Na louce mezi lesy v blízkosti Malé Fatry žije v chaloupce bez zavedené elektřiny, plynu a vody žena, které se říká Marcelka z hor.
Životní příběh Marcelky je strhující a plný nejen dobrodružství, ale především lásky. Po cestě, kterou ušla Marcelka k sobě samé, šli také Eduard a Míla Tomášovi i Mahariši. Tato žena, která už pomohla mnoha lidem na cestě k jejich duchovnímu uzdravení a poznání pravdy říká:
"Je třeba ztotožnit se sám se sebou a to znamená být si vědom sám sebe.“
"Jsem. Nic víc nelze o tom říci. Když se člověk stane ničím a nikým, ani dobrým ani zlým, stává se vším."
Život se dějě, nikdo jej nevlastní, není to tvůj život, ani život "boha", je to jen život. Když to poznáš, plyneš s ním v radosti a tvořivosti...
V lesích kolem chaloupky žije divoká zvěř. "Viděli jsem tu bechyni divokého prasete s malými prasátky, do okna nám koukala laň a do předsíně nám pořád chodí liška," vypočítává Marcela. Jedno setkání ale bylo přeci jen výjimečné - potkala totiž i medvěda a jak říká, bylo to ´čumáček na čumáček´.
Od té doby ví, že již prožívá další inkarnaci čili nový život. Bylo to tak: Asi před šesti lety měla Marcela vizi, že si ji vezme příroda a bude to skrze medvěda. Ve vizi viděla velkého zrzavého medvěda s hrbem u zelené louky. Řekla to svému manželovi Romkovi, aby věděl, co se s ní stalo, kdyby ji v chaloupce nenajde. V té době Marcela pracovala na brigádě v lese. Cestou na místo, kde trávila s několika dalšími ženami celý den, na blátivé cestě skutečně viděla obrovské stopy patřící medvědovi.
"Tenkrát jsme ještě měli malého pejska Jájinku, a všude jsem chodila s ní. Když jsem přišla k holkám, hned jsem jim hlásila, že jsme viděly velké medvědí stopy a na to řekly, že určitě patří medvědici, které se říká Bohyně hory. Pak jsme se daly do práce a najednou se to stalo. Slyšely jsme šramot a medvědice se objevila na lesní cestičce přímo nad námi ve vzdálenosti asi třiceti metrů. Vycházela z malých stromků a měla u sebe malé medvídě. Byla ohromná a když se postavila na zadní, byla vysoká jako kůň, když se zvedne. Podívala se na nás, ale pak se ladně otočila, dopadla na všechny čtyři a odešla. Medvídě ji následovalo. Působila velmi majestátně. Při pohledu na ni se mi chtělo před ní poklonit. To hlavní setkání s medvědem, který se objevil v její vizi, přišlo však až za pár dní.
Šla jsem s Jájinkou opět do práce a procházely jsme lesem. Najednou se mi psík stočil kolem nohy, ocásek i ouška měl nahoru a celý vibroval. Říkám: ´Jájinko, co ti je? Vždyť vidíš, že tu nic není.´ Bylo vakuové ticho, ale ona pořád vibrovala. Udělala jsem asi čtyři kroky, když v tom jakýsi nedefinovatelný vnitřní pocit moje tělo otočil. A v tom jsem viděla, jak z mladých stromků vychází na zelenou travičku velký rezavý medvěd s obrovským hrbem. Přesně tak, jak to bylo v mé vizi. Podíval se na mě a jak byl na všech čtyřech, nejprve se asi čtyřikrát zakymácel doleva i doprava. Pak zařval a udělal dva ladné skoky směrem ke mně. Objevil se přímo přede mnou, čumáček na čumáček. Nozdrami nasával mou vůni a čenichal. Víš, jak to voní v ZOO? Bývá tam puch, ale proti tomuto to nebylo nic. Z medvěda šlo tak silné a ostré pižmo šelmy, že to v nose pálilo a svědilo až na kýchnutí." Na otázku, jaké v tu chvíli měla pocity, Marcela odpovídá: ´Nebylo tam vůbec nic. Ani strach, ale ani odvaha. Bylo ve mně vakuové ticho.´ ´Zkameněla jsi?´ ´Ne, mysl byla klidná. Dívali jsme se jeden druhému z očí do očí. A pak najednou Jajka dvakrát štěkla, na ní poměrně dost nahlas, medvěd se přede mnou pomalinku otočil a pomalinku odešel do mladých stromků.´
´Co bylo dál?´ ptám se. ´ Vakuové ticho pokračovalo a po chvíli začaly chodit informace z nitra: ´Opravdu jsi teď zemřela a opravdu to byl tvůj konec, ale s tím rozdílem, že ti nebylo vzato tělo. Je ti ponecháno totéž tělo, ale od této chvíle ti běží další inkarnace.´ Stav běžného vědomí v bdělém stavu se vrátil až za chvíli a cítila jsem klid a mír. Od té doby v mém životě došlo k mnoha změnám a vím, že vše bylo přesně tak, jak být mělo.
"Jedno „obyčejné“ nedělní ráno s „neobyčejnou“ Marcelkou z hor
Zuzana Váňová
Je neděle ráno a já vcházím do Wellness Centra Radosti ve Frenštátě. Dřevěné schody mne vedou, jak jinak než vzhůru, a s každým dalším krokem tak narůstá má nervozita. Není se čeho bát, ba naopak. Jsem tady abych se viděla s Marcelkou a našla alespoň malý kousek sebe sama.
Nic neočekávej“ To jsou první slova, která se mi zaryjí do paměti. A smích. Marcelka se směje hlasitě, strhává sebou další a další, kteří se k ní přidávají. Není to nucené, je to prostě jen spontánní reakce. Ledy jsou prolomeny a pokojem se začíná prolévat energie. Je skoro až hmatatelná, jen si na ni sáhnout. Doslova přetéká z jednoho člověka na druhého, mísí se s další a další energií. Sílí a tryská. Spojuje se v jednu a mě dochází, že vše je opravdu jen jedna energie. Nic víc, nic míň.
Marcelka vypráví o tom, že není zlo a není dobro. Je pro mne těžké tomu uvěřit, vždyť když se rozhlédneme kolem sebe, zlo je všude a poslední dobou mi připadá, že je i v každém, dokonce blízkém člověku?! Chce se mi oponovat a vykřiknout svůj osobní názor, ale raději se zaposlouchám dál. Když si UVĚDOMÍM, pak POROZUMÍM. Ano, její slova dávají smysl, její vysvětlení se najednou ztotožňuje i s tím mým. Jak lehké a prospěšné je změnit názor, cítím, že se tak děje a tuto změnu po dlouhé době opravdu vítám.
A pak ten strhující příběh o medvědovi.
Minuty se mění v hodiny, čas nás neúprosně žene kupředu. Doposud jsme živili ducha, a je na čase vyživit i naše těla. Koktejl přišel jako na zavolanou, je připravený se špetkou lásky a s velkou dávkou živin.
Posilnění, jsme znovu a opět schopni naladit se na tu společnou vlnu a mnozí z nás usedají na židličku. Ta stojí před Marcelkou a záleží jen na nás, jestli se na ni posadíme a nahlédneme o kousek dál. I já sbírám odvahu, bojuji se strachem i přesto, že si opakuji, že o nic nejde. Jestli tam mám jít, půjdu a jestli ne… není ještě můj čas. Nakonec se ale zvedám a mé tělo mě doslova nese k ní. Marcelka se mi upřeně dívá o očí, drží mne za ruce. Mlčíme.
Vnímám jak mi doslova buší srdce, ale za malou chvíli je vše jinak. Rozbrečím se. Dnes jsem to JÁ. Je to pro mne natolik silné, že to ani nelze vypsat slovy. Mělo to tak být. Stalo se. Stydím se za svoji nudli u nosu (opět mne dostihlo dětství a má touha po vnější dokonalosti, za kterou se dá schovat vnitřní svět), ale Marcelka se na mne usmívá. Její jasně modré oči mi jiskří celým tělem. Začínám se usmívat. V tu chvíli VÍM.
Přijímat a dávat. Ne JEN brát a ne JEN dávat. Obojí ve stejné míře, tak jak to chceme my, ne jak to po nás chtějí druzí. Není sobecké myslet nejdřív na sebe, pokud chceme pomoci druhým, musíme sami být silným stromem, aby se naše větve neohýbaly, ale dokázaly být tou pevnou oporou.
Najednou mám spoustu otázek, už nehledám tu nejdůležitější, tu, která má přednost. I ostatní kolem se „probudili“ a neváhají se zeptat. Přichází na řadu témata snění, pocity strachu, bolesti, osobního zdraví, ale i otázka drog a samotných meditací.
Je na čase se rozloučit. Stojím ve frontě na poslední objetí s Marcelkou i s Romkem. Vybaví se mi doba před mnoha lety, kdy jsem stála také ve frontě, ale na banány a pomeranče, za ruku mne držela má maminka. A napadá mě, že toho dobrého bylo vždy tak nějak poskromnu, ale o to víc se na to člověk dokázal těšit a ocenit to. Ale po dnešním dopoledni opět přehodnocuji své myšlenky, protože to čekání a obavy jestli se dostane i na nás, mi ukazují, že nic není samotné dobro ani zlo. A že nezáleží na tom, jak danou situaci pojmenujeme, záleží přeci na tom, co nám dá a jak ji prožijeme.
Na závěr tedy opět použiji Marcelčiny slova a snad se na mne nebude zlobit, když je rozvinu tak, jak je vnímám já. Není nutné sedět v pozici lotosového květu se zavřenýma očima, abyste si místo uvědomování sebe sami uvědomovali spíš jen to, jak vás kvůli této nepřirozené pozici bolí záda. Nezáleží kde jste, kým jste. Je důležité si nejdříve uvědomit, že JSTE. A vše pak přijde samo. ..."
Když se vzdá všeho, naprosto všeho. Vzdá se své vůle …
Přijímat, přijímat, přijímat s klidnou myslí, protože je to opravdu vždy pro nás to nejlepší. Byla nám dána touha jako hybná síla nitra člověka, ale pak nastane období, kdy je třeba se touhy vzdát. Osvícení není nic, čeho lze dosáhnout, toho ani nelze dosáhnout. Člověk v tomto stavu JE, jen on je přesvědčený, že není. Je přesvědčený, že je třeba hledat, je přesvědčený, že je to ně- kde daleko, že toho může dosáhnout jen pár lidí, že musí pro to něco udělat.
A přitom to je stav, kdy každý člověk je vědomí si sám sebe."
"Marcelku jsem poznala při svém vlastním hledání, kdy jsem se od roku 1993 ve své profesionální novinářské a posléze i spisovatelské dráze začala věnovat ezoterní a duchovní tématice. Brzy po prvním setkání s Marcelkou v roce 2012 se začala rodit kniha, v níž jsem se pokusila zachytit a popsat cestu sebepoznání tak, jak ji všem hledajícím bytostem toužícím po nalezení vnitřního štěstí, klidu, míru a emočním uzdravení předává právě Marcelka z hor. Je to cesta otevřeného srdce s vědomím jednoty všeho a všech. Cesta mého hledání u Marcelky skončila, a těm, kteří se s ní setkají, nebo si o její cestě sebepoznání přečtou v knize, anebo si poslechnou nahrávky přednášek, a pootevřou přitom dvířka svého srdíčka, určitě nemusím vysvětlovat proč. V knize s názvem Marcelka z hor, kterou jsem mohla napsat, se dozvíte také to, co mě jednoho dne do chaloupky v horách přivedlo, a jak kniha vznikala.
00:00 - Úvod 00:44 - Pozdrav 01:20 - Uvedení setkání s kamarády 02:26 - Otázka - "Odpovídá nám projevený svět na naše programy?" 03:12 - Odpověď - "Reakce dle nastavení aparátu" 03:42 - V každém člověku je "To", co je pořád stejné a neměnné 04:05 - Vysvobození přes klidový aspekt, aneb vnímatelné "To" 05:46 - Klidový aspekt sílí a aparát přestane vnímat vlastní obsah 06:25 - Jak to probíhalo tady - "Slabší reakce a silnější klidový aspekt" 06:50 - Když je trvalý a "hlučný" klidový aspekt, tak už se nic nedotýká 07:06 - Ego - programy a představy vlastní důležitosti 07:52 - Zkušenost - "Už mi to funguje" 08:44 - Když spolu fyzicky nejste, tak ani vzpomínka nepřichází 09:19 - Různé reakce, které nejsou předem dané 09:43 - Když je ta mysl ještě ovládaná naučenými vzorci 10:48 - Tak si uvědomíte tu reakci a "ahoj" - pak už není potřeba se vracet
Setkání s Romkem a Marcelkou z hor, Masarykova 16/82, Rudná u Prahy, ČR 13. dubna 2024, 11.00 - 15.00 hodin
Marcela Romancsikova se narodila v Českém Těšíně. Brzy se vdala a narodili se jí dva synové. Se svým druhým manželem Romkem žije už pětatřicet let a oba před lety spojila láska k přírodě. „Jak jsme měli volnou chvilku, byli jsme na horách, toulali se přírodou a spali pod stanem. Někdy před pětatřiceti lety jsme jednoho dne přišli právě na místo, kde dnes stojí naše chaloupka. Už tenkrát mě to tady zahřálo u srdce, že jsem spontánně řekla, že tady bych jednou chtěla bydlet. Zůstat jsme tady ale mohli až ve chvíli, kdy tam již nebyla žádná touha. Právě silné toužení totiž uskutečnění často brání.“
„Jsem normální ženská. Žiju, pracuju a mám i dovolenou, ale všechno se odehrává tady v chaloupce“, směje se Marcela. Je pravda, že lidé si sem nahoru chodí pro rady, když neví kudy kam, anebo tu chtějí jenom tak chvilku pobýt. K tomu, aby člověk našel své štěstí, je podle Marcely nedůležitější následovat hlas svého srdce. Tak to udělala i ona, když před více než dvaceti lety cítila silnou touhu odejít z města do hor. Byla tam však jen opuštěná salaš po pastevcích, kterou se svým manželem vyčistili a upravili pro přebývání. „Romek zůstal dole ve městě, kde měl práci, a já byla na horách v místě vzdáleném od nejbližší vesnice asi hodinu chůze. Byla jsem tu sama v malé místnůstce, kde byla jen kamínka a postel. Když se zatopilo, u stropu byla sauna a u podlahy mráz. Všichni mi říkali, že tady zemřu, ale já věděla, že tu mám zůstat a že se život postará. A také to tak bylo.“
„Člověk pak přijímá skok do prázdna. Většina lidí na to připravena není, i když pak by se jim žilo úplně úžasně. Život se totiž stává obrovským dobrodružstvím a zároveň je o každého postaráno vyšší vůlí. Lidé se však zatím rádi drží toho, co mají jisté, a vše chtějí zadržet a udržet, a proto trpí, protože některým změnám stejně nezabrání. Kdyby vše, co přichází, přijímali, pocítili by obrovskou vnitřní svobodu, radost a vděčnost. Když se člověk nechá vést, raduje se dvacet čtyři hodin denně, ale chce to zkusit. O ničem nemá předem žádnou představu, a tak ani nemůže být zklamný. A ještě něco: vše se mu pak ukazuje takové, jako to doopravdy je. Proto přesně ví, kdy má na co kývnout, a co má odmítnout. Je to, jako by mu někdo zametal cestičku.“
Osvícení jako tradiční náboženský pojem, i když vhodnější je v této souvislosti spíše slovo probuzení, neboť navozuje představu člověka probuzeného ze snu, jímž je myšlen náš běžný život. Pravda o nás samotných je podle těch, kteří svůj život zasvětili duchovnímu poznání, jiná – ve skutečnosti jsme všichni dokonalou jednotou. Někdy se také hovoří o nirváně, protože Gautama Buddha toto slovo používal pro vyhasnutí žádosti, nenávisti a zaslepení. Marcelku z hor lidí nazývají osvícenou, ale sama tak o sobě nemluví nikdy. „Když o sobě někdo tvrdí, že je probuzený neboli osvícený, pravda to být nemůže, protože ten někdo čili konkrétní člověk být osvícený nemůže. U probuzení už není žádný člověk, pouze vědomí, které je vším, tj. i tou druhou bytostí, která se táže. Probuzeného člověka poznáte podle jeho činů a vyzařování a určitě ne podle toho, že to o sobě tvrdí. Mysl je totiž v tomto případě prázdná a přijde do ni jenom to, co tu v tu chvíli přijít má.“
Kapitoly: 00:00 - Úvod 00:32 - Otázka - "Co tvoří vztah, když už tam nejsou ty programy?" 00:39 - Odpověď - "Děje se to samo" 01:30 - A najednou partner nebo partnerka řekne: "Odcházím" 02:48 - Jakmile si uvědomíte, že pocity přichází a odchází 03:53 - Touhy odpadají, když není po čem toužit 04:09 - Když člověk "ďubkal" do Romečka )) 05:35 - Je to obrovská svoboda ve všem 05:43 - Ten klidový aspekt - to "já jsem" - vnímá každý človíček 06:15 - Když jste vším, tak je to automatika 06:59 - Je tam sounáležitost se vším 07:08 - Celý projev je naprosto propojený 07:15 - To, co je stejné, je ten pocit existence - "já jsem" 07:26 - Knihy
Setkání s Romkem a Marcelkou z hor, Masarykova 16/82, Rudná u Prahy, ČR 13. dubna 2024, 11.00 - 15.00 hodin
00:00 - Úvod 00:33 - Po volbách se mi spustil program beznaděje 02:00 - Otázka: "Na čem závisí, jestli mě to mele nebo to nemá šanci?" 02:56 - Pozorování je taky program - je to program samotného Života.. 06:12 - Otázka: "Máme se bát o ztrátu svobody v naší zemi?" 09:32 - Není čeho se bát - děje se to vše samo.. 11:13 - Otázka: "Co můžeme udělat proto, aby to nebylo tak extrémní?" 13:02 - Princip to pořád vyrovnává přes bod nula (0) - neutrál.. 13:45 - O jakou svobodu můžete přijít, když je to vnitřní záležitost? 15:24 - Ať to společenství nebo národ má jakékoliv názory, tak všichni mají stejné "já jsem". 17:47 - Je tam vnitřně stále "To", co je pořád stejné a neměnné )) 18:14 - Utrpení je, že ten aparát se vrací k minulosti, ale "jinak to být nemohlo". 19:38 - Žádná svobodná vůle neexistuje - pouze vůle Života. 19:58 - Knihy
00:00 - Úvod 00:33 - Všechny problémy vychází pouze z chybného ztotožnění 01:26 - "Dělo se to (samo)" 02:19 - Maharshiho metoda sebedotazování - "Kdo jsem já?" 03:08 - Mooji říká - "Co je to já?" - "Je něco, co sleduje i to já?" 04:19 - Ta odpověď tam ale žádná není - neodpovídat si myslí! 06:57 - Otázka: "Může být pohovořeno něco k rodovým liniím?" 07:05 - Jak se to točí stále kolem toho aparátu, že? )) 07:30 - Kde je konec a začátek kruhu? 08:19 - Čímkoliv se mysl začne příliš zabývat, je nekonečné.. 10:07 - Komu prší, tomu prší - mě do huby nenaprší! )) 11:15 - Čím víc se mysl něčím zabývá, tím víc se to komplikuje 12:22 - Naše společnost se má hodně dobře 13:26 - Nic 13:34 - Knihy
