Jeff Foster

Jeff Foster

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 17. dub 2014 12:19:01

Jeff Foster:

"Probuzení neznamená, že budete se vším "v pohodě", nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být "neustále".

Proč byste přítomný prožitek zatěžovali svými těžkými nároky? Proč byste kladli podmínky bezpodmínečnému a vůbec čí podmínky by to byly? Proč byste žili podle odvozené, na čas vázané představy?

Naštěstí to, co jste, se nikdy nebude přizpůsobovat žádné představě, jak by probuzení "mělo" vypadat. Nesčetné vlny stále se pohybující v oceánu tvého bytí nemohou zůstávat „něčím“ neustále, protože jsou živé - milují tanec a hru a vynořují se a mizí stejně spontánně, jako vznikly, nezanechávají za sebou žádnou stopu - a toto poznání je počátek obrovské úlevy kosmických rozměrů...

Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.

Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se "stínem", nepochopenou "temnou stránkou" života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv - ani "probuzený", ani "vědoucí", ani "šťastný zažívající" ani "spirituální expert" - a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by "měly" zmizet.

Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta prostoru.

Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává."
Návštěvník
 

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. črc 2016 16:38:51

Joshi posílá:


Paradox probouzení lidství a božství v nás


Obrázek

Jako herci v dramatu svého života, jako diváci nejzajímavějšího filmu, který jsem kdy viděli - probouzíme se a rosteme celistvě?

Paradox probouzení lidství a božství v nás
Jsi lidskou bytostí, hluboce spojený s každým a se vším nepředstavitelnými způsoby, závislými na celém vesmíru a každém kolem tebe. A to díky šatům, které nosíš, jídlu, které jíš, slovům, která používáš, příběhům, které slyšíš a čteš a sleduješ. Také díky vzduchu, který dýcháš, i kvůli této zprávě, kterou právě čteš.

Jako lidská bytost jsi zranitelný a perfektně nedokonalý, učící se znovu milovat, protože jsi to zapomněl za ta léta podmiňování. Jsi lidská bytost učící se jak cítit a sjednocovat se, mluvit autenticky a svobodně a naslouchat s porozuměním a bez předsudků. To je stezka stále se prohlubujícího ozdravování a uskutečňování, která nikdy nekončí.
Některá učení zdůrazňují tento "relativní" pohled.

Ale zároveň jsi vědomí samo, před všemi koncepty, vždy přítomné, již nyní úplné, nikdy na ničem a na nikom nezávislé. Není zde žádná otázka, jak se stát probuzený nebo osvícený, neboť ty jsi To vždy byl, dokonce ještě před tím, než vznikl čas. Jsi zde před vznikem všech otázek a odpovědí. Není zde žádná léčba, neboť zde není nikdo, kdo by měl být léčen a žádná budoucnost mimo Teď. Pro vědomí není žádného utrpení. Pro vědomí není žádného úsilí.

Některé duchovní stezky zdůrazňují tento "absolutní" pohled, nebo alespoň prohlašují, že je to jediný skutečný pohled.

Ale má to háček:

Zamítni relativní, lni k absolutnímu, odvrhni nebo zamítni lidskou cestu, a zůstaneš navždy zraněný a polapený do utrpení, odmítání nebo neschopen čelit svým jizvám, i když věříš, že jsi plně probuzený a osvobozen od příběhů a osobnosti.

Zavrhni absolutní, lni k relativnímu, zapomeň na to, kdo skutečně jsi, a navždy zůstaneš hledač, provždy hledající a zaměstnaný příběhy, dokonce i když věříš, že jsi plně zdravý na lidské úrovni, ať už to pro tebe znamená cokoli.

Během let jsem se setkal s mnoha lidmi, někteří z nich jsou duchovní učitelé, kteří prohlašují, že jsou plně probuzeni, za egem, zcela osvobození, hovořící ve smyslu "zde není kdokoli" a "nejsem osoba" a "není zde žádné já", a přesto zřejmě, na relativní lidské úrovni, jsou hluboce zranění, bojující s podvědomou bolestí, přenášející své rány na druhé - jejich rodiny, jejich přátele a dokonce na jejich studenty. Zraňují druhé, ale odůvodňují to s chytrou "logikou nedvojnosti" (např. "není zde žádná volba", "vše je pouze tvá projekce" atd.).

