Namkhai Norbu o dzogčhenu

Moderátor: Linda

Namkhai Norbu o dzogčhenu

Nový příspěvekod Linda » čtv 29. zář 2011 12:50:11

"V dzogčhenu je jediným principem stav poznání. K praxi dzogčhenu nepotřebujeme studovat ideje náboženských nebo filozofických tradic. Můžeme mu dokonale porozumět i bez použití řady komplikovaných pojmů.

V nauce dzogčhenu se označuje termínem "poznání" nebo "stav poznání" stav vědomí, který je jako zrcadlo. A to v tom smyslu, že jeho přirozená podstata nemůže být poskvrněna žádným odrazem, který se v něm objeví. Nacházíme-li se ve stavu pravé přirozené podstaty, nic nás nemůže ovlivnit. Vše, co povstává, prožíváme jako přirozenou součást svého vlastního prvotního stavu. Nejdůležitější proto není zříci se relativní kondice nebo ji měnit, ale porozumět její pravé přirozenosti. K tomu je nutné očistit se ode všech mylných představ a předsudků, do nichž se neustále sami zaplétáme...

V dzogčhenu se "přirozená podstata mysli" označuje celou řadou pojmů jako "prvotní báze", "prazáklad všeho", "esence prvotní bódhičitty" atd… V překladu do tibetštiny je bódhičitta vyjádřena pojmem čhangčhub sem, jenž se skládá ze tří slov – čhang znamená "očištěný", čhub znamená "dokonalý" a sem znamená mysl. "Mysl" zde zastupuje "přirozenou podstatu mysli". "Očištěná" znamená, že všechny překážky a negativity jsou pročištěny. Prvotní bódhičitta je tedy stav, jenž je od samého počátku bez překážek a dokonalý. Je to kondice mimo čas, mimo dualismus, čistá a dokonalá jako přirozená podstata zrcadla. Pokud si ji ale neuvědomujeme, neprojevuje se a je nutné, abychom odstranili dočasné překážky, které ji zastírají.

Podstata je mimo všechny koncepty. Obsahuje jasnost, která se manifestuje jako myšlenky a různé aspekty energie. Jedním z aspektů jasnosti je i stav ryzí přítomnosti. Ve stavu kontemplace jsou všechny manifestace energie vnímány jako ozdoby prvotního stavu.

V dzogčhenu používáme různé metody, v nichž pracujeme s energií, ty však nejsou založeny na aktivitě mysli. Jejich principem je přímá integrace projevů energie se stavem ryzí přítomnosti. Stav ryzí přítomnosti zůstává stejný, přestože máme třeba i tisíce různých zkušeností. Ať už se objeví cokoli, vše se automaticky samo od sebe osvobozuje. To míníme samoosvobozováním.

Toto samoosvobozování je přesně to, co je třeba uplatňovat v denním životě. Jako příklad si vezměme hněv. Praktikující dzogčhenu ve chvíli, kdy se rozzlobí, se nesnaží hněv ani zablokovat, ani ho přeměnit v moudrost, ale pouze ho bez posuzování pozoruje. Tak se hněv ponechaný ve svém přirozeném stavu rozplyne. Bylo mu dovoleno, aby se sám od sebe osvobodil.

Teprve až objevíme, že ve všech různých zkušenostech je stav ryzí přítomnosti, můžeme pochopit, co to znamená být mimo dualismus. Skutečný stav existence se projevuje v různých formách – čistých nebo nečistých – aniž se mění jeho pravá přirozenost. Proto se říká, že je neduální. Když začneme mít skutečnou zkušenost se stavem kontemplace, je třeba ji integrovat se všemi denními aktivitami, s chůzí, jídlem, mluvením a tak dále. Je třeba být v uvolněném stavu, ale smysly musí být bdělé a pozorné, protože jsou to jakési brány jasnosti. Není nic, co bychom měli měnit nebo odstraňovat.

Když naše myšlenky mizí, povstávají neustále nové. To se nazývá "pohybem", který je přirozeným projevem jasnosti mysli. V dzogčhenu je důležité, abychom se naučili s tímto "pohybem" pracovat a integrovat tak všechny aspekty své energie. Stav klidu je pouze zkušeností, nikoli samotným stavem kontemplace. Jsme-li v kontemplaci, ve stavu ryzí přítomnosti, pak není rozdílu mezi stavem klidu a pohybem. Není tedy třeba hledat stav bez myšlenek.

Nejsme si vědomi své přirozené jasnosti a průzračnosti, odrazy považujeme za reálné, a tak vytváříme averzi a připoutanost. Místo aby odrazy pro nás byly prostředkem pro objevení naší pravé přirozené podstaty, stávají se faktorem, jenž nás podmiňuje…

Obecně platí, že když se objevují myšlenky nebo emoce, můžeme rozlišit dvě fáze. V první se objevuje pohyb, například hněvu, a ve druhé se necháme strhnout do jeho mentálního posuzování a začínáme jednat. Abychom mohli aplikovat cestu samoosvobozování, je důležité pozorovat okamžik, kdy mysl ještě nezačala posuzovat. Udržujeme-li stav ryzí přítomnosti, pak ať se objeví jakýkoliv pohyb mysli nebo myšlenka, můžeme je přirovnat k oblaku malému jako vejce, který se stále zvětšuje, až je velký jako hora, a nakonec se stejně tak, jako se objevil, neustále zmenšuje, až úplně zmizí.

Poznání stavu samoosvobozování je základní praxí dzogčhenu. Říká se, že ´praktikující dzogčhenu medituje, aniž by meditoval´. Zdá se, že jde o slovní hříčku, ale ve skutečnosti je to pravda. Nejdůležitější je nenechat se rozptýlit a udržovat stav ryzí přítomnosti v každém okamžiku."


Z knihy Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav. Vydala DHARMAGAIA


Jestliže povstanou myšlenky, zůstaň v tomto stavu bděle přítomen,
jestliže žádné myšlenky nepovstanou, buď bděle přítomen i v tomto stavu.
V bdělém vědomí obou stavů není žádný rozdíl.

Garab Dordže


Prvotní stav

Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, jenž je každé bytosti od samého počátku vlastní jakožto její vnitřní, přirozená podstata. Podle dzogčhenu je prvotní stav - mimo čas, prostor či intelekt - přirozeně čistým a nestvořeným prazákladem veškeré existence, a to současně jak v rovině individuální, tak vesmírné. Realizovat tento stav tedy znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je.

Všední, dualisticky zaměřené myšlení představuje omezené, egocentrické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od naší pravé podstaty. Rozpoznat a pochopit svůj vlastní neduální prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. Nejsou třeba žádné intelektuální, kulturní, historické či náboženské znalosti, neboť prvotní stav svou vlastní podstatou intelekt a všechny myšlenkové koncepty přesahuje.

Spontánní samoosvobozování

Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá samoosvobozování. Při její aplikaci není třeba ničeho se zříkat, od ničeho se očišťovat, ani usilovat o jakoukoliv přeměnu. Na této cestě vnímáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa, a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození. Termín "samoosvobozování" by však neměl budit představu, že existuje nějaké "já" či ego, od kterého bychom se měli úsilím osvobodit. Základním předpokladem v dzogčhenu je totiž fakt, že žádný jev nemá svoji vlastní, nezávislou existenci.

Samoosvobozování podle dzogčhenu znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je. Nijak neposuzujeme, zda je to dobré nebo špatné, příjemné nebo nepříjemné, zda souhlasíme či nikoliv, atp. Nebudeme-li zároveň v témže okamžiku lpět na tom, co vzniká naší aktivitou, ať je to již myšlenka nebo čin, pak se daný jev spontálně sám od sebe osvobodí.

(Převzato ze stránek o dzogčhenu)

Učení Dawy Gjaltsena - videa

Úvod - první část:



poznámky:

Dawa Gjaltsen ve svém výkladu používá slovo "vision". "Vision" - správně přeloženo - znamená představu, obraz, "viděné". Tedy to, co vnímáme vědomím - cokoli vnějšího nebo vnitřního. Např. počítač, u kterého právě sedíme, a všechno ostatní v našem zorném poli; dále vzpomínky na minulé dění, které ve vědomí vyvstávají, naše představy něčeho budoucího, i naše pocity a emoce, které přitom vyvstávají. Dawa Gjaltsen tedy nemluví o "vizi" coby mystickém zážitku, ani o jasnovidných vizích vzdálených dějů.

Anglické slovo "union", které Dawa Gjaltsen ve výkladu používá, znamená "sjednocení".

Slovo "bliss", které Dawa Gjaltsen ve výkladu rovněž používá, je anglickým překladem původního pojmu "ananda" a ten má několik významů: kromě významu "blaženost" (jak se obvykle překládá a který vyjadřuje emocionální stav), znamená stav spokojenosti, míruplnosti, naplnění a scelení, v němž nic nechybí a nic nepřebývá.


Úvod - druhá část:



1. část praxe:



2. část praxe:



3. část praxe:



4. část praxe:



5. část praxe:



Závěr:




Z knihy Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo

Z předmluvy:

Poznání, které nám mistři dzogčhenu předávají, není ani intelektuální, ani není nijak ovlivněno náboženskými či filozofickými principy. Naopak, týká se naší bezprostřední a konkrétní lidské zkušenosti.

Termín dzogčhen znamená "naprostou" (čhen) "dokonalost" či "úplnost" (dzog), čímž míníme prvotní stav každé bytosti, její absolutní potenciál, projevující se v nesčetných formách na úrovni energie – buď jako vnitřní chaos a utrpení v koloběhu přerozování (samsára), nebo jako dimenze osvícení, tedy stav mimo veškeré utrpení (nirvána).


Čhögjal Namkhai Norbu:

"Dokud svou mysl nepoznáme skutečně do hloubky, necháváme se zcela ovládat iluzemi a nepozorností. A protože svůj neduální stav ryzí přítomnosti nejsme s to rozpoznat, nevyhnutelně si navykáme na jednání ovlivněné iluzemi...

Jestliže rozpoznáme svůj prvotní stav ryzí přítomnosti – který je od počátku čistý a jen dočasně zastřený – a jestliže bez rozptýlení i nadále v rozpoznávání tohoto stavu pokračujeme, pak se všechna nečistota rozplyne. Právě to je esencí cesty. V tom okamžiku se nám skutečně zjeví přirozenost prvotního stavu ve své naprosté čistotě. Pokud tuto přirozenost rozpoznáme jako takovou, jaká je, a toto poznání se v nás jednou provždy ustálí, tj. když dosáhneme nepřetržité ryzí přítomnosti své skutečné původní kondice, pak právě tento stav nazýváme nirvánou. Ani osvícení není tedy nic jiného než naše vlastní očištěná mysl.

Proto pouze prostřednictvím své mysli, která je kořenem přerozování, můžeme samsáru překonat. A stejně tak pouze díky své mysli, která je i podstatou osvícení, můžeme dosáhnout osvobození. Vzhledem k tomu, že mysl je jediným základem všeho, musíme se pevně rozhodnout věnovat se praxi, což znamená pracovat se svou myslí.

V podstatě jde o to, abychom udržovali svou mysl neustále ve stavu bdělé přítomnosti a nepodléhali rozptýlenosti... Jestliže máme mysl soustředěnou, nenecháváme se ovlivňovat iluzemi, ale naopak si dokážeme udržet pozornou sebekontrolu a následně i ryzí přítomnost svého prvotního stavu, mysl se skutečně stává esencí všech nauk a jádrem všech cest k poznání. Všechny jevy dualistického vidění, samsára a nirvána, štěstí a utrpení, dobro a zlo, totiž vycházejí pouze z mysli a nemají žádný jiný původ. Proto se říká, že nerozptýlená mysl je základem všech cest a tím nejhlubším principem praxe... Rozpoznávání prvotního stavu mysli a kontinuity jeho přítomnosti je vskutku esencí všech cest, základem všech meditací, konečným cílem všech praktických cvičení, nektarem všech tajných metod i klíčem ke všem nejhlubším naukám. Proto je třeba hledat způsob, jak setrvávat v neustálé bdělé přítomnosti a nenechat se ničím rozptylovat.

Znamená to nezabývat se minulostí, nepředjímat budoucnost a nenechat se ani zaujmout iluzorními myšlenkami, které vznikají v tomto okamžiku, nýbrž obrátit se do svého nitra, pozorovat vlastní mysl a ponechávat ji v jejím pravém stavu, jenž všechna omezení minulosti, přítomnosti i budoucnosti zcela přesahuje. Je třeba pouze setrvávat v tomto autentickém stavu, aniž na něm něco měníme a aniž se necháme ovlivňovat karmickými představami a úsudky o tom, jaký tento stav je, zda vůbec existuje, nebo jestli je negativní či pozitivní, a podobně...

Stav klidu je ve skutečnosti podstatou mysli, zatímco pohyb je její energií. To jsou dva od sebe neoddělitelné aspekty téhož – stejně tak se nedá odlišit slunce od svých paprsků nebo jezero od vln. Pokládáme-li stav klidu za něco kladného a žádoucího a pohyb myšlenek za cosi záporného, čeho se chceme zbavit, pak tím jen podporujeme své dualistické představy o přijímání a odmítání. Takto bychom ale svůj běžný mentální stav nikdy nepřekonali. Absolutně nejdůležitější věcí tedy je udržet si nerozptýlenou bdělou přítomnost a uvědomit si jakoukoli myšlenku, která vznikne, ať už je dobrá či špatná, důležitá či nedůležitá, a tento stav "pohybu" pak dále pozorovat... Vědomě rozpoznávat znamená, že jsme si plně vědomi přítomnosti jakékoli myšlenky, týkající se minulosti, přítomnosti či budoucnosti, stejně jako jakéhokoliv smyslového objektu. Skrze toto bdělé vědomí přítomnosti "rozpoznáváme" stav pohybu myšlenek a dále v tomto stavu pokračujeme, aniž toto rozpoznávání opomíjíme. V žádném případě to ale neznamená, že bychom se měli snažit proud myšlenek nějak přerušit nebo usilovat o to, abychom myšlenky zadržovali, měnili či mysl jakkoli korigovali... Pokud se v nás objeví myšlenka odporu, také tu rozeznáme a aniž bychom se tímto odporem nechali nekontrolovaně ovládnout, pokračujeme nadále v bdělé přítomnosti i této myšlenky...

Jestliže neumíme svou bdělou přítomnost sjednotit s veškerou každodenní činností včetně jídla, chůze, spánku, sezení, nemůžeme pokračovat v meditativním stavu mimo časově omezené úseky věnované meditaci... Proto je velice důležité, abychom se snažili udržet si bdělou přítomnost co nejvíce a integrovali ji se vším, co děláme...

Abychom byli schopni dosáhnout neodlučitelnosti meditace od každodenní činnosti, nestačí věnovat meditaci každý den jen nějakou hodinu, ale je zapotřebí uplatňovat praxi celých čtyřiadvacet hodin denně. Toho lze dosáhnout jen tehdy, když nejsme rozptýleni. Učení dzogčhenu je obecně označováno jako "cesta samoosvobozování". "Samoosvobozování" zde znamená to, že myšlenky a vášně není třeba zavrhovat, nýbrž je jen jednoduše rozpoznat jako energii svého prvotního stavu."


Dilgo Khyentse Rinpoche na http://www.nyingma.com/dzogchen1.htm

"Každodenní praxe dzogčhenu znamená prostě rozvinutí plného, bezstarostného přijímání, neomezenou otevřenost všem situacím.

Měli bychom dojít k plné otevřenosti vůči hřišti našich emocí a při kontaktech s lidmi být otevření, beze snahy o manipulování a taktizování.

Nikdy bychom se neměli stahovat do sebe jako svišť do své nory, všechno bychom měli prožívat plně. Tento přístup uvolní obrovské množství energie, obvykle zadržované procesem obrany zafixovaných názorů. Vztahovat se k něčemu je proces, kterým se odtahujeme od přímého prožívání každodenního života.

Přítomnost v daném okamžiku může zpočátku vyvolávat obavy. Ale přivítáním pocitů obav s plnou otevřeností můžeme prolomit bariéry, vytvořené navyklými emočními schématy.

Když se věnujeme objevování prostornosti, můžeme v sobě rozvinout pocit plného sebeotevření celému vesmíru. Můžeme se otevřít s absolutně jednoduchou a nahou mysli. Je to běžná a účinná praxe upouštění od masky sebeobrany.

Ve své meditaci bychom neměli rozdělovat vnímání od oblasti vnímání. Neměli bychom být jako kočka, číhající na myš. Měli bychom pochopit, že cílem meditace není "jít hluboko do sebe sama" nebo odtahovat se od světa. Praxe by měla probíhat svobodně, s introspekcí a s koncentrací, bez omezujících představ a sebeovládání.

Nekonečná bezpočáteční samozářící moudrost vesmíru je podstatou bytí – je počátkem i koncem chaosu. Přítomnost uvědomování si v prvotním stavu nemá žádnou předpojatost vůči osvícení či ne-osvícení. Tento základ bytí, který je znám jako čistá nebo prapůvodní mysl, je zdrojem, z něhož vyvstávají všechny jevy. Je znám jako velká matka, lůno potenciality, z něhož se všechny věci rodí a v němž se rozpouštějí s bezprostřední dokonalostí a absolutní spontánností.

Všechny aspekty jevů jsou dokonale čisté a průhledné. Celý vesmír je otevřený a průchodný – všechno se navzájem prostupuje.

Protože všechno je obnažené, jasné, prosté zábran a zastření, neexistuje nic, čeho by se mělo dosáhnout nebo co by se mělo uskutečnit. Podstata jevů se objevuje sama od sebe a je samozřejmě přítomná v uvědomování, překračujícím čas. Všechno je přirozeně dokonalé takové, jaké to je. Všechny jevy se objevují ve své jedinečnosti jako část neustále se měnícího uspořádání. Toto uspořádání pulzuje životem spolu se smyslem a významem v každém okamžiku; nemá smysl poutat se k takovým významům po okamžiku, kdy se samy objeví.

To je tanec pěti prvků, v němž hmota je symbolem energie a energie je symbolem prázdnoty. My jsme symbolem svého vlastního osvícení. Osvobození či osvícení je už tu, bez jakéhokoliv úsilí nebo praktikování.

Každodenní praxí dzogčhenu je prostě život sám. Dokud neexistuje stav nerozvinutosti, nevzniká potřeba chovat se nějakým specielním způsobem, nebo snaha získat něco "nad" nebo "za" tím, kde momentálně jste. Neměl by tu být žádný pocit úsilí o dosažení nějakého "úžasného cíle" nebo "pokročilého stavu".

Usilovat o nějaký takový stav je neuróza, která nás jen podmiňuje a funguje jako překážka volného proudění Mysli. Měli bychom se rovněž vyhnout úvahám o sobě jako o bezcenném člověku – jsme přirozeně svobodni a nepodmíněni. Jsme vnitřně osvíceni a nic nám nechybí.

Když se zabýváme meditační praxí, měli bychom to vnímat jako něco stejně přirozeného jako jídlo, dýchání a vyměšování. Meditace by se neměla stát specializovanou nebo metodickou záležitostí, překypující seriózností a vážností. Měli bychom pochopit, že meditace překračuje snahy, praktikování, záměry, cíle a dualitu osvobození a neosvobození. Je stále dokonalá; není třeba cokoliv korigovat. Jelikož všechno, co vyvstává, je prostě hra mysli jako taková, neexistuje žádná neuspokojivá meditace a žádná potřeba hodnotit myšlenky jako dobré nebo špatné.

Proto bychom měli prostě jen sedět. Zůstávat jednoduše na svém místě, ve své vlastní podmíněnosti takové, jaká je. Když zapomeneme na sebevědomé pocity, nemusíme si myslet "já medituji". Naše praxe by měla být bezúsilná, bez napětí, bez pokusů kontrolovat nebo ovládat, bez snahy stát se "míruplným".

Když zjistíme, že sebe sama zneklidňujeme jakýmkoliv z těchto způsobů, přerušíme meditaci a prostě odpočíváme, nebo nějakou chvíli relaxujeme. Pak se vrátíme k meditaci. Máme-li buď během meditace, nebo po jejím skončení "zajímavé zkušenosti", měli bychom se vyvarovat pokusů dělat z nich něco zvláštního. Trávit čas úvahami o nich znamená jen rozptylování a snahu stát se něčím zvláštním. Tyto zkušenosti jsou pouze známkami praktikování a měly by být považovány za přechodné události. Neměli bychom se pokoušet je znovu prožívat, protože taková snaha slouží jen zkreslování přirozené spontánnosti mysli.

Všechny jevy jsou naprosto nové a čerstvé, absolutně jedinečné a zcela nezávislé na jakýchkoliv představách minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jsou zažívány v bezčasosti.

Ustavičné proudění nových objevů, odhalení a inspirace, které vyvstávají každým okamžikem, jsou projevy naší jasnosti. Měli bychom se učit vnímat každodenní život jako mandalu – jako svítící okraje zkušeností, které spontánně vyzařují z prázdné přirozenosti našeho bytí. Aspekty naší mandaly tvoří každodenní objekty našich životních prožitků, pohybující se v tanci nebo vesmírné hře. Tímto symbolismem vnitřní učitel odhaluje hluboký a konečný význam bytí. Proto bychom měli být přirození a spontánní, všechno přijímat a ode všeho se učit. To nám umožní uvidět i úsměvnou a zábavnou stránku událostí, které nás obvykle iritují.

V meditaci můžeme prokouknout iluzornost minulosti, přítomnosti (present) a budoucnosti – naše zkušenost se stane kontinuitou současnosti (nowness). Minulost je v přítomnosti udržována pouze nespolehlivou pamětí. Budoucnost je jen promítáním našich přítomných představ. Přítomnost se rozplyne sama, jakmile se ji pokusíme uchopit. Proč se tedy trápit snahami vytvořit pevný základ pro iluzi?

Měli bychom se osvobodit od vzpomínek na to, co bylo, a od předpojatostí o meditaci. Každý okamžik meditace je zcela jedinečný a plný potenciality. V takových okamžicích budeme neschopni poměřovat svou meditaci minulými zkušenostmi, suchou teorií, nebo prázdnou rétorikou.

Prostě se pohroužit přímo do meditace v současném okamžiku, celým svým bytím, svobodni od pochybností nebo napětí, je osvícení."

....................................

YONGEY MINGYUR RINPOČHE vypráví příběh svého vlastního uvedení do Velké Dokonalosti.

„Jsme-li zakotveni v naší formální meditační praxi, můžeme se uvolnit do ohromného, otevřeného, bdělého vědomí, jež je naší nejzazší přirozeností.“

„Do světa Velké dokonalosti (v tibetštině Dzogčhen) jsem byl uveden ještě jako malý chlapec. První léta svého života jsem strávil v rodné vesničce mé matky, poblíž tibetsko-nepálské hranice. Od svého mládí jsem se tam už nevrátil, ale jasně si pamatuji masivní hory se sněhovými čepicemi, které se nad námi tyčily ze všech stranan, a louky plné květin, prostírající se po dně údolí kolem naší vesnice. Z vnějšího pohledu byste si mohli myslet, že jsem se narodil do úplné pohádky. Žil jsem na jednom z nejkrásnějších a nejpoklidnějších míst na Zemi, obklopen lidmi, kteří mne velmi milovali. Nedosti na tom, dospělí z mé rodiny byli známí duchovní učitelé, takže od doby, kterou si vybavuji, jsem byl vystaven praxi meditace a její moci proměňovat mysl.

Přes idylické okolí a silná pouta, která jsem sdílel se svou rodinou, se můj život jednoho roku obrátil směrem k horšímu. Když mi bylo asi sedm let, začal mé bytosti vládnout hluboký, stravující pocit obav. Nemohl jsem přijít na to, co a proč se mi děje. Pouze jsem věděl, že i ta nejmenší věc – jako bouře nebo příjezd cizince – může uvrhnout mou mysl do chaosu. Z jícnu mého žaludku se někdy vzedmul strach a mou mysl naplnily hrozivé myšlenky, ponechávajíce mě paralyzovaného pocitem, že se má stát cosi hrozného. Toto obtížné údobí mi poskytlo mocnou motivaci zkoumat svou mysl a pocity. Přestože jsem v té době o meditaci příliš mnoho nevěděl, měl jsem vágní pocit, že by mi mohla pomoci vypořádat se s mou úzkostí. Chvíli jsem se snažil meditovat sám, ale krom několika prchavých okamžiků niterného míru mě pocit děsu dále pronásledoval jako stín.

Většinou jsme v zimě spolu s matkou cestovali z naší vesnice v horách do Káthmandů, kde jsme trávívali šest měsíců s mým otcem, velkým mistrem meditace Tulku Urgjen rinpočhem. ‚Jap rinpočhe’, jak jsem ho emotivně nazýval, žil v malé poustevně v okolí Káthmandského údolí, kde vyučoval studenty z celého světa svému jedinečnému stylu bezúsilné meditace. Ráno mniši a mnišky z jeho poustevny přicházívali obdržet nauky o meditaci nebo rituálech tibetského buddhismu a o večerech vyučoval své netibetské studenty. Často jsem tiše sedával po straně a naslouchal, jak učí.

Přestože jsem ve skutečnosti příliš nerozuměl tomu, co říkal, prahnul jsem po klidné pokoře, již vyzařoval. Zpočátku jsem byl tak nesmělý, že jsem nedokázal sebrat odvahu a požádat jej, aby mě učil, ale za čas má úzkost natolik zesílila, že to překonalo můj stud. Stále jsem nedokázal požádat svého otce přímo, ale velmi jsem prosil svou matku, aby ho požádala za mě. Byl jsem radostí bez sebe, když mi přišla říct, že souhlasí s mým vyučováním.

V téže době, kdy jsem začínal s meditací, jsem se učil číst a psát. Odpoledne jsem sedával s mým otcem v jeho meditačním pokoji, který měl veliké okno, skrze něž se dalo shlížet do celého údolí. Coby součást své denní praxe recitoval text zvaný Vzácná pokladnice základního prostoru jevů, který je považován za jednu z nejelegantnějších prací o Velké dokonalosti, nejhlubších a nejceněnějších nauk linie mého otce. Můj otec používal tento text k tomu, aby mě naučil číst. Jak jsme spolu seděli v jeho malé poustevně, zpíval slova z knihy v nádherné melodii a žádal mě o jejich zopakování. Pak jsem se ho podle svých nejlepších schopností snažil imitovat a dychtivě jsem čekal na jeho ocenění. V té době jsem si myslel, že mi jen pomáhá naučit se číst, ale při pohledu zpět vidím, že mě ve skutečnosti uváděl do báze, cesty a plodu Velké dokonalosti.


BÁZE VELKÉ DOKONALOSTI

Mohli byste si myslet, že během hodin, po které jsem se učil zpívat slova z Vzácné pokladnice, jsem do ní postupně pronikl, ale ve skutečnosti jsem neměl ani pojem o tom, co znamená. Pro mě byla kniha jen svazkem podivných termínů, které nedávaly smysl, ale líbila se mi pro konejšivou melodii, kterou můj otec používal, když mi ji zpíval. Jednoho dne, kdy jsme spolu seděli v jeho pokoji recitujíce a meditujíce, zaznamenal jsem slovo, které jsem mnohokráte slýchával svého otce říkat, když vyučoval své studenty. „Co znamená toto slovo?“ zeptal jsem se, ukazujíc na tibetské slovo kadag.

„Ó, to je velmi důležitý termín“, odpověděl, potěšen mým zájmem. „Pamatuješ si, co jsem říkal studentům posledně večer o skutečné přirozenosti mysli?“ Pravda byla, že jsem nerozuměl mnoho z toho, co říkal, když vyučoval, takže jsem pohlédl dolů a v rozpacích kroutil hlavou.

Vida mou reakci, jemně mě poklepal po rameni a řekl, „Není vůbec třeba se stydět. Když jsem já byl mladý, musel jsem se naučit významu všech těchto slov právě tak jako ty.“ Pak se na chviličku odmlčel a pohlédl na mne s takovým dojetím, že se všechny mé rozpaky rozpustily. „Minulý večer jsem učil studenty o tom, že naše pravá přirozenost je zcela čistá a dobrá. Slovo, na které jsi se mě ptal – kadag – znamená ‚čisté od samého počátku’. Ač to mnohdy nemusí vypadat, že tomu tak pokaždé je, není ani toho nejmenšího rozdílu mezi tvou pravou přirozeností a Buddhovou. Ve skutečnosti i pes má tuto původní čistotu.“

„Co znamená čistota?“ zeptal jsem se.

„Čistota znamená, že naše pravá přirozenost je již zcela dokonalá a úplná,“ pokračoval. „Ani zmatek, ani strach nemohou změnit tuto niternou čistotu. Neubývá se, když trpíme, ani se neposiluje, když se stáváme osvícenými jako Buddha. Nepotřebujeme k ní nic přidávat ani od ní nic odebírat, ani nemusíme nic dělat, abychom ji získali. Je zde s každým z nás a v každém okamžiku jako diamant v dlani naší ruky.“

„Když je naše přirozenost tak úžasná,“ zeptal jsem se, „proč pak trpíme?“

„To je dobrá otázka,“ odpověděl. „Problémem není, že potřebujeme získat něco, co jsme ztratili, nebo že se potřebujeme zbavit věcí, které se nám nelíbí. Buddha se nemůže magicky objevit a odebrat všechno naše utrpení a zmatek. Problémem je, že nerozpoznáváme, co již máme. Tolik se necháváme uchvátit v dramatech našich životů, že nevidíme zářivou čistotu našich vlastních myslí. Tato přirozenost je s námi i tehdy, když se cítíme ustrašeni, osamoceni a nahněváni.“

Podíval jsem se vzhůru na otcův obličej a z hloubi mého nitra se vzedmul pocit ohromné lásky a respektu. Stále jsem plně neuchopil to, co se mě snažil naučit, ale začal jsem se otevírat možnosti, která byla více k žití, než všechny ty myšlenky a pocity, naplňující mou mladou mysl. To, do čeho mě právě uvedl, byla báze Velké dokonalosti, vnitřní realita, kterou objevujeme na duchovní stezce.


CESTA VELKÉ DOKONALOSTI

S touto nově nalezenou důvěrou jsem pokračoval v meditaci na vlastní pěst. Přestože jsem stále neměl přímou zkušenost toho, co se mě snažil naučit můj otec, brzy jsem shledal, že zaměřením své mysli na něco jsem schopen nalézt stav klidu. Přes tento rozvoj jsem stále myslel na meditaci jako na něco, co mi může pomoci zbavit se těch částí sebe sama, které nemám rád. Upřímně jsem doufal, že meditace mě povede do šťastných, pokojných stavů mysli, kde se mě panika a strach nemohou dotknout. Jak jsem brzy zjistil, bylo nicméně to, k čemu mě vedl otec, ještě mnohem radikálnější.

Po několik dalších měsíců jsem pokračoval v návštěvách svého otce a ten mně předával další poučení ohledně Velké dokonalosti. Mnohdy jsme ani nehovořili, jen jsme spolu seděli. Otec prostě sedával před velkým oknem a hleděl do oblohy, zatímco jsem tiše seděl vedle něj a snažil se meditovat. Zoufale jsem stál o jeho ocenění, takže jsem se vždy snažil co nejlépe napodobit to, co by podle mě měl dobrý meditující dělat. Seděl jsem rovně jako jedle a snažil se vypadat, jako bych byl ponořen v nějaké hluboké zkušenosti, zatímco jsem ve skutečnosti jen opakoval ve své mysli mantru a snažil se neztratit v myšlenkách. Příležitostně jsem otevíral oči a pokukoval vzhůru na svého otce doufaje, že si všimnul mé dobré meditační pozice a schopnosti sedět po tak dlouhou dobu. Jednoho dne, jak jsme společně v tichosti seděli, jsem na něj vprostřed své meditace letmo vzhlédl a k mému překvapení jsem shledal, že se dívá dolů na mne.

„Medituješ, synu?“ zeptal se.

„Ano, pane“, řekl jsem hrdě, naplněn radostí, že si toho konečně všimnul.

Má odpověď ho zdánlivě velmi pobavila. Na pár okamžiků se odmlčel a pak jemně řekl: „Nemedituj.“

Má pýcha splaskla. Po měsíce jsem se co nejlépe snažil kopírovat ostatní meditující, kteří přicházeli k mému otci. Naučil jsem se nějakým krátkým modlitbám, sezení ve správné pozici a usilovně jsme se snažil zklidnit svou neklidnou mysl. „Myslel jsem, že bych měl meditovat“, řekl jsem roztřeseným hlasem.

„Meditace je lež“, řekl. „Když se snažíme kontrolovat mysl nebo se držet zkušenosti, nevidíme původní dokonalost přítomného okamžiku. Ukázal skrze okno a pokračoval: „Podívej se ven na modrou oblohu. Čisté bdělé vědomí je jako obloha, bez hranic a otevřené. Je stále zde. Nepotřebuješ ho vytvářet. Vše, co musíš dělat, je spočinout v něm.“

Na okamžik se všechny mé naděje a očekávání ohledně meditace zhroutily a já jsem zakoušel záblesk bezčasého bdělého vědomí.

Po několika minutách pokračoval: „Jakmile jsi jednou rozpoznal bdělost, není třeba nic vytvářet. Nemusíš meditovat nebo se jakkoli snažit měnit svou mysl.“

„Jestliže tu není co dělat“ zeptal jsem se, „znamená to, že nemusíme praktikovat?“

„Přestože není nic ke konání, potřebuješ toto pochopení zažít. Také potřebuješ kultivovat bódhičittu a oddanost, a vždy zpečetit svou praxi věnováním zásluh, aby všechny bytosti mohly rovněž rozpoznat svou vlastní pravou přirozenost. Důvodem, proč nakonec stejně potřebujeme praktikovat, je to, že zpočátku máme jen pouhé porozumění pravé přirozenosti mysli. Opakovaným sblížováním s tímto porozuměním je nicméně postupně proměníme v přímou zkušenost. Ale i potom stále potřebujeme praktikovat. Zkušenost je nestabilní, takže když bez ustání nepokračujeme ve sbližování s čistým bdělým vědomím, může se nám ztratit z dohledu a můžeme se opět nechat chytit v myšlenkách a emocích. Na druhé straně, jsme-li v praxi pilní, může se tato zkušenost přeměnit v realizaci, kterou už nikdy nemůžeme ztratit. Toto je cesta Velké dokonalosti.“ Tím otec uzavřel svou řeč a společně jsme pokračovali ve spočívání v čistém bdělém vědomí, shlížejíce do hluboké modři oblohy nad Káthmandským údolím.


PLOD VELKÉ DOKONALOSTI

Po několika dalších letech cvičení s mým otcem v jeho poustevně jsem cestoval do Indie žít v Šherab Lingu, klášteře Kenting Tai Situ rinpočheho. Měl jsem to velké štěstí účastnit se během svého pobytu tradičního tříletého ústraní, a během něj jsem měl možnost učit se od velkého mistra jménem Saldžej rinpočhe. Ten ukotvil rané lekce, které jsem obdržel od otce, a dal mi šanci je pod svým vedením integrovat. Po pár letech ústraní mi mí učitelé poradili, abych se účastnil šhedry neboli klášterní univerzity a studoval klasickou filosofii buddhistické tradice.

Nauky, které jsem obdržel v klášterní univerzitě, mi byly velice k užitku, ale často jsem se snažil násilím sjednotit komplikovanou filosofii vozidla Súter s okamžitostí Velké dokonalosti. Ke svému štěstí jsem se ihned poté, co jsem dokončil svá studia, setkal ještě s jiným velkým mistrem, Ňošul-Khän rinpočhem, erudovaným učencem a pravým jóginem Velké dokonalosti, který mi předal soubor nauk, jež jsou předávány v tajnosti jedinému žákovi. Nebylo snadné s ním studovat, neboť jsem musel cestovat do Bhútánu, což tehdy bylo obtížné.

Jedna z hlavních otázek, které jsem v té době měl, se týkala výsledků Velké dokonalosti. Jednoho dne jsem přišel ke Khän Rinpočhemu s žádostí o vyjasnění. „Abych dosáhl buddhovství,“ začal jsem, „je podle súter třeba očišťovat zatemnění, dovršit akumulaci zásluh a moudrosti a pomalu zušlechťovat svou praxi štědrosti, disciplíny a další ze šesti transcendujících kvalit, a to po velice dlouhý čas. Ale můj otec Saldžej Rinpočhe mě učil, že buddhovství je ve skutečnosti právě zde v tomto okamžiku. Říká se, že když usilujeme a snažíme se o nějaké osvícení v budoucnu, ve skutečnosti se oddalujeme čistému bdělému vědomí. Neodporují si vzájemně tato dvě předání?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Rinpočhe. „Ve skutečnosti všechny ty věci, které pomalu odkrýváme na stezce súter, jsou v podstatě vlastními kvalitami čistého bdělého vědomí. Velká dokonalost je bezúsilná stezka, v níž dovršíš vše, aniž cokoliv děláš. Rozpoznání prázdné esence bdělého vědomí završuje akumulaci moudrosti, zatímco rozpoznání jeho spontánně přítomné jasnosti završuje akumulaci zásluh. Sjednocení tohoto prázdna a jasnosti je sjednocením dvou akumulací. Navíc je tento přístup také sjednocením stádií rozvinutí a završení, které praktikujeme v józe božstev, a rovněž sjednocením dovedných prostředků a poznání. Jakmile jednou rozpoznáš přirozenost mysli, soucit se manifestuje spontánně. Když uvidíš potenciál, který je vlastní všem bytostem, budeš k nim cítit přirozený respekt a budeš jim chtít pomoci realizovat tuto jejich pravou přirozenost. Budeš také zakoušet opravdovou oddanost k učitelům, kteří tě uvedli do tohoto čistého bdělého vědomí a plně oceňovat jejich dosažení.“

„Aktualizace těchto vrozených kvalit“, pokračoval, „je nejlepší výsledek, v jaký lze doufat. Létat po obloze, číst myšlenky a jiné magické síly nejsou nic tak velkého. V těchto dnech dokáže většinu těchto věcí moderní technologie. Lítám kolem světa se sty lidí v gigantické kovové trubce, tak co je zváštního na tom, dokážeš-li levitovat pár stop nad zemí? Vzácný plod Velké dokonalosti se manifestuje tehdy, když jsme se sblížili s čistým bdělým vědomím natolik, že se v tomto stavu neprojevuje kolísání. Není nic víc, v co bychom mohli doufat, než v toto.“

Khän rinpočheho slova dozněla, dokončil svůj výklad, a společně jsme zůstali v tichosti sedět, bezúsilně spočívajíce v nádheře a prostotě přítomného okamžiku.

Slova těchto velkých mistrů se mnou zůstávají dodnes. Když se mne lidé ptají na Velkou dokonalost, nemám nic více co říci, než opakovat tato prostá učení, která mi byla svěřena coby velký poklad mými laskavými učiteli.“

--------------

[i]YONGEY MINGYUR RINPOČHE je mistrem tibetské linie Karma-Kagjü. Vyučuje po celém světě, slučuje tradiční buddhistickou praxi se současnou kulturou a vědou. V Česku mu vyšla kniha Radost ze života: Štěstí jako vědecká disciplína (Dharmagaia 2009).

V originále bylo publikováno pod názvem "Beyond Meditation".
https://www.scribd.com/document/1521488 ... Meditation
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Zpět na Linda

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron