Sebereflexe - bez mazání nelibých příspěvků

[Návštěvník]

ale posedlost vůbec - čímkoliv

posedlost prožívajícího já

[Návštěvník]

x krát už ti tu lidé a já nejméně 3x odpověděli na to co se ptáš a jak je vidět, dosud to k tobě nedorazilo

ale jak sama říkáš, kvalt netřeba až a když Bůh dá, tak to dorazí

Co bys konkrétně chtěla, aby bylo jiné ?

Věta

kvalt netřeba až a když Bůh dá, tak to dorazí

= odevzdání = opak chtění.
Dokud člověk nezná z vlastní zkušenosti stav odevzdání, předpokládá u ostatních jen to, co sám zná: chtění, aby něco bylo

[Návštěvník]

ned 02. srp 2015 20:46:24

Joshi posílá další článek:

Samostatná volba - J. C. Amberchele
...

Joshi pokaždé pošle zájemcům odkaz na aktuální nový článek, jakmile ho opublikuje na http://www.zivotvpritomnosti.cz/

Patřím k nim taky, bylo mi proto divné, že mi teď nic takového od Joshiho nepřišlo. Podívala jsem se na stránky "Život v přítomnosti":
Článek Samostatná volba - J. C. Amberchelea Joshi publikoval 3.3.2013 http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... mberchele/

Ještě že se dá zpětně vygůglit, případně najít ve vlastním archivu něco, co člověk potřebuje pro obhájení vlastních názorů

[Návštěvník]

x krát už ti tu lidé a já nejméně 3x odpověděli na to co se ptáš a jak je vidět, dosud to k tobě nedorazilo

ale jak sama říkáš, kvalt netřeba až a když Bůh dá, tak to dorazí

Co bys konkrétně chtěla, aby bylo jiné ?

Věta

kvalt netřeba až a když Bůh dá, tak to dorazí

= odevzdání = opak chtění.
Dokud člověk nezná z vlastní zkušenosti stav odevzdání, předpokládá u ostatních jen to, co sám zná: chtění, aby něco bylo

jj

aby něco bylo jinak ...

[Návštěvník]

Dokud člověk nezná z vlastní zkušenosti stav odevzdání, předpokládá u ostatních jen to, co sám zná: chtění, aby něco bylo

jj

aby něco bylo jinak ...

no jo ...

Co bys konkrétně chtěla, aby bylo jiné ?

[Návštěvník]

tu máš paňáco ...

Ve skutečnosti se tohle děje i bez účasti individualit. Vlna mizí ve vlně, energie v energii, světlo ve světle. Vše je Jedním.

Je to jen hra mysli. Je to krásná hra. Ta mysl je v té hře živá. Má tady prostor být čímkoliv si vzpomene. Všechno tady má svůj prostor. Všechno může být jakékoliv.

A na hraně té hravosti mysli a čistoty vědomí, než to Ty a já zmizí ve spojení v Jedno, se může objevit nádherná touha:

"Toužím být na okamžik pro Tebe vším,

tak jako jsi Ty vším na věky pro mě.

Toužím, aby ten okamžik byl věčný."

[Návštěvník]

Dokud člověk nezná z vlastní zkušenosti stav odevzdání, předpokládá u ostatních jen to, co sám zná: chtění, aby něco bylo

jj

aby něco bylo jinak ...

u druhých.

Pokud jde o sebe sama, je to naopak chtění, aby se nic nezměnilo a bylo to pořád, natrvalo takhle úžasné = chtění neustále zažívat stavy blaženosti. K tomu je nutné je neustále aktualizovat opakovaným psaním o nich, znovu a znovu a znovu...

[Návštěvník]

Dokud člověk nezná z vlastní zkušenosti stav odevzdání, předpokládá u ostatních jen to, co sám zná: chtění, aby něco bylo

jj

aby něco bylo jinak ...

u druhých.

Pokud jde o sebe sama, je to naopak chtění, aby se nic nezměnilo a bylo to pořád, natrvalo takhle úžasné = chtění neustále zažívat stavy blaženosti. K tomu je nutné je neustále aktualizovat opakovaným psaním o nich, znovu a znovu a znovu...

k tomu jedna poznámka

pokud je někdo sladěn s tím co je a jak je, aniž by spřádal touhy o tom co bylo mělo být nebo nemělo být a jak by to mělo být nebo nemělo být do budoucna

lze tam vůbec mluvit o nějakém chtění ?

[Návštěvník]

Pokud jde o sebe sama, je to naopak chtění, aby se nic nezměnilo a bylo to pořád, natrvalo takhle úžasné = chtění neustále zažívat stavy blaženosti. K tomu je nutné je neustále aktualizovat opakovaným psaním o nich, znovu a znovu a znovu...

několik lidí tu upozornilo na to, že pokud je někdo blažený, tak o tom neustále nepíše stále dokola, proč by to dělal ? když je to pro něho normální přirozená věc se tak cítit ... co by na tom shledával zvláštního ...

