Poradna zdarma

Návštěvník píše:

Jana píše:Každý šťastný člověk je krásný. ...

každý člověk je krásný protože je vyjádřenou skutečností - teda čistě pro mě OSOBNĚ
v tom já vidím tu krásu

ne v podmíněnosti jak prožívá život - šťastně, nešťastně, naplněně, nenaplněně ...

je úžasné jak různá vnímání každý z nás má

Jana píše:Vědomí samo není v těle a v mysli, ale tělo a mysl je ve Vědomí.

Návštěvník píše:Krása se skutečně nachází v oku každého pozorovatele. Je to subjektivní vize, jedinečná perspektiva, která odráží naše vnitřní vnímání.

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:Krása se skutečně nachází v oku každého pozorovatele. Je to subjektivní vize, jedinečná perspektiva, která odráží naše vnitřní vnímání.

V jakém oku?
Fyzickém?
To by pak ti, co jsou slepí, nemohli nikdy krásu v ničem poznat...a jak poznat fyzickým okem krásu třeba hudby nebo vůni růže ...?
Nebo snad v duchovním oku?
To pak ti, u kterých se duchovní oko dosud neotevřelo, krásu nikdy nepoznali...

Tak jak je to s tím okem každého pozorovatele a krásou kolem něho?

Návštěvník píše:v oku našeho vnitřního vnímání

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:v oku našeho vnitřního vnímání

Senzory pro líbí nebo nelíbí?

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:v oku našeho vnitřního vnímání

Senzory pro líbí nebo nelíbí?

no podle toho jaký je stupeň uvědomění dotyčného ... pak to vidí = vnímá tak a tak a v tom a tom

kuk

Jana píše:Ta krása, kterou popisuji, není očima viditelná. Je to krása existence rodící se z neexistence. Je to život, který je prosycen smrtí, mou vlastní osobní smrtí.

Návštěvník píše:takže nejvyšší stupeň je buď skončit pod schody nebeského trůnu Jehova, jenž je to nekrásnější co prý existuje a září všemi barvami (protože vlevo i vpravo od trůnu je už plno),
nebo odmítnout veškerou krásu pozemskou i nebeskou a nechat rozplynout svou mysl v nirváně tak, aby už vůbec nic nevnímala?

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:takže nejvyšší stupeň je buď skončit pod schody nebeského trůnu Jehova, jenž je to nekrásnější co prý existuje a září všemi barvami (protože vlevo i vpravo od trůnu je už plno),
nebo odmítnout veškerou krásu pozemskou i nebeskou a nechat rozplynout svou mysl v nirváně tak, aby už vůbec nic nevnímala?

já nevím Álájo který je nejvyšší stupeň
to ti nejspíš řekne Jana

Návštěvník píše::D



Nejkrásnější je vidět skrz atmosféru planety záři jejího zeleného slunce, které ji osvětluje...

Jana píše:Ano, krása je vnímatelná i všemi smysly. Řekla bych, že není možné poznávat smysly krásu, aniž by v tom nebyla přítomnost uvědomované lásky.

Návštěvník píše:

m a x píše:

nevím oč ti jde ?

"A to je vše, co
jsem chtěl k tomu říci; že "tady a teď", v oblasti projevu, jsou jen slova, kterým dává pravý význam
až otevřená mysl..."

otevřená jasná mysl co to vůbec je ? co tím chceš vyjádřit ?

Mysl, v které se jaksi zhroutí uměle vytyčené hranice.

takže to co se slovně popisuje, jako mysl univerzální - tedy univerzální vědomí ?

Návštěvník píše:rozplynout svou mysl v nirváně tak, aby už vůbec nic nevnímala?

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:rozplynout svou mysl v nirváně tak, aby už vůbec nic nevnímala?

to by se nejspíš ukázalo, kdyby tenkrát v tom zření = uvědomění prázdna trvalo tak dlouho, že by došlo k pohlcení i toho svědka co si to uvědomuje

max píše:
Univerzální vědomí? To už jsem někde slyšel. Co to je osobní mysl? Je to vnitřní prostor, který je ohraničen a
rozdělen představami a pocity jáčka, vycházející ze smyslových podnětů. A proto se mu taky zde, na této úrovni vnímání, říká "vnitřní".
Ale jinak, když čím dál víc prokoukáváš tyhle ty opary ega, tak je pochopitelně těžší a težší postřehnout pomyslnou hranici mezi "vnitřním"
a "vnějším". Protože právě ta hranice jaksi mizí. Což je sice paráda, ale pokud má být člověk nápomocný (nemyslím teď ten případ, chrlit kolem sebe vyčtenosti
a za každou cenu chtít někoho spasit), pak nesmí ztratit povědomí běžného života (v temnotě), kde dřív sám vězel a číhal jak ven...

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:

Návštěvník píše:rozplynout svou mysl v nirváně tak, aby už vůbec nic nevnímala?

to by se nejspíš ukázalo, kdyby tenkrát v tom zření = uvědomění prázdna trvalo tak dlouho, že by došlo k pohlcení i toho svědka co si to uvědomuje

Tak to jsem ráda, že k tomu úplnému rozpuštění svědka nedošlo..-- kdo by vám pak o krásách a o hranicích Univerza vyprávěl, když by pak nebyl žádný svědek toho pozorování?

Návštěvník píše:

max píše:
Univerzální vědomí? To už jsem někde slyšel. Co to je osobní mysl? Je to vnitřní prostor, který je ohraničen a
rozdělen představami a pocity jáčka, vycházející ze smyslových podnětů. A proto se mu taky zde, na této úrovni vnímání, říká "vnitřní".
Ale jinak, když čím dál víc prokoukáváš tyhle ty opary ega, tak je pochopitelně těžší a težší postřehnout pomyslnou hranici mezi "vnitřním"
a "vnějším". Protože právě ta hranice jaksi mizí. Což je sice paráda, ale pokud má být člověk nápomocný (nemyslím teď ten případ, chrlit kolem sebe vyčtenosti
a za každou cenu chtít někoho spasit), pak nesmí ztratit povědomí běžného života (v temnotě), kde dřív sám vězel a číhal jak ven...

jak ty vnímáš mysl, tak pro mne je to vědomí, které má schopnost vnímat nejen samo sebe ale i obsahy, které se v něm objevují ...

nevím proč, ale nějak nemůžu dát rovnítko mezi mysl = vědomí

vědomí jsi je pohybů mysli vědomé, ale není na ní závislé, mysl na vědomí ano, je jeho produktem, vědomí vytváří ten pohyb v sobě a je schopno si to uvědomit nejen skrze smysly, ale i nadsmyslově - kterým smysl zachycuje vědomí sebe sama ? tedy ten prostý vjem že jsi ?

a díky, že jsi to vytáhl to jak je důležité NEZTRÁCET POVĚDOMÍ BĚŽNÉHO ŽIVOTA !!!

si už někdy skutečně připadám téměř jako mimozemšťan, jak lidé dokážou popřít svou lidskou stránku bytí, osobnost a dokonce i celou existenci ...

Jana píše:

Jarda Malej píše:

... na jedné straně chválí herce za ztotožnění se s rolí a na druhé straně jiným lidem haní jejich ztotožnění s tělem...

Dokud pořádně nezvládnu roli kterou jsem si pro tento život sám vybral, dokud se s ní jak se patří neztotožním,
tak se budu na divadlo světa vracet tak dlouho, dokud mne to stálé hraní si na někoho jiného nepřejde.
A jakákoliv moje přetvářka, sebestylizace či póza, je než gólem do vlastní branky.
I když já mohu někdy sám sobě pózovat tak opravdově, že o tom hodnou dobu ani nemusím vědět.

Tenhle problém s tím, jestli zvládáme nebo nezvládáme, to co život přináší, má jenom ta představa o tom, kým jsme a se kterou se můžeme nebo nemusíme ztotožnit. A pokud ji nebereme vážně, tak se rozplyne a je po problému.
Pokud ji ale vážně bereme, tak se celistvost existence rozpadá na fragmenty, ve kterých mysl nalézá spousty problémů a pak ty problémy lze vidět i tam, kde ve skutečnosti vůbec neexistují. Prostě je tady nějaký projev a děje se jen to, co se zrovna může dít. Jediné, co snad s tím lze udělat, je milovat to a tím mizí oddělenost, mizí iluze oddělenosti, mizí představa, že jsme něčím odděleným, čemu může ten zbytek toho, co je, dělat nějaké problémy.

Zjednodušeně: pokud se naše chytrá mysl chytá nějakého schematu, jak by to mělo správně být, protože je tady představa, že my víme, jak to má být správně, tak se například můžeme zlobit na jaře na jabloň, že nemá jablka, protože zcela bezpečně víme, že jabloň je strom, který má jablka. Vidíme problém v jabloni a nevidíme problém v tom, že si myslíme, že víme.

Ten, kdo si myslí, že ví, co je právě teď špatně a tedy jinak, než by mělo právě teď být, je ten, kdo je předurčen k tomu mít problém.