Mezi tím pseudoduchovním plácáním, poučováním, dohadováním, předváděním se, diagnostikováním atd. se občas objeví opravdové perly hluboké lidskosti a duchovnosti. To je ten důvod, proč sem stále ještě chodím. Není jich bohužel moc a pokaždé se nějak ztratí mezi tím převážně prázdným tlacháním.
A tak je tady zkusím sbírat.
Dnes jsem našla tuto:
Linda píše:Temná noc duše je opravdu peklo. Rozpouští vůli najít Boha - odhodlání toho dosáhnout.
A je pravda, že čím silnější byla naše vůle najít Boha, tím hlubší nastane peklo TND. Protože ať se objevují jakékoliv vnější a vnitřní podmínky, je najednou úplně ochromená jakákoliv snaha osobního já - včetně snahy udělat všechno, co teoreticky už tak dobře zná - aby dosáhlo osvobození a věčné blaženosti.
Kdo tím prošel, ví, že snažit se pomáhat druhým, kteří jsou v takovém stavu, povzbuzovat je a popisovat, co by měli udělat, aby se dostali do stavu sjednocení s Bohem, je jen uvrhne do ještě hlubšího zoufalství.
Mám opakovaně zkušenost, že když blízkého člověka ve stavu těžké deprese chápu a opravdu ho vnitřně přijímám takového, jaký právě je, i s jeho bolestným a neuspokojivým stavem, když nemám sebemenší snahu mu v nejlepším úmyslu radit, co by teď měl a neměl, uleví se mu. Cítí, že není posuzovaný jako někdo, kdo by měl udělat něco, co teď prostě nedokáže.
Časem v něm může vzniknout ke mně důvěra... a když nastane ta pravá chvíle, zeptá se, jestli nevím o něčem, co by mu pomohlo. Povím mu pak, co pomáhalo v podobné situaci mně - že to ale vůbec neznamená, že by to samé platilo právě teď i pro něj: že každý z nás je vnitřně vedený a že v pravou chvíli se nějakým způsobem setká s tím, co mu pomůže dál.
Necítí se pak nucený udělat něco z vlastní vůle, protože by "měl"..., vidí, že druhý ho přijímá, jaký je, bez jakýchkoliv výhrad, že si nemyslí, že by něco měl udělat, aby...
To i jemu na chvíli umožní přijmout sám sebe v celé té své neschopnosti, takového, jaký je právě teď... a jeho utrpení je najednou pryč, objeví se mír... na chvíli
Zvyk osobního já snažit se něco udělat, aby tu bylo trvalé blaho - milovat atd. - je holt silný, a tak se tahle situace objevuje v různých podobách znovu a znovu a znovu... až se nakonec doopravdy přijme, že je to Jeho vůle, která celou cestu návratu Sobě řídí - se vším, co k ní patří...
Kdykoliv se to uvědomí a přijme, se vším, co se děje, je tu mír, bezpečí, spočinutí v Něm.
To je ta lekce, které nás temná noc duše učí.