[Návštěvník]

Pokud jde o sebe sama, je to naopak chtění, aby se nic nezměnilo a bylo to pořád, natrvalo takhle úžasné = chtění neustále zažívat stavy blaženosti. K tomu je nutné je neustále aktualizovat opakovaným psaním o nich, znovu a znovu a znovu...

několik lidí tu upozornilo na to, že pokud je někdo blažený, tak o tom neustále nepíše stále dokola, proč by to dělal ? když je to pro něho normální přirozená věc se tak cítit ... co by na tom shledával zvláštního ...

Protože tahle tichá blaženost, o které občas Probuzení mluví coby aspektu vědomého bytí nad protiklady, není emoce, která by se musela pořád krmit a živit.

Když se někdo zeptá, jaký je ten finální stav, Probuzený pokojně konstatuje, že je to stav zcela naplňující, ve kterém nic nechybí ani nepřebývá.

[Návštěvník]

Pokud jde o sebe sama, je to naopak chtění, aby se nic nezměnilo a bylo to pořád, natrvalo takhle úžasné = chtění neustále zažívat stavy blaženosti. K tomu je nutné je neustále aktualizovat opakovaným psaním o nich, znovu a znovu a znovu...

několik lidí tu upozornilo na to, že pokud je někdo blažený, tak o tom neustále nepíše stále dokola, proč by to dělal ? když je to pro něho normální přirozená věc se tak cítit ... co by na tom shledával zvláštního ...

Protože tahle tichá blaženost, o které občas Probuzení mluví coby aspektu vědomého bytí nad protiklady, není emoce, která by se musela pořád krmit a živit.

Když se někdo zeptá, jaký je ten finální stav, Probuzený pokojně konstatuje, že je to stav zcela naplňující, ve kterém nic nechybí ani nepřebývá.

známe to všichni, když nic nepotřebujeme mít navíc ani se ničeho nepotřebuje zbavit, prostě nic nechceme ... tak jsme v přirozeném stavu sebe sama - prostě jen jsme, tak jak jsme ...

je na tom něco zvláštního ?

ne ... je to normálka

[Návštěvník]

pokud je někdo sladěn s tím co je a jak je, aniž by spřádal touhy o tom co bylo mělo být nebo nemělo být a jak by to mělo být nebo nemělo být do budoucna

lze tam vůbec mluvit o nějakém chtění ?

Když se člověk neupíná na něco, co preferuje, ani se nesnaží získat něco, o čem má pocit, že co mu chybí?
Jak by pak mohlo vznikat chtění?

[Návštěvník]

pokud je někdo sladěn s tím co je a jak je, aniž by spřádal touhy o tom co bylo mělo být nebo nemělo být a jak by to mělo být nebo nemělo být do budoucna

lze tam vůbec mluvit o nějakém chtění ?

Když se člověk neupíná na něco, co preferuje, ani se nesnaží získat něco, o čem má pocit, že co mu chybí?
Jak by pak mohlo vznikat chtění?

jj je to přesně o tom ztotožňování s postojem chci nechci ... postojem sebestředné mysli, dobře to vystihl Miroslav někde to snad ještě na poradně je (pokud to taky Jana neuklidila ... )

[Návštěvník]

když nedochází ke ztotožňování s tím chci nechci, tak i když vyvstane chtění nebo nechtění, tak chybí ta osobní zaujatost a posedlost v tom dosáhnout naplnění toho chtění nechtění a odvozovat od toho svůj stav cítím se dobře, cítím se špatně

kdyby jste někdo našel jak o tom píše Miroslav, prosím přidejte to sem, abychom si to ještě připomněli, než to zmizne v propadlišti dějin

[Návštěvník]

tady to je ...

Možná nejlépe by se dalo předejít různým chybným představám o egu a bytosti bez ega, kdybychom si ho vhodně definovali, co to vlastně je.

Mne napadá jako nejpříhodnější popis ega, že ego je stav mysli, přesněji řešeno sebestředný stav mysli.

Proto ego není něco trvalého věčného, může se vyvíjet, zesilovat, ubývat a chvílemi mizet a nebo i trvale zmizet.
Takže může být někdo více méně bez ega, jiný zase je egem stále mimo stav hlubokého spánku.

Něco jiného je individualita. Ta s egem nemá nic společného - to je to já individuální - když Mistr třeba říká já si myslím, já jsem tady, nebo na záchodě atd. Nemusí v tom být žádná sebestřednost, pouze informace.

A pak je tu pojem duše. Ta je nositelem individuality, sklonů - navyklých duševních pochodů a reakcí, karmy, inteligence atd.
O duši můžeme vědět, uvědomovat si ji částečně, nebo nevědět. Na její existenci to nemá žádný vliv. Ale vyvíjí se a postupně mění - mění se její karma, její sklony - vasany atd.
Jedním z výrazné skupiny sklonů jsou právě sebestředné - vztahovačné, závistivé, ale i potřeba správnosti, něčím být - sebepotvrzovací sklony, atd. atd. To jsou sklony, které právě vytvářejí a stále udržují ten stav mysli, který nazýváme ego, pokud člověk zrovna nespí hlubokým spánkem.

P.S.
Jinak osvobození není jen nelpění, ale i nelpění na nelpění, na nechtění, na neúsilí atd.

Svobodný člověk může lpět, usilovat atd. a zároveň nemusí. Může být realizovaný a nemusí. Není v tom "namočen".

Nesvobodný člověk jen musí - musí lpět nebo nelpět, usilovat nebo neusilovat, musí dosáhnout realizace, blaženosti, štěstí atd. atd.
Je v tom zkrátka "namočen" až po uši

viewtopic.php?f=155&t=6592&start=50#p114504

[Návštěvník]

Jinak osvobození není jen nelpění, ale i nelpění na nelpění, na nechtění, na neúsilí atd.

Svobodný člověk může lpět, usilovat atd. a zároveň nemusí. Může být realizovaný a nemusí. Není v tom "namočen".

Nesvobodný člověk jen musí - musí lpět nebo nelpět, usilovat nebo neusilovat, musí dosáhnout realizace, blaženosti, štěstí atd. atd.

--------------------------

no a vo tom to je ...

nebo-li

[Návštěvník]

Eduard Tomáš

Osvobození není osvobozením osoby, ale osvobozením od osoby

Joan Tollifson

"Osvícení není koncem neustále se měnících stavů, jako jsou rozšíření a stažení. Člověk se pouze nadále nestará o podobné jevy a přestane si je brát osobně.

Jíž více nevěří ve falešné „já,“ které zdánlivě osciluje mezi říší ega a prostým bytím.

v určité fázi, jsem si uvědomila, že se to přestalo dít, to srovnávání mých zkušeností se zkušenostmi jiných nebo to hledání konečné proměny nebo toho konečného vyvrcholení. Přestala jsem hledat osvícení.

Bylo mi nade vší pochybnost jasné, že Tady a Teď neexistuje žádné „já,“ které by mohlo nebo nemohlo být osvíceno.

Ačkoli mé problémy nějak zázračně nevymizely, už se více nezdály být tak problematickými, jako dříve. Všechno se mi jevilo jako součást jednoty, dokonce i věci, které jsem neměla ráda, jako třeba kousání nehtů, deprese nebo vztek. Potřeba zbavovat se těchto věcí zmizela, stejně jako potřeba „sebe samu“ napravit. Celý tenhle příběh o probuzení postupně ztrácel na celistvosti a závažnosti.

Něco se změnilo, ale nemohla bych určit nějaký bod v čase, kdy se to stalo, protože se ve skutečnosti vlastně nic samo o sobě nestalo!

Nemůžu říct, že jsem (nebo nejsem) osvícena.

Můžu říct, že vždy bude Tady a Teď, že všechno, co existuje, tvoří jednotu, a že někdy je přítomno osvícení a jindy zase klam.

Také touha a strach pořád přicházejí, i smutek, hněv, výčitky, lítost, všechny tyhle emoce, jsem k nim stále náchylná.

I dnes si občas přečtu něco o nedualitě a příležitostně mě to táhne k tomu zajít si poslechnout někoho hovořícího na tohle téma, již však nikoli z důvodu, že by moje „já“ toužilo po osvícení.

Je to jednoduše o tom, že hledání a učení a objevování není nikdy konec. Stále mám chvíle, kdy silně pociťuju oddělenou identitu, chvíle, kdy se cítím nejistě, úzkostně, zraněně, rozžhavená do bíla nebo jinak citově rozrušená.

Tyto stavy mysli však již více neberu osobně jako dříve, kdy jsem je považovala za příznaky „své“ neosvícenosti. To je to, co se změnilo. Z pohledu takto poučené mysli se všechno tohle jeví jako snový výjev, který není v žádném svém aspektu osobní. Je to stav porozumění, kdy i ve chvílích, kdy se člověk cítí oddělený a izolovaný, si uvědomuje, že nic ve skutečnosti není oddělené nebo izolované, a že nic z toho se neděje „jemu,“ i když to někdy vypadá, že se tak děje.

Nejsem již více na kordy s životem jako dříve, což ovšem neznamená, že nikdy nebývám rozrušená. Bývám!

V té rozrušenosti však není žádné „já,“ kterého by se tato rozrušenost dotýkala, děje se zkrátka jen to, co vesmír zrovna v tu chvíli dělá.

Ani se více nepokouším být tady a teď. Nesnažím se udržovat si mysl plně zaměřenou na přítomný okamžik nebo jakákoli jiný speciální stav mysli. Jednoduše tu je to, co tu je a tak, jak to má být."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... tollifson/

[Návštěvník]

když nedochází ke ztotožňování s tím chci nechci, tak i když vyvstane chtění nebo nechtění

a v člověku už existuje ochota to přijmout a v tichosti pozorovat, pocit chtění nebo nechtění slábne, až nakonec zmizí. Chtění je v podstatě emoce žádostivosti, která vzniká z pocitu nedostatku.

Dalo by se říct, že přijetí + rozpoznání + pozorování je praxe v kostce, protože každá závislost (ulpění) v sobě obsahuje chtění nebo ne/chtění (odpor), t.j. chtění, aby něco nebylo.

Je snadnější si uvědomit myšlenkové obsahy, než pocity, které je provázejí. Například dokud si člověk neuvědomí bezděčný odpor, a je jedno, k čemu, dokud nerozpozná pomocí sebereflexe jeho příčiny, které si už vůbec neuvědomuje, protože mohou být i bůhvíjak staré a tvoří součást jeho emočního vybavení, bude mu odpor v určitých konkrétních situacích neustále znovu a znovu vyvstávat. Stejně jako touha po něčem, vyplývající z bytostné potřeby se zabezpečit a získat něco, co cítí, že mu chybí.

Existují případy, kdy se odpor začne týkat prakticky všeho a nastane tak stav, zvaný deprese. Právě neustálé neuvědomované sebeztotožňování s hlubokým totálním odporem ke všemu a nakonec i k životu samému je příčinou sebevražd.

[Návštěvník]

ned 02. srp 2015 20:46:24

Joshi posílá další článek:

Samostatná volba - J. C. Amberchele
...

Joshi pokaždé pošle zájemcům odkaz na aktuální nový článek, jakmile ho opublikuje na http://www.zivotvpritomnosti.cz/

Patřím k nim taky, bylo mi proto divné, že mi teď nic takového od Joshiho nepřišlo. Podívala jsem se na stránky "Život v přítomnosti":
Článek Samostatná volba - J. C. Amberchelea Joshi publikoval 3.3.2013 http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... mberchele/

Ještě že se dá zpětně vygůglit, případně najít ve vlastním archivu něco, co člověk potřebuje pro obhájení vlastních názorů

No a co? Je to prostě děvče kreativní a jelikož čas je relativní a každý okamžik je pouze nyní a teď, tak se dají minulé okamžiky znovu prožívat v přítomnosti, případně tomu kreativně dopomoci v básnické nadsázce, protože je to jen samé lílování a děsná prča, u které se může slastně mlátit smíchy u monitoru počítače.

[Návštěvník]

když nedochází ke ztotožňování s tím chci nechci, tak i když vyvstane chtění nebo nechtění

a v člověku už existuje ochota to přijmout a v tichosti pozorovat, pocit chtění nebo nechtění slábne, až nakonec zmizí. Chtění je v podstatě emoce žádostivosti, která vzniká z pocitu nedostatku.

Dalo by se říct, že přijetí + rozpoznání + pozorování je praxe v kostce, protože každá závislost (ulpění) v sobě obsahuje chtění nebo ne/chtění (odpor), t.j. chtění, aby něco nebylo.

Je snadnější si uvědomit myšlenkové obsahy, než pocity, které je provázejí. Například dokud si člověk neuvědomí bezděčný odpor, a je jedno, k čemu, dokud nerozpozná pomocí sebereflexe jeho příčiny, které si už vůbec neuvědomuje, protože mohou být i bůhvíjak staré a tvoří součást jeho emočního vybavení, bude mu odpor v určitých konkrétních situacích neustále znovu a znovu vyvstávat. Stejně jako touha po něčem, vyplývající z bytostné potřeby se zabezpečit a získat něco, co cítí, že mu chybí.

Existují případy, kdy se odpor začne týkat prakticky všeho a nastane tak stav, zvaný deprese. Právě neustálé neuvědomované sebeztotožňování s hlubokým totálním odporem ke všemu a nakonec i k životu samému je příčinou sebevražd.

jj takhle to funguje ... rezistence mysli je skutečně zničující a snaha mít od ní konečně pokoje - může vést až k sebevraždě

"Chtění je v podstatě emoce žádostivosti, která vzniká z pocitu nedostatku"

i přebytku ...

"přijetí + rozpoznání + pozorování je praxe v kostce, protože každá závislost (ulpění) v sobě obsahuje chtění nebo ne/chtění (odpor)"