Turija z Jitřní země

[Jana]

Jsem přesvědčený, že kvalita mysli a těla, souvisí s tím jak je o ně pečováno. Ovšem to co se nazývá realizací nebo osvícením atd. je završení procesu, které buď nastane nebo nenastane. Na kvalitu těla a mysli to ovšem nemá žádný vliv. Pokud mysl byla popudlivá před realizací, tak zůstane taková i po realizaci. Realizace NEMÁ s myslí a tělem vůbec co dělat. To že realizace „něco“ „někomu“ přinese je naprosto marná naděje. A kdyby bylo záležitostí ega se rozhodnout jestli usilovat o realizaci nebo ne, tak by nikdy nezačalo. A to ne proto, že by se bálo o svůj zánik. Ale proto, že realizace nepřináší vůbec NIC. A ego nikdy nedělá pro nic za nic :-) To není ego co začne s úsilím o probuzení.

Každý dělá co může, jak nejlépe může. Pokud někdo píše:

"Třetím úskalím je, když člověk, který pomocí átmavičáry dosáhl poznání Já, pokračuje v začátečnických úvahách typu „toto nejsem a tamto taky ne“ a z pozice Já Jsem neguje a potlačuje své tělo a mysl. Namísto aby tělo a mysl zahrnul do vědomí, které již poznal, nadále vytváří umělý rozkol mezi projevem a neprojevem. Dělá to proto, že si neuvědomil, že postoj „toto nejsem a tamto taky ne“ je didaktickou pomůckou k poznání Já Jsem, a že pokud je toto poznání již dosaženo, je třeba jej změnit na postoj „i tohle jsem a támhle to taky“. Jen tak se může „nirvána stát samsárou“."

tak potom nemůže mluvit o dosažení poznání. Átmavičára nebyla účinná :-)) “Z pozice Já jsem potlačuje a neguje tělo“ :-), no to je opravdu vtipný. Pozor tady nejde o hru se slovy. „Já jsem“ nemá vůbec žádný nástroj, kterým by mohlo něco potlačovat nebo negovat.

Dále jsem se dočetl:“ nesmíme zapomenout i na [tělo a mysl] a být jimi taky, a mít je co nejvíce rádi“. Zároveň varuje před vytvářením neuróz na úrovni Vědomí (tj. před potlačováním a odmítáním něčeho, co Vědomí domněle není) tím, že nabádá, abychom do lásky k Já zahrnuli i projevenou část sebe sama, tj. „svoji individualitu a její klady a zápory“

Opět ve vztahu k tomu čemu se říká realizace věc naprosto irelevantní.

Dále jsem se dočetl:

"Troufám si odhadnout, že v každém hledajícím větší či menší kus takovéhoto neurotika dříme, že takřka nikdo nezačíná meditovat z naprosto čisté touhy po Bohu. Já sám jsem nebyl výjimkou, ovšem přijít na to, že používám meditaci jako prostředek úniku, mi trvalo přes 4 roky. Teprve pak mi začalo docházet, že motivy za mým meditačním úsilím nejsou zcela čisté. Že sedět denně několik hodin v meditačním křesle a obětovat celou dovolenou na meditační semináře mi ohromně vyhovuje nejen z touhy po Bohu, ale i proto, že je to náramně pohodlné. Že je to jednodušší, než řešit konflikty s manželkou, naučit se jezdit autem, pořídit si dítě. A že před všemi těmito věcmi utíkám, že se bojím být činný ve světě, že mám problémy se prosadit, že omezuji kontakty s lidmi, protože z nich mám strach, že nechci mít dítě, protože je pro mě těžké přijmout za ně zodpovědnost, apod. Prohlédnout tuto šalbu nebylo snadné a bez velké vnitřní poctivosti k sobě, stejně jako pomoci okolí, bych to nedokázal. Je proto jedině dobře, že Michal před podobnými situacemi varuje."

Pro někoho je jednoduší meditovat hodiny denně, než řešit problémy s manželkou. Osobně nevím co bych si vybral, obojí mi připadá jako docela nepříjemná záležitost :-) Tohle všechno je záležitostí osobních preferencí a nemá to s realizací vůbec a ještě 1000x VŮBEC NIC společného. Když prostě někdo chce ženu, děti, naučit se řídit auto, nebo hodiny meditovat, tak to dělá. Slibuje si že mu to něco přinese. Někdo vydělává peníze, „mraky“ peněz, pracuje 12 hodin pracovním křesle :-) pak peníze utratí za děvky a v kasinu. Slibuje si od toho uspokojení. Je tady rozdíl v kvalitě? No jó už Vás slyším, zvedlo Vás to ze židle Vy všichni svatí meditátoři, očišťovači podvědomý, rozpouštěči špatných sklonů? Podstatný rozdíl v kvalitě tady není. Tím samozřejmě nechci říkat, že je skvělá životní náplň utratit vydělané peníze v kasínu a jinde. Osobně to také není moje preference :-) Ovšem tady je tématem átmavičára, realizace atd. A co se toho týká tak jsou tyto věci naprosto nepodstatné. A pokud je toto zdůrazňováno tak realizace nenastala. Určitě je dobré se správně orientovat v životě, v citech atd.. Otázkou je jestli je to vůbec možné něco stanovit jako správné. Co je pro jednoho správné je pro jiného nesprávné. To je velice relativní. Ovšem nerad bych zabředával do filosofických diskuzí v tomto směru, protože jsou nekonečné a nikam nevedou. Určitě má každý svaté :-) právo se snažit vylepšovat mysl i tělo jak chce (pokud věří že je to v jeho rukou). A dělat přesně to co si myslí, že je správné.

Sám postoj „jsem tady a svojí činností se dostanu tam“ v souvislosti s realizací je chybný. Silně pochybuju o tom, že ego, které je samo iluzorní by mohlo svým usilím něčeho dosáhnout. Ale kdo má odvahu se postavit přesně na opačnou stranu? Pro toho kdo tohle není schopen 100% pochopit a spočinout v tom, jsou určena všechna cvičení, praxe, mantry atd.. Což je v pořádku.

I výroky pana Mulera :

“ Je stále neurotikem, který utíká do Já před světem, který nechápe a zdá se mu krutý a nemilosrdný.“ „po ustálení Já během krátké doby, zjistí, že aby jednota byla úplná je třeba rozpouštět skryté energetické vzorce“ Svědčí o tom, že se pohybuje v úrovních mysli. To může napsat jen někdo kdo o podstatu věci ani „nezavadil“.

Dále: „přesvědčení, že jsme tady na Zemi za trest. Můžeme být i nemusíme. Myslím ale, že většina z nás je tu proto, aby se něco naučila a posunula se vpřed ve svém vývoji. Život na Zemi není jednoduchý, ale díky tomu může být pro duši tou nejlepší školou.“

Pokud takto mluví, tak nemůže být ani řeči o realizaci. Z každého slova zaznívá mysl začátečníka. "Jsme na zemi, pro to a pro to, abychom se posunuli ve svém vývoji" hahahaha, ovšem třeba v zenu by za to bylo deset ran holí :-) S takovou myslí je skutečně lepší chodit na psychoanalýzu.

Co se týká výroků pana Vacka, tak mne nebaví komentovat, věci méně podstatné. Co mne překvapuje je neustálé varování před možností pádu ze stezky díky egu. I když by jsem připustili, že existuje něco jako stezka (iluzorní stezka pro iluzorního hledajícího) tak to nebylo ego kdo začalo proces hledání a ani ego nemůže způsobit pád. Pokud připustíme, že ego je skutečné, tak je pravdou a nemusíme nic hledat a ani nikdy nemůže zmizet. A pokud je zde postoj, že je iluzorní tak proč se egem vůbec zabývat?

Už slyším pana Vacka: „no jo to je nebezpečný postoj. To je pouhá teorie advaity“. Tenhle postoj není nebezpečný. Je to totiž postoj, který odebírá egu všechny opory.

Takže otázka, která musí padnout je: Co člověk může dělat? Ale to je otázka, na kterou najdete odpověď snad v každé duchovní knížce :-) Stačí si vybrat :-)

turija@seznam.cz

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2004090603

[Jana]

Jak se člověk stane hledajícím? To je otázka, kterou si málokterý hledající položí. Jak dlouho medituješ? S čím si začínal? Jaké techniky jsi vyzkoušel?



Zkoušel jsi někdy drogy? A holotropní dýchání? Vnitřní pranajámu? To je to co každý pamatuje a dokáže hrdě vyjmenovat. „ Jo začal jsem se zenem bylo to těžké, deset let jsem strávil v zenovém klášteře“, nebo „Začal jsem brát drogy, LSD a pochopil jsem, že existuje něco víc než to co vnímáme pomocí smyslů a pak jsem našel výborného guru, který mne řekl, že musím meditovat alespoň dvě hodiny denně…“. Když se zeptáte některého hledajícího, určitě uslyšíte něco podobného.

Ale moment kdy k tomu došlo, ten bod obratu, co se stalo v ten okamžik. Prošetří to někdo? Ten moment je navždy zapomenut a začíná nelehká cesta duchovního hledajícího. Je to cesta, která sestává se sbírání „duchovních“ konceptů. Honba za slibovaným rájem, za klidem mysli, harmonií s ostatními se sebou a za čímkoliv co je přijato jako oprávněný cíl, který přinese konečně hledajícímu naplnění. Je to doba kdy je ochota vyzkoušet cokoliv, jakoukoliv techniku, cokoliv použít aby se závoj iluse konečně rozplynul. Často je tohle všechno doprovázeno pocitem, že „duchovní“ aktivity mají větší smysl než třeba vydělávání peněz nebo honba za sexuálními potěšeními. Je ale vůbec možné toto prohlásit? Pokud je cílem uspokojení osoby je nějaký rozdíl v tom jak k tomuto naplnění dojde? Kde je nějaký kvalitativní rozdíl? Pokud bychom s jistotou věděli, kdybychom znali nějakou statistiku, jakým způsobem a za jakých okolností dochází k realizaci, tak by se dalo snad říci, že tzv. duchovní úsilí má větší hodnotu než běžné činnosti. Ale existuje taková statistika? Rozhovory s realizovanými často dokazují, že důraz není kladen na samotný způsob, na techniku, ale spíše na upřímnost, opravdovost.

V průběhu cesty hledající ovšem věří, že cíle lze dosáhnout pomocí technik, pomocí následování příkazů a zákazů. Někteří učitelé používají s oblibou příměru se sportem nebo se studiem matematiky. Žák by měl pečlivě studovat, dělat si výpisky, vše si neustále připomínat. Žádný sportovec také nevyhrál olympiádu bez důkladné přípravy a každodenního několika hodinového tréninku. Velice pěkný je také příměr ke špičkovému houslistovi, který musí trénovat neustále aby si udržel formu. Jakmile přestane se cvičením jeho hra na housle tím nezbytně utrpí. Toto vše jsou příklady „duchovní“ demagogie. Ale je pravda, že pro určité období to může snad být dobré. Proč ne.

Problém je, že zbavit se těchto nepravdivých konceptů je podstatně těžší něž je třeba deset let následovat. A proč je to takový problém? Pokud někdo mnoho let ač naprosto zdravý chodí s pomocí hole, tak už si nevěří, že dokáže kráčet bez ní.A když si nevěří a bojí se že upadne, tak je tu strach. Často je toto ještě podporováno z úst učitele: „Bez hole ani krok, je velice pravděpodobné že upadneš? Podívej na mne já taky používám hůl už čtyřicet let a belhám se celkem dobře, žádný pád.“ Mezi hledajícími je hodně, kteří si myslí že jsou invalidi. Belhají se a věří, že království není z tohoto světa a že tedy musí být jinde a že se tam určitě dostanou a potom si to vynahradí. Touha po blaženosti a strach z nedosažení. Jeden velký světec kdysi prohlásil, že touha muže po ženě je nevinnost sama proti perverznosti touhy zakoušet věčnou blaženost.

Dokáže někdo žít úplně bez konceptů? Stát bez opory a přesto vzpříma a pevně.

Takže pokud hledající má štěstí, osud ho zavede k mistrovi, který mu řekne: „Proč pořád vláčíš tu hůl, jen ti překáží při chůzi, je to právě ta hůl kvůli které si myslíš, že nedokážeš chodit. Zahoď jí jednou pro vždy a svobodně kráčej“. Žák se zeptá: “A jak ti mám věřit? Co když upadnu“ Mistr: “Já sám chodím bez hole. Jediné co musíš mi úplně věřit, když mi budeš věřit zmizí strach a jakmile uděláš první kroky, tak naprosto přirozeně a přímo pochopíš, že hůl kterou jsi nosil vůbec nesloužila k opírání, vždycky jsi chodil bez ní, jen jsi si myslel, že se o ní opíráš. A to vytvářelo tvůj strach“.

Žák pod tíhou mnoha let meditačních technik se dožaduje:“ No ok, věřím Ti, ale přece máš nějakou techniku, jak odhodit hůl? Alespoň malou berličku, díky které bych mohl odhodit hůl. V kolik hodin mám ráno vstávat a kolik hodin denně meditovat? Zoufale potřebuji k životu hůl.“

Takový je život hledajícího :-)

Pokud někdo jednou chodí bez hole už nikdy nebude žádnou hůl vyhledávat. Nemusí si neustále připomínat: „hůl nepotřebuji, hůl nepotřebuji, nesmím zapomenout, že hůl nepotřebuji.“

Je to skutečně tak jednoduché? Ten druh učitelů-výrobci holí a invalidních vozíků budou vždy tvrdit:“Nemožné! Bez hole nelze chodit. Kdo odhodil hůl padnul.“ Dokonce si často myslí a říkají, že jejich pomůcky k chůzi jsou lepší než výrobky jiných učitelů, kteří také produkují a prodávají hole. Budou tvrdit: „jasně že třeba odhodit hůl, ale k tomu je potřeba zase jiná hůl. Tím, že někomu řekneš, že jeho hůl je pouhá fikce mu nepomůžeš“. A dále říkají to čemu sami věří:“ Jsi mrzák, jinak by jsi se nenarodil, není to důkaz nad slunce jasnější“. Takový učitelé zcela zákonitě přitahují invalidy.

Pokud koncept duchovní stezky není překročen přináší pohodlnou celoživotní stagnaci, řadu nepodstatných „duchovních“ zkušeností, a naději že jednou bude lépe. Většině duchovních hledajích vyhovuje, protože věří že jsou duchovní hledající. Nemají odvahu vidět věci jak jsou. Věří tomu co si přečetli nebo někde slyšeli. Věří, že se narodili, že mají špatnou karmu, a proto se narodili, ale že mají zároveň dobrou karmu, protože jim byla umožněna stezka, věří že Bůh existuje. A tyhle koncepty považují za hodnotnější než když někdo věří, že se narodil v bohaté rodině, věří že má krásnou ženu, že má děti a chatu na Malorce a věří že jednou zemře, věří že Bůh neexistuje. Není to legrační?

Která s těchto dvou naivních představ je blíž skutečnosti?

Ale nesmíme zapomenout na onen moment, kdy se osoba stala hledajícím. Ta síla, která je odpovědná za onen zvrat, dokončí to co začala. Takže bez obav :-) Nikdo neprohrává. http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2005021502

[Jana]

Některé postřehy a návody k praxi jsou snad i celosvětově ojedinělé a mnohému upřímnému začátečníkovi pomohou efektivně nalézt odpovědi na otázky na které by odpovědi v jiné literatuře hledal obtížněji, pokud by je našel vůbec.

Osobní setkávání a duchovní praxe s člověkem, ktery zasvětil této praxi velkou část svého života, je určitě pro každého upřímného hledajícího velkým přínosem. Nakonec každý kdo má pocit že se ocitnul na duchovní stezce hledá nějakého učitele, gurua.

A většina lidí kteří JV poznali osobně určitě nemůže spochybňovat jeho duchovní, ale i lidské kvality. Proč tedy vznikají všechny tyhle diskuze o panu Vackovi? Jsou to opravdu útoky sil nepřátelských poznání? Zdá se že nejvíce lidem vadí kritika konkrétních osob, která se často vyskytuje v dílech JV. JV tvrdí, že jde o objektivní kritiku ne lidí, ale chyb kterých se dopustili. Kritiku, která je užitečná pro to aby se stejných chyb vyvarovali ostatní.

JV vychází z předpokladu, že ´osvícení´ je něco co je možné ´dosáhnout´ pomocí metodiky. Každý kdo bude důsledně dodržovat, stanovená pravidla se nemine cíle. A z tohoto pohledu i hodnotí a komentuje známé výroky jiných duchovních osobností. Tyto osobnosti, ale žádnou nauku neměli. Nenabízeli systém. Většinou jen prostě, spontáně odpovídali na dotazy těch kteří za nimi přišli. Naopak jejich odpovědi byli takové, že “bořili” systém. Jistě je možné citovat výroky Mahárišiho o potřebě duchovního úsilí ale mnoho výroků Mahárišiho naopak poukazuje na nesmyslnost ´duchovního´ úsilí. Někdy Maháriši mluvil o vysvobození, ovšem jindy odpovídal dopručením, ať tazatel zjistí jestli je nějaké vysvobození potřeba. JV první odpověď vyzdvihne a bere doslova. Druhou označí jako účelovou Mahárišiho odpověď, která měla dotyčného nasměrovat k introspekci (v podání JV k 'úsilí').

V podstatě všechny rozhovory a všechna nauka jsou jen snůška konceptů. Je určitě skvělé je číst, ale je nesmysl snažit se z nich udělat nějaký závěr a potom se snažit podle tohoto závěru žít. Pokud si někdo myslí, že realizace je ´něčí´ cesta z bodu A do bodu B a že ji lze jasně a přesně popsat metodikou tak ten má potom snahu ze všeho udělat učení, nauku, kterou by mohl použít a využít ke ´svému´ prospěchu. Zákonitě potom hledá ve všech vyjádřeních logiku. Logika ovšem platí jen v oblasti mysli.

V posledním díle životopisu JV je kapitola o Nisargadatovi Maharaji. Zde je podobným způsobem zacházeno s tím co Nisargadata řekl. Název kapitoli “Jak žil a učil Nisargdata Maharaj” se mně zdá trochu nadnesený. Protože z těch několika útržků nepodstatných fakt osobního života a několika výroků z knihy I AM THAT, které jsou komentovány právě v tom duchu jak jsem popsal výše, si někdo těžko může udělat nějaký obrázek o tom jak žil a učil Nisargadata Maharaj. JV cituje Nisargadatovu odpověď kde popisuje jak realizoval (životopis JV str.49). Ovšem v knize I AM THAT je několik dalších odpovědí na stejnou otázku. (I AM THAT Str 374)Zde Nisragadata jasně odpovídá na otázku: Usiloval jste? Odpověď: Ne. Věřte tomu nebo ne, neusiloval jsem. Dokonce jsem ani netoužil po realizaci. Na str .287 I AM THAT Nisargadata říká o úsilí: Všechno úsilí vede jen k dalšímu úsilí, cokoliv je vybudováno musí být udržováno, cokoliv je získáno musí být ochraňováno před ztrátou. Cokoliv může být ztraceno není ve skutečnosti vlastní, a jaký význam má pro vás něco co není vlastní? JV opět používá jen to co se mu hodí a na tom staví svoje argumenty. JV se táže: Jak to, že Nisragadata učil neúsilí, a přitom tvrdí, že realizoval díky úsilí? Po přečetení celé knihy I AM THAT je jasné, že ani jedno z toho co JV tvrdí není pravda (Nisargadata neučil neúsilí a ani netvrdil, že realizoval díky úsilí). JV, který na jednu stranu hlásá nutnost chápání podstaty před literou a na druhou stranu argumenty staví právě na té liteře.

Ovšem ve stejné kapitole životopisu JV je možné se dočíst např. že Nisargadata tvrdil, že skutečného osvobození dosáhl po smrti svojí ženy (str.50 Ne advaita, ale smrt ženy jej osvobodila…) Tato méně známá epizoda vznikla při návštěvě Nisragadatových přátel a byla samozřejmně myšlena jako žert. JV ji ovšem podává jako kdyby to Nisargadata myslel vážně. Jsem si jistý že JV na téma manželství sám také žertuje, tak nechápu proč toto používá u druhých jako argument jejich nedostatků. V této kapitole jsou i další nepřesnosti. (v minulosti jsme měl možnost mluvit přímo v Bombaji s pamětníky Nisragadatty a celá tato kapitola v životopise JV má z mého pohledu skutečně malou vypovídací hodnotu, navíc doplněnou faktickými nepravdami).

Nechybí ani posuzování kolik lidí realizovalo díky Nisragadatově “učení”. Posuzování, které je úplně nesmyslné. Navíc JV dělá závěry na základě tvrzení D.Godmana, stejného Godmana, kterého ve svém životopise č.7 na str.182-183 označuje za člověka bez poznání a kritizuje ho. V desátém dílu ovšem klidně na straně 50 uvádí tvrzení Godmana o tom kolik lidí dosáhlo poznání díky Nisargadatovi jako hodnotnou informaci.

O objektivní kritiku chyb druhých v dílech JV nejde. Určitě ne vždy. JV zřejmě chce ochraňovat hledající před tím, aby se dopustili chyb (tedy toho co JV považuje za chyby) a používá k tomu výroky nebo příklady chování jiných osob. Ovšem někdy toto chování nebo výroky překrucuje. To je můj pocit. JV, který velmi často zdůrazňuje důležitost objektivity a přesnosti toto sám ve svých dílech nedodržuje.

Tak si říkám,jestli právě tohle není důvod oné kritiky JV. Je možné, že podobného zkreslování se JV dopouští i u jiných osob a to potom u jejich žáků nebo příznivců může vyvolat potřebu reagovat.. A mužou k tomu třeba použít přímá a emotivně zabarvená slova, která se potom někomu nelíbí.

Snad by bylo lepší psát, radit a motivovat hledající bez nutnosti využívat k tomu jiné osoby.

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2005090401

[Jana]

Kdysi jsem si bláhově myslel, že lidé, kteří pěstují jógu,mystiku, buddhismus, kteří věnují své úsilí meditaci a jiným duchovním disciplínám, chtějí dosáhnout nirvány, Boha, vysvobození z koloběhu zrodů. Omyl. Chtějí si vylepšit svojí existenci v egu. Ať už si pod vlivem toho co přečetli a přijali za své myslí cokoliv, jediné co chtějí je prožít klidný a šťastný tento život a ne nějaký další život nebo nějaké štěstí po smrti. A je to dle mého názoru správné a přirozené.



A tak jako někdo se snaží zajistit si štěstí a klid dosažením velkého majetku, úspěchem v práci, pomáháním druhým nebo jakoukoliv jinou činností, je skupina lidí, kteří si chtějí zajistit štěstí a klid v tomto životě rozpuštěním a nebo zánikem ega. Usilují o zánik ega. Ego usiluje o zánik ega. I kdyby byla pravda, že jim jde hlavně o to, aby se znovu nenarodili, a že to je hlavní důvod proč usilují, tak i samo toto tvrzení nevyvrací, že jim jde v první řadě o klid v tomto životě. Chtějí se zbavit myšlenky vzniklé z konceptu znovuzrození. Tato myšlenka je trýzní právě teď a proto si svým egoistickým úsilím snaží zajistit klid. Klid už v tomto životě. V tomto okamžiku.

Termín egoistické úsilí není myšlen vůbec pejorativně. Neegoistické úsilí je nesmysl. Ego, ztotožnění neosobního vědomí se soustavou těla a mysli, může usilovat pouze egoisticky. Neosobní vědomí žádné pojmy nezná. Ego je nezbytnou součástí světa tak jak existuje. Stejně jako déšť, vítr nebo slunce a měsíc. Podle povahy jednotlivých organismů ve kterých ego “vyvstává“ se odvíjí i role, které zastávají. Ale ať už je snaha o dosažení štěstí a klidu namířena jakýmkoliv směrem vždy nutně musí selhat, resp. je úspěšná pouze dočasně. A ego chce klid pořád, protože myšlenka dočasnosti, možnosti ztráty dosaženého klidu je sama utrpením, stejným utrpením jako myšlenka na možnost zbavení se utrpení někdy v budoucnosti. Ego zkouší různé techniky jak dosáhnout svého a vrcholem sofistikovanosti je myšlenka ega na vlastní zánik. Ego si myslí, že když přestane existovat, tak se mu dostane konečně klidu a míru. Ovšem kdo bude tento klid zakoušet? Dokud zde existuje komplex těla a mysli, ego musí nutně existovat. Snaha se ho zbavit je stejná jako když se pes honí za vlastním ocasem. A tvrzení, že někdo nemá ego může být pravdivé jedině když bude dotyčná osoba po smrti. Mluvit o škodlivosti ega je stejné jako mluvit o škodlivosti deště a větru. Ego je čistě “mechanická“ věc. Je to stejná funkce jako tlukot srdce, činnost ledvin nebo vyměšování.

Rada “zbav se ega a budeš v pohodě“ může vést k velkému snažení o nemožnou věc. A snažit se o předem vyloučenou věc může v konečném důsledku přinést velké rozčarování. Snaha o spásu ega, snaha po lepším životě po smrti, snaha o dosažení ´nirvány´ je přesným opakem bezpodmínečného přijetí toho co je. Taková snaha ze své podstaty brání odevzdanosti a roztáčí další kolotoč úsilí a porovnávání toho co je, s imaginárním jak by to mělo být.
Často je ve prospěch “duchovního“ úsilí argumentováno příklady z každodenního života. Sportovec, který po mnohaletém tréninku vyhrává olympiádu, houslista, který díky tvrdému úsilí se stal fenomenálním virtuosem. Tyto příklady mi přijdou zavádějící už tím, že aby měli demonstrační sílu musí být nutně postaveny na představě času, který se odvíjí z minulosti do budoucnosti a předpokládají tak, že příčina a následek se nutně musí odvíjet také v této posloupnosti. Neberou v úvahu, že to co se děje nyní, se děje proto, aby mohla nastat nějaká událost v budoucnosti. Pokud by se pominula tato stránka problému, tak je třeba vzít v úvahu, že mohlo být mnohem více sportovců a hudebníků, kteří vyvíjeli podstatně větší úsilí než světoví šampióni a přesto neuspěli. Ale kam čert nemůže tam nasadí teorii karmy. O úspěchu nebo neúspěchu v současném životě rozhoduje naše chování v minulém životě. Teorie karmy je lákavá. Zajišťuje egu přesně to co potřebuje, jistotu, že nic co dělá nepřijde nazmar a zároveň určuje co by se nemělo dělat, aby budoucnost byla dobrá. A dokud si ego myslí, že něco dělat může, tak nikdy nemůže přijmout to co je a pořád směřuje k lepším zítřkům.

Všechny pokyny, které se nesou v duchu vytváření universálních metod jak se zbavit ega, a pobízení k neustálému úsilí, podporují v egu pocit nezávislé entity. A tak těžko můžou vést ke skutečné harmonii a klidu v tomto životě. A jestli někdo říká, že nechce klid a mír už teď, v tomto životě, v tomto okamžiku, tak buď lže a nebo je to blázen.

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2006052302

[Jana]

Je zajímavé sledovat vývoj duchovních směrů v České republice. Podívat se na známá jména českých mystiků, prostudovat si jejich učení. Zjistit co ovlivnilo jejich cestu a jak oni samy ovlivnili svoje žáky. Většina českých mystiků byla ovlivněna tradičními duchovnímy směry a nebo spíše představiteli těchto směrů. Každý duchovní hledající hledá kontakt s nějakou konkrétní osobou, nějakým konkrétním mistrem.



V Čechách byl jedním takovým významným Mistrem i František Drtikol. Velká většina současné duchovní scény je nějakým způsobem s touto významnou osobností spojená. Neznám přesně všechna ta jména, ale vím, že například Míla Tomášová, Eduard Tomáš, Jarka Kočí byli s Drtikolem ve velmi úzkém kontaktu. Je zajímavé, že i přesto, že Drtikol který učil tzv. dlouhou cestu, a tak zdůrazňoval například procvičování čakramů, pranajámu atd., někteří jeho žáci byli později ovlivněni učením Ramany Maharišiho, mudrcem žijícím na jihozápadě Indie v Tirunvamalai, který učil v duchu Advaity.

Rozhovory, které Maháriši vedl s příchozími hledajícími v ašrámu na úpatí hory Arunáčali, jsou vyjádřením Advaity v té nejčistší podobě. Maháriši v rozhoverech s návštěvníky vždy odkazoval k základnímu faktu bezpodstatnosti předpokládaného omylu fiktivní osoby. Učení Advaity se ve stejné čistotě objevilo nezávisle na Mahárišim později prostřednictvím indického mudrce Nisargadatty Maharadže a jeho žáka Rameshe Balsekara.

Je velmi přínosné si rozhovory s Mahárišim přečíst, nejlépe v anglickém originálu. Existuje i český překlad, který ovšem ne každému může vyhovovat, protože obsahuje řadu rozsáhlých poznámek překladatele, které dle mého názoru učení Ramany Mahárišiho deformují a původní význam rozhovorů zkreslují.

Z těch následovníků Drtikola, kteří byli ovlivněni Ramanou Mahárišim, byli někteří, kteří intuitivně pochopili přímou “cestu“ Maharišiho. Jedním z těch kdo Mahárišiho pochopili byla podle mne Míla Tomášová. Obzvláště z rozhovorů z jejích posledních let života je cítit jasné pochopení Advaity.

Jiní, zřejmě pod vlivem konceptů smíchaných z buddhismu a jógy, a vlivem dlouholetého provádění dechových cvičení, a v neposlední řadě chybějícím osobním kontaktem s mistrem, učení Mahárišiho nepochopili. Následoval zmatek, frustrace a strach, který nepochopení provází. A tak se objevila snaha učení Advaity, překroutit k obrazu svému. Po mnoha letech kdy prováděli koncentrační cvičení, zaměnili výsledky koncentrace, schopnost pracovat s myslí, pracovat s představami, se sny, za skutečné Poznání. Bohužel nedošlo k pochopení a tak přetrval dualistický pohled na svět. Advaitu, která je jasným ukazatelem směrem k Pravdě, ale pouze ukazatelem, prstem, se snaží prezentovat a posuzovat jako systém, jako metodu vedoucí k cíli. Zatímco Advaita jasně deklaruje, že představy času a prostoru jsou jen představami, tak tito dualisté, jim dávají relativní platnost a na tom dále budují svoje argumenty a vlastní chybné výklady Advaity.

Jsou na tom stejně jako žebrák, který se chce stát králem. Mudrc mu řekne, že stačí aby se choval jako král. A žebrák neustále dokola naříká jak se můžu chovat jako král, když jsem žebrák. Když žák potká svého Guru, a ten mu obrazně řečeno řekne, ty jsi král, tak žák prostě nemůže nevěřit, že to tak není.To je milost Guru.

Když taková milost chybí, tak dualismus trvá a veškerá duchovní cvičení jsou jen bolestivým a zbytečným divadlem bez účinku.

A tak úvahy snažící se porovovnávat Advaitu a Kašmírský šivaismus, založené na dualistickém pohledu, jsou nesmyslné. Je zajímavé a vlastně i příznačné, že tito pomýlení vykladači Advaity, kritizují různé Mistry Advaity. Často omílají: „Jak ten mohl říci toto, a jak tamten mohl říci tamto.“ I když to vyznívá jako kritika, jde možná spíše o strach z neznámého, z nepochopeného. Oprávněný strach a frustrace, že každodenní několika hodinové meditace, pranajámy a různé techniky, prováděné desítky let nepřinesly Poznání. Z úst některých těchto kritiků občas i zazní celkem upřímně jejich vlastní pochybnost: „Udržím si dosažené poznání i po smrti?“, „Dokážu zabránit znovuzrození?“ V duchu jejich dualistického chápání skutečnosti by odpověď mohla znít: „Nemusíte mít strach, důkazem toho, že to dokážete je vaše současná snaha to dokázat. Dokážete to, přesně stejně jako už to jste to dokázali tolikrát předtím.“ V duchu advaity by odpověď mohla snad znít: „Cokoliv bylo dosaženo není skutečné. Sám dosahující je iluze. Poznání nemůže být výsledkem úsilí. A úsilí nemůže být příčinou Poznání“. Skuteční Mistři Advaity s neotřesitelnou vírou a z hloubky vlastního poznání jasně deklarovali, že narození a smrt jsou iluze, z prostého důvodu, že se rodí tělo, nikoliv entita.

No a jsme zase u příběhu žebráka, který se chtěl stát králem. Stejně tak tihle dualisté, si řeknou, samozřejmě že narození je iluze, ale já přeci tooooolik trpííííím. Může být vůbec praktické přijmout pravdu o iluzornosti zrození, o bezpodstatnosti jedince? Otázka je, jestli je praktické celý život provádět disciplínu založenou na konceptech času a prostoru, když nakonec stejně říkám, že straaaašně trpííím? A lze vůbec věřit jejich ujištění, že po smrti bude lépe, když oni sami o tom pochybují? Nepotřebovali by tito “mistři“ sami Guru, aby je zbavil pochybností?

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2007050216

[Jana]

Autoři, kteří píšou o duchovnu, někteří více, jiní méně, se uchylují, aby podpořili své výroky, k citování duchovních autorit, které už nežijí. Samo o sobě by to nevadilo, problém je ale v tom, že mudrcové minulosti, pokud něco pronášeli, tak většinou to pronášeli na dotaz konkrétního člověka - hledajícího. A autoři dneška, kteří se tímto výrokem „ohánějí“ na podporu svých vlastních představ, ten určitý konkrétní výrok, používají všeobecně. Jinak řečeno, prezentují ho jako universální pravdu. Zatímco mudrc, ho použil, pro určitého hledajícího, jako trn k vyjmutí jiného trnu, aby oba trny poté zahodil a navždy na ně zapomenul.


Jedním z takto interpretovaných výroků je i výrok Ramany Mahárišiho o duchovních přednáškách: „Lidé na ně chodí a odcházejí tací jací na ně přišli.“ Tento výrok je často používán některými autory duchovní literatury jako důkaz o tom, že duchovní přednášky jsou k ničemu. Je to skutečně tak? S trochou pozornosti k tomu jak se věci dějí je zřejmé, že každý moment, každý vjem, který přichází, člověka nenávratně mění. Jsou to změny nepatrné, ale probíhají neustále. Přednáška ať už duchovní nebo neduchovní člověka jistě mění, pokud je mu toto souzeno. Pokud mu to souzeno není, tak ho nakonec nezmění ani hodiny meditace.Neustálé opakování tvrzení o neúčinosti duchovních přednášek je nesmysl.A je demagogie používat na podporu takovýchto tvrzení výrok Ramany Mahárišiho, který byl určen jednomu určitému hledajícímu. Duchovní přednášky mají svůj účinek. Ramana Maháriši si tedy vymýšlel?

Co je ovšem pikantní, že zrovna autoři, kteří tak často poukazují na neúčinnost duchovních přednášek, sami produkují velké množství spisů s duchovní tématikou. Jsou to vlastně takové tištěné přednášky. Mají snad pocit, že studium takové literatury je neúčinné? Jaký jiný záměr by mohli mít, o jejich upřímnosti nepochybuji, než přinést prospěch, třeba duchovní, čtenářům svých knih.

Podobně je to s představou ega, které je jediné zlo a aby se nastolil „normální“ stav je potřeba ego zničit, nebo rozpustit, jak je často v různých duchovních „kuchařkách“ zmiňováno. V rozhovorech s Mahárišim můžeme najít několik různých odpovědí Mahárišiho na to co je ego. Pokud byc jsme chtěli přistupovat k slovům Ramany Mahárišiho vážně měli bychom brát v potaz všechny jeho odopovědi a nikoliv pouze jednu, kterou nám někdo podstrkuje jako jediné tvrzení Ramany na dané téma. V Rozhovorech s Mahárišim č. 612 říká Maháriši: „ Ego je neskutečné. Potíže dělá jen do té doby dokud ho řádně neprozkoumáme. Ale když se pořádně podíváme zjistíme, že neexistuje.“ V Rozhovorech č. 615 odpovídá Ramana Maháriši na dotaz návštěvníka: Jak zničit ego? „Nejdříve ego chyť a pak se ptej jak ho zničit. Kdo se ptá jak ho zničit? Ego samo. Může ego někdy souhlasit s tím zničit sebe samo? Otázka jak zničit ego je nejistější cesta k posílení ega a ne k jeho zničení. Když budeš hledat ego zjistíš, že neexistuje. To je cesta jak ho zničit.“

Snad pro některé hledající může být přínosem udělat jim z ega strašáka a přinutit je, aby se ho snažili zničit. Dělá se to tak, že se z konceptu udělá pravda a ta se ordinuje v každé duchovní kuchařce. I když je to vždy slepá ulička a v lepším případě, díky Boží vůli, to člověk prohlédne a obohacený prohlédnutím iluze z této slepé uličky vyjde ven. V horším nikdy na konec slepé uličky nedojde a jak tak běží slepou uličkou, tak si hoví v představě, že je na duchovní stezce za osvobozením.

Po vyjmutí trnu by se měli oba trny zahodit. Víra v koncepty nutně vytváří připoutanost. Když Maháriši říká, že samotná otázka, po zničení ega je nejistější cestou jak ho posílit, jak asi působí snaha toto realizovat ´vlastním´ úsilím? Kam vede mnohaletá snaha o jeho zničení, hodiny meditací strávené„rozpouštěním“ vasán a podobné praktiky?

Z duchovní přednášky odejdete v nejhorším případě jací jste přišli, ale když se budete snažit zničit ego, tak ho dle slov Ramany Maháriši akorát posílíte. Co si vybrat?

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2008060014

[Tara]

Psát konceptuálně, myslet konceptuálně, reagovat konceptuálně ve vleku nějaké své víry, přesvědčení to je i příběh Pavla Štěpky, alias Turije.

Nedávno jsem měla tu čest (...) s ním a ještě jednou mladou dívčinou vést diskuzi na FB. Plně ve vleku svého přesvědčení o neomylnosti a podřízenosti autoritě bez špetky pochopení a soucitu k tomu, o čem bylo psáno (bylo hovořeno o zneužívání mladých dívek v Indii), které si své trauma nesou celý život.

Autorita (koncept nadřazeného božství) je u něj nadřízena všemu lidskému a to byl pro mě i pro spoludiskutující docela šok a rozčarování...

[Tara]

Jeho stylově psané, slohové úvahy mohou zaujmout... konceptuálně stejně naladěné jedince...

[Návštěvník]

Sem tam zneužije mladou dívku, nebo dvě, tři.

Vše je přece bůh.

[nop]

Neměl jsem sice sílu abych se poctivě prokousal všemi texty, uniklo mi, kde se píše o svedení, ale co takhle to, jak prý Osho používal šat protkaný brilianty? Nesvědčí to o jakési úchylce?

[Jana]

Ať už si pod vlivem toho co přečetli a přijali za své myslí cokoliv, jediné co chtějí je prožít klidný a šťastný tento život a ne nějaký další život nebo nějaké štěstí po smrti. A je to dle mého názoru správné a přirozené.

No a jsme zase u příběhu žebráka, který se chtěl stát králem. Stejně tak tihle dualisté, si řeknou, samozřejmě že narození je iluze, ale já přeci tooooolik trpííííím. Může být vůbec praktické přijmout pravdu o iluzornosti zrození, o bezpodstatnosti jedince? Otázka je, jestli je praktické celý život provádět disciplínu založenou na konceptech času a prostoru, když nakonec stejně říkám, že straaaašně trpííím? A lze vůbec věřit jejich ujištění, že po smrti bude lépe, když oni sami o tom pochybují? Nepotřebovali by tito “mistři“ sami Guru, aby je zbavil pochybností?

Dalo by se to celé shrnout, že pokud je Tvůj život šťastný, tak se o své poznání poděl, pokud ne, tak se ptej jak na to, neztrácej čas a neplýtvej energii posuzováním druhých, a hlavně neraď, protože to, cos hledal, jsi ještě nenašel.

[vostálník]

Neměl jsem sice sílu abych se poctivě prokousal všemi texty, uniklo mi, kde se píše o svedení, ale co takhle to, jak prý Osho používal šat protkaný brilianty? Nesvědčí to o jakési úchylce?

Těžko říci,

možná měl jen nadbytek ženských hormonů a měl rád věci jenž se třpytí a lesknou...

Nebo byl jen praktickej, a věděl, že brilianty jsou praktičtější nežli křemínky