MISTR ECKHART

Mistr Eckhart

Nový příspěvekod Miroslav » stř 13. lis 2013 14:48:03

"MISTR ECKHART

O CHUDOBĚ

DUCHA



Blahoslavenost sama promluvila moudrými ústy, řkouc: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

Mluví-li věčná moudrost otcova, tu umlkají andělé, svatí a vše, co kdy bylo zrozeno, neboť celá moudrost andělská i všeho stvoření není zhola ničím před moudrostí Boží, která jest bezedná. A tato moudrost řekla, že chudí duchem jsou blahoslavení.

Jest dvojí chudoba: zevnější, dobrá a chvályhodná u člověka, jenž ji dobrovolně béře na bedra svá z lásky k Našemu Pánu Ježíši Kristu, který byl chudý na zemi. O této chudobě nebudu mluviti. Pak jest chudoba vnitřní a jenom na tu se vztahují slova Našeho Pána, že blahoslavení jsou chudí duchem, nebo chudí z ducha.

Nyní vás prosím: buďte sami takto chudí a jako takoví rozumějte mé řeči, neboť jinak ji nepochopíte. Řada lidí se mne ptala, co je to „chudoba“ a proto si o tom nyní pohovoříme.

Biskup Albrecht říká, že chudým jest ten, jenž ve všem, co byl Bůh stvořil, žádného dostatku nenalézá. To je dobře řečeno, ale řekněmež si to lépe, přiřknouce chudobě vyšší smysl: chudým jest ten, jenž nic nechce, nic není a nic nemá. O těchto třech bodech k vám promluvím.

Za prvé jest chudým člověkem ten, jenž NIC NECHCE. Smysl toho nechápou mnozí lidé správně; totiž ti, kteří přes všechnu kajícnost a zevní cvičení přece jen lpí na své vlastní osobnosti. Dostává-li se jim úcty - nu, Bůh je polituj! o boží pravdě však nemají ani ponětí. Jsou sice nazýváni světci podle své podoby, ale uvnitř jsou oslové, kteří nepochopili zvláštního smyslu Boží pravdy. Říká se také, že chudým jest ten, jenž nic nechce a vykládá se to tak, že člověk prý nikdy a žádným způsobem nemá podléhati své vlastní vůli, nýbrž se má snažiti, aby byl poslušen jen Vůle Boží. Tito lidé jsou na tom již lépe, protože to dobře myslí a nutno je proto pochváliti - nechť jim Bůh svého milosrdenství neodepře! Říkám vám však důrazně a právem: ani ti nejsou chudí a nikterak vnitřně chudým rovni. Jsou velcí jen v očích těch, kdož nic lepšího neznají. Já však opět tvrdím, že jsou oslíci, nevědoucí, co jest moudrost Boží. Podle vašeho dobrého mínění jest jim třeba přisouzeno království nebeské, ale o chudobě, kterou mám na mysli, nemají ani ponětí.

Tážete-li se nyní, kdo jest tedy ten „chudý, jenž nic nechce“, pak vám odpovím takto: dokud člověk něco má, k čemu by svou vůli upínal - byť to byla i vůle, vyplniti vůli Boží - pak není chudým, o němž mluvím, protože má stále ještě snahu, aby učinil zadost vůli Boží, a to není to pravé. Neboť opravdu chudý se musí oprostiti i od své stvořené vůle - jak tomu bylo když ještě vůbec nebyl. A tvrdím vám při věčné pravdě Boží, pokud je ještě ve vás žádostivost - ať Boha nebo věčnosti - pak nejste skutečně chudí! Neboť chudým jest ten, jenž nic nechce, nic nepoznává, nic nežádá. Když jsem ještě tkvěl ve své první příčině, neměl jsem Boha; patřil jsem sám sobě. Nechtěl jsem, nežádal jsem, neboť jsem byl bytím bez určení a poznavatelem sebe sama v Božské pravdě. Tu jsem chtěl sám sebe a nic jiného; co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl. Byl jsem prost Boha a všech věcí. Když jsem však z této SVOBODNÉ VŮLE vystoupil, obdržev svou STVOŘENOU bytost, tu jsem měl také BOHA. Neboť dříve, než cokoliv bylo stvořeno, Bůh nebyl Bohem: byl, co byl. A i když již byl svět a bytosti stvořené se počaly, tu nebyl „Bůh“ sám o sobě, nýbrž byl „Bohem“ ve svém stvoření a tvrdím nyní, že Bůh - pouhý Bůh sám o sobě - není konečným cílem stvoření, a nemá ani tolik bytostné plnosti, kolik jí má nejmenší stvoření v Bohu. Dejme tomu, že by moucha měla rozum a mocí svého rozumu by mohla dosíci věčné propasti Boží bytosti, z níž vzešla; tu řekneme, že Bůh i se vším všudy, čím jest Bohem, by nemohl poskytnouti naplnění a dostatek ani této mouše. Proto si žádáme býti prosti Boha, abychom pochopili PRAVDU a dosáhli své VĚČNOSTI. Neboť, podobny nejvyšším andělům, tkví naše duše tam, kde jsem byl, co jsem chtěl a co jsem chtěl, to jsem byl. Tak tedy má být člověk chudý vůlí a tak málo chtíti a žádati si, jako si žádal, když ještě nebyl. To je způsob chudoby, která „nic nechce“.

Za druhé jest chudým ten, jenž NIC NEVÍ. Právě jsem uvedli, že člověk má žíti tak, jako by nežil, ani pro sebe sama, ani pro skutečnost, ani pro Boha. Nyní přicházíme k něčemu novému a řekneme si, že o člověku, který si chce zasloužit přídomek „chudý“, platí vše to, co pro něj platilo, když ještě „žádným způsobem nežil, ani pro sebe, ani pro skutečnost, ani pro Boha“. Jest mu také vzdáti se všeho vědění tak naprosto a dokonale, aby v něm každá představa Boha zemřela. Neboť když ještě člověk byl ve věčné způsobě Boží, tu nežil ani v něm, ani jinak; co tu žilo byl sám Bůh. Proto říkáme, že člověk má být prost vlastního vědění, jak tomu bylo, když ještě nebyl: nechť si Bůh tvoří, však člověk zde stůjž tak beze všeho určení v čase, kdy z Boha vyšel.

Je nutno, abychom se také zabývali otázkou, v čem vlastně spočívá blaženost. Někteří mistři hlásali, že jest v lásce, jiní učili, že jest v lásce a poznání, což jest zajisté správnější. My však říkáme, že nespočívá ani v lásce, ani v poznání, nýbrž že jest určité něco v duši, z čeho prýští poznání a láska. Toto něco však ani nemiluje, ani nepoznává - to jest věcí duševních sil. Kdo to pochopí, ten našel podstatu blaženosti. Toto něco stojí mimo dříve, či později, nečeká na věci přicházející a nemůže býti ani bohatší ani chudší. Jest to věčně totéž, žijící samo o sobě - jako Bůh.

V tomto smyslu vám tedy říkám, že se má člověk oprostiti od Boha a nečiniti si žádných představ o tom, jak Bůh „v něm působí“.

Mistři učí, že Bůh je bytost, a sice bytost rozumná, která zná všechny věci. Já vám ale pravím, že Bůh není ani bytost, ani rozum, ani nezná to či ono; proto jest Bůh všech věcí prost a proto jest ve všech věcech. Chudý duchem tedy musí býti chudý ve všem vědění, aby naprosto nic nevěděl a nic si nepředstavoval: ani Boha, ani stvoření, ani sebe sama.

Za třetí jest chudým ten, jenž NIC NEMÁ. Mnohokrát se tvrdilo, že dokonalost jest v tom: nemíti nic z vnějších věcí země. Béře-li kdo na sebe tuto chudobu dobrovolně, pak jest to správné. Ale není to ten smysl, který mám na mysli. Za prvé jsem řekl, že chudý není ten, jenž se snaží vyplniti vůli Boží, nýbrž ten, který žije tak, aby byl oproštěn od vůle své i Boží, jak tomu bylo, když ještě nebyl. Tuto chudobu nazýváme „chudobou nejvyšší“. Za druhé jsem vám pravil, že chudý jest ten, který nic nezná o dílech Božích, jsa prost všeho vědění a poznání tak, jako i Bůh jest všech věcí prost. To jest „nejjasnější chudoba“. za třetí jest „chudoba nejbližší“ a o té bude nyní řeč.

Dejte však opravdu pozor! Velcí mistři řekli - a já to často opakuji: „Člověk se musí tak oprostiti od všech věcí a děl vnějších i vnitřních, aby byl vlastním místem, v němž by Bůh mohl působiti“. Dnes to řeknu jinak. Dejme tomu, že by člověk byl opravdu oproštěn od všech věcí, všeho stvořeného, sebe sama i Boha, a byl tak připraven, aby Bůh v něm nalezl vhodné místo pro své působení, tu je nutno říci: pokud je vůbec ještě něco takového v člověku, pak není chudým ve smyslu „nejbližší chudoby“. Neboť Bůh nemá ve svém díle na zřeteli, aby bylo v nitru člověka místo, v němž by mohl působiti. Proto jest chudobou ducha onen stav, kdy v člověku, oproštěném od Boha i věcí, Bůh se chce projeviti v duši, takže On sám jest jediným místem svého působení, které strpí; působením, směřujícím v sebe samo.

Tu se naskytne námitka ve slovech sv. Pavla: „Vše, co jsem, jsem skrze milost Boží.“ Ale naše řeč se přece zvedá vysoko nade vší milostí, nad poznáním, nad chtěním a nad každou žádostí. Odpověď jest tato: slovo sv. Pavla je slovem jen Pavlovým. Nelze připustiti, že by je byl vyslovil ve stavu milosti, neboť milost v něm způsobila jen to, že jeho bytost byla dokonale sjednocena a tím se její působení vyčerpalo. Poněvadž však svoje působení zastavila, tu ovšem byl Pavel opět tím, jímž býval.

Proto říkáme, že člověk má býti tak chudý, aby „místo, v němž by Bůh mohl působiti“, nebyl ani on sám, ani jeho nitro. A pokud je v člověku nějaké takové místečko, potud je ve stavu rozdílnosti. Právě proto prosím Boha, aby mne učinil sobě rovným. Neboť nejsoucí bytí jest mimo Boha, mimo rozdílnost. Tu jsem byl já sám, žádal jsem si sebe sama, nazíral jsem sebe tak jako Toho, jenž člověka stvořil. Pak jsem příčinou sebe sama podle své věčné i podle své časné bytosti. Jen proto jsem se narodil. Podle svého věčného způsobu zrození nemohu také nikdy zemříti, díky tomuto věčnému způsobu zrození byl jsem od věčnosti a zůstanu věčně. Co jsem jako časná bytost, to zemře a bude zničeno, neboť to náleží času a proto zanikne - tak jako čas. V mém zrození zrodily se současně všechny věci. Byl jsem zároveň příčinou svou vlastní i všech věcí. A chtěl jsem, abych nebyl ani já, ani věci. Kdybych však já nebyl, nebylo by ani Boha. Nežádám, abyste to pochopili.

Velký mistr tvrdí, že jeho vznět jest něčím vyšším, než jeho první vývin. Když jsem vystoupil z Boha, tu pravily všechny věci: „Bůh jest!“ Nemůže mne to však blažiti, neboť se při tom chápu jako stvoření. Však v tomto vznětu, v němž toužím státi prostý ve vůli Boží a také prostý vůle Boží, všech jeho děl i Boha samého - tu jsem více než všechna stvoření: jsem, čím jsem byl a čím budu, nyní i věčně. A v nárazu, který mne pozvedá nad všechny anděly, dostává se mi takového bohatství, že Bůh mi již nedostačuje ani ve svém Božství, ani ve svých Božských dílech, neboť v tomto vznětu vnímám, co já i Bůh společně jsme. Tu jsem, co jsem byl, neubývaje a nepřibývaje, protože jsem to nepohyblivé, jež pohybuje věcmi. Zde pak již Bůh nenalezne místečka v člověku, neboť člověk chudobou získal to, čím věčně byl a zůstane. Zde byl Bůh pojat v duchu. To je ona „nejbližší chudoba“ - kéž bychom ji dosáhli.

Kdož si neporozuměl mé řeči, nekormoutiž proto srdce své! Pokud člověk k této pravdě nedorostl, potud této řeči neporozumí, neboť to jest pravda nepomyslitelná, ze srdce Božího bezprostředně vzešlá. Aby nám však byl přisouzen život, v němž bychom to pochopili sami na věky věků - k tomu nám dopomáhej Bůh!

Amen."
Miroslav
 

MISTR ECKHART

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 10. zář 2016 16:48:45

MISTR ECKHART

Někteří lidé říkají, že věří v Boha, ale nevěří Bohu. Věřit v Boha je více než věřit Bohu. Věříme asi člověku, když mu půjčujeme pět šilinků, že nám to vrátí, ačkoli v tohoto člověka vůbec nevěříme. Věří-li tedy člověk v Boha, pročpak nevěří Bohu, že mu oplatí to, co člověk jeho chudým půjčil?

Bůh je nade všemi jmény

Mnozí lidé chtějí vidět Boha na vlastní oči, jako se dívají na dítě, a chtějí mít Boha tak rádi, jako mají rádi dítě. Tvoje srdce má ale přijímat Boha takového, jaký je sám v sobě. Bůh nemá žádné jméno. Jeden mistr říká: Žádný jazyk nemůže vytvořit slovo o Bohu, protože jeho bytí je příliš vysoké a ryzí. Když máme mluvit o stromu, tak mluvíme o věcech, které jsou vyšší než strom, snad o slunci, které ve stromu působí. Proto vlastně člověk nemůže mluvit o Bohu, neboť výše než Bůh již nic není. Ale mluvíme o věcech také v přirovnáních. O Bohu ale člověk nemůže mluvit ani v přirovnáních. Neboť s Bohem nelze nic srovnávat. Za třetí může člověk mluvit o věcech také tak, že pojmenovává jejich činnost, jejich působení. Když mluvíme o mistrově moudrosti, tak mluvíme o obrazu, který zhotovil. Obraz ozřejmuje mistrovu moudrost. Ale všechna stvoření jsou příliš mrzká, aby Ho ozřejmila. Všechna jsou ničím proti Bohu. Proto žádná stvoření nemohou ve svém působení vydat ani slovo o Bohu. Tak praví Dionýsius: Všichni, kteří chtějí Boha vyslovit (resp. vypovídat o Něm), nemají pravdu. Neboť ho nevysloví. Ti, kteří ho vyslovit nechtějí, mají pravdu. Žádné slovo nemůže Boha vyslovit. Neboť dobře mluví o sobě jen On sám. Mocný muž v podobenstvích neměl žádné jméno. To znamená: Všechna jména, která mu duše dává, bere ze svého vlastního porozumění. Proto zůstává beze jména. Kde jsou nyní všechna jména, která jsou mu dávána? Jako je Bůh sám v sobě, tak nemůže vložit do žádné bytosti schopnost, aby Ho pochopila, protože to bytost není s to pochopit.

Sebe ale nazýval svým jménem, zve se: Otec


Ze slova Otec přebíráme synovství, a slovo Otec vyjadřuje ryzí rození; a to je život všech věcí. Otec rodí svého Syna ve věčném porozumění, a tak rodí Otec svého Syna v duši, právě tak jako ve své vlastní přirozenosti a rodí ho, aby byl duši vlastní, a jeho bytí na tom závisí, že zrodil svého Syna v duši, ať je mu to milé nebo ne. Otec praví: „Můj Synu, v záři svatého jsem tě dnes porodil.“ – Kde je Bůh? – Jsem uzavřen v plnosti svatého. – Kde je Bůh? – V Otci. – Kde je Bůh? – Ve věčnosti. Boha by asi nikdy nikdo nenašel, jak praví mudrc: „Pane, ty jsi skrytý Bůh.“ – Kde je Bůh? – Jako se člověk skrývá a pak se rozkašle a sám sebe tím prozradí, tak také činil Bůh. Boha by nikdy nikdo nemohl najít. Nyní se prozradil.

Proč byl Bůh zrozen a proč zemřel

Uvádí mě v úžas několik páterů, kteří sice učí a chtějí být velkými pátery, že jsou tak rychle uspokojeni a nechají se zaslepit a slovo, které náš Pán řekl: „Všechno, co jsem uslyšel od svého otce, to jsem vám odhalil“, chápou a vykládají tak, že On nám pro naši životní cestu odhaluje jen tolik, kolik potřebujeme k naší blaženosti. Proto se toho nedržím, neboť to není pravdivé. Proč se Bůh stal člověkem? Proto, abych se já stal týmž Bohem. Proč Bůh zemřel? Proto, abych pro celý svět a pro všechny stvořené věci zemřel.

V Synu k nám přichází ztělesněný Bůh


Často jsem říkal: Syn je brána, kterou duše přijde opět k Otci. Neboť všechno, co Bůh učinil, je jen obraz a znamení věčného života. Nyní mluví náš Pán: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Nyní opět opouštím tento svět a jdu opět k Otci.“ Zde míní: Jeho východ je jeho vstupem do duše. Ale její vstup je její východ. Duše má přejít od své nejzazší do své nejvnitřnější části a z toho, co je jí vlastní do toho, co je vlastní Synovi. Zde je chycena a nošena v Otci. Syn opouští vnější svět a jde s duší opět nahoru k Otci. Neboť kde je jeho únik z božskosti, tam zcela padá do duše se vším, co je. Žádná bytost se nemůže zcela obětovat. Svěřuje se sice do laskavosti a do skutků. Ale zůstává ve svém bytí do sebe uzavřena. Synův východ je jeho vstupem. Stejným způsobem, jakým vychází od Otce, tak vchází také do duše. Synův východ je Bůh sám. Bůh se sám zcela ve svém Synu rozlévá.

To vše pro nás učinil, aby ukázal svou velkou lásku

Největším dobrem, které Bůh lidem daroval bylo, že se stal člověkem. Chci vyprávět jednu pohádku, která se k tomu dobře hodí: Byli jednou jeden bohatý muž a bohatá žena. Tu se přihodilo paní neštěstí, přišla o oko. Velmi se nad tím rmoutila. Tu k ní přišel pán a pravil: „Paní, proč jste tak zarmoucena? Nemáte tak truchlit nad tím, že jste ztratila svoje oko.“ Ona řekla: „Pane, nejsem zarmoucena nad tím, že jsem ztratila své oko; nýbrž jsem zoufalá proto, že se mi zdá, že mě nyní musíte mít rád méně.“ Na to pán řekl: „Paní, já vás mám rád.“ Zanedlouho si sám sobě vypíchl oko, přišel k paní a řekl: „Paní, že nyní už věříte, že vás mám rád, udělal jsem něco, abychom si byli rovni. Nyní mám také jen jedno oko.“ – Takový je člověk: těžko by uvěřil, že ho Bůh má tak rád, dokud by si Bůh nevyloupl oko a nevzal na sebe lidskou přirozenost. To znamená „stát se tělem“. Když milá Marie porodila Syna, tu skončilo trápení a pro staré otce začala doba radosti. Neboť před tím by se nedokázali odebrat k nebi. Ale nyní stačí našemu Pánovi již málo. Za hlt studené vody dává svoji nebeskou říši a jedno čisté srdce mu stačí. Proto říká Kristus: „Blažení jsou, kteří jsou čistého srdce.“ Nemluví o velkých, hrubých vnějších dílech. Ten, kdo chápe božský způsob, ten má upřeně přemýšlet nad tím, že věrný, milující Bůh člověka přivedl z hříšného světa do božského života a že ho udělal ze svého nepřítele svým přítelem. To je více než stvořit novou říši na zemi. To by bylo jedním z nejsilnějších podnětů, který má člověk přemístit zcela do Boha. A bylo by zázračné, jak velkou, silnou láskou by člověk musel vzplanout, aby zcela vyšel ze sebe.

Následování Krista


Máš si pro sebe zapamatovat dvě věci, které měl také u sebe náš Pán. Měl nejvyšší a nejnižší síly. Tyto také měly dvě různé úlohy. Jeho nejvyšší síly byly ve vlastnictví a požívání věčné blaženosti. Ale nejnižší síly stály současně v největším neštěstí a sporu tohoto světa. Ale žádná z obou činností nepřekážela druhé v tom, co měla v úmyslu. Tak mají být v tobě nejvyšší síly v Bohu povýšeny, na něj zcela namířeny a nastaveny. Všechno utrpení má na proti tomu člověk přenechat tělu, nejnižším silám a smyslům. Duch se má celou svojí silou pozvednout a svobodně se pohroužit do Boha. Přitom se tě netýká utrpení smyslů a nejnižších sil, stejně tak se tě netýká jejich pokušení. Neboť čím větší a silnější je boj, tím větší a chvályhodnější je také vítězství a čest vítězství. A mimo to: Čím těžší je pokušení a čím silnější je tlak nectnosti, tím je ti vlastnější ctnost, když jsi to překonal, a tím je to milejší tvému Bohu. „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ K tomu patří další: „Nechejte nás přiložit zbraně světla“. Křesťanství musíme přijmout, jako železo přijímá oheň, jako vzduch slunce a vlna barvu. Železo přijímá oheň tak, že se stává zcela ohněm, právě tak je tomu i u ostatních příkladů. Tímto způsobem se každý věřící rozžhaví skrze Kristovu lásku. - „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ To se mohlo udát jedině poté, co Pavel také před tím řekl ono „noc pokročila“. Neboť jaká shoda by existovala mezi světlem a temnotou, dnem a nocí, Bohem a ďáblem? Všechna díla jsi učinil v nás. A my jsme Boží pomocníci. Tak tedy přijměte Pána Ježíše Krista. Povšimněte si: Když se někteří velmi milují, tak se obvykle stejně oblékají. Bůh nyní přijal náš oděv, aby se opravdu, vlastně a bytostně stal člověkem a člověk Bohem. V něm je ale přijatá přirozenost všech lidí více či méně společně. Tedy je dáno každému člověku, aby se stal Synem Božím. Skrze přijetí dětství, z milosti. Našeho Pána máme poslušně následovat, ne však pokaždé. Jeden příklad: Náš Pán se postil čtyřicet dní. Ale nikdo by to neměl provádět stejným způsobem. Kristus totiž udělal mnoho činů a chtěl, abychom ho v nich následovali nikoliv tělesně, nýbrž duchovně. Máme se snažit, následovat Krista s rozmyslem. Požaduje jen naši lásku, ne naše činy. Máme ho vždy následovat bytostně. Jak se to děje? – Musíš u každé věci obzvlášť dbát na to, jakým způsobem musí být provedena. Vždyť jsem to říkal často: „Považuji vnitřní rozumný čin za mnohem hodnotnější než vnější. Ale co to znamená? – Tedy: Kristus se postil čtyřicet dní. V tom ho následuj tím způsobem, že budeš pozorovat k čemu tě náklonnost nejsilněji pohání. A v tom bodě si musíš sám odříci a zachovávat tuhou kázeň. Často a bez zarmoucení se od onoho odpoutat, je správnější, než se najednou vzdát všeho pokrmu. Tak je pro tebe možná těžší zamlčet jen určité slovo, než kdybys neměl mluvit vůbec. Tak je pro druhého těžší snést lehkou urážku, na které ani tak vůbec nezáleží, než snést těžký úder, který se přijímá lehce, protože je na něj připraven. Je také mnohem těžší být sám mezi mnoha lidmi, než být sám na poušti. A často je také těžší opustit malou věc než velkou, nebo dělat menší dílo, než to, které za velké pokládáme. Tak má člověk správně následovat našeho Pána, vždy podle své slabosti a nemá se domnívat, že ho následuje nesprávně.

Tak se vskutku stal Bůh člověkem, tak se vskutku stal člověk Bohem

Všimněte si: Nikdo nemůže poznat Otce, kromě jeho jednorozeného Syna. Neboť to říká sám, že nikdo nepozná Otce, než Syn a nikdo nepozná Syna než Otec. Má-li proto člověk poznat Boha, ve kterém spočívá jeho věčná blaženost, tak musí být s Kristem jediný Syn Otce. A proto: Chcete-li být blažení, tak musíte být vlastním Synem, ne mnoha syny; ne: jedním Synem. Máte být různí jen podle vašeho tělesného zrození. Ale podle věčného zrození máte být jedním. Neboť v Bohu se nachází jen přirozený původ; a proto existuje jen jeden přirozený projev Syna; ne dva, nýbrž jeden. Máte-li proto být Synem s Kristem, tak musíte být vlastním projevem s věčným Slovem. Jak toho ale má člověk dosáhnout, aby se stal vlastním Synem věčného Otce? – Toho si všimněte: Věčné Slovo se neujímá leckoho. Zvláště se ujímá svobodné, celistvé přirozenosti, která byla čistá (neposkvrněná), beztvará; neboť jednoduchý pojem „lidskost“ je beztvarý. Poněvadž tedy v jednotě byla beztvará lidská přirozenost přijata věčným Slovem, proto se stala postava Otce tj. věčného Syna postavou lidské přirozenosti. A tak jako je pravdivé to, že Bůh se stal člověkem, tak je také pravdivé, že se člověk stal Bohem. Máte-li tedy být Synem, tak musíte odložit a odloučit se ode všeho, co je na vás zvláštního. Neboť člověk je „náhoda“ přírody. Proto opusťte, co je náhoda, a uchopte v sobě vaši svobodnou nedělitelnou lidskou přirozenost. Jelikož se ale tatáž přirozenost, podle které se vy chápete, stala Synem věčného Otce, jelikož se věčné Slovo s ní sjednotilo, tak budete také vy Synem věčného Otce, s Kristem, když se budete chápat podle téže přirozenosti, která se stala Bohem. Syn přijímá lidskou přirozenost, žádnou nerozumnou přirozenost. Chceš-li tedy, aby v tobě sídlilo Slovo, které se stalo tělem, chceš-li se stát Božím Synem, chceš-li tuto přirozenost svěřenou milostí přijmout, tak buď člověkem! Žij podle tohoto poznání, žij podle ducha, ne podle těla! Jeden mistr praví: Máme se radovat z toho, že Kristus, náš bratr, vlastní silou vyletěl nad všechny andělské kůry a sedí po pravici Otce. Mistr to dobře řekl. Ale mám-li vám říci pravdu: nedal bych za to nic. Co by mi to pomohlo, kdybych měl bratra, který by byl bohatý muž, kdybych já byl chudý? On moudrý a já blázen? Řeknu vám něco jiného, co se nás více týká: Bůh se nestal sám člověkem, nýbrž na sebe vzal lidskou přirozenost. A když nyní mistři obvykle říkají, že všichni lidé jsou podle své přirozenosti stejně ušlechtilí, tak bych k tomu řekl ještě něco neobvyklého: Všechno dobro, kterým byli všichni svatí a Marie, Matka Boží, a Kristus ve své lidskosti zcela zaujatí, to je v této lidské přirozenosti mé vlastní.

Boží líbezná Matka

Naši mistři říkají, že naše milá Paní byla více blaženější proto, že se sjednotila s Bohem podle své božskosti, než proto, že Boha nesla tělesně. Neboť teprve skrze hojnost, kterou naše Paní z božskosti přijala, stala se hodnou toho, nést Boha tělesně. Neboť když byla tak duše přeplněna, muselo to vytrysknout do těla, poté se tělo utvořilo. A tím se stala ztělesněnou Matkou Boží. Všechna pokora a všechno dobro, co kdy bylo o naší milované Paní napsáno, jí nepřineslo tolik odměny a lásky od Boha, jako nejnepatrnější utrpení, které kdy od Boha zakusila. Říkám dále: Kdyby byla naše milá paní, Matka Boží vedle utrpení postavena na ulici, a postavila-li by se naše milá Paní zde se vší odplatou, kterou si zasloužila s cudností, s pokorou a všemi jejími ctnostmi, ale chybělo-li by jí utrpení – tak by bylo utrpení o tolik krásnější než naše milá Paní jako slunce vzhledem k začazenému dnu kotle. Neboť by stála vně Boha. Důstojnost naší milé Marie je dokázána tím, že je v Písni písní nazvána: „Vyvolená jako slunce“. Slunce je nádoba na světlo, ale samo světlem není; neboť má světlo v sobě a vlévá je do všech bytostí, protože žádná bytost se nemůže narodit nebo se dokončit bez pomoci světla. A když v noci nesvítí, pak vlévá světlo do hvězd. Tak je to také s naší milou Paní. Je proto nádobou plnou světla, protože nám přinesla do světa opravdové světlo.

Blažení jsou ti, kteří slyší a zachovávají slovo Boží

Tvrdím: neporodila-li by Marie Boha nejdříve duchovně, tak by ho nikdy nezrodila ani tělesně. Jedna paní pravila Kristu: „Blažené je tělo, které tě nosilo“. Na to řekl Kristus: „Ne samotné tělo, které mě nosilo, je blažené, blažení jsou ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají jej“. – Pro Boha je totiž důležitější to, že je duchovně zrozen z každé panenské, dobré duše, než že byl tělesně zrozen Marií. Věčné Slovo, které je samo prostředkem a obrazem Božím, přestává být prostředkem a obrazem Božím, aby duše ve věčném Slově bez obrazu a bezprostředně chápala a poznávala Boha.

Boží milost – Dokonalost stvoření

Bůh není ničitelem žádného dobra, nýbrž je dovršitel. Bůh není ničitel přírody, nýbrž je její naplnitel. Také milost neničí přírodu, ona ji teprve dokončuje. Zničil-li by totiž Bůh přírodu hned na počátku (když daroval milost člověku již při křtu), tak by ji znásilňoval a činil by jí bezpráví: to ale Bůh nečiní. Člověk má svobodnou vůli, díky níž může volit a poznávat dobro nebo zlo. Bůh mu přihrává smrt při páchání zla, život při prokazování dobrodiní. Tak má být člověk svobodný a pánem svých činů; nebyl zničen a nebyl donucen. Milost neničí přírodu, naplňuje ji. Nebeské světlo svatozáře rovněž neničí milost, nýbrž ji uskutečňuje. Neboť nebeské světlo svatozáře je dokonalá milost. Tedy není v Bohu nic, co by zničilo nějakou věc, co má nějaké bytí; nýbrž On je dokončovatel všech věcí. Tak také nemáme ničit kvůli většímu či výstavnějšímu žádné ještě malé dobro, ani opovržlivý způsob života, nýbrž máme všechno nanejvýš pozvedat. Nikdy nemysli na to, jaké bytí nebo způsob Bůh někomu dává. Kdybych byl tak dobrý a svatý, že byste mě museli velebit se svatými, tak by se lidé dotazovali a zkoumali, zda to, co je ve mně, bylo z milosti nebo od přírody. Nechej Boha v sobě působit; jemu přenechej dílo, a nestarej se, zda působí skrze přírodu nebo nadpřirozeně. Obojí je jeho: příroda i milost. Týká se tě, co se líbí Bohu činit, nebo co činí v tobě nebo v druhých? On má činit dobře, jak nebo kde nebo jakým způsobem, to náleží jemu. Jeden člověk by si byl rád na své zahradě vybudoval studnu a pravil: Když mám jen vodu, tak mi má být jedno z čeho jsou roury a okap, které ji vedou, zda železné, dřevěné, kamenné či ještě nějaké jiné. Když mám jen vodu! Proto je zcela nesprávné přemýšlet o tom, čím Bůh činí svá díla, zda přírodou či milostí. Nechej ho působit samotného a rozprostři klid ve své duši.

Kde sídlí Bůh

Člověk jde na pole a modlí se a poznává Boha, nebo je v kostele a poznává Boha: poznává-li Boha proto, že se nachází na klidném místě lépe, tak je to kvůli jeho slabosti, ne kvůli Bohu. Neboť Bůh je ve všech věcech a na všech místech stejně a všude je stejně připraven se člověku darovat tak dalece, jak mu na něm záleží. Ten poznal Boha správně, který ho poznal na všech místech stejně. Člověk má Boha přijímat ve všech věcech a má mysl přivyknout k tomu, že má Boha v mysli, ve svých smyslech a svém životě vždy přítomného. Dávej pozor, jak máš mít svého Boha ve smyslech: když jsi v kostele nebo cele (klášterní světnice), tak udržuj pevně svoji mysl takovou, jaká právě je, a vezmi ji s sebou mezi lidi a do neklidu a do všeho, co není Bohu podobné. Často jsem již řekl: když mluvím o rovnosti, tak nemíním, že máme považovat všechna díla a všechna místa a všechny lidi za stejné. To by nebylo správné; neboť modlení je lepší než mluvit z cesty, a kostel je ušlechtilejší místo než ulice. Ale máš mít ve všech činnostech stejnou mysl a stejné očekávání a stejnou vážnost k svému Bohu. Věř tomu: kdybys tak stále smýšlel, tak by tě nikdo o tvého přítomného Boha nikdy nepřipravil. Kdo ale Boha sám nehledá, nemiluje ho a nemá ho ve vědomí, tomu brání nejen špatná společnost, nýbrž také dobrá, a nejen sama ulice, nýbrž také kostel, a také nejen zlá slova a činy, nýbrž tvrdím: také dobrá slova a dobré činy. Neboť překážka leží v něm. Neboť v něm není Bůh všechno. Neboť kdyby tomu tak u něho bylo, tak by mu bylo na všech místech a u všech lidí asi docela dobře. Neboť by měl Boha; a nemohl by mu ho nikdo vzít, a jeho dílo by mu nemohl nikdo překazit.

Meister Eckehart: Deutscher Glaube. Jena: Eugen Diederichs Verlag 1934, s. 41-52.
Návštěvník
 

Re: MISTR ECKHART

Nový příspěvekod arikiran » sob 10. zář 2016 17:16:00

Verit znamena---bud na neco se spolehat...ze je napr buh dobry...a proto bude na me hodny...tedy i nejaka logika...
Nebo Verit bez podminek...nevim, ale Verim...coz je dilo blazna...

Rad bych napsal, ze verit znamena pomoci si k tomu, v co verim...nemusi to tak byt
Zejmena proto, ze verit a dockat se zklamani je pro vyuku mnohem vyzivnejsi nez verit a nedockat se toho, v co verim...

PS- ted jsem opravoval preklepy a zaujal me muj nazor, ze verit a dockat se zklamani je vyzivnejsi nez uspet ve vire...

Vicemene to souhlasi, bo to v dusledcich prinasi jeste vice repasovat svou Viru...chci rict...verit a dockat se vereneho...je brnkacka...ale verit a prd a stoleti za stoletim jde...no to uz potom je zahul na kvalitu me viry...a neni divu, ze clovek potom I vypeni nebo si zanadava...kdyz!...a to je dulezite, se pak zase poctive vrati ke sve Vire!

Myslite, ze mu vlastne nic jineho nezbyva?
Myslite spravne!
Buh si velice dobre osefuje vsechny moznosti a dokope ci dotahne me k Vire a k jeste vetsi Vire...pochybuj si jak chces...

Na druhe strane...myslenka, ze neuspet ve vire je vyzivnejsi nez uspet...smeruje budoucnost k verzi NEUSPET!
to potvrdi kazdy hicksovec

Melo by tedy prijit do popredi kredo:
VERIM, TEDY JSEM!
ACCO JSEM?
NO TO PRESNE, V CO VERIM!
promin Rene ale zmena je zivot
... ... . ... ...
... ... . ... ...
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 714
Registrován: pát 22. led 2016 11:05:50

Re: MISTR ECKHART

Nový příspěvekod Jana » ned 11. zář 2016 5:55:18

arikiran píše:Verit znamena---bud na neco se spolehat...ze je napr buh dobry...a proto bude na me hodny...tedy i nejaka logika...
Nebo Verit bez podminek...nevim, ale Verim...coz je dilo blazna...

Rad bych napsal, ze verit znamena pomoci si k tomu, v co verim...nemusi to tak byt
Zejmena proto, ze verit a dockat se zklamani je pro vyuku mnohem vyzivnejsi nez verit a nedockat se toho, v co verim...

PS- ted jsem opravoval preklepy a zaujal me muj nazor, ze verit a dockat se zklamani je vyzivnejsi nez uspet ve vire...

...


Bůh, jak praví Bible, stvořil všechno dobré. Člověk byl vyhnán z ráje po tom, co v tohle dobrém, co stvořil Bůh, se naučil nalézat i zlé. V tu chvíli se stal smrtelným. Objevilo se v něm ztotožnění se smrtelným hmotným tělem.

Skutečná víra v Boha je ve skutečnosti důvěra v Boží dobro. Důvěra, že ať mě potká cokoliv, je to nejlepší možné, co mě v danou chvíli mohlo potkat a že i to, co se jevilo z mého pohledu jako nejhorší, se ukázalo s odstupem času jako to dobré, co mi pomohlo vrátit se do jednoty s Bohem.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: MISTR ECKHART

Nový příspěvekod arikiran » ned 11. zář 2016 8:09:51

JO, KDYŽ DOSTANU DO DRŽKY...můžu si to interpretovat jako to nejlepší, co mě právě mohlo potkat, ok...je to taková psychologická finta...hned se cítím líp...vyplivnu zub a hurá do dalších nejlepších věcí, co mě čekají....

otázka je, jak dlouho mi tyhle fígle vydrží...zvlášt, když dostávám po hubě permanentně...to už ak ty veselé interpretace trochu zkejsnou....

přesto ale na budování pzitiního pohledu něco je, zažívám to u sebe...je mi čím dál hůř...ale vnitřní rozpoležení je narušováno jen minimálně...dokonce jsou sem tam i chvily blaženosti a nevadí, že jsou přerušovány sípavým kašlem...

ještě tak před rokem s tolika chorobami a problémy bych nejspíš zkončil na psychiatrii...ted mám tolik práce s učením , cestou, přípravou na další, denními úkoly....e nějaké zaobírán se tím, že se mi vlastně daří blbě..není čas řešit... i když jo, sem tam jsem si těch průserů dost vědom...ale většinou jen krátce a raděj se věnuji sysluplnější činnsti

jaxem psal o Franklovi-mám cíl a motiv a nadšení do práce---a to mi pomáhá

klidně mhu zítra umřít..jsem zvědav, co by bylo...a kdybych jen trochu moh...tak co?
no jistě---pokračoval bych v ráci tam, kde bych byl...

... ... ... ... ...
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 714
Registrován: pát 22. led 2016 11:05:50

Re: MISTR ECKHART

Nový příspěvekod Jana » ned 11. zář 2016 8:24:32

arikiran píše:JO, KDYŽ DOSTANU DO DRŽKY...můžu si to interpretovat jako to nejlepší, co mě právě mohlo potkat, ok...je to taková psychologická finta...hned se cítím líp...vyplivnu zub a hurá do dalších nejlepších věcí, co mě čekají....

otázka je, jak dlouho mi tyhle fígle vydrží...zvlášt, když dostávám po hubě permanentně...to už ak ty veselé interpretace trochu zkejsnou....

přesto ale na budování pzitiního pohledu něco je, zažívám to u sebe...je mi čím dál hůř...ale vnitřní rozpoležení je narušováno jen minimálně...dokonce jsou sem tam i chvily blaženosti a nevadí, že jsou přerušovány sípavým kašlem...

ještě tak před rokem s tolika chorobami a problémy bych nejspíš zkončil na psychiatrii...ted mám tolik práce s učením , cestou, přípravou na další, denními úkoly....e nějaké zaobírán se tím, že se mi vlastně daří blbě..není čas řešit... i když jo, sem tam jsem si těch průserů dost vědom...ale většinou jen krátce a raděj se věnuji sysluplnější činnsti

jaxem psal o Franklovi-mám cíl a motiv a nadšení do práce---a to mi pomáhá

klidně mhu zítra umřít..jsem zvědav, co by bylo...a kdybych jen trochu moh...tak co?
no jistě---pokračoval bych v ráci tam, kde bych byl...

... ... ... ... ...


Pokud můžu mluvit za sebe, tak to, že se dařilo tělesnu třeba zrovna mizerně i to, že vědomí opustilo tělo, vedlo k osvobozování se od připoutanosti k tělu, vedlo k osvobozování se od představy, že se mně daří špatně, když je tělo na tom zrovna blbě, osvobozovalo od víry, že jsem tělem.

Poznat v srdci Boží přítomnost, Boha, který je láskou, je velkým blahem a to blaho Boží přítomnosti je věčné, nezávislé na stavu těla.

...je mi čím dál hůř...ale vnitřní rozpoložení je narušováno jen minimálně...


:yes:

Tohle je přesně to, o co jde. Přesun vědomí z časoprostoru, z projekce formy, z projekce pohybu, do svého nehybného středu, do ticha v srdci, kde se nic neděje, kde není nic ničím narušováno a tady potkat Boha, který je láskou, tady nalézt Sebe, kterého se nikdy nic nedotýká.

:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: MISTR ECKHART

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 29. kvě 2019 9:32:01

Obrázek

Kdosi se zeptal Mistra Eckharta:

"Co dělají andělé v nebi?"

Odpověděl: "Co jsi to za blázna? Nebe je místo, kde se oslavuje. Nic tam nedělají. Prostě oslavují, oslavují nebeskou slávu, nádheru, poezii. Zpívají a tancují a oslavují."

Chceme-li kdy dosáhnout vidoucího života, pak je nutné, abychom vzplanuli nejžhavější láskou v Duchu svatém. Raději podstoupit všechna muka, než vědomě spáchat hřích. A kdyby bylo možné jedním jediným hříchem z pekla vykoupit nespočet duší: lépe to nečinit. Tolik musíme milovat Boha, chceme-li Mu důvěrně hledět tváří v tvář! A dále: nechť je naše srdce nezarmoucené. Když jsme se pak připravili, nalezněme si nerušené a osamělé místo. Tělo ať odpočine od tělesného díla; nejen ruce, nýbrž i jazyk a všech pět smyslů. V mlčení si člověk nejsnáze zachová svou ryzost. Není li tělo odpočaté, může být snadno přemoženo leností; pak nechť je řídí s velikým úsilím rozum, opřený o Božskou lásku.


Takto se nám dostane svobodného jasnozření při potlačených smyslech tak, že se vnitřně pozvedneme nad sebe samé k zázračné Boží moudrosti která je přece všem tvorům naprosto nepochopitelná. Až k Božím výšinám se musíme pozvednout: "K vysokosti srdce se má člověk pozvednout, aby Bůh byl povýšen!", jak praví David. Pak je nepatrnost všech tvorů pojata do vysokosti Boží.


Dále získáme dokonalost a stálost věčnosti. Neboť zde není ani času, ani prostoru, ani dříve, ani potom, nýbrž vše se přítomně uzavírá v novém, rašícím Nyní!, kdy tisíciletí jsou tak krátká a rychlá jako okamžik.


Dále jsme spoluúčastni nejrozličnějších radostí nebeského vojska. Tolik radostí má jen sama Královna Nebes Maria: kdyby ostatní nebeské vojsko mělo jen tisící díl její radosti, pak by každý pociťoval ještě mnohem více radosti, než kdy bylo duši dopřáno. Každičký duch se zde raduje radostí jiných a cítí ji přesně jako svoji vlastní podle své velikosti. Každý v nebeské říši má bytí, poznání a plnost lásky v Bohu, ať je anděl nebo duše. A rozlišující postřeh, kterak je jeden Bůh ve třech osobách a tyto tři v Bohu, působí tak nevýslovně zázračnou radost, že naplňuje všechno toužení. A čeho je plný, to si žádá bez ustání a čeho si žádá, to má vždy v nové, radostné, rašící slasti. A této blažeností smí s jistotou užívat od věčnosti do věčnosti.


Podle toho máme vnikat do pravdy: k naprosté jednotě, kterou je sám Bůh aniž bychom při tom hledali to Jeho; tak dospějeme ke zvláštním zázrakům. U těchto zázraků je pak třeba se zastavit, neboť lidský rozum jim nemůže přijít na kloub.
Chce-li kdo přece jen proniknout zázraky Božími, získá si snadno poznání ze sebe sama.
Návštěvník
 


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 návštevníků