ROZHOVOR
Povídá si vlna s vlnou:
nech mě!
Povídá si vlna s vlnou:
přijmi mě!
Jsi tak hrozně divná
z úplně jiného těsta
říká vlna
vlně
*
ZABLOUDĚNÍ
Když člověk zabloudí,
nejhorší je,
že neví o svém zabloudění.
Je mu jen jaksi těsno
a cítí se nesvůj,
neklidný
a hledá, co mu chybí.
Nejistý a mimo bezpečí.
A neví proč.
A jak z toho.
Čím a kudy.
A vlastně
i z čeho.
Prostě neví.
*
V TEMNOTÁCH
Není nic horšího,
než když odejde
bdělost.
Odejde úsměv srdce.
Nevíme kdy a proč.
Prostě tu není.
Nedej nás, Matko!
Braň nás Svou bdělostí!
Křič, když překračujeme
bludný kořen.
Dej nám zaslechnout
Tvé zašeptnutí
v lese Tvých závojů
*
NÁVRAT
Jak se tam vrátit?
Věděním, že jsem
neodešel.
Jsem-li,
jsem v bezpečí.
Bezpečí
je téže podstaty
jako Zabloudění.
Je Jsoucností
tvarem Jednoty
a není protikladů.
Existuje snad
ještě něco jiného?
*
ŽHNUTÍ A MRÁZ
Bloudění je dokonalé –
jako Nebloudění.
Pohyb přání –
jako jejich ustání.
Světlo a Stín
výrazem Jediného.
Pro mě,
co myslím,
že existuju
samostatně,
je ten rozdíl
tak velký,
jako mezi
žhnutím a mrazem.
I když
chutnají stejně.
*
TANEC
Jak jen to dělá
ta bílá bezová kulička
co lehce tančí
v paprscích vodotrysku?
Jak jen to dokáže
ve víru tance
promýšlet půvabné
křivky svých vzdušných
pohybů?
Kdy asi určuje
jak se vznést,
kdy padat,
jak v tříšti vodní
najít ten nejlepší
směr?
Bože můj,
ta je tak
chytrá
*
MÁMIVÝ MOTÝL
Pověz mi,moje touho,
jaké je tvoje tělíčko
stvořené jenom z přeludů -
obrazů, které mi před oči
staví tvé věčné lákání
k tomu, co
mohlo by být?
Pověz mi,
moje touho,
kdy už mi usedneš na dlani
tak jako znavený motýl - -
přestaneš vířit vzduch údery
bičovat srdce a mozek
zvedat mou ruku
k hladovým
ústům
vždy znovu zklamaným
smutkem tvé věčné prázdnoty
vanoucím
z každého splnění?
Ozvalo se mi
ozvěnou
smíchu
jak cinknutí rolničky:
Ten motýl dávno už usedl.
Doufáním
plašíš ho
sám.
*
OTÁZKA
Pátrám teď v tobě, touho,
dej mi už proboha poznat
co mění tvůj nektar
v jed
Nejdřív mě vneseš
do nebe
a pak mě zraní tvůj osten
radost se změní
v jed
Co je tvůj osten, touho,
kterým nás zraňuješ
smutkem
s nadějí plnou běd?
Pověz, ty vládkyně lidí,
půjde to vždycky tak dál,
je t o h l e
celý tvůj svět?
ODPOVĚĎ
Moje dvě tajemné tváře
splývají ve světě lidí
v jediný vábivý obraz.
Vy sami, lidé, si mícháte
z obou mých odvěkých studnic
slepě
nektar i jed.
Dávám pít
z čistého pramene
toho, co ve mně je
Životem
tomu, kdo dovede vyjmout
můj skrytý osten
běd
Jméno té kletby je
chtění
utrhnout plody,
co právě t e ď
nevkládá do dlaní
svět.
*
PRÁZDNOTO…
Poznávat celý Tvůj vesmír
v sobě
Lásko,
poznávat ho prázdný
a přece plný
Tebe
Dechem svým rozprostřít
Prázdnotu Tvou
bytostmi
které jsou
tvary
Tvé lásky
jediná
Jsoucí
*