Anselm Grün

Moderátor: Linda

Anselm Grün

Nový příspěvekod Linda » úte 01. lis 2011 11:40:22

Anselm Grün

Obrázek

z knihy "Bydlet v domě lásky"
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Bydle ... lasky.html

Bez lásky je život nesnesitelný

Člověk ve svém nejhlubším nitru ví, že se mu život vydaří jen tehdy, bude-li smět milovat a být milován, bude-li smět lásku zakoušet i rozdávat. Bez ní se život stává peklem a je nesnesitelný. Bez lásky je sice možno vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Život bez lásky je prázdný a chladný.

Bez lásky se člověk cítí sám, má strach z budoucnosti

Snad každý člověk touží po lásce. Stačí se zaposlouchat do šlágrů nebo nahlédnout do některého z časopisů - ze všech stran sálá lidská touha po šťastné lásce, touha být jiným člověkem milován, být někým bezpodmínečně akceptován. Mnozí souhlasí s definicí: "Jsem milován, tedy jsem."

Jsou-li milováni, prožívají sami sebe jako cosi drahocenného. Kdo zakusil takovou lásku, smí spočinout v sobě samém.

V člověku, který byl ve své touze po lásce zklamán, však může tato touha přerůst v náruživost. Stále pak osciluje kolem otázky, zda ho druzí mají rádi, zda ho milovaná žena nebo muž také milují nebo zda jeho láska vyznívá naprázdno.

...

Do touhy po lásce se často vloudí ještě jiná přání - například touha být zaopatřený, nezůstat sám, založit rodinu, najít ve svém životě nějaký smysl. Bez lásky se člověk cítí sám, má strach z budoucnosti, ze stáří. Nejde tu jen o lásku, ale i o problém vlastní hodnoty. Bez dětí si mnozí připadají bezcenní. V posledku však jde v každé lásce o otázku, zda jsem hoden být druhým milován. Láska si přeje být pro druhého člověka jediným, touží, aby ten druhý miloval jedině mne. Zkušenost vlastní důstojnosti souvisí se zkušeností lásky, která mě zastihuje v mé jedinečnosti, v níž mohu být zcela sebou samým a v níž teprve objevím, jaké schopnosti a možnosti ve mně vlastně vězí.

...

Často nejsme schopni skutečné lásky, protože naše láska je určována předchozími zážitky. Jako dítě jsme třeba získali zkušenost, že jsme byli opuštěni právě ve chvíli, kdy jsme matku nebo otce nejvíce potřebovali. Byli jsme ponecháni sami sobě, když jsme ve své dětské postýlce volali o pomoc. Museli jsme si lásku rodičů vykupovat tím, že jsme byli obzvláště hodní a že jsme se přizpůsobovali přáním rodičů. Splnili jsme jejich očekávání. Báli jsme se, že rozhádaní rodiče od sebe odejdou, a my je ztratíme. Anebo jsme zakusili lásku, která sice všechno dá, ale zároveň si vynucuje vděčnost. Anebo jsme ve své lásce k rodičům poraněni tím, že jsme se svou potřebou po blízkosti a něžnosti v jejich očích zesměšnili. Naše schopnost lásky je zmenšena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které s sebou vláčí snad každý z nás. Umění zralé lásky od nás vyžaduje dlouhého usilování.
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Anselm Grün

Nový příspěvekod Linda » úte 01. lis 2011 12:02:44

z knihy "Rozvíjet vědomí vlastní ceny - Moc nad bezmocí"

http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Moc-nad-bezmoci.html

Bezmoc vůči sobě samému

Mohu se cítit bezmocný vůči svým chybám a slabostem. Přes všechny boje a pokusy pracovat na sobě upadám stále znovu do stejných chyb… Mnozí se cítí bezmocní vůči své úzkosti. Mnoho četli o fenoménu úzkosti, podstoupili terapii … Jiní se zase cítí bezmocní vůči svým emocím. Nechtějí být žárliví, ale nemohou proti tomu nic dělat. Jakmile se jejich žena živě baví s jiným mužem, nebo když přítel tráví více času s jinými, žárlivost se najednou vynoří. Všechna ujišťování ženy nebo přítele, že milují jen je, nic nezmohou. Žárlivost se vynoří znovu, jakmile nastane podobná situace. Jiní se cítí bezmocní vůči svým potřebám, ať je to sexualita, nebo touha po jídle. Všechno úsilí vůle zůstává bez užitku. Znovu jsou ovládáni svými pudy. Ještě taktak mohou řešit své problémy s jídlem, ale vždy znovu neuspějí. To vše zanechává pocit bezmoci a rezignace.

