Jako ke všemu, tedy i v případě chápání Sašových citací existuje několik přístupů.
Jeden z nich je ten, že mu někdo nerozumí (nevidím zde o nikoho, kdo by rozuměl úplně všemu) a ten, pro koho jeho povídání není, věnuje se tomu jeho pravému ořechovému, zkrátka dělá to, co pomáhá právě jemu.
Dalšímu čtenáři je Sašovo povídání srozumitelné a nápomocné, tedy je pochopitelně rád, že i v Poradně jsou některé z fragmentů z jeho debat zachyceny.
A ti, kteří znají Sašu a jeho debaty z přímé zkušenosti vědí, že je to stejné jako u všech Mistrů, tedy vyjadřuje se
live a vychází z možnosti vnímání tázajícího.
Další postoj např. vyplývá z možnosti domnívat se, že těmto fragmentům naprosto rozumím, a vzhledem k tomu, že tyto nejsou podle kopyta určitého Mistra, potom jsou zaručeně nesmyslná.
Z této lidské „přirozenosti“, a právě z této tendence, nakonec vyplývá i potřeba onoho mecenáše, kterému nestačilo postavit kostel do kterého bude chodit, ale potřeboval v té svojí vesnici postavit i kostel, do kterého rozhodně chodit nebude.
Že nakonec věnoval více sil boji proti věřícím z druhého kostela nežli pravé zbožnosti svojí, to se již dalo více-méně očekávat, protože je přeci celkem běžné, že věnujeme pozornost a energii především tomu, kam nás mysl táhne.
Když začneme věnovat víc pozornosti tomu, kam nás táhne naše srdce, tak to už tady zřejmě nebude vůbec co řešit.
Čímpak to je, že jen samotný Mistr nemá potřebu něco, nebo někoho, hodnotit a kritizovat?