Jana píše:Existuje Amerika, dokud jsi ji nepoznal? Ne.
A kdo by jí dal jméno Amerika, když ne mysl? Bez mysli je svět neviditelný-nemá jméno, ale Bůh svět stvořil, aby mu Člověk jméno dal - nikoliv přívlastky.
Potřebuje ke své existenci pocit naplněnosti močového měchýře nějakou mentální představu, aby se kojenec vyčůral do plín?
Ne, ale proč potom ten kojenec řve? Že by se pocit dožadoval dobré vůle? A co se stane, když se dobrá vůle nedostaví a dojde k odmítnutí? Neuloží si to pocit do paměti, podvědomí? A nevrátí to jednou zpět? Děti i zvířata jsou nevinné oběti pocitů, mysl je plodem a semenem pocitů. K čemu je slavík, uvěznění v kleci a zpívající jen svému pánovi? K čemu je pán, který popisuje jeho nádherný zpěv, když nemá odvahu vypustit ho na svobodu, aby ho venku mohli slyšet? A k čemu je slavík, který je u pána, kde je mu dobře, takže jeho zpěv venku slyšet není?
Opravdu potřebuje ke své existenci samotný pocit existence nějakou mentální představu?
Nepotřebuje, ty se zrodí automaticky s nepříjemnými pocity jako naděje v lepší svět. Víš kdy jsem začal o životě hodně přemýšlet? V pěti letech, když se moje mamka rozeběhla v pátém patře v paneláku, že skočí z okna, táta ji sice chytil včas, ale dodneška vidím ten krvavý šlinc na záprstí, jak se rozmáchla a udeřila do hrany skříně. Když jsem ji pak viděl v blázinci přivázanou k posteli svěrací kazajkou, škubala sebou, dívala se někam do dálky a jen opakovala slovo "dekubit, dekubit", tak mi jen skákaly v hlavě otazníky, které se drží v mysli stále. Film Requiem pro panenku je slabým odvarem toho, co dokáže démon žijící v mysli s člověkem udělat. A přes to všechno se ve mne objevuje plamínek naděje, že ten kruh pocitů a myšlenek, které prožívám, bude jednou přetnut. Bůh přeci odplácí podle skutků, ne podle planých slov.
Je možno rovnou vyciťovat bez mysli? Ano
Ano, když jdeš světem přímo, nezastaví tě žádný pocit, nenarazíš na možnost uvidět ve své mysli lepší svět, na možnost žít dva životy. Tuto možnost volby(svobodu) má člověk od Pána Boha a nemusí se zříci ani jednoho, na pozadí věčnosti může žít pro pomíjivost a lapen vůlí(tělem) v pomíjivosti opěvovat slovy věčnost. Není to ale neupřímné a hodné k zamyšlení? Neměl by si Člověk konečně vybrat 100% jednu možnost a stát se spontánním a nevinným zvířetem či dítětem, nebo vrátit vyfasovanou podobu a celou svou pomíjivost, vrátit celý svůj příběh v čase jeho Tvůrci? Pak Jeho slova budou Jeho, bude Pravdivý až do morku kostí, nebo ne??? Já fakt nevím, jen mám pocit, že je tu miliónkrát více síly dobrých rad než síly dobré vůle... to je můj povzdech, ne výčitka někomu. Každý je přeci strůjcem svého štěstí, že? Asi jako počůrané dítě, které doma pláče, zatímco jeho máma pláči nerozumí a vidí ho ve svém světě jako dokonalou bytost a z vedlejšího pokoje mu říká, jak je celé Já. Pardon, to zase ze mě mluví nenávist ke svému nesebevědomí, ke své nemohoucnosti, k příběhu, jež si prožívám vlastní vinou sám.
[/quote]