Přijetí vlastního „já“

Přijmout sebe sama, to nám dnes poradí každý, to už dávno víme sami. Otázka je, jak to udělat, přijmout sám sebe. Nejprve se musíme osvobodit od iluzí, které si sami o sobě děláme. Musíme se rozloučit se sněním, ve kterém díky své fantazii vystupujeme jako největší a nejkrásnější lidé. Přijetí vlastního „já“ má co do činění s pokorou, s humilitas, s odvahou přijmout svou vlastní lidskost. Mnozí radí lidem s malým pocitem vlastní hodnoty, že mají hledět na své silné stránky. To může být zcela správné. Ale jestliže se za tím skrývá představa, že jen silní mají hodnotu, není tato rada východiskem. Rozhodující je, že se přijímám se vším, co ve mně je, nejen se svými silnými stránkami, ale i se svými slabostmi. Pro mě má zdravý pocit vlastní hodnoty jen ten, kdo se umí na své vlastní slabosti podívat s humorem.

Ale smířit se se vším, co v sobě objevujeme, je často dlouhá cesta. Čím intenzivněji žijeme spolu s ostatními, tím je pro nás těžší odhalovat své slabé stránky, potlačené potřeby, utlačované pocity. Manželský pár, který chtěl vybudovat své manželství na společné víře, byl již po půl roce zklamaný množstvím hádek, tím, že v každém bylo tolik zloby. Víra pro ně byla také cestou, jak se vyhnout vlastní skutečnosti. Museli se nejprve pomalu učit ve vší pokoře přijímat v sobě i stinné stránky – chuť zraňovat, pocity pomsty a zlobu, jaké byli schopni. Nikdy nemůžeme říci, že jsme se přijali. To je celoživotní proces. Stále znovu v sobě objevujeme stránky, které nás rozčilují a ze kterých jsme zklamáni. Čím jsem starší, tím tišeji mluvím o přijetí svého „já“. Když jsem vstoupil do kláštera, myslel jsem si, že překonám všechny své negativní stránky modlitbou a askezí. Ale pak se vždy znovu přihlásily ke slovu. Nyní jsem se vzdal iluze, že bych se stal takovým, jakým bych chtěl být. Nyní se pokouším ve vší pokoře říci ano tomu, co je, v jistotě, že jsem přijat Bohem takový, jaký jsem. Když se někdy znovu rozčiluji nad tím, že jsem reagoval tak infantilně, říkám si. „Takový tedy ještě jsem. Může být.“ Potom cítím uprostřed svého zklamání přece jen vnitřní mír a pocit, že vše smí být, že vše je dobré, jak to je. A tehdy vím, že jsem v Boží milující ruce.

Přijmout sám sebe znamená smířit se se svým životním příběhem. Mnozí bědují, že měli těžké dětství, ve kterém byli velmi zraňováni. V doprovodu těžce zraněných lidí společné prohlížení ran často bolí. Mnozí se pak cítí pod tlakem, že musí všechny tyto rány „zpracovat.“ Pokouším se vysvětlit zraněným lidem, že jejich životní příběh je také kapitál, se kterým mohou podnikat. Když se smíří se svými ranami, mohou se tyto rány stát prameny života. Pak jim může právě jejich zranění dát schopnost rozumět jiným a doprovázet je… Když se někdo dokáže smířit se svým příběhem, pak může také poznat, že všechno má smysl. Také obtíže mají svůj smysl. Dávají člověku schopnost žít jiným způsobem, citlivěji, intenzivněji, vděčněji a otevřeněji vůči lidem. Jakmile se s ranami smířím, stávají se prameny požehnání pro mne i pro druhé.

.........................

z knihy Buď dobrý sám k sobě"

http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Bu-do ... -sobe.html

Usmíření se sebou samým

Usmířit se znamená smířlivě se vyrovnat s vlastním životem, přitakat ke svému životu takovému, jak dosud probíhal, přitakat svým rodičům, své výchově, své povaze, jakou jsem dostal do vínku. Je v nás mnoho tajné vzpoury proti životu, jaký je, proti nám a proti naší podobě. Chtěli bychom být jiní, mít jiné schopnosti. Chtěli bychom mít jiné přátele, jiné povolání. Chtěli bychom být u všech oblíbení. Mnozí žijí nesmířeni se sebou, vnitřně rozerváni, nespokojeni se sebou i s celým světem, ve stálém protestu vůči lidem, kteří jim připravili tento úděl, a nakonec v protestu proti Bohu, kterému svůj osud vyčítají. Oddávají se snům o tom, jací by vlastně chtěli být. Nežijí v přítomnosti, ale prchají před sebou do svých iluzí. Promeškávají svůj život.

Důvodem neusmířenosti je stálé srovnávání sebe s ostatními. Stále objevujeme u druhých něco co sami nemáme. Srovnávat se s jinými znamená buď znehodnocovat sebe, činit se špatnými, nebo se nutit k pocitu, že jsme vždycky „super“. Pak musí být u mne všechno „super“, nutně dělám všechno tak dobře, jak to nikdo nedokáže. Mé kurzy musí být vždycky vynikající, má kázání vždycky skvělá. Smířit se se sebou znamená vzdát se veškerého srovnávání. Mnozí ani nedovedou pocítit jen sebe, oni cítí sebe vždycky jen ve srovnání s jinými. Smíření znamená, že jsem zcela při sobě, že cítím sebe, že se raduji ze sebe takového, jaký jsem. Takový, jaký jsem, jsem jedinečný. Jak cítím, tak je tomu jen u mne. Smířit se znamená být v kontaktu se sebou. Jsem-li v kontaktu se sebou, nemusím si srovnávání ani zakazovat. Vždyť mě to ani nenapadne. Pociťuji v sobě tajemství života. Cítím, tedy jsem.

Smířit se sám se sebou znamená smířit se s ranami minulosti. Kdo se tomuto smíření vyhýbá, je odsouzen, aby předával jiným zranění, která utrpěl, nebo aby stále znovu zraňoval sám sebe. K tomuto usmíření je někdy třeba dlouhé doby. Především je to možné jen tehdy, připustíme-li příkoří a bolesti, které se z toho vyvinuly, prožijeme-li je ještě jednou, a pak se s nimi rozloučíme. Nemůžeme se smířit, když rány pouze odsouváme. Musíme se s nimi spřátelit. „políbit je“, dobře s nimi zacházet; pak se mohou proměnit ve zdroje nového života. Každý terapeut a každý duchovní pastýř ví, jak dlouho to často trvá, než se poraněný člověk se svým příběhem smírně vypořádá. Ale když už je usmířen, přestanou působit všechny mechanismy sebeničení, člověk už není k sobě tvrdý, je schopen dívat se s láskou na sebe a svůj život a být k sobě dobrý.

Mnozí se domnívají, že se už dávno se sebou vyrovnali. Ale pak se něčeho dopustí, něco se jim nepodaří, a hned pozorují, jak je těžké se s tím vyrovnat. „To přece nemůže být pravda. To se mi přece nesmí stát. Jsem beznadějný případ. Nikdy to nedokážu.“ A už zase nastává obviňování a sebeobžalovávání... Zakážeme-li si tyto pocity, nedostaneme se dál. Bylo by to zase tvrdé zacházení se sebou, které negativní pocity pouze přesouvá do jiné roviny, ale nezbaví je moci. Mně pomáhá, když s těmito myšlenkami mluvím, zadívám se na ně před Bohem, ptám se, co mi tím chce říci, nebo vložím do svých myšlenek a citů modlitbu k Pánu Ježíši. Obě ty cesty jsou mírné. A dost často pocítím, jak ve mně nastává klid a do srdce se vrací pokoj.
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Anselm Grün

Nový příspěvekod Linda » úte 01. lis 2011 13:35:18

Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Anselm Grün

Nový příspěvekod Linda » pát 11. lis 2011 15:45:26

Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Anselm Grün

Nový příspěvekod Linda » pát 11. lis 2011 15:58:59

Deprese jako šance

http://obchod.portal.cz/deprese-jako-sance/

Deprese se stává běžnou nemocí a dnes je již druhou nejčastější příčinou pracovní neschopnosti. Podle odhadů trpí jen v Německu přibližně čtyři miliony lidí depresivním onemocněním vyžadujícím terapii. Možná pětina lidí alespoň jednou v životě depresí onemocněla. Přitom není snadné zjistit, proč v naší společnosti depresí tak rychle přibývá, ale nepochybně to nemá jen jeden důvod. Mnoho lidí v současné společnosti pociťuje přetížení - na pracovišti, v rodině a při výchově dětí, při zvládání života vůbec. Na svět, v němž - zdá se - je možné dělat cokoli, duše reaguje depresí. Cítí totiž, že všechno nezávisí na našem chtění. Dalším důležitým důvodem je nepochybně ztráta proporcí - jak v konzumu, tak vzhledem k našemu sebepojetí.

Nemůžeme být vždy nejlepší, nejkrásnější, nejinteligentnější. Musíme se smiřovat se svou průměrností. Dalším důvodem přibývání depresivity je patologizace lidského utrpení. Je-li tomu tak, že utrpení a smutek už nesmí mít v životě místo, reagujeme na to depresí. Jak píše psycholožka a žurnalistka Ursula Nuberová: „Jestliže už ve společnosti, která je tolik zamilovaná do zdaru a úspěchu, nesmí mít utrpení místo, pak je velké riziko, že brzy budeme žít v depresivní společnosti. Ve společnosti, v níž bude každý člověk, který trpí, označen za depresivního nebo ‚psychicky nalomeného“ (Nuber, str. 14).

Dnes lze pozorovat určitý apriorní postoj k utrpení: Je třeba se mu vyhnout. Přibývá těch, kteří trpí syndromem vyhoření. Stále více trpíme osamělostí a tím, že se nedokážeme vyrovnat s mírou svobody a s konkurencí. To vše způsobuje základní depresivní naladění celé společnosti. Basilejský psychiatr Paul Kielholz spatřuje příčinu růstu počtu depresivních onemocnění v rozpadu tradic: „Podstatnou příčinou depresí je rozpad rodiny a zároveň ztráta religiózních vazeb“ (tamtéž, str. 20). Podle psychiatra a psychoterapeuta Daniela Hella čím dál větší mobilita přetěžuje člověka a odřezává ho od kořenů jeho minulosti. Deprese bývá voláním duše o pomoc, protože ji vykořeňují a přetěžují stále rychlejšími změnami...


Ke stažení pdf: http://www.obalkyknih.cz/file/toc/23182/pdf


Temná noc duše

Popis deprese a temné noci duše je na první pohled podobný. V depresi jako v temné noci duše lidé prožívají pocit vlastní bezmocnosti, bezbrannosti a nahoty, osamělosti, opuštěnosti a odcizení... Jejich zakoušení formuje úzkost, bezútěšnost a pocit, že nic nemá smysl. Zakoušíme v sobě hlubokou temnotu...

Jan od Kříže s temnou nocí často spojuje melancholii... Tvrdě odsuzuje mnohé duchovní vůdce, kteří o depresi a temné noci nic netuší... Myslí si, že zkušenost temné noci je jen melancholie a sklíčenost, nebo že příčinou tohoto prožitku je hřích či neřest. Takovými výklady však jen škodí. Uvrhují lidi do zoufalství nebo bezvýchodnosti.

Subjektivní prožitek temné noci může být formován úzkostí a vnitřní prázdnotou a může mít depresivní povahu. Mezi temnou nocí duše a depresí je však jeden zásadní rozdíl. Temné noci předchází vždy duchovní zkušenost.

Temná noc je především duchovní fenomén. Prožívají ji lidé, kteří se vydali na cestu k Bohu, je to bolestný prožitek prázdnoty a temnoty. Jak říká Jan od Kříže, takový prožitek není způsoben sklíčeností nebo melancholií... Pro mne je vždy podstatné pochopit, má-li ten, kdo mluví o temné noci duše, za sebou opravdovou duchovní zkušenost a staví-li se tváří v tvář své každodennosti. Deprese nám často zabraňuje ve zvládání každodenního života. Zkušenost temné noci rovněž může poškozovat naši schopnost činnosti, v první řadě má však spočívat v duchovní rovině. Za normálních okolností nám nemá bránit věnovat se ostatním lidem a své práci.

Dopisy a zápisky Matky Terezy, s nimiž se široká veřejnost seznámila až v roce 2007, ukazují, že tuto svatou ženu, která se navenek vždy usmívala, trápily prožitky temné noci... Sdělovací prostředky už stačily představit tuto zkušenost vnitřní temnoty a vzdálenosti od Boha jako proklad toho, jak Matka Tereza žila navenek. Ale pro mne je právě temná stránka její zkušenosti prožívání Boha podmínkou toho, že dokázala být tak milosrdná k lidem... Matka Tereza se dokázala věnovat lidem v tísni, protože sama zakusila tíseň na vlastní kůži...

Cílem temné noci je vnitřní tříbení člověka... Stejnou funkci může mít podle Jana od Kříže i deprese. „I když se vyprahlost někdy spojuje s melancholií, nezpůsobuje proto o nic méně očistu mysli...“ Temná noc osvobozuje duši od veškeré závislosti, od ulpívání. Deprese, jak jí rozuměli pouštní otcové, je formována závislostí na věcech vnějšího světa, na blahobytu a lidské náklonnosti... Tato vnitřní svoboda očišťuje ducha také od zádumčivých myšlenek. Zůstává pro mě otázkou, jak můžeme toto poznání španělského mystika přeložit do dnešní doby a přizpůsobit je pro naše zacházení s depresemi.

V první řadě bychom neměli podléhat představě, že temná noc je buď čistě psychologický, nebo čistě duchovní fenomén. Duchovní zkušenost má vždy také psychologické základy a naopak. Proto bychom neměli depresi považovat za čistě biologickou nebo psychologickou abnormálnost. Vždy má též duchovní rozměr. Zároveň však nesmíme nemoc zvanou deprese neuváženě duchovně vyvyšovat. Přicházejí za mnou mnozí lidé, kteří trpí depresí, ale okamžitě komentují svou situaci obrazem temné noci... Nemají tolik pokory, aby prostě přiznali, že jsou depresivní. Podle mně je u lidí, kteří procházejí temnou nocí duše, vždy přítomno obojí: velká psychická citlivost a zranitelnost a zároveň pravá duchovní zkušenost – zkušenost, že Bůh prostě není odměna za naše duchovní úsilí; že Bohu se můžeme přibližovat jedině tehdy, když se v nás tříbí všechno egoistické, co je pak zničeno v temnotě noci.

Pro zkušenost deprese zároveň platí: Existují deprese, které se prostě musí zmírňovat medikamenty, protože jinak by duši uváděly do naprosté strnulosti a neschopnosti obstát v každodenním životě. V každé depresi však tkví také duchovní výzva. Pokud Jan od Kříže říká, že i melancholie může očistit duši od veškeré závislosti a žádostivosti, pak to pro mne znamená, že svou depresi musím přijmout s pokorou. Měl bych zanechat unáhlených interpretací, nesmím si přičítat vinu za svou depresi. Měl bych se spíše ptát sám sebe, od kterých představ a iluzí mě moje deprese má osvobodit. Deprese zpochybňuje mé příliš vysoké mínění o sobě, představu, že jsem dokonalý, splňuji všechna očekávání a všichni mě musí mít rádi. Očišťuje mě také od velikášských iluzí... Konfrontuje mě s mou vlastní bezmocí. Už nemohu Boha používat k tomu, aby se mi lépe vedlo, abych se vnitřně uklidnil a dokázal být nad věcí. Mohu se ve své bezmocnosti pouze odevzdaně do Boha pohroužit. V tomto odevzdání se vnitřně osvobozuji od veškeré ctižádosti, od touhy po slávě, od představ, že musím všechno udělat a dokázat sám, od ctižádosti předvádět se lidem jako duchovní a zralý člověk, od tendence osobovat si Boha pro sebe a své cíle...

Depresivní lidé si také mohou uvědomovat vnitřní souvislost nemoci se světem kolem sebe, když se snaží svou depresi překonat... Mnozí lidé, kteří jsou depresivní, mi vyprávějí, že nemohou vůbec nic udělat pro svět... Vždyť mají dost práce sami se sebou. Těmto lidem vždycky odpovídám: „Ty nemusíš zanechávat ve světě stopu radostné zbožnosti. Když se ale smíříš se svou depresí a vědomě si ji protrpíš, vzejde z toho naděje pro svět. V místě, na němž stojíš, pročistíš kalné vody, které kalí myšlení tvých bližních, aby také oni mohli opět s nadějí hledět na tento svět... Se svou depresí nejsi mimo společnost, jsi v jejím středu. Zástupně za druhé cítíš něco, co mnozí raději vytěsňují.“ Takové myšlenky depresi nelikvidují, ale lidé v depresi z nich čerpají naději a důvěru. Cítí díky nim, že jejich život, ba i jejich deprese mají smysl, že jsou pro tento svět důležití, že nejsou bezcenní a bez užitku, jak se mnozí depresivní lidé označují. Z lidí, kteří se smířili se svou depresí, vychází často cosi tajemného a hlubokého...

Budeme-li formulovat tyto úvahy na psychologičtější rovině, můžeme říci: Depresivní lidé trpí něčím, co se týká naší doby. Podle Daniela Hella deprese často znamená, že duše volá o pomoc proti přílišným požadavkům na motilitu jedince. Přibývání depresí tudíž vznáší otázku vůči naší společnosti v tom smyslu, jaké dává lidem možnosti, zda jimi nejsou přetíženi, nebo zda společnost nabízí lidem životaschopné nabídky. Jiné deprese jsou protestním voláním proti postoji „všechno je možné“ a „všechno se dá přece zvládnout.“ V USA je velice rozšířena metoda pozitivního myšlení. Tato technika má jistě své dobré stránky, když však lidem sugeruje, že každý problém se dá vyřešit, protože stačí jen pozitivně myslet, stále více lidí, kterým to už nepomáhá, reaguje depresemi. Jejich deprese jsou protestním výkřikem a my bychom mu měli naslouchat. Jestliže se naše společnost příliš zabývá blahobytem a „wellness“ a „zdraví“ povyšuje na cosi jako náboženské statky, mžeme přibývání depresí chápat jako protest proti takové jednostranné fixaci na tělesný a duchovní „fitness“. Někdy je deprese také zdravou reakcí tváří v tvář neúměrné fixaci na úspěch. Deprese zve ty, kdo trpí dnešní dobou a její povahou, k tomu, aby se osvobodili od moci chorobných postojů v naší společnosti. A pro celou společnost je výzvou a požadavkem, aby znovu uvažovala o svých měřítkách a všímala si, čím vhání lidi do nemoci.

A ještě jeden požadavek vznáší deprese. Odkazuje nás na psychologické a lékařské cesty, které zná dnešní věda, navíc však i na cestu duchovní. Ať už jde o temnou noc víry, depresivní epizodu, nebo recidivy těžkých depresí, každá deprese nás koneckonců přivádí k základním otázkám života: Čím chci žít? Jaká jsou měřítka mého života? Jak si vykládám vlastní život? Co je cílem mého života? Dalo by se říci, že deprese nás přivádí ke třem otázkám, které gnostikové formulovali jako ústřední otázky člověka: Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam jdu?

Deprese je pozváním, abychom odložili všechna měřítka, která odporují mé podstatě, abych se osvobodil ode všech iluzí, z nichž jsem vystavěl svůj grandiózní obraz o sobě. Také mě vyzývá, abych se osvobodil od všeho sebeobviňování a všech fixací na negativní interpretace a stával se stále víc tím, kým jsem svou podstatou.

..................................................................................................

Další knihy Anselma Grüna: http://www.paulinky.cz/obchod/detail/By ... m-clovekem
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47


Zpět na Linda

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník