Saša Hendruk píše:Když člověk zažije nějakou nekonečnou lásku, nějaký blažený pocit, nějaký blaho... jeho mysl, která není na tohle připravená, to ve svý hlavě postaví na piedestal, a prosazuje to, jako že to je ONO, že to ví, protože to mu přináší benefit, je to jeho útočiště. A začne to hlásat, má to jako oporu...
stavy vytržení nekonečné lásky jsem zažívala v období 11-12ti let, objevily se spontánně, nevěděla jsem vůbec co to znamená a neuměla jsem to nikam zařadit, neměla jsem kolem sebe nikoho s kým si o tom promluvit ... nejspíš proto se to moje mysl nesnažila postavit na piedestal a udělat si z toho zlatý tele uctívání ... a tímto prošlo zřejmě přirozeným způsobem tyto stavy stejně jak se spontánně objevily, tak spontánně odezněly
něco se v mém vnímání se ale změnilo - stalo se vnímavější a citlivější, to jsem si byla schopna zpětně uvědomit i v tom pubertálním věku
jak jsem tu kladla otázku o těch postrkovadlech, tak mně nikdy nenapadlo snažit se tyto stavy změněného vnímání zpětně navodit a dokonce ani mne to neohromilo natolik, že bych pojala touhu prozkoumávat to a mít to za nějaký finální stav prožívání, nota bene, člověk je přitom skutečně vykolejen natolik, že zvládat běžné provozní povinnosti, pokud jsou tyto stavy velmi intenzívní, je téměř nemožné. u mně to v této intenzívní podobě probíhalo o Vánocích, o vánočních prázdninách, což bylo štěstí, páč bych se nebyla schopná učit
pak se vracely v hlubší a hlubší rovině a tím byly tišší a tišší ... probíhající na pozadí běžného provozu a než stavy nekonečné lásky bych to spíš nazvala soucítěním, stírající hranice mezi mým cítěním a vnímáním a mezi cítěním a vnímáním druhého a pochopením místo odsuzování ... co bylo ale typické pro to - ne já jsem prožívala lásku k druhým, ne já jsem milovala, ale vnímala jsem lásku, který byla všude a ve všem a tato láska stírala rozdíly mezi mnou a ostatními, ona to dělala, já v ní mizela ... pak všechno bylo láskou ne mým láskyplným prožíváním, ale doslova láskou. v té době intenzivního vnímání tohoto bych vůbec nebyla schopná jakékoliv obrany (natož agrese), stalo se, že mne nějaký pán nadával, že poskakuji jako koza, při cestě domů a já se byla akorát schopná se na něho usmívat
když jsem četla příběhy o chasidech, kteří tančící a smějící se, bez sebemenší známky strachu či odporu vcházeli do plynových komor, tak to bylo ono, tam jsem rozeznala, že jejich vnímání bylo v tomto stavu a hodně jsem se také s tímto setkávala u prvotního hnutí Haré Krišna a také u některých charismatických křesťanů ... a když jsem četla deník sv. Terezky od dítěte Ježíšova, tak jsem to také cítila a taky u Marty Jansen je tento aspekt vnímání velmi aktivován - milující mateřská láska a stejně tak to vnímám na mariánských místech