ZE ŠUPLÍČKU I. Ozvěny

Moderátor: Linda

ZE ŠUPLÍČKU I. Ozvěny

Nový příspěvekod Linda » pon 03. bře 2014 22:48:30

ROZHOVOR SE STÍNY

Byla to pravidla kouzel.
Platila ve všech hrách.

Démony
co jsme je neznali -
ty, kteří neměli
jméno -

nebylo možno
najít.

Hráli si s námi
vabank.

Učím se nechat je mluvit.

Potom už nemůžu přehlídnout
pocit,
co jen jako stín
se mihnul.

A skrytě vládnul.


*




TICHOST

Pocit je jako
laso
hozené zezadu
na krk.

Ty svým pohybem
přání
ho utahuješ.

Zahlédni
jak laso padá.
Neuhni.
Jen zůstaň tichý.

Pokojně svou sbírku oprátek
na krku nos.

Stanou se ozdobou
z lebek.

Tou nejsvětější.


*




SLABIKÁŘ

Tady nám naše umění
- umění pozemských lásek -
nebude mnoho platné.

Věčnosti
hledám Tvůj
slabikář.

Prosvítá každou Tvou vteřinou
a my ho od věků
míjíme
chtivostí hladových dlaní.

Věčnosti
Tvoji školáci
tak málo umějí číst
co jim v hojnosti zjevuješ
skrze své noci i svítání
o lidské lásce
co nekončí

Věčnosti
uč nás
svým znamením


*




OTEVŘENÍ

Je jeden malý symbol.

Otevřít člověk může
buď vrata domu svého -

anebo sebe.

Je dobře, že symboly máme.
Co jiného většinou zbývá.

Vždyť otvírat dveře svých domů
dovedou přece tak mnozí.

A otevřít sebe snad vede
ke ztrátě domu a věcí.

Majetků, co jich jen máme.

Co by tím mohl kdo získat?

Získat -

Ne, získat snad nic.

Jen ztrácet.

A je to tak sladké - - -


*




PLNOST PRÁZDNÉHO

Vše, co trýzní,
je hojivé –
nevztáhnu-li po tom ruku

Vše, co nemám,
je mým –
nevztáhnu-li po tom ruku

Vše, co chci dát,
je dáno,
není-li dávání
mým majetkem

Vše, co uniká,
je zde –
nevztáhnu-li po tom ruku

Vše, co není Nirvána,
je Nirvána –
nevztáhnu-li po tom ruku


*




KLÍČ

Ponechat osudu
co jeho
jest.

A vyjmout
své.

Viděním souvislostí.

Viděním
závislostí.

Na vlastním
hladu.


*




TUŠENÍ

Je někdy moudřejší
být méně moudrý,

opatrnější
být méně prozíravý,

jistější
nehledat jistotu.

A milování - -

Milování nechat zářit

neomezené tvarem ani jménem -


*




JEDNODUCHOST

Vidět
skrz naskrz
vidět

a nesoudit.

Vidět i soud – svůj soud –
a zůstat Vidoucím.

Uprostřed dění.

Uprostřed srdce.


*




NÁVRAT DOMŮ

Dětská mysl
je kouzlo - -
dětská mysl.

Nerozvité poupě.

Dlaně co neumějí
uchopit.

Nohy co nedovedou
směřovat.

Oči co hledí
a nevolí.

Ústa mlčící
v úsměvu.

V úsměvu
sama
sebe.


*





VYZNÁNÍ DUŠE

Miluju Tě
má Radosti
sama ze sebe vyvstalá.

Žádný jiný
milý na světě
tak dlouho na mě by
nečekal

Žádný jiný


*




MILOVÁNÍ

Milování nesouvisí s ničím.
Jenom samo se sebou.

Nic nevyžaduje,
nic nepotřebuje,
dokonce ani nedává.

Jen září


*
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

O dobrodružství ducha

Nový příspěvekod Linda » pon 03. bře 2014 22:59:14

Život – to je dobrodružství ducha.

Krvácíme v něm pokaždé, když bdělost je nahrazena
slepotou.

Slepotou k nevědomým chvěním
vlastního srdce.

Kdy vlády se ujímají
kalné vraky
vlastní minulosti.

Krvácí se často.

Hledáme uniknutí ze soutěsky,
kde se umírá,
aniž směl člověk
spočinout.

A jsme ochotni platit.

Konečně.


*




CENA HLEDÁNÍ

Vábí mě odlehlá stezka,
která stezkou není,
dokud na ni nevstoupíme.

Tvoří sebe samu pod šlépějemi
našich kroků.

Nevede k ní žádný ukazatel.
A přece po ní leckteří šli.

Blížíme se jí jen clonou slz
a v prachu marnosti.

A cena, kterou platíme,
je tak velká jak to,
co v jejích stopách

osamělí

nacházíme.

Je nekonečná


*




ŽÍZNĚNÍ

Marnosti, která panuješ nade vším stvořením!

Zahaluješ v prach naše domovy
a dusíš naše životy a činy
i srdce.

Pusť mne!

Duši, která má dost křídel popálených
ve vábivých soubojích života;

která má dost umrtvujících řečí
rozumu.

Která žízní

a nenachází vodu živou
ani na zemi, ani na nebi.

Která tuší v roztroušených ozvěnách jiných hledačů

tiše stvrzovaných bůhvíjakou hlubinou sebe sama

že

šťastně pohroužený
v pošetilém tanci života
nadlehčován žárem odříkání
jde takový moudrý jako svobodný vítr

jde

a nikoho nezraní.


*




VÁHÁNÍ

Náboženství slibují svým následovníkům naději.

Jednou.
Někde.
Snad.

Platí většinou tím,
že za jiskřičku světla
která může být jejich soukromým snem
mrskají svoje srdce.

I srdce druhých.

To není alternativa.

To není volba.

A přece – přece váháme
pro nepochopení člověka
který od věků vkládá své omyly
na dávná poselství

zavrhnout hlasy
dotýkající se někdy
hloubky dětinské moudrosti

v nás.


*



DAR PROHER

Bez odvahy se život mění v něco
co snad ani nestojí za to
aby bylo žito.

Bez šťastné pokory dítěte

bezpečného v náruči zdánlivé Nicoty,
přivolané horoucností
důvěry a lásky a uctívání –

bez ní se snáší
na unavená víčka našich očí
prach předlouhých cest.

Vím to
tak dobře to vím.

A přece prohry lemují cestu
každého, kdo po ní vykročil.

Ale ne vždycky.

Ne pokaždé.


*



POSTRANNÍ PROUDY

Drceni čelistmi odvěkých pocitů
drtíme jimi náhle osleplí
i ty, jimž svá zranění
klademe za vinu.

Vidět postranní proudy své mysli
dovedou nemnozí.

A málokdy všechny.

Právě ty nerozpoznané jsou příčinou
našich proher.

Rozpoznat, uvidět –
to je to hlavní.
Bez toho to prostě nejde.

Věc jiná je najít odvahu
splynout s tím tancem žití;
nevzpouzet se mu;
nebát se ho.

Najít ale i pokoru
nevzít do vlastních rukou
otěže a vládu nad ním.


*




NUCLEUS

Boj s větrnými mlýny nedopadá dobře.

Ale k něčemu přece je.

Oloupe člověka na holé jádro.

Už kdysi dávno někdo někde řekl,
že ve světě by bylo líp,
kdyby v něm bylo méně kůže.

Lidé si své jádro dobře chrání.
Prý je zranitelné.
Když je bez kůže.

Myslím, že je to naopak.

Za kůži vás každý dobře chytí.
Po holém jádru ruka sklouzne.

Ono vlastně ani není vidět.

Jenom je.


*




SNAŽENÍ

Lidi si obvykle myslí,
že musí vést svatou válku.
Prý v sobě.

Bez ní by slušný člověk
nadobro zvlčil.

I když se nakonec zdá,
že výsledky krvavých řeží
nestojí za moc.

Koho už napadne zkusit,
co by to udělalo
pustit svým lapkům otěže
a sledovat jejich vření.

Zdá se, že lapky to nudí.
Nemá to žádný říz.
Prázdný prostor jim vadí.
Jaksi se vytratí.

Sami.


*
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

O dobrodružství ducha

Nový příspěvekod Linda » pon 03. bře 2014 23:30:04

MYŠLENKA

Myšlenka
pocit
jak dál

vrácená uprostřed dění
do místa svého vzniku
kde tryská sám její pramen

mizí

a rodí se úsměv.

Rozkvete v jistotu kroků.

Každý krok stává se tancem
bezpečným na hrotech činů
zejících ztroskotáním.


*




TAJEMSTVÍ

Podivné, jak lidé mění tvář
podle toho, jak je oslovíš.
Oslovíš je stavem svého nitra.

Odpoví ti jako zrcadlo.

Vládnou totiž silami všech světů,
aniž o tom sebeméně vědí.

Oslovený vládce odpoví.

Oslovený démon odpoví.

Oslovená svatost odpoví.

Neodpoví slovy.

Zazářením.


*



NA TVÉM PRAHU

Ty, který beze slov vládneš,
nauč mě neuniknout.

Neuhnout úderu zloby,
úderu vlastní touhy.

Ale nerozvíjet mysl.

Na zlomek vteřiny stojí
bez pohybu
obrácená tváří k Prázdnu,
které je lůnem všech věcí.

Projde-li ten okamžik
kratičký jako mezera bezčasovosti
mezi dvěma myšlenkami

(a uchopit se nedá!
Jen dětskou radostí
z tance mnohotvárnosti Jsoucího
může být udělena milost
stanout v lůně Jeho tvorby) –

projde-li ten okamžik
nerozpoznán
a nezachycen
a neuctíván,

stanem se svou vlastní obětí.


*




PRÁZDNO

Prázdno je ten pravý bojovník.

Ten jediný.

Ono rozpustí návyk
sledovat řetěz citů:

hořkosti poranění;
krásné bolesti touhy;
vražednou zuřivost hněvu;
lstivost, co ví,
že umí.

Hnutí, jimiž zraňujeme
sebe sama.

Bojuje se
zdá se
věčně.

Bojuje se vždycky poprvé.


*


U TVÝCH NOHOU

Uč mě trpělivosti
a nejednání.
To je hlavní
co teď potřebuju.

Všechny Tvoje dary
vítám.
Ty víš.
Tento je však asi
nejvíc třeba.

Vlož tu mezeru
Své poklidnosti
mezi podnět –
a reakcí na něj.

Nech mě odpočívat
v jeho tání.
V tání tužby
pohnout myšlenkami.


*




PROPAST

Stanul jsem
na pokraji
světa.

Uzavírá se kruh
možností.

A já zděšen

beru své hračky
dávno zapomenutého dětství

a přebírám kostky marnosti.

Kde jsi,
má vonící, líbezná Královno,

Moudrosti nestvořeného?


*




TEĎ

Zahal mne
Současností.
Obklop mne Jsoucností.

Teď.

A nech mě jednat
v povelu
současné
chvíle.

Tenhle Tvůj
pancíř i zbroj
chrání mě,
vede a učí,

jen když ho
neodložím,

abych si natrhala
jablka
ze stromu Tvého.


*




NA ROZHRANÍ

Stojí-li člověk na rozhraní
stvořeného a Nestvořeného,
udržuje stvořené nerozvité pevnou kázní
jako železný rytíř.

A obrací se k Nestvořenému
nevinný, měkký a vroucí
jako něžná dívka,
vítající milence.
Jako děťátko,
jež matka bere do dlaní
a ukrývá na svých prsou.

Pak stvořené pomalu mizí - -

A Nestvořené odhaluje
Svoji náruč


*




JEDNOHO DNE…

Jednoho dne
až zastaví se noha
na pokraji bdění
a hluboké propasti ducha

toho dne
rozloučí se duše člověka se svou smrtelnou schránkou
se svým smrtelným bytím

Tak lehce

Počet kroků
se dovršil.

Nesčítám kroky.
Nevolám bohy.
Nehledám Prázdné.
Nečekám spásu.

Zastavíš její kroky
ty Věčná

Samotná


*
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Ozvěny

Nový příspěvekod Linda » úte 04. bře 2014 7:36:47

Otevřela se studnice mého srdce
a mluví
hlasem tichým jako dech.
Obrazy Své mi podává
a vypráví.
O Sobě Samé.
O Moudrosti.

Moudrosti tance naplnění
uprostřed radosti a bolesti.

Moudrosti neuchopování
plné šťastné odevzdanosti životu.

Moudrosti nad protiklady,
která žije uprostřed nich.

Tak je to jednoduché.
Tak prosté.

Moudrosti,
ty moje královno.

Provázej nás, podpírej
a usmívej se na nás
skrze naše slzy
při našich pošetilých hrách.

Při našich voláních
po Tobě.

Nedej nám zapomenout.

Nedej nám spát spánkem
mrtvých.

Uč nás

pro radost svého stvoření
i Tvoji,
pro krásu Tvé hry,
kterou od věků hraješ

Sobě Samé.


*




BEZDĚČNOST

Jsem-li nadnášen Tvým
šťastným prouděním,
nadnáší i všechny kolem mne.
A oni pijí.
I když spí.

Má Prázdnoto.

Jsem-li v pasti mátožného lpění,
stahuje i všechny kolem mne.
A oni klesnou se mnou.
Neboť spí.

Má svatá Matko
v přestrojení.


*




KALENDÁŘ

Koupila jsem si kalendář,
měl dvanáct krásných obrazů
půvabných lidských těl.

Tak svůdných a vábivých.

Hleděla jsem na tu krásu
co povstala rukou mistra
a říkám si: marnost a klam.

A tu jsi promluvila,

má Matko, má královno světů,

a řekla jsi Ozvěnou svou:

To jsem Já ve všech svých tvarech.
To jsem Já ve všech svých jménech.
To jsem Já ve všech svých podobách.

Až se Mne naučíš vidět
a přijímat Můj tanec s láskou,
stane se pro tebe Prázdnem.

To propustí tvého ducha
i tělo i mysl i život
z mámení závojů Mých.

Zmlkla jsem v pokoře srdce.

Nauč mě vidět Tě, Matko.


*




STÝSKÁNÍ

Mluv ke mně,
má Jsoucnosti,
má lásko.

Zastesklo se mi.

Jsem tak sám při osamělém bloudění.

A klopýtám.

To ticho mé
- když umlknu -
je výmluvnější
nade všechna kázání.

A já si hraju s plytkostmi
a přebírám své oblázky

na břehu mořském


*




PROČ?

Skrývá se a mlčí - -
ta Studnice

Když není tázána.

Asi se neumíme ptát

Spíš loupit.

Ze spánku vyplouvá mysl
dávno před rozbřeskem
dne.

Tehdy jsi,
Moudrosti,
blízko,

dáváš nám náruče

Sebe - -

Jen naslouchat.


*



MARNOST NAD MARNOST

Říkali mi:
buď opravdová;
buď bdělá.

A já se snažila.

Můj bože,
jak já se snažila.

Tak marně.

A zatím co slzy
smývaly prach
z mých blátivých stop,

Tvůj hlas mi šeptal:

Snažení nestačí
k milování.

I bohů.

I lidí.

I Mne.


*




PŘESTROJENÍ

Zas jsi přišla, Královno,
v svém převleku.

V jednom z tisíce
svých přestrojení;
masek, co jsou příčinou
mých běd.

Tančíš a tleskáš rukama
a já po Tobě vztahuju
svou žízeň.

Po tvém tvaru.
Po tvém jménu.

Lásko moje
ty prázdná
krásná

Rozplyň svůj líbezný závoj
a odhal se
Sama Sobě

Jediná


*




PROSBA

Když přijdeš,
Bohyně,
v masce,

- zlá žádost,
smutek
či hněv –

dej mi jen zahlédnout v dýmu,
žes to
T Y

Čistá a svatá.

Ty, Matko temné pleti,
jak jiní Tě od věků zvou.

Dej mi jen vzdychnout Tvé Jméno.

Vanutí Tvého dechu
odpoví:
Ano, mé dítě.

Svůj závoj rozpouštíš tiše
a mizí Tvůj temný tvar
tam, z čeho právě se zrodil.

Krůpěje lásky z hlubin
ztichlého srdce

skrápí

celý Tvůj
pozemský

svět.


*




NAVRÁCENÍ

Bezděčná vlídnost srdce
– úsměvu sebe sama –
mě pokládá do lůna Tvorby.

Života.
Světů.
Slov.

Jak dítě, než přišlo na svět:
nejedná
nedýchá
žije.

V plnosti bezpečí dění.

Snad všichni o tom sníme.

Když se tam člověk vrací
v pokoře, prostotě srdce,
Rodička vítá ho

Láskou.

A Mlčením uprostřed dění


*




TOBĚ, MAHAŠAKTI

Ty všechno víš a umíš.

To je krása.

Znáš myšlenky všech rozumů a srdcí.
Znáš myšlenky svých tvorů, světů, hvězd.

Teď nabízíš na otevřené dlani,
že poneseš na lehkých hvězdných bedrech
i tesknou tíži našich putování.

Bývalo tak sladké hrát si, zvídat,
hledat vždy tu jedinou správnou z cest.
A třímat pevně otěže svých přání.

Pak nejistota rozleptala hraní.
Prach hořkosti se snesl.
Zhasnul svět.

Ty čekáš věčně tichá v pousmání
nad hrou svých dětí.
Vždy tady.
A teď.

Za důvěřivou tlapku lidské ruky,
která se svěří Prázdnotě, z níž mrazí,
lehounce vezmeš zpátky, co je
Tvé.

Z Tvých prsů prýští Nesmrtelnost, Paní.
Matko a Smrti marných lidských cest.


*
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 867
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47


Zpět na Linda

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron