Jiří Krutina

Jiří Krutina

Nový příspěvekod Jana » čtv 20. lis 2014 7:31:41

.Já je blaženost, ryzí a prostá.

Ty jsi Já.


Ramana Maháriši


Veškeré dění a veškeré aktivity člověka jsou řízeny v podstatě jediným motivem, a to více či spíše méně vědomě: touhou po nepomíjivém věčném štěstí – blaženosti – naplnění – uspokojení – lásce. K naší škodě tento náš vrozený přirozený stav bytí nemůžeme vědomě žít, pokud hledáme své ztracené štěstí a blaženost někde mimo sebe ve věcech časných tohoto světa, v druhých lidech či představách. Blaženost, a tím myslím duchovní ničím nepodmíněnou věčnou vědomou blaženost, nikoliv běžné zkušenosti potěšení a radosti, je naší přirozeností, neboť je přirozeností – charakteristikou samého vědomí (čitánanda). To jasně říká i Ramana Maháriši: Já je blaženost.

Naše pravé Já je Sebe si vědomé vědomí – blaženost (čitánanda), která vyjadřuje prvotní princip Šiva-Šakti (čit – ánanda). Čit je prvotní princip uvědomovací – moc vědomí a ánanda představuje princip šakti vědomí. V tantře a józe právě pro rozlišení duchovní blaženosti, a běžné blaženosti smyslových potěšení, ať již jakkoliv „vyšších“ světů, používají pojmy: ánanda pro duchovní blaženost – Lásku a bhóga pro jakákoliv smyslová potěšení. Duchovní blaženost (ánanda) je vrozená přirozená sensuální vlastnost ryzího vědomí, kterým jsme, tedy naší podstaty. Pokud se s ní vědomě ztotožníme a jsme jí, nelze současně nezakoušet věčné ničím nepodmíněné duchovní štěstí – blaženost jako sebe sama i vše, co existuje, i vším pronikající. A co více, uvědomujeme si přímo, že vše povstává z této svobodné duchovní blaženosti – „energie“ šakti. O tomto nejvyšším duchovním stavu Trika hovoří jako o spočívání v univerzálním Srdci vědomí (džagad-ánanda).

Naše Já je ryzí vědomí, které je principem šiva-šakti, tedy vědomí (šiva) a moci vědomí (šakti). Současně tento vztah – dynamická relace je ve vzájemném dynamickém prostoupení (lépe prostupováním) – doslova „kopulací“ (samghatta). To musíme chápat tak, že v každém principu je obsažena kombinace obou. Šiva je v šakti a šakti je v šivovi, a tak jsou ve věčné dynamické relaci vzájemně jedním. Vědomí není jenom duchovním nestvořeným světlem (prakáša), ale je i božskou pulsací – tepem (vimarša – spanda) věčného pohybu obou božských principů v Sobě, jediném vědomí JÁ JSEM. Chápání vědomí jako pouze statického pasivního „nestvořeného“ principu je nesprávné a neúplné. Duchovním sensuálním projevem této vnitřní dynamiky v ryzím Sebe si vědomém vědomí je jeho blaženost – prvotní tvořivá energie vědomí.

Vědomí má své božské síly – energie, kterými se jinak neprojevené a nestvořené vědomí projevuje – koná své funkce jako vnitřní pohyb v Sobě samém bez změny svého svrchovaného stavu. Prvotní božskou silou – energií je svrchovaná svobodná moc vědomí (svátantrja šakti). Právě svobodný neprojevený potenciál – moc vědomí je prvotní Božskou Silou. Ta se projevuje jako ryzí duchovní blaženost vědomí (ánanda šakti), kterou vědomí doslova „chutná“ Sebe sama. Nakolik je Já svobodné, natolik spočívá v Sobě samém a zakouší Sebe sama jako ničím nepodmíněnou blaženost, zcela spontánně samovolně vyvěrající ze svého svobodného stavu ducha. Blaženost je tak ve skutečnosti sama ryzí energie Šakti ve svém nejvyšším stavu. Je vyjádřením svobody Šivy, samotného Já, Sebe si vědomého vědomí.

Dalšími ještě božskými neprojevenými silami – energiemi vědomí je trojice: svrchovaná svobodná vůle – volní úsilí (iččhá šakti), absolutní poznání a poznávání (džňána šakti) a aktivita (krijá šakti). Jinými slovy, přirozeností Boha jako samotného Absolutního vědomí je projevovat se svou svrchovanou svobodnou volní, poznávací a konající neprojevenou aktivitou. Absolutní vědomí je jak konečný Pozorovatel, tak současně také ve skutečnosti jediný Konatel. Tyto tři božské energie tvoří onen Šivův trojzubec, který se kreslí Šivovi jako jogínovi. Tyto tři božské neprojevené síly – energie se pak v tvořivém sestupném procesu tvořivé moci vědomí projevují jako zkušenostní empirická trojice: zakoušející pozorovatel (iččhá šakti) – poznávající pozorování (džňána šakti) – pozorovaný zkušenostní svět (krijá šakti). Tak se pět původních božských sil – energií moci Já, které v božském stavu tvoří plnost vědomí, projevuje i v naší zkušenosti. Ty samé síly, které jsou u Boha, se projevují i v našem vědomí. Vědomí lze poznávat opět skrze jeho vlastní moc a božské síly. Lze rozlišovat pět božských sil – původních vrozených energií šakti:

Čit šakti – princip uvědomovací.

Ánanda šakti – blaženost – moc svobody principu uvědomovacího.

Iččhá šakti – svobodná svrchovaná volní duchovní intuice.

Džňána šakti – absolutní neomezené poznání a poznávací aktivita.

Krijá šakti – absolutní jednota všeho a svrchovaná aktivita.

Ve svém božském svrchovaném stavu u Boha se jedná o Absolutní vědomí, věčně nevyčerpatelnou Blaženost, svobodnou Vůli, Absolutní Poznání a Absolutní aktivitu všeho. To je pětice základních božských sil, skrze které se Absolutní vědomí projevuje svými akty tvoření – udržování – rozpouštění – odhalování Sebe sama (milostí) a ztrátou vědomí Sebe sama (nevědomostí). V naší zkušenosti stavu těchto božských sil odpovídá:

Výsledný duchovní stav Sebe-uvědomování – Sebe-prožívání ve vědomí.

Zakoušení přirozené blaženosti naší duchovní podstaty.

Stav pozorovatele a jeho směřování.

Síla moci pozornosti a obsah mysli.

Prána-dech vědomí a jeho sjednocení se základem ryzího vědomí.

Pro Boha v Božském vědomí platí, že všechny výše uvedené síly šakti jsou ve svém božském stavu. Pokud se chceme podílet i my na Božském vědomí, musíme i my sami těchto pět původně božských energií – sil navrátit do svého původního božského stavu. Pokud chceme dosáhnout svrchovaného stavu Šivy/Boha a podílet se na jeho stavu svobody a moci vědomí, musíme se jím opět vědomě stát – sjednotit se s ním v plném poznání. Není jiné cesty.

Z výše uvedeného schématu je také zřejmé, proč mnozí džňáninové, tedy ti, kdo dosáhli schopnosti uvědomění ve svém pravém Já, často nezakoušejí i jeho blaženost vyvěrající z jeho svobodného stavu. Často si i stěžují, že je poznání „nechrání“. Proč, je zřejmé: nedosáhli potřebné moci Já, tedy svobody svého vědomí Já, ze které zcela přirozeně blaženost vyvěrá – je ryze transcendentní sensuální charakteristikou svobodné moci – energie vědomí. Nestačí jenom poznat sebe ve vědomí, kým jsme. Pokud chceme dosáhnout duchovní svobody a podílet se na univerzálním božském vědomí i v jeho dalších vlastnostech – božských silách a energiích, musíme my sami je ve svém vědomí nejprve navrátit do jejich zdroje, zbavit je omezení, a tak obnovit svůj původní božský svobodný stav uvědomění sebe sama plným odhalením božské esence Já.

Abychom zakoušeli i blaženost svobodného Já, musíme vytrvalým úsilím – vůlí (iččhá šakti) ve spočívání v Já do Já vrátit nejen naši pozornost (džňána šakti), ale i dech vědomí – pránu (krijá šakti). Pak se obnoví původní svoboda principu Šiva-Šakti, a z něho přirozeně povstávající charakteristika: duchovní blaženost – ánanda expandovaného svobodného ryzího vědomí, kterým stále podstatně jsme.

Vědomí je natolik svobodné, nakolik je v našem vědomí obnovena původně božská dynamická relace – vztah vědomí – moci. Moc vědomí (šakti) se projevuje jako naše Sebe si vědomá individualita, která je tvořena ryze subjektivním duchovním tělem vědomí Já, jehož substancí je dech vědomí.

Nakolik je duchovní podstata – esence našeho těla a dechu součástí našeho základu – naší duchovní podstaty v ryzím vědomí JÁ JSEM, a nakolik toto vědomí proniká a obsahuje duchovní esenci těla a dechu, natolik zakoušíme také svobodu našeho ducha, svobodu Já.

Vědomí je vždy svobodné a mimo projevenou úroveň času – prostoru. Současně pro nás, jako již současně projevené Sebe si vědomé individuality, platí, že vliv času a prostoru v našem vědomí se projevuje jako dýchání a tělo. Božská esence dýchacího procesu a tělo je ryze duchovní podstaty – esence, nikoliv hmotné nebo projevené. Fyzický organismus a jeho zevní aerobní dýchací proces je pouze nejzevnější projev pravého duchovního těla vědomí, které je svobodnou, všeprostupující vědomou součástí jediného univerzálního vědomí, jež je Bohem.

Dýchací proces jako ryze duchovní aktivita – tedy jeho duchovní podstata a jeho stav – odpovídá subjektivnímu vlivu času na nás v našem životě.


Tělo jako ryze duchovní bytí – esence těla odpovídá subjektivnímu vlivu prostoru a jeho omezení, kterým podléháme.

Celý čas – prostor se projevuje v našem dechu a těle vědomí. Celá moc šakti je obsažena v pohybu vnitřního ryze duchovního dechu vědomí od počátku do konce. Její zevní rozvinutí do podoby světa a těla je pak obsaženo v našem těle, které je mikrokosmem – celým projeveným vesmírem v malém. Pokud chceme dosáhnout svobody Já a tak jeho přirozené blaženosti, musíme se vymanit z vlivu času a prostoru. To není otázkou „úniku“ z dechu a těla, tedy z času a prostoru, ale jejich obsažením – duchovní integrací v našem Já. Co je součástí nás samých, nás neovládá, ale je naším tělem; co je mimo nás, nás zákonitě ovládá.

Duchovní esence těla je svobodný všepronikající dech ryzího vědomí. Nakolik je součástí neomezeného vědomí, natolik prožíváme i svobodu našeho Já, a z ní plynoucí duchovní blaženost. Duchovní tělo vědomí se nazývá v józe a tantře turja nebo také ánandadéha (tělo blaženosti), šaktadéha (tělo moci vědomí), čajtanjadéha (tělo univerzálního vědomí), divjadéha (božské tělo) apod. Jinými slovy jde o subjektivní tělo Já, které je vyjádřením Sebe si vědomé individuality.

Nakolik jsme jako celek – Sebe si vědomá individualita – duše tvořená duchovní esencí dechu a těla, která kromě společného základu s Bohem v JÁ JSEM má ještě své duchovní tělo tvořené dechem – duchem vědomí, součástí svobodného Božského dechu všudypřítomného bytí – vědomí – blaženosti, natolik se podílíme, poetickým jazykem řečeno, na Slávě Boží. Jsme součástí jediné pravé Boží církve – jeho božského těla – duše jediného svobodného vědomí, a tak prožíváme i přirozenou duchovní blaženost, která je s ničím neporovnatelná, nepodmíněná a plně uspokojující. Spočíváme-li v této blaženosti vědomí, není žádného důvodu tento svrchovaný stav opouštět jakoukoliv omezenou žádostí a touhou. Jedinou touhou takto uvědomělého jogína je „chutnání“ blaženosti své vlastní podstaty. Není vyššího štěstí a blaha. To je i způsob, jak se skutečně vypořádat se svými sklony a tendencemi mysli: rozpustit jejich podstatu zpět v neprojeveném dynamickém potenciálu vědomí jako blaženost, kterou podstatně jsou.

K dosažení – přesněji k obnovení blaženosti jako našeho přirozeného stavu je kromě poznání sebe sama ve vědomí nutné do něj i navrátit jeho původní božské síly – energie. Tím, že sami navrátíme Bohu, co naše nikdy ani nebylo, se opět podílíme na jeho svrchované svobodě, blaženosti, vůli, poznání a konání. K tomu se mi ve vlastní praxi osvědčila z vědomí indukovaná jóga těla a dechu vědomí, tedy duchovní sublimace podstaty těla a dýchacího procesu do jeho zdroje v neprojeveném ryzím JÁ JSEM. Tak se vrací dech vědomí zpět do svého zdroje ve vědomí, tedy šakti se opět plně navrací do šivy v naší zkušenosti. A z jejich obnoveného spojení – kopulace se obnovuje z této obnovené jednoty povstávající svoboda Já a jeho přirozená blaženost, kterou jsme.

Nezakoušíme jenom blaženost, ale sami jsme Sebe si vědomou blažeností plně uspokojeni pouze svým stavem: uvědomováním jako svobodné Já, prosté vlivu času a prostoru ve svém svobodném duchovním těle Já. Vzájemným prostoupením Já a těla a těla a Já (mahávjapti) si uvědomujeme univerzální svobodnou blaženost, která je všepronikající a ze Sebe sama obnovující celý pozorovaný projev včetně našeho těla.

Život v této božské kopulaci – souloži obou božských principů Šiva-Šakti, které dosáhly v našem Srdci svého obnoveného spojení, je životem v nepřerušované a neustále nově obnovující blaženosti svobodné vůle věčně expandujícího vědomí JÁ JSEM. Tak skrze vlastní duchovní srdce a obnovení jednoty vědomí a jeho moci se sjednocujeme se Srdcem, Absolutním vědomím, Bohem.

Jóga i tantra učí, že znakem vysvobozeného jogína za existence těla (džívanmukti) je právě trvale zakoušená blaženost jejich svobodného Já. Jak bylo výše naznačeno, cesta sebepoznání podle nedvojné tantry je duchovní praxe kultivující dynamický vztah vědomí – moci v našem vědomí. Ve výkladu nauky Trika jsem nalezl jasně sdělený postup a návod, který vede k trvalé duchovní blaženosti Já a který jsem sám poznal vnitřním vedením. Po poznání Sebe sama v ryzím vědomí mu musíme vrátit i jeho moc, která se v pokleslém stavu nachází odhalena v podobě duchovní podstaty celku Já – mysl – dech – tělo. Jejich subjektivním duchovním vzkříšením – absorbcí jejich duchovní podstaty zpět do jejich zdroje – lůna v neprojeveném potenciálu JÁ JSEM se vracíme k našemu pravému duchovnímu dechu a tělu, dechu a tělu vědomí (v nedvojných duchovních školách nazývané turja, čajtanjadéha, siddhadéha, divjadéha atd.), kterým je samo všezahrnující vědomí.

Božský projev můžeme zakoušet pouze v „božském světě“ a v „božském těle“; nikoliv v hmotném nebožském světě a jeho fyzickém organismu. Božský projev můžeme zakoušet jenom ve výhradně nehmotném duchovním Sebe si vědomém těle vědomí. Tím však není myšleno nic stvořeného, ale dynamická extenze – rozšíření v podobě subjektivního těla vědomí Já jsem, jehož substancí je dynamika duch – dech, jež je součástí Absolutního vědomí. Tato božská úroveň projevu se nachází „v“ „mezeře“ – „pauze“ na rozhraní neprojevené vůle a jejím odhalením v projeveném, tedy v oné „vazbě“ „vědomí na tělo“. Právě zde žijí vysvobození jogíni – siddhové ve svých ryze duchovních tělech vědomí (siddhadéha, čajtanjadéha apod.)

Blaženost není nutné hledat, ani není nutno dělat to či ono pro její získání, ale je nutné jediné: začít ji vědomě prožívat jako vyjádření spočívání v Sobě samém – ve svém svobodném Já, kterým je svobodné ryzí vědomí, jehož součástí je i duchovní podstata těla a dechu. Poznáním božských aspektů našeho těla a dechu poznáváme i činnou aktivní moc vědomí – šakti a poznáváme dynamiku a zákonitost projevování. Právě odstraněním nevědomosti v oblasti a otázce „stvoření“ dosahujeme skutečného vysvobození. Současně navrácením již projevených pěti božských sil – energií zpět do svého původního neprojeveného stavu poznáváme božské energie vědomí v jejich svobodném stavu jako harmonický klid dynamického vztahu Šiva-Šakti, z kterého doslova tryská věčná a věčně čerstvá s ničím neporovnatelná blaženost jsoucí sama o sobě.

V nauce Anuttara trika jsem nalezl jasné sdělení, jak obnovit svůj božský stav, jehož jednou ze zásadních charakteristik je přirozená duchovní blaženost vědomí, a to obnovením původní dynamické relace Šiva-Šakti v našem Srdci navrácením původně božských sil – energií do jejich Sebe si vědomého zdroje.

Tato duchovní blaženost je skutečně osvobozující a přinášející naprosté uspokojení i klid od vznikání ega, žádostí či touhy opouštět svůj blažený stav svobody. To je zásadní charakteristika stavu džívanmukti, jak se shodně vyjadřují mistři. I když nás pak bolí třeba zuby, tak se tento vjem odehrává na podkladě této okamžik po okamžiku se věčně obnovující nevyčerpatelné blaženosti, a dokonce si přímo uvědomujeme, že i tento bolestivý vjem je vyzařován z této svobodné blaženosti a na jejím základě povstává – pulsuje. Bolesti těla dosažením nemizí, ale způsob jejich prožívání, na podkladě svobodné duchovní blaženosti z nich, plně osvobozuje v duchovní oblasti, a to je to zásadní. Pak taková bolest není příčinou zastření prvotní duchovní blaženosti ani vědomí, ale je konzumována jako prožitek bez jakéhokoliv zaujetí a negativního vlivu na nás samé z duchovního pohledu. Přimknutím k chutnání vlastní podstaty – její blaženosti pak případná bolest přicházející skrze fyzické tělo je jen okrajovou záležitostí na periférii. To je alespoň mou zkušeností.

Občas mi lidé říkají, že jsem mladý, a proto mě nic nebolí. Je zajímavé, jak mohou vědět, že mě nic nebolí. Jenom proto, že o tom nehovořím? Opak je pravdou. Akorát jsem se naučil „nestěžovat si“, neboť to nepomáhá, a život se musí zkonzumovat celý, nelze z něj nic vyloučit. Občas mnou „prolétnou“ takové bolesti, že jejich vydržení je možné jenom proto, že trvají okamžik nebo chvilku a současně na podkladě základní duchovní svobody a blaženosti, a proto jsou snesitelné. Některé po-seminářové stavy jsou na hranici fyzického hroucení, a to doslova. Několikrát jsem také prostě upadl. Tělo se vyčerpáním sesypalo jako pytel brambor. Občas se cítím fyzicky tak slabý, že sotva chodím, byť zevně vzato je mé tělo mladé a svalnaté. Tyto bolesti nebo momentální nepříliš příjemné stavy jsou snesitelné jenom proto, že za nimi je právě ona věčná blaženost svobodného Já, a k němu se lze vždy upnout – případně v plném ztotožnění a doslova spolknutí „nepříjemného“ vjemu se i zbavit aktuálního vlivu bolesti. Je tomu právě naopak. Než jsem začal meditovat, nic mě nikdy nebolelo, nebyl jsem nikdy nemocný ani jako dítě, neprošel jsem ani klasickými dětskými nemocemi (více viz duchovní deník Já jsem hledal JÁ JSEM). Prožíval jsem se stále v dobré náladě, až jsem tím někdy lidi kolem sebe rozlaďoval. Prožíval jsem mnoho běžných radostí i potěšení, ale nebyl jsem vnitřně naplněn a věčně šťasten. Když jsem se plně uvědomil a začal skutečně duchovně žít ve svém pravém Já, nalezl jsem vše, co jsem hledal, a od té doby jsem plně šťasten. Není vyššího štěstí a spokojenosti. Současně jsem ale začal prožívat i bolestivé zkušenosti, které jsem doposud neznal, a to aniž bych trpěl nějakou nemocí nebo měl skutečné zdravotní obtíže. Blaženost ducha – ryzí Láska mě však neopouští. Je jediným skutečným štěstím, které navíc máme vždy nevyčerpatelně – jsem jím samým.

Je projevem pouze našeho rozhodnutí, že blaženost nežijeme, nezakoušíme a neprožíváme. A je pouze na nás, zda chceme opravdu pravou blaženost, anebo něco ze světa. Pokud stále chováme, byť skrytě, touhy po realizaci ve světě či vyšších světech, pak moc vědomí je mimo nás, a tak se nelze divit, že nespočíváme v Sobě – ve svobodném vědomí, jeho čerstvou osvěžující věčnou blaženost nekonzumujeme – neprožíváme jako svou vlastní neomezenou podstatu.



Jiří Krutina
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Uzel Srdce: hridaja–granthi

Nový příspěvekod Jana » ned 23. lis 2014 6:04:40

Srdce je synonymum pro Nejvyšší skutečnost i samo Já, náš duchovní střed - centrum - zdroj - podstatu. V kašmírském šivaismu se dokonce Nejvyšší skutečnost nazývá Trojjediné srdce Šivy. Přímo jedno ze základních písem praxe poznání sebe sama má srdce v názvu: Prátjabhídžna hridajam. Abhinavagupta používá pojem Srdce v různých významech jako centrální bod svého učení. Ramana Maháriši Srdce považuje také za středobod svého výkladu nauky. Pojem srdce je tedy důležitým prvkem nauk, a to včetně kašmírského šivaismu, o kterém se někdy tvrdí, že srdce nezná a neučí o něm. Opak je pravdou a ve skutečnosti tomu nemůže být jinak.
Součásti Srdce jako neomezeného svobodného vědomí Já jsem jsou individualizované jednotky vědomí (anu) - sebe si vědomé individuality s vědomím Já jsem - Synové a „Dcery". Tak se věčně rodí Syn v Otci, džívátman v brahman. Syn se rodí a vrací k Otci skrze své božské Slovo - Já jsem. Átman je soupodstatný s brahman právě skrze jedno jediné vědomí Já jsem. To je náš duchovní základ - střed - centrum - podstata - boží soupodstatnost. Dveřmi k Otci - Brahman - Šivovi je právě naše vědomí Já jsem, v kterém a skrze které se poznáváme v Otci. Tyto dveře = Já jsem nestačí jenom objevit, poznat. Je nutné je otevřít, vejít jimi k Otci a, co více, je nutné s Otcem zůstat, a tak se podílet na jeho slávě. To „jeho" zdůrazněme.
Jemné tělo je tvořeno myslí a životní silou - pránou se svými rozlišenými funkčními projevy. Nejvyšším projevem je intelekt (buddhi), dále mysl (manas) včetně paměti, princip Já jsem/ega (ahamkara) a empirický pozorovatel pěti smyslů. Souhrnně se tento princip v józe někdy nazývá čitta. Prána se navíc také funkčně rozlišuje na pět prán odpovídajícím jak pěti smyslům, tak pěti základním principům - tattvám - elementům, z kterých je holograficky vytvářena veškerá projevená část Nejvyšší Skutečnosti. Toto jemné tělo mysli, které proniká tělo fyzické, a je tak spojem mezi ryzím vědomím Já jsem a tělem hmotným, se nazývá purjaštaka.
Ztotožněním a omezením vědomí na jemné tělo, tedy na výtvory mysli a prožitkové zkušenosti prány, vzniká v Srdci tzv. uzel srdce (hridaja granthi). Doslova zauzlování - zapletení - omezení - kontrakce - ztotožnění vědomí s jemným tělem, a tedy omezení tvořivé moci vědomí na jednotlivé výtvory a sklony mysli - vásany a jejich příčiny - samskáry. Jinými slovy vzniká energetický zárodek ega a potenciálních příčin příštích zrodů - samskár. Co samskára, to potenciální ego a potenciální nový zrod - rozvinutí tendence - projevu mysli a jemného těla. Uzel srdce není tvořen ničím jiným než jednotlivými ztotožněními vědomí s jemným tělem, které jsme nashromáždili za mnohé inkarnace. Jeho energetická podstata je prána v různém stupni vibrace - kvality. Toto jemné tělo je aktivní během bdělého stavu těla společně s egem. Tvoří tak džívu - jednotlivce žijícího v egu. Při usnutí těla se jemné tělo s egem vrací dočasně do příčinné oblasti. Proto se také někdy hovoří v józe o příčinném nebo kauzálním těle. Jinými slovy říkáme, že se vrací do našeho duchovního srdce. Duchovní srdce je sídlem prvotní nevědomosti a všech samskár - aktuálních i potenciálních jednotlivých projevů ega. Proto v případě přetrvávající nevědomosti v okamžiku návratu ega do své příčinné oblasti společně s aktivně projeveným jemným tělem při usínání těla ztrácíme současně uvědomění sebe sama, a ráno po probuzení opět jemné tělo s kořenovou myšlenkou „Já" povstává z příčinné oblasti - ze srdce do mozku, kde se ego převážně ztotožňuje.
Aby bylo dosaženo vysvobození, trvalé spočívání v Já s rozpuštěním všech příčin nových zrodů ega, je jednou z podmínek „rozetnutí" uzlu srdce. Dokud je zde uzel srdce, dotud existuje ego, byť v latentním dočasně neprojeveném stavu spočívající v příčinné oblasti, a Já není svobodné a nezáří ve svém neomezeném stavu uvědomění všeobsahujícího a všepronikajícího svobodného Pozorovatele. Během procesu mystické smrti se rozvolňuje a nakonec plně rozpouští uzel srdce. Uzel srdce je energetická podstata nevědomosti ega. Uzel srdce je vytvářen, udržován, posilován ztotožňováním Já s výtvory mysli, prožitky prány a konajícím tělem.
Ramana Maháriši popisuje zkušenost rozpuštění jemného „klubka" nádí v Srdci během procesu mystické smrti ega. Když je rozpuštěno ego, ztotožnění a omezení sebe si vědomého vědomí na výtvory mysli - tedy ve skutečnosti na pránu a tělo, je současně s tím uvolněna do vědomí i takto vázaná tvořivá moc vědomí. Ze své osobní zkušenosti si pamatuji, že mi vždy z duchovního srdce vystoupal silný proud světla - síly - energie - blaženosti a zalil celou individualitu, a to během praxe čisté átmavičáry, tedy soustředěním na stále se rozlišující pozorující vědomí, které jsem prováděl skrze Duchovní srdce. To, co bylo na počátku probuzení Duchovního srdce pouze malý otvor do Brahman - neosobního neomezeného Já, se postupně doslova „otevíralo", až mě obrazně řečeno srdce doslova pohltilo a přitáhlo do svého zdroje - Srdce jako magnet. Současně s tím byla rozpuštěna jakákoliv dvojnost, rozpor a pochybnosti. Ve spočívání v Já jsem nabyl jistoty, jistoty pevné, a zbavil se všech pochybností i obav jednou provždy. Duchovní srdce musíme nejen probudit, ale doslova jím projít, řekl bych doslova „obrátit se naruby". Na stezce átmavičáry se tak přímo zaměřujeme na kořen naší nevědomosti a napřímo jej rozpouštíme. Tak dosahujeme probuzení Duchovního srdce, které zakoušíme skrze pravou stranu trupu - hrudi. Zakoušíme jej jak jako střed naší dočasně přechodné zkušenosti Já, tak i jako zdroj a sídlo samskár a omezení vědomí na výtvory mysli a tělo. Později se Duchovní srdce natolik otevře, že doslova vše pohltí, a nakonec přejdeme od „našeho" soustředění na Duchovní srdce k pohlcení Srdcem nás samých - do neomezeného neosobního všeobsahujícího a všepronikajícího Já - Srdce jako Nejvyšší skutečnosti. Duchovní srdce, jeho zakoušení, se na stezce vyvíjí. Sám Ramana Maháriši se vyjadřuje v tom smyslu, že Duchovní srdce je projevem kundaliní šakti na stezce átmavičáry.
Ze své osobní praxe se mi v určité fázi na stezce osvědčilo spojovat Duchovní srdce s prováděním vnitřní pránajámy a soustředění v čakrách. Nejprve jsem se co nejintenzivněji uvědomil v Já skrze Duchovní srdce, a skrze něj jsem nechal otevřením se a odevzdaností „proudit" jeho moc do jednotlivých čaker, centrálního nádí a později do celého těla i světa. Takto jsem prováděl vnitřní kundaliní jógu. Rozpuštěním uzlu srdce zkušenost Já přestala být omezovaná na tělo anebo zakoušena jako vyzařovaná z těla, kdy tělo bylo středem Já. Naopak. Později tělo i svět byly obsahem neosobního Já. Nikoli tedy Já jsem středem brahman, ale Já jako brahman jsem vším a ve všem a přeci ničím z toho. Současně s usínáním těla jsem začal překračovat práh usnutí, aniž bych se jako ego vracel do příčinné oblasti v Duchovním srdci, a tím ztrácel Sebeuvědomění ve vědomí pozorovatele při usnutí těla.
Uzel srdce, sídlící v Duchovním srdci, je nutné na stezce poznání sebe sama ve vysvobozeném Já rozpustit. Odpovídá to rozpuštění ega a všech příčin nových zrodů. V Duchovním srdci spočívá příčinné - kauzální tělo, které je tvořeno shlukem zárodečných „semen" nových zrodů ega. Ty pak vyživují a rozvíjejí se do podoby jemného těla mysli - purjáštaka a jeho aktivně se projevujících vasán a sklonů mysli, které na základě svého zaměření se po pobytu v posmrtném mezistavu - bardu spojují s určitým tělem, které jim slouží k odžití příslušných zkušeností, ke kterým směřují nerozpuštěné sklony a tendence mysli a jejich příčin - samskár v Duchovním srdci.
To, co je vně Srdce jako naše tělo a svět, je stejně tak v Srdci jako jemná příčina. Mysl - prána - tělo - svět existují jak ve svém neprojeveném ryze potenciálním a příčinném stavu v Srdci, tak současně ve svém projeveném stavu zevně vůči našemu duchovnímu středu - Duchovnímu srdci jako tělo a svět, v kterém žijeme. Nutné je na cestě k Bohu rozpustit všechny příčiny v Duchovním srdci, aby po odložení těla hmotného, a tím i jeho světa, již další nebožské tělo a jeho nebožský svět opět nevzklíčily, a rozetnout uzel srdce jednou pro vždy.
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... ew&id=3835
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Jiří Krutina

Nový příspěvekod Jana » ned 28. led 2018 13:17:46

Hara, či slovansky a česky prostě pupek či „život“, je centrem jak duchovním, tak fyzickým, je sjednocujícím integrálním centrem – těžištěm duchovní i fyzické podstaty celé lidské bytosti jako celku. Z tohoto pohledu je důležitým duchovním místem – centrem člověka, schválně říkám člověka, nikoliv jenom Já (tím je srdce), ale celého projevu, včetně fyzické úrovně. HARA je centrem duchovní ROVNOVÁHY klidu a pohybu, tedy neprojevené a projevené moci vědomí, a z toho plynoucí vyladění se na zdroj neomezené síly – vitality, která oživuje veškeré bytí. Díky sjednocení se otevíráme zdroji neomezené vitality – moci vědomí. Sjednocením dvou vzniká něco nového, zde sjednocením vědomí a dechu v jediném zdroji – esenci vitality se napojujeme a sjednocujeme s vitalitou vědomí oživující celý náš život – duchovní, duševní i fyzický na všech rovinách jediného Já. Lze říci, že spočívání a centrování v centru síly člověka je integrální podobou jógy, je jógou celého života. Hara je zdrojem – oceánem elixíru vitality vědomí, která se v různých systémech nazývá: Čchi, qi, ki, prána, pneuma atd. Osobně hovořím česky o dechu vědomí.

Hara je centrum ve vnitřním prostoru vědomí v Srdci, kde se neutralizuje a utiší dech ve svém neprojeveném zdroji – potenciálu, skrze který jsme spojeni a sjednoceni se vším, co je – potenciálně i aktuálně. Jde o centrum – těžiště duchovního těla vědomí, kde se sjednocujeme s naším původním zdrojem síly, který udržuje celý náš život. V tomto centru se sjednocujeme s neprojevenou potenciální neomezenou vitalitou – „energií“ vědomí, která je základem veškerého Bytí i bytí všeho projeveného. Podmínkou je spočívání v Já, utišení mysli a obou fází dechu v jejich zdroji v neprojeveném potenciálu Já, který zahrnuje celé naše tělo „z nitra“ i „z venku“. To z pohledu individuality vede k poklesu zdroje dechu do vnitřního prostoru „pod pupkem“, k zástavě zevního dechu a k nastolení tzv. „bezdechého“ svobodného stavu vědomí všeho, co je, kdy dýcháme svobodný dech vědomí skrze vycentrování v hara. Toto centrum – ásana je konečným cílem duchovního vývoje zde na zemi, jsme vyladěni na sílu, která udržuje celý náš život v celistvosti a je následkem i vyjádřením sjednocení všech párů protikladů, což z praktického pohledu je zahrnutí celého těla z vědomí, ze srdce sjednocení jeho subjektivního prožívání s neomezeným zdrojem vitality esence neomezeného Já. Tak se „usazujeme“ ve zdroji veškeré harmonie a esence života, která je zdrojem veškerého „léčení.“ Co není součástí našeho vědomí, našeho Já, je zákonitě něčím mimo naši moc, a tedy tíhou, gravitací, které omezuje naši svobodu, blaženost i moc vědomí. To je v podstatě jeden ze základních duchovních zákonů. Sjednocení duše se svým zdrojem v Já je možné dosáhnout integrací celého těla do jeho neprojeveného zdroje Já. Celé tělo jako celek, jako jedno Já, má své gravitační centrum – těžiště v hara, kde se sjednocujeme s vitalitou oživující celý vesmír v jeho potenciálním i aktuálním projevu. Jde o návrat do lůna, do stavu člověka v neprojeveném božském potenciálu.

Jiří Krutina
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků