Slepý Osel

[Návštěvník]

Jednou i ta rebelie, vzdor skončí a přijde úleva... a klid.

[Návštěvník]

Ahoj Oslíku, tak nějak jsem přemýšlel (a doprdele)... dával to dohromady. Všechny tvoje závěry a informace (co to je?). Rozhodl jsem se na něco se Tě konkrétně dotázat.

Pověz mi jednu věc. Pořád píšeme o blaženosti, o rozpouštění ega, o likvidaci sama sebe a svého já. Ale vyvstává tu jedna zásadní otázka (kromě proč). A sice, pokud dosáhneš toho stavu, o kterém se mluví, pokud budeš v království nebeském a celý tento proces se dostaví rozpuštěním sama sebe - jak ty říkáš, jakýkoliv pocit já je jen nějaké, byť další, ego - k čemu Ti celá blaženost bude, když nebude, kdo by jí vnímal? Nemůžeš přece nazvat blažeností jakýkoliv pocit, kterého se neúčastníš jako autonomní vědomá složka.

Žádná ze slovních odpovědí spekulanta líného, ač hbitě kalkulujícího, blaženým neučiní... kdo je ten koho zajímá odpověď... ať neobtěžuje se svým nákladem ostatní... Jak pošetilé... zvětšovat svůj náklad, zdokonalovat své okovy.

Nevím jestli znáš čínských deset obrazů o krocení býka. Na asi osmém obrazu zmizí člověk i býk - je jen jednota - oba jsou jedno a není mezi nimi rozdílu - není už co krotit. Devátý obraz zobrazuje vrbu, květiny, horu - vrchol blaženosti, kde dlí myslí (pocitem já) nově zrozený mudrc. Ještě není připraven to vstřebat. Ale poslední obrázek zobrazuje mudrce, který zkušenost jednoty integroval a vrací se na tržiště, kde popíjí rýžové víno - je obyčejný, ale vidí všechny jevy jako osvícené (mezi ním a jimi není rozdílu). Pořád tu však je osoba mudrce. Jak se v zenu praví - předtím jsem nosil vodu a sekal dříví, teď nosím vodu a sekám dříví.

Pane zde je ohrada Slepého Osla... ne obdivovaného toreádora... o býky se nezajímám... úspěch nehledám... ale sousedka kráva si tuhle stěžovala jak je sama na tomto světě... zkuste to u ní... A propo pokud se v zenu něco pravilo... pak je i zen jen hromadou sraček.

Pokud by ses rozpustil jako světlo, veškeré tvé já (veškerá tvá já - ego i nadjá/kolektivní nevědomí) by se rozplynulo, k čemu by celý proces byl, když by nebyl nikdo, kdo by ho vnímal?

Jung zkoumal tyto jevy z jiné roviny - stejně jako mistři dospěl k tomu, že žádná zásadní změna se nestane, člověk jen integruje své ego ve větší míře s nevědomím, ze kterého pak může skvěle těžit. Zmizí strach před smrtí a objeví se důvěra v život a klidné spočívání v "hlubině bezpečnosti" - království nebeském. Jenže - pořád tu je vnímatel. Pokud nebude vnímatel, ale pouhé nic (kvantové vakuum), nebude ani blaženost.

Trochu hoven, to je jasné....

Pro voňavý den je lepší vyvážet je každé ráno... a pro klidnou noc použít vždy čisté plenky.

Slepý Osel

http://www.oslikuv.net/skola/ot015.htm

[Návštěvník]

"Tak jako koncem šedesátých let hodně lidí na západě, chtěl jsem se i já ocitnout na své náboženské pouti někde jinde. Království mé mysli ovládal zmatek a já toužil vytvořit si základ poznání, které se zřejmě příčilo možnostem, jež mi moje současná kultura nabízela. Měl jsem pocit, že "odsud" se "tam" nedostanu. Zapůsobil na mě zen-buddhismus a jeho pojetí osvícení. Že člověk může velmi klidně sedět, vyprázdnit si mysl a najednou být zasažen nesmírnou, slovy nepopsatelnou vlnou pochopení - no, to by se mi líbilo. Schytat to velké poznání a odkráčet si s pocitem "už to mám!". Vzal jsem si dovolenou z každodennosti a vydal se do Japonska, abych se správně vyzenoval. Měl jsem svůj chrám a svého učitele. Vyholil jsem si hlavu a tvář, oblékl si bezvýrazné šedé roucho novice a postavil se do řady, abych byl osvícen. Počítal jsem, že dost brzy budu dost svatý - tak asi za šest neděl, kdy mi končila platnost zpáteční letenky. Tak. Samozřejmě, že se tak stát nemělo. Z nehybného sezení jsem měl halucinace a křeče, ale osvícení nikde. Z jídla jsem dostal průjem. Od spaní na prkně mě bolelo v zádech. A mí spolumniši se mnou jednali jako se zápaďáckým cvokem a za zády se mi smáli. Byl to takový ten okamžik, kdy člověk ví dost, aby pochopil, že kromě něj o něčem všichni vědí, ale neví toho tolik, aby věděl přesně, co neví. Zato jsem věděl, že je nejvyšší čas odjet.

K mému překvapení pozvání rozšířili na rozhovor s představeným chrámu. To bylo jako by si ředitel firmy přál poobědvat s poslíčkem. Vzhledem k tomu, že především pro jeho renomé jsem zvolil právě tenhle chrám, a protože s turisty jako já se málokdy stýkal, pozvání představeného pro mě bylo mimořádnou ctí. Pan Manabu Kohara, doktor ekonomických věd z Tokijské univerzity, člověk, který vyřešil všechny zenové koany, poradce kapitánů průmyslu, autor knih, ovládajíci sedm cizích jazyků, vážený, uznávaný. Jestli ten "to" neměl všechno rozmyšlené, tak už nikdo. Když mě uvedli do jeho pracovny, poklekli jsme na polštáře a úklonou si vzájemně vyjádřili respekt. On ze zdvořilosti a já z posvátné úcty. Dlouho se díval na mě i do mě. S rozvážnou opatrností přenesl váhu na jedno koleno a stejně rozvážne si zajel rukou dozadu a poškrábal se takovým způsobem a na takovém místě, jak vám maminka říkala, že před lidmi nikdy nesmíte. "Mám hemeroidy. Bolí to a svědí."

Nápověda v mé hlavě na podobnou úvodní poznámku odpověd nezná. Byl jsem zticha a tvářil jsem se hloubavě. "Ty hemeroidy, víte, mám ze stresu. Dělá mi starosti, že turisti tenhle chrám, ze kterého se nedá utéct, jednou podpálí. Ničí mě, když se z podnikatelů snažím vyrazit peníze na opravy. Když se hádám se ženou a dětmi, kteří nejsou tak svatí" - usmál se - "jako já. A zoufám si nad těmi línými mladými hlupáky, kteří se dnes touží stát kněžími. Někdy si říkám, že bych si nejradši koupil domek na Havaji a až do konce života jenom hrál golf." Naklonil se na stranu a zase se poškrábal. "Takhle to bylo, víte, než jsem dosáhl "osvícení". A teď po osvícení to je to samé."

Dlouhá pomlka, kdy mi mlčky dával čas, abych přemítal o jeho slovech a počínání. Vstal a pokynul mi, abych ho následoval ke vchodu do chrámu; zůstali jsme stát před starým textem, kolem kterého jsem často chodil. Řekl, že je čas, abych jel domů, kde, jak se domnívá, "jsem žíznil a hledal, kde bych se napil, a přitom stál po kolena v proudu řeky". Tak. Pak pomalu četl slova toho textu, nejdřív japonsky a pak pečlivě přeložená do angličtiny:

Opravdu nemusíš nic být.
A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít.
A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš ničím stát.
Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá...


"Všechno má nějaké následky. Nikdo od toho není osvobozený," řekl učitel. Mrkl na mě, otočil se a odcházel. A opatrně se škrábal v zadku."



http://www.oslikuv.net/guru/pov0001.htm

[Jana]

Procházel jsem se jednou blázincem a v jeho parku jsem narazil na starce, kterému stékali po tvářích slzy. I zeptal jsem se ho: "Proč pláčeš?". A on mi odvětil: "Kdybys byl v ráji neplakal by jsi? Moje slzy nejsou slzy štěstí ani smutku, ani bolesti a ani lásky jsou to slzy blaženosti..." I podivil jsem se a řekl: " Ale ty nejsi v ráji... tady je blázinec!" On se pousmál a řekl: " Mi tady nic nechybí... jsem tedy v ráji. Je tu klid. Zrovna poslouchám jak listí stromů šumí ve větru jak si ptáčkové zpívají a v kašně zurčí voda, pozoruji jak po obloze plují mraky a jak si slunce hraje s barvami..." A opět z jeho očí vytryskly slzy. I zeptal jsem se ho: "Ale jak to, že jsi právě tady?" On mi odpověděl: "Jen jsem chtěl lidem ukázat jak vypadá svoboda v praxi." "A co je na tom špatného?" Zeptal jsem se. "Oni mě označili za blázna a tak jsem tady". I řekl jsem: "Taky bych chtěl být stejným bláznem jako Ty." On se na mě nevěřícně podíval a řekl: "To nedokáže jen tak každý... nejdříve se musíš osvobodit ze svého zajetí." Ale já nejsem v žádném zajetí!" Odpověděl jsem. "Opravdu nejsi?" Podivil se. "Ne nejsem!" Tvrdil jsem. "Jsi tedy svobodný?" Zeptal se. "Ano jsem svobodný!" On se jen pousmál a řekl: "Tak to tu tedy klidně můžeš zůstat se mnou." Tu procházel kolem farář z nedalekého kostela, který chodil dávat zdejším duším rozhřešení. "Á náš Velký mistr... jak se Ti bratře daří?" Zeptal se onoho starce. Ten mu odvětil: "Jakto, že vidíš mrvu v oku svého bratra a kládu v oku svém nevidíš. Ty pokrytče... napřed vyjmi kládu ze svého oka a teprv pak prohlédneš natolik, abys vyňal mrvu bratrovi." "No vidíš jak Ti to jde! Jen tak dál milý bratře." Odvětil farář načež se otočil ke mně a řekl: "Učíme je zde slovu Božímu a modlitbě, aby jejich duše byly očištěny a nalezly tak pokoje. Modlíme se, aby se nad nimi náš milostivý Bůh smiloval." A pokračoval dále ve své cestě. Stařec se ke mně naklonil a řekl: "Slyšel, ale nerozuměl... ale jsou tu i jiní. Ti jsou ještě horší... chodí v bílých pláštích, dávají mi nějaké prášky jenom proto abych byl opět normální. Kněz, který odešel byl pouze hluchý, avšak tito jsou navíc i slepí... když dosáhneš svobody zbaví Tě společnost svépravnosti a pak Tě pošlou sem a snaží se napravit tuto chybu v jejich projektu ideálně naprogramované mentality moderního člověka. Který by se řídil systémem pravidel tj. programem, kterému se učíme už od školky. Každé vychýlení z normy je třeba rychle izolovat, aby nedocházelo k masovému šíření a pak daný "virus" prozkoumat, najít příčiny jeho vzniku a potom s ohledem na tyto příčiny upravit svůj mentálně vzdělávací program tak, aby k podobným virům v budoucnosti opakovaně nedocházelo. Někdy se zde i na tomto tzv. viru provádějí různé pokusy, které jim pak pomáhají zdokonalovat účinnost a efektivnost jejich mentálního programu na všech stupních "programování"." Poděkoval jsem mu tedy za jeho slova a když jsem odcházel z tohoto ústavu, zamyslel jsem se nad zdí, která dělí blázny od normálních, vězně od volných či otroky od svobodných... o existenci zdi nebylo pochyb stejně jako o relativnosti jednotlivých pojmů z pohledu zúčastněných.... ještě mi zbývalo zjistit, na čí straně je pravda...

S požehnáním svůj štěstíčko

http://www.oslikuv.net/vnitrnihlas/vl-cl-21.htm