miroslav píše:Návštěvník píše:Já bych řekl, že duchovní je celistvé, nerozdělené, jednotné, jedno-duché. Určitě se dá hovořit o duchovní cestě, o začátku uvědomění si své podstaty, o postupném vrůstání do Absolutna a tedy i o konečném stavu "setrvání za oponou" kde není hereckých rolí, rekvizit, masek, kde v čirém světle není co porovnávat.
Všechny ty rozdíly na plátně tohoto světa jsou neustále se měnící hrou světla. Jsou hrou s možností propadu do děje, s možností ulpět u upřednostňovat jednu barvu nad jinou, ale to podle mne není duchovní, nýbrž slouží to k pochopení dočasné, tedy zdánlivé připoutanosti k určitému bodu tvořivé mysli.
Každá hra končí "za oponou". A zpravidla se po skončení hry všechny kladné i záporné postavy z děje znovu objeví svorně na scéně a následuje děkovačka a zasloužený odpočinek.
To jsou bohužel jen spekulace a představy.
Lepší kapka reálné praxe než kýbl duchovních spekulací a představ.
Poslys, a co je to ta praxe?
Ty si myslis, ze ten clobrdo, co to tu psal je snad cistej teoretik bez osobních zkusenosti a (životní) praxe? Mas nejakej patent na správnou praxi? Jasné, ze clovek hromadu veci nacte a naposloucha, ale inklinuje k prijmuti nebo neprijmuti teorií prave snad tou svoji praxi, nebo ne?
"Smích je afekt z náhlé proměny napjatého očekávání v nic." (I. Kant)
)
