...S Mílou to bylo od začátku zcela jiné. Už když jsme se poznali, byla dál než já. Byla a v lecčems dodnes je mým čtvrtým učitelem. Pomáháme si vzájemně a jde nám to tím rychleji. Však se také známe z mnoha minulých životů. Naše schopnosti jsou částečně výsledkem starých snah. Darem za dlouhá sezení v zatuchlých jeskyních a klášterech i na písečných dunách horkých pouští ...
Máte tyto vzpomínky zasazené v nějakých konkrétních souvislostech?
Někdy. Pokud se pamatuji, poprvé jsme spolu žili v Atlantidě, zhruba před patnácti tisíci lety. Míla byla kněžka a já její bratr, jeden z dvanácti správců této ostrovní říše. Scházeli jsme se za hradbami z bílých kamenů, kam obyčejní lidé nesměli, a nakonec jsme se vzali. Svatby sourozenců tehdy byly mezi vládnoucími běžné. Když pak Míla prorokovala potopení ostrova, nalodili jsme se na jednu ze tří lodí, které odpluly na pobřeží severní Afriky. Během dlouhé pouti, která skončila až v Egyptě, jsme spolu žili ještě několikrát. V severní Africe s námi žil i náš dnešní syn Miloš.
Neoslabuje tohle vědomí váš vzájemný vztah? Zdánlivě otec a syn, ve skutečnosti jen jakési vzdálené vtělení, bůhví odkud a kde zrozené ...
Když vám řeknu, co on je za vtělení, budete se chytat za hlavu. Z jednoho jeho života v Egyptě se dokonce našla jeho mumie. Žil tehdy jako chlapec panovnického rodu a zemřel, když mu bylo šestnáct. Ale tohle opravdu není vůbec důležité. Tím by se na duchovní cestě za poznáním neměl nikdo vzrušovat. Je to stejně nepodstatné, jako když se u vás po nějaké době cvičení na čas objeví zvláštní schopnosti. Já sám byl jistou dobu nadán podobnou jasnozřivostí jako kdysi můj přítel Richard. A Míla má jasnovidné okamžiky dodnes. Důležité je neulpívat na nich. Jít dál. Bez ega a bez hranic, v tiché blaženosti božské existence...
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků