nato abych si uvědomil, že pokud bych to svedl, musel bych toho ptáka nejprve chytit. O stejných paradoxech, který je vlastní některým konceptům, bude řeč v této kapitole. Například, je nemožné abychom docílili úplného přijetí tím, že se budeme snažit změnit povahu věci? Taková snaha znamená, že nepřijímáme samotný princip přijímání. Pokud je snaha opuštěna, je zde úplné přijetí, a ptáček je již chycen. Hledající často ignorují tento paradox a dále usilují, v naději či víře, že pokud někdo dokáže přijmout to, co je, bude následovat Sebe-realizace, a následkem toho, jedinec pozná nepodmíněnou lásku a štěstí.

Celý vesmír je snem Já. Naše identita je konceptuálním vztažným bodem, na kontinuu hlubokého Já, a pokud užíváme slova jako je nepodmíněná láska, blaženost a přijetí, natahujeme se k našim „vlastním rukám".

Jak je uvedeno výše, mezi hledajícími panuje víra, že přijetí může vést k Seberealizaci, jasnosti, a konečně k osvícení. Pravdou je, že toto „já", usilující o to, být přijato, nemůže toho ptáka nikdy chytit. Naprosté přijetí, je to, co přímo zde a přímo nyní - ne něco, čeho se dá dosáhnout v budoucnu. Přijetí nevede k jasnosti; je jasností, ze cokoliv je, nemže být jakýmkoli způsobem odlišné, než je. Věci mohou být zdánlivě odlišné, od toho, jaké byly, ale nikdy nejsou odlišné, od toho jaké jsou. Veškerá snaha stát se více přijímající, milující nebo šťastný, je pouhou iluzí ega, zkoušející nabýt platnosti a validizovat sebe sama, jako skutečného hráče, který by mohl postupovat výše, směrem ke stále čistším stavům bytí.

Ryzí Vědomí nepraktikuje aktivně akceptaci, lásku, a radost, jako nějaké protiklady odmítnutí, nenávisti, a zoufalství. To by pak nesplnilo podmínku úplné akceptace. Čisté Vědomí je jako zrcadlo, které odráží všechno bez sebemenšího vzdoru. Vše je přijímáno, bez nejjemnějšího posuzování. To zahrnuje to, jak se přímo nyní jevíš sám. To znamená: tvůj tuk, tvou pleš, tvůj hněv, tvé pochyby, tvoje odcizení, tvůj strach, stejně tak jako všechny ty nesmysly. Nezáleží, je-li tam vzdor, snažení či napínání. Tohle vše je pozorováno a proto přijímáno.

Být jedním Já, navždy perfektním, vše-prostupujícím, co bych pak mohl přijmout a co odmítnout, co by mi přinesla radost a co smutek? Jsem vždy neovlivněn a nedotčen, jsem v míru ve svém nesmírném Já.

Přijetí nebo jasnost čeho jsi, nepřijde jako výsledek tvého úsilí či hledání, ale může být odhaleno, pokud tato snaha a pátrání odpadne. Potom, může být rozpoznáno, že totální akceptace, láska, a štěstí jsou již zde. Sebe-realizace či Sebe-rozpoznání - jednoduše znamená zření toho, čím jsi - přímo v této okamžitosti - to se rovná naprostému přijetí. Může snad „někdo" přijmout, že zde není třeba cokoliv dělat? Můžeš snad „přijmout", že neexistuješ jako oddělená bytost? Pokud můžeš, kdo pak zůstává aby přijímal?

Není rozdílu v tom, pokud se objeví myšlenky „je to akceptováno" nebo „není to akceptováno". Čiré Vědomí zahrnuje - a proto přijímá - oboje. Ego není schopné úplného přijetí, ale přesto je v něm obsaženo. S ješitností doufá, že právě svým úsilím bude schopno více a více přijímat, a že tím dosáhne vznešeného stavu osvícení. A na oplátku očekává, že následkem toho získá věčnou blaženost, mír a zkušenost bezvýhradné lásky. Výsledkem je zde zase nedoceněné ego - protože konečná cena, je zkušenost, kterou si nelze ani přivlastnit, ani stav, ve kterém by mohl někdo být. Naopak, osvícení je „vypaření" iluze, že je zde individuum, které to má zažít. Proto to bývá nazýváno jako „ne-stav".

Úplné přijetí, nepodmíněná láska a blaženost, jsou ve skutečnosti jen tři další ukazatelé na jasný prostor Čirého Vědomí, ze kterého se děje ukazování - na oblast za nulou a jedničkou. V této ryzosti, bez kvalit a forem, se musí rozpustit dokonce i koncept svědka a pozorovaného (svědčeného), zrcadla a jeho odrazu.

Můžeme to nazvat blažeností, kterou nic nevyruší.

Můžeme to nazvat úplným přijetím, které nic neodmítá.

Můžeme to nazvat nepodmíněnou láskou, která obejme vše.

Tato velkolepá jednoduchost - otevřeného tajemství - intimní jasnosti - je vším - co je.

Jsi sám sebe vítajícím domovem. Ty jsi to.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... o-hartong/
Návštěvník
 

Re: Leo Hartong

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 26. bře 2024 17:02:52

Probuzení do snu - Leo Hartong

Lucidní snění je výraz, který odkazuje na probuzení ve snu, poté uvědomění si, že je to jen sen a pokračování ve snu s tímto porozuměním. Prohlédnutí skrze iluzi oddělenosti by mohlo být nazváno "lucidní žití", protože to není to, že se probudíš ZE snu života, ale neosobní probuzení DO snu života. Jak by totiž mohla iluze prohlédnout sebe samu jako iluzi? Co by mohl udělat domnělý konatel pro to, aby se stal ne-konatelem? Jaká myšlenka by mohla dostat myslícího za myšlení? Odpověď je nic a žádná. Jak řekl Rumi: "Kdokoli mne sem přivedl, mne bude muset vzít domů."

Obrázek

"Příchod domů" odhaluje iluzorní podstatu ega, světa, času a prostoru. Tohle vše nezmizí v proudu bílého světla, ale to, co zmizí, je pocit oddělenosti, který vytváří iluzi ega. Ačkoli "ti" občas může připadat, že si libuješ v téhlé kosmické iluzi, ve skutečnosti tu není žádné "ty", které by si toho mohlo užívat, žadné "ty", které by to vidělo a žádné "ty", které by to mohlo pochopit. Hra, včetně tvé role v ní, pokračuje se změněnou perspektivou poznávání, užívání si a vidění, ale bez žádného individuálního potvrzování, že toto jsou nějaké osobní aktivity nebo dosažení. To, co zůstane, je to, co se objevuje jako ty a vše ostatní - tvé pravé Já, které už je, vždy bylo a bude probuzené do snu života.

Tato realizace nastane sama. Žádná nová znalost není získána, ba naopak staré domněnky odpadnou. Žádné úsilí na světě z vás neudělá to, co už ve skutečnosti jste. Pravda za egem je ne-objektnost příliš blízká pro nějaké pátrání, právě proto, že je to samotný zdroj, ze kterého pokus o pátrání vychází. Pokud toto vidíme, vyjasní se, že tím aktivizujícím principem ve všech vašich akcích není fiktivní "já", ale univerzální energie - vaše pravé Já. Víra v "já", stejně jako hledání osvícení je prohlédnuto "nikým" jako hravá aktivita této prvotní aktivizující energie. Kosmický žert na této cestě hledajícího je to, že energie, která vyvolává a stimuluje hledání je přesně to, co je hledáno.

TO se probudí samo k sobě, resp. TO je Probuzenost sama. Je to světlo, v kterém všechny zdánlivé protiklady odhalují svou nezávislost i konečnou základní jednotu. Je to jasnost, ve které se rozpouští iluze oddělenosti. Ten, kdo si uvědomuje a to co je uvědomováno splyne v uvědomování, zatímco se iluze minulosti a budoucnosti rozpustí do jasnosti bezčasé přítomnosti. Tak Jak To Je, život nemá žádný význam kromě sebe samotného. Je stále v bodu konečného naplnění a zároveň tak čerstvý jako ranní rosa při rozbřesku stvoření.

Leo Hartong
Návštěvník
 


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 návštevníků