Téma osvícení

[Pedro]

Já toho vydržím celkem dost, rampouchy u držky ráno na doubravce, topení se v ledové rěce, pád ze skály, ufo nad smrky, a to zdaleka není všechno... Ale takovýho vola jsem za celej život nepotkal. Až teď. Což je taky ok.

[miroslav]

Hehe, ale že je to děj říkám celou dobu .

Kdo že něco říká?

[Vostálník]

Kdo že něco říká?

To on neví,

protože poznal že to co je, je to nepoznatelné,

a navíc ani nemůže poznat že je to nepoznatelné protože nexistuje,

takže nakonec to co sem píše je iluze (čili pohádka) kterou nikdo nepíše,

a s největší pravděpodobností tady ani není nic napsáno, zřejmě je to taky iluze...

Všechno je iluze a to co je to je nepoznatelné už jen proto, protože to nemá kdo poznat...


Takže se tady bavíme vo hovnu...


Jenom to pitomý nic (vakuum) to neví a proto furt zcela nesmyslně produkuje nákou energii,

nějaký zasraný fluktuace ničeho,

který to nic neustále zvětšuje do neustále větších a větších rozměrů,

takže nakonec tady zbude jen "prázdný" prostor

naprostý Nic,

tedy pokud jsme troubové a považujeme prostor za nic protože si ho uvědomujeme jako nic...

[Pedriito]

Singularita.

[Pedriito]

A prostor bych upřesnil. Oko, ucho, hmat, čuch, chuť.. zachycují jedinou vizi prostoručasu. Jediná rovina, ta nejkrásnější.
Považ si, že by frekvence smyslů byla naladěná o nějaký hertz jinak.
Co bys viděl, je změť vibrací, vlnobytí, byl bys z toho v prdeli. Tohle co vidíš, je to samé, ta změť vln. Ale kontakt se smysly to zabarví, ozvučí, ochutí, otvaruje.... je to fakt takřka zázrak. "A to nejkrásnější místo k narození", ....

[Pedriito]

Zvát to iluzí, je nepochopením - iluzí.

[Vostálník]

Myslím, že to uvědomění prostoru je různé,

zpočátku to může být uvědomování "prázdnoty" nebo nějaké vlnění,

což je ovšem něco zcela jiného než prostor který si v egu neuvědomujeme

později pak jako třpyt prázdna, což mně přijde velmi poetické

a potom jako Vědomí nebo spíše Bytí, tedy něco co je živé, což mně přijde děsivé, protože žijeme život v Životě

takže by to nemělo být disharmonické...

[Vostálník]

Ramana někde říká, že jej ovládnul duch ale přišlo mu to příjemné,

mně se to ale stalo pod zemí (na metru v práci) sto metrů od hřbitova,

takže jediné vysvětlení pro mě bylo, že mě ovládnul nějaký mrtvý duch

a nebylo z toho úniku,

prostě mě to do sebe pohltilo...

Byl jsem fakt docela zesranej strachy páč z toho nešlo utýct a jiné vysvětlení než toho mrtvého ducha jsem v té době neměl...

[Pedriito]

Je to furt to samé. Jen smysly, co jsou taky z Toho, tomu daj tvar. TO jde do toho tvaru, realizuje se v tvar. To vše je ten samý prostor. Jako hladina zrcadlí nebe. Ale tohle zrcadlení, zrcadlí samo sebe v sobě.
A když to vnímání podladíš na jinou tóninu, vidíš to jinak, třeba jako abstraktní vlnění. A tak se můžeš proladit až k tý podstatě, v který to vše vzniká.. i zaniká.
Třpyt Prázdna.
A tady může dojít k pomýlení. Páč se vnímání dotklo svého zdroje.
Páč si pomyslí, Tohle je jediné pravé... A ujde mu, co jsem psal. Je to furt to samé.
Jen vnímáno smyslově. TO to tak prostě dělá. :-)

[Pedro]

Což ovšem neznamená, že se nemohou vyjevit divný, až zlý věci. Jejihž zdroj, je právě to nepochopení.
A jsme zas u podvědomí. A to se projevuje všelijak, pač je to bašta ega. Z něho ono žije. Krásně i ošklivě. Všelijak protikladně. Mě jednou vyjevilo taky nějakou jako duši. Co mi tlačila v noci na nahrudník, a nemoh jsem se ani zvednout, až skoro praskala žebra...

[Pedriito]

Ramana někde říká, že jej ovládnul duch ale přišlo mu to příjemné,

mně se to ale stalo pod zemí (na metru v práci) sto metrů od hřbitova,

takže jediné vysvětlení pro mě bylo, že mě ovládnul nějaký mrtvý duch

a nebylo z toho úniku,

prostě mě to do sebe pohltilo...

Byl jsem fakt docela zesranej strachy páč z toho nešlo utýct a jiné vysvětlení než toho mrtvého ducha jsem v té době neměl...

Tyhle věci se dějí. Jeli jsme jednou z nějakýho setkání, a před autem najednou postava, co ji auto hodilo do príkopu.
Zastavili jsme a běželi tam. Nikde nikdo. Duchařina v přímém přenosu. Před rozvodem jsme bydleli pár metrů od hřbitova.
A furt jsem tam slyšel, když jsem se na to zaměřil, takový hluboký tón, jako vrnění, co mělo jistou skladbu. V intervalech se přerušovalo. Nebylo to příjemný, rušilo mě to ze spaní. Nikdo jiný to neslyšel a žena mi v tom nevěřila. A neukecal jsem ji proto, že bychom se měli přestěhovat. Teď na druhé straně města, je ticho. Ani výpadovka před domem nemá takový rušivý charakter.

[Vostálník]

Tyhle věci se dějí.

No furt se něco děje,

a někteří lidé z toho docela šílí,

jednak mají strach ze své smrti a pak taky ze života že se nebude dít dle jejich pocitů a představ,

a tak vymýšlejí budto úniky nebo naopak se snaží vymýšlet budoucnost vymýšlením morálek, zákonů a plánování,

a značně jim z toho hrabe...


A pak se chopěj konceptu že Vesmír a ego je neskutečný a iluzorní

a nechápou že to je pouze koncept, pomůcka k duchovní praxi,

přiblble rozlišují skutečné a neskutečné,

páč nejsou schopni pochopit, že neskutečný Vesmír je skutečný Brahman,

tenhle paradox je nad schopnosti chápání jejich IQ...


A pak serou hovna protože jsou jeblí pocitáři nechopní myslet a chápat

a tak vymyslej hovno s nepodmíněnou láskou

[Pedriito]

Já proti egu nic nemám. Copak to jde, mít něco proti sám sobě?
Vždyť je to dítě Brahman. Kterým samo sebe vnímá. Jen různě, dobře i špatně, krásně i ošklivě, agresivně i mile,
radostivě i teskně, laskavě i nenávistně, tak či onak... To záleží, na jeho struktuře, výchově, talentu...
A to vše se dědí, od samých kořenů až po teď.
Evoluce a duchovní cesta.
I to pomatení a blbnutí.
Holt.

[Pedriito]

Jak to vzniklo? Co je to ego? Je to vrstva za vrstvou, pocit "já" za pocitem... Je to neustálé ošacování se, novým pocitem já jsem, a já to tak mám, cítím, vnímám, vidím... no a meditace je stav, kdy je tohle prostě odloženo, vypuštěno. Mezírka v já... A furt platí, že já "to nedělám".. jen do toho vkročím. A nechám být samo sebou. Ať to jde, svou cestou.
A to můze být cílené, páč si uvědomuju nějaký problem. Nebo zcela sahadž, když uš problem vyšuměl.
Ale kdo je bez problému - ten (problem) dělá cestu.
Pomůckou je - "problem je ilozorní záležitost, nejsem jím, jsem átma."
A je to tak, ale Guru Život - Osud - neoblafneš. A holt ten poslední halíř musí být odcvrnknut.

[Pedriito]

Já ovšem problém mám. Takže žádný buddha pedro. Aby bylo jasno.

[Návštěvník]

Já ovšem problém mám. Takže žádný buddha pedro. Aby bylo jasno.

A podělíš se o něj?

[Pedriito]

Nevím. Jde o vztahovou záležitost.
Když vztah nemám. Vše je ok.
Když ho mám, ztrácím se.. do nicoty.

[Návštěvník]

Nevím. Jde o vztahovou záležitost.
Když vztah nemám. Vše je ok.
Když ho mám, ztrácím se.. do nicoty.

A tušíš, čím to je?

[Pedriito]

Nevím. Jde o vztahovou záležitost.
Když vztah nemám. Vše je ok.
Když ho mám, ztrácím se.. do nicoty.

A tušíš, čím to je?

Je mi to nepřístupné, zamlžené.
Kdybych v tom měl jasno, nepsal bych o tom jako o problému na poradnu.
A díky, že se zajímáš.

[Návštěvník]

Nevím. Jde o vztahovou záležitost.
Když vztah nemám. Vše je ok.
Když ho mám, ztrácím se.. do nicoty.

A tušíš, čím to je?

Je mi to nepřístupné, zamlžené.
Kdybych v tom měl jasno, nepsal bych o tom jako o problému na poradnu.
A díky, že se zajímáš.

Takže? Co s tím hodláš dělat? Meditování to nevyřeší?