Bdělost

[Návštěvník]

Eduard Tomáš - Tajné nauky Tibetu:
"Bděme, stále bděme nad svou myslí, během celého dne. Neztotožňujme se s jejími vlnami, ale buďme stále za myslí, bdělí a pozorní. Nahlížejme pátravě do vlastního nitra a provádějme sebeanalýzu do všech důsledků. Uvidíme, že ego tam číhá za svými sklony, tužbami a lákadly jako zlý duch, doslova jako démon, jímž někdy dokonce i je, a může nám tak způsobit nejhorší škody, průtahy a nepříjemnosti, nebudeme-li nad ním bdít. A čím jsou žáci pokročilejší, tím mohou být škody větší. Pád z větší výše je vždy bolestivější. Když však budeme mysl takto bedlivě sledovat a stále ji hlídat, klidnou, jasnou a pokud možno nepřetržitou vnitřní bdělostí, nezpůsobí nám nic zlého. Naopak, bude postupně spoutaná a stane se naším dobrým a víceméně spolehlivým nástrojem. A nejen to. Takové úsilí bude mít pro nás ještě další obrovský význam. Jakmile se totiž pokusíme alespoň občas zkontrolovat odvíjení a promítání mysli, otevře nám toto úsilí samo nový pohled do našeho podvědomí, do nitra naší bytosti. Proto se ve všech duchovních naukách a cestách předepisuje vnitřní bdělost jako jeden z prvních kroků k duševní introspekci. Jenom tak se můžeme rychle odtrhnout od nižších složek mysli a poznat je, a později, když už to dobře ovládáme, rozpustit v sobě všechny tyto nežádoucí myšlenky, touhy i negativní city. Musíme si dobře uvědomit, že nejsilnější a nejpevnější základ ke stavbě naší hráze položíme právě takovou objektivizací myšlenek. Teprve pak můžeme pokročit dál, k probuzení živé a tvořivé síly v nás, jakož i k pročistění psychických středisek našeho jasného těla, a naše naděje na úspěch se přitom výrazně zvýší. Tím dosáhneme ještě větší a zejména trvalejší schopnosti zvládnout mysl, abychom ji mohli bezpečně obrátit proti jejímu vlastnímu pochodu. Totiž ona tam pak půjde víceméně sama, tak jako voda stoupá sama od sebe proti toku, když uzavřeme hráz. Stoupá silou a pomocí pramene, s nímž je spjata."

Eduard Tomáš v této citaci vyzývá k neustálé bdělosti a introspekci, které jsou klíčové pro duchovní rozvoj. Podstatou jeho poselství je, že naše mysl je nástrojem, který nás může buď zotročit, nebo osvobodit – v závislosti na tom, jak s ní nakládáme. Pokud se ztotožníme s myšlenkami, emocemi a touhami, vytváříme prostor pro ego, které nás odvádí od pravdy naší podstaty. Naopak, pokud mysl neustále sledujeme a objektivizujeme její obsahy, můžeme ji postupně zkrotit a přetvořit ve spolehlivého spojence na cestě k probuzení.

Kritika a iluze oddělenosti

Posuzování druhých a kritika jsou projevy mysli ovládané egem. Každý soud a hodnocení posilují iluzi oddělenosti, protože vytvářejí zdání duality mezi „já“ a „ty“, „dobrým“ a „špatným“. Tento postoj uzavírá cestu k uvědomění lásky, která je svou podstatou jednotou a bezpodmínečným přijetím. Kritika tedy není jen hodnocením druhých, ale i nevědomým posilováním vlastní identity a bariéry mezi námi a skutečností.

Naopak, rozpuštění všech negativních emocí – jako je závist, hněv nebo odsuzování – přináší hluboké uvědomění naší jednoty se všemi bytostmi. V takovém stavu se ego rozpouští a vynořuje se přímé poznání nejvyšší Pravdy, kterou ve skutečnosti jsme.

Ovládnutí mysli a rozpuštění iluze

Naše nečistota mysli – tedy přilnutí k touhám, emocím a soudům – posiluje činnost ega a prohlubuje iluzi oddělenosti. Mysl, která se zmítá ve vlnách chtění a strachu, vytváří bariéru mezi námi a naší pravou přirozeností. Bdělé ovládání mysli naopak tuto iluzi rozpouští a probouzí uvědomění blaženosti a dokonalé Skutečnosti.

Když zůstáváme bdělí, bez identifikace s myšlenkami, mysl se postupně utiší a rozjasní. V takovém klidu se vynořuje přímé poznání naší skutečné přirozenosti, která je nesmírně tichá, radostná a plná lásky. Tento stav nepřetržité pozornosti a uvědomění umožňuje poznat, že jsme nejen svědky, ale i samotným Zdrojem, který prostupuje vše.

Můžeme to shrnout takto:

„Každé posuzování a kritika druhých posiluje iluzi oddělenosti a zatemňuje uvědomění lásky. Naopak, když rozpustíme veškeré negativní city a převezmeme bdělou kontrolu nad svou myslí, mizí iluze oddělenosti a objevuje se poznání dokonalé Skutečnosti, kterou jsme.“

[Návštěvník]

HWL Poonja - Papadži

Toto je vhodná doba k návratu domů. Musíte to udělat tady a teď tím, že se zbavíte odcházejících tendencí mysli. Prostě zachovejte ticho. Dovolte tomuto odhalení, aby se uskutečnilo, aniž byste se snažili stát se něčím jiným. Je potřeba pouze bdělosti.

[Návštěvník]

Proč může mysl vnímat bdělost jako úsilí?

Většina hledajících naráží na stejný paradox: Přestože mistři tvrdí, že naše pravá podstata je čisté vědomí, které je stále přítomné, při pokusu o setrvání v něm cítí vyčerpání. Proč se zdá, že k návratu „domů“ potřebujeme svaly, které nemáme?

Setrvačnost ztotožnění

Mysl je zvyklá na neustálý pohyb. Od dětství jsme trénováni k tomu, abychom svou pozornost upínali na objekty (myšlenky, pocity, věci ve světě). Bdělost – tedy obrat pozornosti k samotnému zdroji – je pro mysl pohybem „proti proudu“.
* Pohled Nisargadatty: Mysl se snaží pochopit bdělost jako další aktivitu. Chce ji „dělat“. Ale bdělost není čin, je to ukončení veškerého konání. Úsilí, které cítíme, je ve skutečnosti odpor mysli k zastavení se.

Strach ze ztráty kontroly (a existence)

Pro ego (mysl) znamená plná bdělost hrozbu. Pokud se přestaneme ztotožňovat s neustálým tokem myšlenek, ego začíná ztrácet půdu pod nohama. Mysl tedy vytváří pocit „úsilí“ jako obranný mechanismus.
* Pohled Ramany: Když se ptáme „Kdo jsem já?“, mysl se snaží najít odpověď jako objekt. Protože ji nenachází, unaví se a vnímá to jako dřinu. Skutečná bdělost však nastává, až když mysl boj o výsledek vzdá.

Záměna koncentrace za bdělost

Často je zaměňována bdělost s koncentraci. Koncentrace vyžaduje napětí, sevření pozornosti na jeden bod. To je nesmírně vyčerpávající.
* Skutečná bdělost je naproti tomu uvolněná pozornost bez výběru. Je to stav, kdy nic neodmítáme, ale s ničím se nespojujeme. Úsilí vzniká v momentě, kdy se snažíme myšlenky „odstranit“ nebo „zastavit“.

Návyk na „stávání se“ místo „bytí“

Mysl funguje v čase a prostoru. Vždy chce někam dojít, něčeho dosáhnout, stát se „osvícenou“. Bdělost je však stav tady a teď. Mysl neumí prostě jen být, a proto vnímá absenci pohybu vpřed jako nepřirozené napětí.

Klíčové uvědomění:

Úsilí není vlastností bdělosti. Úsilí je odpor, který klademe tomu, abychom pustili své falešné představy. Jakmile pochopíme, že není co dosahovat, úsilí odpadne a zůstane jen tichá přítomnost.

Jak s tím naložit v praxi?

Největším trikem mysli je přesvědčit nás, že klid je práce. Cesta k poznání podle Ramany nespočívá v budování nové schopnosti být bdělý, ale v rozpoznání, že vědomí je bdělé samo o sobě, i když my si myslíme, že zrovna tvrdě pracujeme na své spiritualitě.