Probuzení bez soucitu je jako oceán bez myriád svých vln, jako kosmická matka bez jejích milovaných dětí. Již jsem hodně mluvil o tom, jak jsem i já sám kdysi spadl do této suché duchovní pouště. Není to žádné veselé místo. Nicméně je to součást cesty.

Rovněž jsem během let potkal mnoho lidí, kteří viděli sami sebe jako plně rozvinuté lidské bytosti, dobře opracované, úspěšné, šťastné, přímo perfektní lidi. Ale stejně pořád někde hluboko dole se cítí jaksi odděleni od života, uvnitř prázdní - je zde pořád touha po něčem, co nemohou nalézt či dokonce pojmenovat. Když naše lidskost ztratí svůj základ, jsme navždy polapeni v bezdůvodném lidském dramatu, které začíná tak prázdné, nicméně které dokážeme vyvíjet a vyvíjet. Ale navzdory tomu, jak usilujeme a hledáme, nikdy se tam nedokážeme zcela dostat. I tuhle část cesty jsem poznal.

Kdy dokážeme konečně přijmout tento duchovní paradox? Když zastavíme oddělování "absolutního" od "relativního". Když uvidíme, že naše lidství nebo naše probuzenost, naše Buddhovská podstata a naše lidskost, naše duchovnost a naše životy jak je žijeme, cesta uzdravování a ne-cesta probuzení do přítomnosti, nebyly nikdy odděleny.
Navždy se uzdravující v lidském smyslu a provždy již zcela uzdraveni jako vědomí samo, v naprosté propojenosti.

------------------
Zdroj: Příspěvek na FB, autor Jeff Foster, přeložil: Pavel K.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -292875145
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod vostálník » čtv 07. črc 2016 18:15:14

Probuzení bez soucitu je jako oceán bez myriád svých vln, jako kosmická matka bez jejích milovaných dětí. Již jsem hodně mluvil o tom, jak jsem i já sám kdysi spadl do této suché duchovní pouště. Není to žádné veselé místo. Nicméně je to součást cesty.


Aha,

tak to jo, to se pak hovoří o soucitu..
vostálník
 

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod Linda » ned 17. črc 2016 15:25:08

Zamítni relativní, lni k absolutnímu, odvrhni nebo zamítni lidskou cestu, a zůstaneš navždy zraněný a polapený do utrpení, odmítání nebo neschopen čelit svým jizvám, i když věříš, že jsi plně probuzený a osvobozen od příběhů a osobnosti.

Zavrhni absolutní, lni k relativnímu, zapomeň na to, kdo skutečně jsi, a navždy zůstaneš hledač, provždy hledající a zaměstnaný příběhy, dokonce i když věříš, že jsi plně zdravý na lidské úrovni, ať už to pro tebe znamená cokoli.

Něco preferovat nebo zavrhovat znamená, že osobní já něco chce nebo nechce, tím se aktivuje a ještě víc posiluje.

Naštěstí jakákoliv myšlenka spouštějící chtění nebo nechtění, odpor nebo snahu něco udělat, i emoce, které ten mentální proces doprovázejí (odsuzování, strach, hněv, pocity viny...) - i ta sebemíň "žádoucí" myšlenka nebo emoce, která se ve vědomí objeví, se dá přijmout jako příležitost k jejímu rozpuštění. Když se ten obsah mysli jasně rozpozná, ochotně se přijme a tiše se pozoruje, každá, i poměrně silná emoce se tak postupně sama rozplyne. Vesmírné Vědomí si zase něco ze Svého skladiště ve Svém tvaru zprázdnilo...

Bůhví proč to tak je, ale daří se uvědomovat si ty automatické, navyklé mentální reakce tím snadněji, čím hlouběji se chápe, že celý ten proces návratu k Podstatě si ve Svých tvarech řídí Ono Samo. Ubývání spoutanosti vším, co ve vědomí vyvstává, je patrně přirozený důsledek úplného vzdání se snahy osobního já s tím něco udělat: pak se ten pozorovaný obsah vědomí začne nezadržitelně sám rozpouštět, protože potřebuje, aby se ho chopilo osobní já, jinak se mu nedostává energie, kterou potřebuje, aby se udržel a pokud možná ještě víc posílil.
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod arikiran » ned 17. črc 2016 16:20:05

Proc se mluvi o osobnim ja...
Ve stavu opusteni tela...tedy tzv osoby...ja zustava...i kdyz uz to neni ani tak ja-petr, ale jen pouhy bod uvedomovani si vjemu...
Kde se vzalo toto ja-indiviualizovane Vedomi?
Ktere je momentalne a na chvili upevneno v petrovi?
A co s nim bude...az z nej vyleze?

Od roku tusim 2012 jsem se troChu vice uvedomil jako hrac teto Hry na lidsky zivot, ale stejne nic moc nechapu...
Lide si vsimaji a pracuji na tom, aby byli zdravi...meli hojnost...dobre vztahy s okolim...eventuelne nejakou duchpvni napln toho zivota...a kdyz to trochu maji....jsou jakz tak spokojeni

Zda se teda, ze naplnovani...zabezpeceni techto i dalsich druhotnych potreb je naplni zivota a prinasi radost a moudrost?
Zda se, ze jo, ale tato cinnost tvori jen povrchovou formu zivotnich ukolu

Je to, jakoby se hrac clovece nezlobse staral jen o to, aby jeho figurka byla cista, nepozkozena, pekne natrena , aby ho nikdo nevykopaval..atd...
Takovy hrac pak v jednom kuse plni tyto druhotne potreby...a ze ma usilovat o dovedeni fogurky do domecku je mu putna...

Vzpominam na Matrix, Nio...tezce zranen...Trinity mrtva...vsude nebezpeci smrti...a on jde neuprosne za svym Cilem...
Druhy obraz, ktery mam v mysli, je konec nejake bitvy...kde statecny knize prisel o celou svoji armadu...a..uz na kolenou....tezce zranen...obklopen hrstkou vernych...naposledy zveda mec...-

Co to je za Cil, pro ktery jsem ochten obetovat zivot?
Dnes uz to lide moc nechapou....neni v mode se polit benzinem a zapalit...

Akorat myslim, ze bez obeti se dal nehnem...
Obetoval jsem Hojnost...no co, pal to cert...strechu mam...trochu jidla taky...
Obetoval jsem Vztahy...
Obetoval jsem Zdravi...
A vypada to, ze jsem se vzdal i Nadeje

Vlastne jsem to napsal blbe, ja nic neobetoval...takovy frajer nejsem...
Jen jsemns cim dal vic vetsim klidem pozoroval, jak vse mizi...a jo, sem tam jeste rval a pokusil se tomu zabranit...

Kdo muze za to, ze jsem takhle neslavne dopad?
Ja?
Anebo Ten, co si me takhle blbe nakreslil?
Lezim tu v prazdne cimricce na karimatce a musim se tomu zasmat...
Co po mne sakra jeste chces?
Na druhe strane...ja ani jeste poradne hrat nezacal...
Je to zatim jen takovy trajler...jaxe rika...uvod do nauky o zivote...
Okopavaji me ze vsech stran...a kde to nestaci, tam se jeste kopnu sam...

Uplynulo asi ctyricet dni Cesty...
Tak pri padesstce se opet ozvu
... ... . ... ...
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 714
Registrován: pát 22. led 2016 11:05:50

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod Jana » ned 17. črc 2016 16:32:29

Vem to tak, že například Tolle žil dva roky jako bezdomovec v parku a nalézal v tu dobu právě to nejcennější, to jediné pravé, co před tím celý život postrádal.

Ve skutečnosti to nebyla prohra, ale začátek výhry.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 19. pro 2017 19:40:07

O lásce a samotě

Jeff Foster

Obrázek

Jsem sám na zahradě. Slunce svítá. Černý kos tahá žížalu z trávy.

V opravdové lásce není touhy, zaujatosti a něhy. Milovaný předmět touhy, zaujatosti a něhy se zbortil dovnitř milujícího. Předmět se ponořil v podmět, jen láska; a není kdo by si ji uvědomoval, kdo by ji poznal, kdo by ji mohl odmítnout. Jen láska je radikálně osamocena a vnitřně spojena se všemi věcmi...

Subjekt a jeho předmět se nemohou nikdy milovat, jsou od sebe navždy rozděleny a nepřemostitelně odděleny. Jsou odsouzeni dívat se toužebně jeden druhému do očí s horečnou nadějí, že jednoho dne láska zaplní hlubinnou propast. Izolovanost mnohoznačností a rozkouskovanost jednou ustoupí blaženému vzájemnému souznění. Ale ne, láska nepřenese hory, nepřeklene propast. Díra je totiž vrozená v rozdělení na objekt a subjekt. Vskutku pomlčka či mezera je to, co stříhá subjekt-objekt. Nic nemůže spojit to, co je tak zásadně a hluboce vryto do našich zkušeností. Ne, prostě láska nespojí milující s milovaným jež jsou tak vrozeně odděleny. Nikdy se nepotkají dva lidé jako jen dvě lidské bytosti.

Opravdová láska, to je smrt jakékoliv mezery a s ní konec rozdělení dvou lidí. Ale nebude toho dosaženo nikdy žádným úsilím. Každé snažení jen zvýší vzájemnou oddělenost, dodá sílu k rozdělení, protože jednoduše žádná mezera není. Nikdy tam nebyla a ani nebude. Díra je klam. A jestliže bojuješ s iluzemi, musíš prohrát.

Zamilovaní se nikdy nepotkají skrze úsilí, ačkoliv snahou mohou umírat.

A tak naši milenci pokračují v toužebném pohledu přes nepřemostitelné, přes to co si sami nešťastně způsobili. Jak jim pomoci? Jakýkoliv pokus podniknou, být sobě blíž, jimi silně mrští zase zpět.

Jsou tak odsouzeni žít a umírat? Vysvobození?

Ano, obsahuje ale smrt. Ne fyzickou, ale smrt ega tedy vlastního já, smrt všeho co je separující, tříštící, rozdělující; všeho co osamocuje; smrt všeho co bylo vlečeno s minulostí, všeho co směřuje do budoucnosti. Pohřbení i vlastní myšlenky na lásku. A konečně, to také zahrnuje definitivní destrukci milovaného i smrt milujícího. Smrt tebe, mne a s tím smrt i všeho co přišlo mezi nás. Postoupení do ryzí nicoty, ponoření se do neznáma.

Risk.

A ten kdo riskuje touto cestou může ochutnat; sladkou a jednoduchou radost naprosté samoty, jež je skutečnou láskou. Podívej! Kosák hopsá po orosené trávě a sluneční paprsky postupně ohřívají Rajskou zahradu, kterou jmenujeme Země. Nikde nemohu nalézt osamocení a samotu, ale všechno je vším a kdekoliv je matka a kdekoliv je domov.

Směji se pro sebe se zřetelným poznáním; s doslova zřetelným, že jsem tě nenašel, poznal jsem však něco pro celý život. Nejsi tam, jsi přímo zde. Jsi součást struktury zkušeností, které jsem měl za svoje. A tak, já tě nemiluji. Není totiž "mne" kdo by miloval a není "tebe" koho by bylo možné milovat. Ne, nemiluji tě; jsi částí toho co miluje...

Celé velké hledání tady končí, teď, tímhle momentem. Je tu pouze láska, a ty jsi, ty jsi láska sama; to co teď cítím. Jsi myšlenky co se vynořují odnikud a v nic se rozplývají. Jsi ten kos támhle, rosa na trávě, slunce a všechna jeho zář, jsme tak nekonečně navždy spjati ty a já, dohromady se všemi věcmi. Přece však není "mne" a "tebe" a věcí. Nebudeme nikdy rozděleni, nemůžeme být, ne teď, ne někdy...

Tak tohle ráno jsem sám na zahradě a ty jsi tu se mnou, proto je to všechno vidět.

Kapitola z knížky Jeff Foster - Život beze středu: Probuzení ze snu oddělenosti
http://www.lifewithoutacentre.com/
Návštěvník
 

Re: Jeff Foster

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 07. čer 2018 13:18:14

"Probuzení neznamená, že budete se vším "v pohodě", nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být "neustále".


Probuzení znamená, že prožívání strachu o sebe i o druhé zcela vyprchá, vymizí, nemá to totiž žádný reálný podklad. Projevy strachu, nepohody, napětí, trápení se, či čehokoliv jiného, se mohou objevovat dál stejně, jako to všechno ostatní. Ale aby něco takového bylo možné skutečně v plné míře do hloubky osobně prožívat, musela by tady být odpojenost od poznání čím jsi, tedy muselo by tady být opět propadnutí se do snění v nevědomosti.
Návštěvník
 


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 návštevníků